Jednoho dne Málatí vpadla do Svámídžího bytu, vytáhla z nákupní tašky drobonou věcičku a postavila ji před Svámího na stůl. „Svámídží, nevíte, co to je?“

Bhaktivédanta Svámí pohlédl dolů a spatřil dřevěnou figurku, velkou asi deset centimetrů. Vypadala jako nějaká panenka s plochou hlavou, černým veselým obličejem a velkýma kulatýma očima. Měla krátké ruce natažené kupředu a jednoduchý zelenožlutý trup bez viditelných nohou.
Svámídží před malou figurkou bez meškání sepjal dlaně a sklonil hlavu na znamení úcty.

„Přinesla jsi Šrí Džagannátha, Pána vesmíru.“ Řekl s úsměvem a oči mu jen zářily. „To je Krišna, děkuji ti mnohokrát“. Svámídží překypoval radostí a Málatí s ostatními žasly nad svým štěstím, že mohou vidět Svámídžího, tak spokojeného. Svámídží jim vysvětlil, že figurka je Pán Džagannáth, Božstvo Krišny uctívané po celé Indii již tisíce let. Džagannáth, dodal, je uctíván společně s dalšími Božstvy: Jeho bratrem Balarámem a Jeho sestrou Subhadrou.

Málatí vzrušeně potvrdila, že v obchodě s exotickým zbožím, kde koupila Jagannatha, viděla ještě další, podobné figurky. Svámídží jí řekl, aby se tam vrátila a koupila je.. Málatí o tom řekla svému manželovi Šjámasundarovi a společně spěchali dvě zbývající sošky koupit.

Bhaktivédanta Svámí postavil usměvavého Džagannátha s černým obličejem na pravou stranu. Doprostřed postavil nejmenší figurku, Subhadru, která měla červená, smějící se ústa a hranaté, černé a žluté tělo bez rukou. Třetí figurka, Balarám, s bílou kulatou hlavou, červeně lemovanýma očima a veselými červenými ústy, měla ruce natažené dopředu jako Jagannath, ale tělo bylo modré a žluté. Svámídží postavil Balaráma vedle Subhadry. Když je tak pozoroval, jak stojí společně na jeho stole, zeptal se, zda někdo neumí vyřezávat ze dřeva. Šjámasundar přiznal, že dříve dělaával dřevěné sošky. Svámídží ho tedy požádal, aby podle malých figurek Džagannátha, Balaráma a Subhadry vyřezal asi metr vysoké kopie.

Na zjevení Pána Džagannátha v San Francisku pohlížel Svámídží jako na Krišnovu vůli. Řekl, že by měli Pána Džagannátha náležitě přijmout a uctívat. Kdyby se Šjámasundarovi podařilo vyřezat Božstva, pravil Svámídží, osobně by Je instaloval v chrámu a oddaní by mohli začít s jejich uctíváním. San Francisko by se mohlo přejmenovat na Nové Džagannáth Purí, dodal. Poté začal zpívat: jagannatha-svámí nayana-patha-gámí bhavatu me. „To je mantra opěvující Pána Džagannátha,“ vysvětlil. Džagannáth znamená ,Pán vesmíru‘. ,Ó Pane vesmíru, laskavě se přede mnou zjev.‘ Je to velice příznivé znamení, že si Džagannáth zvolil objevit se právě zde.“

Šjámasundar koupil tři velké dřevěné špalky a Svámídží mu nakreslil náčrtek s mnoha podrobnostmi. Podle malých sošek pak Šjámasundar vypočítal nové rozměry a pustil se na balkóně svého bytu do vyřezávání. Oddaní zatím vykoupili zbylé sošky Pána Džagannátha z exotického obchodu Cost Plus a stalo se módou nosit malého Pána Džagannátha na krku – náhrdelníky se vyráběly tak, že se sošky připevňovaly lepidlem na jednoduchý řetízek. Protože Pán Džagannátha je velice velkomyslný a milostivý k těm nejpokleslejším bytostem, vysvětloval Svámídží , budou Ho oddaní moci brzy uctívat ve svém chrámu.

