[tab:Příběh prvních Božstev Džagannátha v ISKCONu]

Příběh prvních Božstev Džagannátha v ISKCONu

Z přednášky Málatí déví , žákyně Šríly Prabhupády, v Novém Vrindávanu 2010

Skupina mladých lidí, včetně mě, jsme chtěli pozvat Šrílu Prabhupádu do San Franciska. A to se také v roce 1966 stalo. Tahle myšlenka se vyklubala v roce 1966, někdy ke konci léta nebo na začátku podzimu. A pak v lednu 1967 Jeho Božská Milost A. Č. Bhaktivédánta Svámí opustil New York a poprvé ve svém životě letěl letadlem. Když se totiž podíváte zpátky do historie ISKCONu Šríly Prabhupády, z Indie do Ameriky nejdříve cestoval na lodi, malé nákladní lidi. Takže jeho první let byl v lednu roku 1967, když letěl z New Yorku do San Franciska.

A když přijel, měli jsme připravený malý obchod s výlohou do ulice. To znamená prostory, které se obvykle používaly k nějakým komerčním účelům. Pro první střediska ISKCONu se tyto obchůdky obvykle využívaly z toho důvodu, že se tam nenaráželo tak často na odpor sousedů. Ti, kdo bydlíte v bytech, víte dobře, co se stane, když poprvé začnete hrát na kartály a na mridangu. Sousedi začnou ťukat na dveře nebo bouchat do zdi a pak většinou zavolají policii. Takže v obchůdcích jsme měli větší možnost opravdu dělat kírtan a kírtan byl v těch dobách hnací silou ISKCONu. Bylo to opravdu hnutí Pána Čaitanji a Šríla Prabhupáda kladl na harinám sankírtan velký důraz a my jsme to opravdu vzali za své a stal se pro nás životem i duší.

Místnost byla velice jednoduše zařízená, byl to v podstatě prázdný pokoj, který byl nedávno čerstvě vymalovaný na bílo. Bylo tam malé pódium, které bylo postavené na sezení pro Šrílu Prabhupádu, který byl v té době nazývaný jednoduše Swamidží. Nebyl tam žádný oltář, protože v té době jsme neměli žádná Božstva, a ani jsme vůbec nevěděli, že nějaká Božstva existují. V té době nikdo z nás, co jsme byli v San Francisku, nikdy neviděl žádný obrázek Krišny. Věděli jsme jen, že byl modrý, měl paví pero a hrál na flétnu. A to nám všem, kteří jsme přicházeli z hippií-sampradáji, kde všechno neobvyklé bylo okamžitě přijímáno s otevřenou náručí, bylo velice blízké. A z nějakého důvodu bylo všude kolem spousta lidí, co hrálo na flétny, a tak skutečnost, že Krišna hraje na flétnu, nám dodávala pocit, že Krišna je jeden z nás. I když později jsme pochopili, že to bylo ve skutečnosti obráceně.

V těch úplných počátcích bylo zvykem, že se nad obchůdek pověsil nápis Radha-Krishna Temple (Chrám Rádhy a Krišny) a předtím, než přišel Džagannáth, byl nad naším obchůdkem také tento nápis. Věděli jsme, že Krišna je Bůh, a když jsme se zeptali, kdo je Rádhárání, Šríla Prabhupáda se rozhlédl kolem, a když viděl to shromáždění mladých lidí kolem postrádající poznání, tak velice vážně řekl: „Rádhárání je Krišnova přítelkyně.“ Jelikož věděl, že možná pochopíme alespoň tohle. Ale i tak jsme neměli vůbec ponětí, jak vypadá, a nikdy jsme neviděli ani Krišnu.

V chrámu, který jsme právě otevřeli pro Šrílu Prabhupádu, byl jeden obrázek, který namaloval člověk, který šel náhodou kolem, když jsme připravovali chrám, malovali jsme a uklízeli, natírali zdi na bílo atd. Zeptal se, co děláme, a my jsme mu řekli, že vytváříme chrám. Po pravdě řečeno, předtím, než jsem se zapojila do hnutí, můj dobrý přítel, kterého zasvětil Šríla Prabhupáda v New Yorku jako Mukundu, nyní je Gósvámí, předtím byl Adhikárí, přišel do San Franciska, aby založil chrám (temple). A já jsem se ho zeptala, co je to chrám, a on mi řekl: „Je to obchůdek vymalovaný na bílo.“ To vypadalo jako poměrně jednoduchá věc, takže jsme malovali obchůdek na bílo, ten mladý muž přišel dovnitř, zeptal se, co děláme, my jsme mu to řekli, že to připravujeme pro Svámího, který přijel z Indie. A on na to: „No já se zrovna vrátil z Indie.“

Teď jezdíme do Indie všichni a vůbec o tom nepřemýšlíme. Ale jet do Indie v šedesátých letech bylo opravdu dobrodružství, které vám změnilo život, a nebylo to něco, co by podnikal každý. Myslím, že dnes neznám prakticky nikoho, kdo by v Indii nebyl. Ale v té době tam nebyl téměř nikdo. A ani v Americe nebylo moc lidí původem z Indie kvůli potížím s imigrací, v USA prostě nebylo mnoho Indů.

Takže on řekl, že byl v Indii, my jsme byli patřičně ohromení a on pak ještě řekl: „Jsem umělec, namaluju vám obraz.“ A my jsme byli nadšení: „Skvělý, namaluj ho.“ Pak jsme ho nějaký čas neviděli a najednou přišel s obrazem, poměrně velkým, byl asi metr a půl na metr a půl, velký obraz, a na něm byl jakýsi týpek s modrou barvou pleti a čtyřma rukama, o kterém prohlásil, že je to Višnu. Tolik pochytil na své cestě. Nechal se ale trochu umělecky unést a jeho Višnu vystřeloval z vybuchující sopky. My jsme ale v té době nevěděli nic o Guru-parampaře, písmech a inkarnacích, a tak jsme tento obraz, který byl vytvořen s prostou touhou pomoci, přijali a byl to náš jediný obraz. A pověsili jsme ho přímo nad pódium, kterému bychom dnes říkali vjásásan.