Uctívání podob Rádhy a Krišny v chrámu vyžaduje velmi vysokou, striktní úroveň, kterou oddaní zatím ještě nebyli schopni udržet. Ale Pán Džagannáth je tak milostivý, že se nechá uctívat jednoduchým způsobem (hlavně zpíváním Hare Krišna). Až se začnou ve svém duchovním životě zdokonalovat, seznámí je Svámídží postupně s dalšími podobnými postupy uctívání Božstva a s hlubším teologickým pochopením, na kterém je správné provádění těchto obřadů založeno. Večer, kdy měla být Božstva uvedena do chrámu zaplnili oddaní a hippies místnost k prasknutí. Slavnostní a posvátnou náladu podtrhovala přítomnost Svámídžího. Pohledy všech se soustředily na právě dokončená Božstva postavená na oltáři. Stála tam v záři reflektorů na sekvojovém podstavci pod žlutým baldachýnem. Neměla na sobě žádné šaty ani ozdoby, ale zato byla čerstvě pomalována jasnými barvami – černou, červenou, bílou, zelenou, žlutou a modrou. Jejich ústa se usmívala. Také Svámídží vzhlížel stejně jako ostatní na vysoký oltář a nespouštěl z Nich oči.

Poté zahájil obřad, kterým se uvádí Božstva do chrámu. Bylo zde vše, co je nezbytné pro duchovní život: chrám, oddaní, knihy, Božstva, prasádam. Svámídží si přál, aby toho přítomní mladí lidé využili. Proč by měl dál žít jako zvířata a považovat duchovní život za tápání po „něčem“? Měli by využít Krišnovy milosti a začít žít šťastně. Za tím účelem byl Svámídží jejich neúnavným služebníkem. Nejprve začal Svámídží učit provádění obřadu Hajagrívu. Oddaní podle jeho pokynů již připravovali podnos s velkou svící. Obřad, který Svámídží plánoval, měl být jednoduchý: oddaní a hosté budou postupně přicházet a jeden po druhém obětují před Božstvy plamen svíce krouživými pohyby.

Svámídží: „Tuto svíčku musíš nejprve zapálit a během kírtanu musíš před Božstvy dělat toto.“ (Svámídží zakroužil před božstvy rukama.) „Rozumíš tomu?“

Hajagríva: „Ano jistě“.

Svámídží: „Budeme přitom zpívat. Až se ten, kdo bude kroužit svíčkou, unaví, předá jí dalšímu oddanému. A když se ten unaví, předá jí zase někomu jinému – a tak pořád dokola, dokud kírtan neskončí. Začneme hned, zároveň s kírtanem.“

Svámídží ukazoval ze svého místa Hajagrívovi, jak má přistoupit k Božstvům se zapálenou svíčkou. Některé dívky se nervózně chichotaly. „Před Božstva,“ napomínal Svámídží Hajagrívu. „Správně. Nyní už tedy zahájíme kírtan.“ Svámídží začal hrát na kartály a zpívat Hare Krišna mantru na populární melodii, kterou sám do Ameriky uvedl. „Přímo před Ně,“ volal a naznačoval Hajagrívovi, aby si stoupl více před Božstva. Oddaní a hosté začali vstávat a tančit s rukama nad hlavou. Houpali se rytmicky ze strany na stranu tváří k zářícím, osobním podobám Božstev a zpívali. Barevné reflektory ukryté pod baldachýnem se začaly střídavě rozsvěcovat modře červeně a žlutě a neobyčejné oči Džagannátha, Subhadry a Balaráma se v jejich záři jen třpytily. Mukunda, který osvětlení zařizoval, se usmál a tázavě pohlédl na Svámídžího, zda to schvaluje. Svámídží přikývl a pokračoval energicky ve zpívání Hare Krišna.

Mladí hippies nadšeně tančili a zpívali, neboť věděli, že kírtan trvá obvykle hodinu. Ti, kteří si zapamatovali Svámídžího slova, že je nutné zaměřit mysl na osobní podobu Nejvyššího Pána, teď pochopili, co míní slovy „zde je Krišna“, která pronesl s pohledem upřeným na Božstva. Jiným to nedošlo, ale i tak cítili, jak je zpívání Hare Krišna, spojené s pohledem na velkooká usmívající se Božstva mezi květinami a dýmajícími tyčinkami na oltáři, povznášející a blažené.

Bhaktivédanta Svámí s potěšením sledoval, jak se jeden oddaný za druhým střídá při obětování svíčky Pánu Džagannáthovi. Byl to jednoduchý způsob instalování Božstev. Ve velkých chrámech v Indii představovala instalace Božstev složitý, přesně stanovený obřad, vyžadující několikadenní provádění rituálů draze placenými kněžími. V San Francisku však nebyli žádní bráhmanové, kterým by se dalo zaplatit, a nebylo možné dodržet ani mnoho dalších zásad. Kastovní bráhmanové z Indie by považovali provádění obřadů pro uctívání Pána Džagannátha někým, kdo není hind, za kacířství. Kromě Svámídžího by dokonce nikdo z přítomných nesměl do Džagannáthova chrámu v Purí vstoupit. Bělochům ze Západu nebylo dovoleno shlédnout Pána Džagannátha nikdy jindy než během každoročních oslav Ratha-játry, kdy projížděl na svém voze městem. Ale toto omezení nepocházela z písem, nýbrž patřila mezi společenské obyčeje. Šríla Bhaktisiddhánta Sarasvatí zpřístupnil uctívání Božstev a zasvěcení každému, bez ohledu na jeho kastu, původ nebo národnost.

Bylo nutné, aby Bhaktivédanta Svámí odjel na Západ – jen tak mohl splnit touhu a vizi svého duchovního mistra a Bhaktivinóda Thákura a vychovat mezi lidmi na západě vaišnavy. Nyní, když se z nich stávali skuteční oddaní, bylo zapotřebí jim svěřit uctívání Božstev. Bez toho by jejich cesta k očištění byla mnohem těžší. Bhaktivédanta Svámí plně důvěřoval vedení svého duchovního učitele a písmům. Věřil tomu, že Pán Džagannáth je zvláště milostivý k pokleslým duším. Modlil se Pánovi vesmíru, aby se neurazil za zjednodušené přijetí v Novém Džagannáth Purí.

Když kírtan skončil, požádal Svámídží Haridáse, aby přinesl svíci. Přejel rukama nad plamenem a dotkl se jimi čela. „Ano,“ řekl, „a teď to všem ukaž. Každému zvlášť. Ať přispějí, jak mohou. Podívej, vezmi takto svíci a všem to předveď.“ Naznačil Haridásovi, že má nabídnout svíčku všem přítomným, aby se mohli dotknout rukama nejprve plamene, tak, jak to předvedl před chvílí, a potom svého čela. Když Haridás kráčel od jednoho ke druhému, několik oddaných vhodilo na podnos mince a ostatní následovali jejich příkladu.

Svámídží dále vysvětlil: „Bhágavatam doporučuje naslouchání, zpívání, vzpomínání, uctívání. Tento postup, který jsme právě teď zavedli při uvítání Pána Džagannátha znamená, že chrám nyní plní všechny své funkce. Takto se provádí uctívání. Nazývá se árati. A po skončení kírtanu bude árati pokračovat. Uctívání se provádí tak, že si vezmete teplo plamene a zaplatíte příspěvek na uctívání, podle vašich možností. Je to docela jednoduchý postup, a pokud ho budete dodržovat, uvidíte sami, jak snadno budete poznávat Absolutní pravdu.

Žádám vás ještě o jednu věc, vás, všechny oddané – kdykoliv půjdete do chrámu, přineste nějaké ovoce nebo květinu. Doneste alespoň jeden plod a jednu květinu. To není nic nákladného. A nabídněte je Božstvům. Žádám vás tedy, až půjdete do chrámu, přineste něco. Jakékoliv ovoce. Cokoliv, co si můžete dovolit. Jedno jablko a jednu květinu.“

Odmlčel se a rozhlédl se po místnosti: „Dobrá, nyní můžete rozdávat prasádam.“

Oddaní si uvědomovali, že mezi nimi a Svámídžím je velký rozdíl. Svámídží mezi hippies opravdu nepatřil. Svět iluzí v Haight-Ashbury, LSD, psychedelické látky, rockoví muzikanti, hantýrka hippies a jejich život na ulici, to vše mu bylo cizí. Věděli, že je odlišný, i když na to někdy zapomínali – vždyť s nimi trávil každý den tolik času, jedl s nimi, žertoval s nimi, potřeboval jejich pomoc. Ale pak přicházely chvíle, kdy si znovu uvědomili, jak je jeho osoba vyjímečná. Když s ním zpívali v chrámu před Pánem Džagannáthem, Svámí na rozdíl od nich myslel na kírtany Čaitanji Maháprabhua před Pánem Džagannáthem v Purí. Na to, jak Čaitanja Maháprabhu při pohledu na Džagannátha viděl Krišnu a Jeho láska ke Krišnovi byla tak silná, že z toho šílel. Svámídží přemýšlel o těchto věcech na úrovni daleko přesahující chápání jeho žáků – a přece s nimi žil jako jejich milý přítel a duchovní učitel. Byl jejich služebníkem, učil je, jak se modlit stejně jako on, aby dokázali sloužit Krišnovi: „Ó Pane vesmíru, zjev se laskavě přede mnou.“

Z knihy „Prabhupáda“ od Satsvarúpy dáse Gósvámího v překladu Oldřicha Janoty.

San Francisco 1967

© The Bhaktivedanta Book Trust International