Dále tam byla malá modlitební rohož z Maroka, malá tapisérie na zdi, kterou používají muslimové na modlitby, když se třikrát nebo čtyřikrát denně klaní. Můj manžel Šjámasundar byl předtím v Maroku a tohle odtamtud přivezl. Věděl, že to má něco společného s modlením a Bohem, tak to přinesl a pověsili jsme to na zeď a to bylo všechno. Zdi natřené na bílo, Višnu letící ze sopky a muslimská modlitební rohož. A pódium s polštářem, který pocházel z  pohovky vyhozené na ulici.

V té době jsme měli filozofii neutrácet peníze a v podstatě jsme ani neměli peníze, které bychom mohli utratit, takže jsme byli hodně dobří v tom, čemu se dnes říká recyklace. V těch dobách jsme to dělali zcela přirozeně, viděli jste na ulici něco, co byste mohli použít, tak jste si to vzali. A tak jsme si vzali kus té pohovky, ten polštář, a dali to na vjásásan.

Pak přijel Šríla Prabhupáda a my začali se svým každodenním programem. Každý den mangala árati, které začínalo v sedm ráno. Jsem si jistá, že by se vám líbilo, kdyby to tak bylo i dnes, jsem si dokonce jistá, že bychom měli každý den plno, ale nevadí, zkrátka v sedm jsme zpívali modlitby Gurváštaka a potom Šríla Prabhupáda přednášel ze Šrímad-Bhágavatamu, pak další kírtan a potom prasádam snídaně. Pondělí, úterý a středa byly večerní přednášky nejčastěji z Bhagavad-gíty. Tohle tedy probíhalo a kromě toho probíhalo spousta spontánních kírtanů. NepotřebovaIi jsme nějaký rozvrh na kírtany, ty se děly neustále.

Pak jednoho dne, bylo to někdy na začátku března, nebo konci února, jsem bloumala po jedné části San Franciska a narazila jsem tam na jeden obchod. Tady mají něco podobného, říká se jim Pure One, takže to bylo něco jako Pure One,ale jmenovalo se to Class Plus Imports. Neměla jsem žádné peníze, ale prostě jsem tam jen tak brouzdala a dívala se a pak jsem si v jednu chvíli řekla, co tu vlastně dělám, stejně nemám peníze, jen tu bloumám, nic tu nepotřebuju, a vydala jsem se na odchod. V tu chvíli jsem uviděla tři dřevěné sudy, stály přímo před pokladnou, a v nich byly pestrobarevně namalované dřevěné figurky. Tak jsem si je prohlížela a jedna z nich obzvláště vyčnívala – měla černou tvář, velké kulaté oči a veliký červený úsměv. A k té mě to velice silně táhlo. Nemůžu říct, že to byla duchovní přitažlivost, protože mě přitahovalo všechno možné, ale v každém případě mě tahle figurka přitahovala, a tak jsem ji vzala do ruky a ze spodu byla malá nálepka „Made in India“. Samotná figurka měla asi deset centimetrů a na ní ze spodu byla ta nálepka „Made in India“. A já jsem si říkala, „Páni, Swamidží je taky z Indie“. Přemýšlela jsem o všech těch změnách v našich životech, jak všechno to, co jsme dřív dělali, je teď jinak, jak teď jíme rýži, dál, sabdží, halvu a purí a čapátí a všechno to dobré jídlo a všechno přišlo z Indie a Hare Krišna mahámantra přišla z Indie. Tohle je taky z Indie, takže na tom musí něco být. Tak jsem tu figurku vzala domů. Jak už jsem řekla, neměla jsem žádné peníze, takže jsem ho doslova „vzala“ domů, dala jsem ho do kapsy a odešla z obchodu.

Jak už jsem párkrát zmínila, většina z nás pocházela z hippí scény. Hippí byli velice svobodomyslní lidé. Většina z nich opravdu hledala smysl života a vyšší pravdu. Někteří to dělali lépe než druzí, ale tohle byla ta skutečná nálada. Vládla tam nálada „Peace and Love“ (mír a láska). Když se podíváte dneska, tak by se nám trochu této nálady hodilo, všechno je tak hrubé, a kam se podíváte, je bitva.

Ale nálada tehdy byla mír a láska. A další nálada byla, že nikdo nic nevlastní. A byli jsme naprosto vyhranění v anti-establišmentu a proti velkým korporacím – „kdo si myslí, že jsou…“ Takže my jsme tomu neříkali krádež, říkali jsme tomu „osvobozování“. Tak jsem si v té době nemyslela, že kradu. Osvobozovala jsem to z rukou těch zlých, velkých korporací. Vzala jsem ho tedy domů a umístila jsem ho ve svém bytě. Náš byt byl zařízený podobně jako chrám. Jeden stůl v kuchyni, neměli jsme žádné postele, žádné židle, byly to jen prázdné pokoje. A nám to tak vyhovovalo. Složili jsme ráno peřiny a dali do skříně. Když nemáte všude milion věcí, na kterých musíte utírat prach a obcházet, je velice snadné takhle udržovat pořádek.

Po nějaké době, kdy jen stál na poličce, se můj manžel Šjámasundar a Mukunda rozhodli: „Co to vlastně je? Vyrobeno v Indii.“ A tak ho vzali ke Swamidžímu. Jeho malý byt byl stejný jako byt všech ostatních – úplně prázdný, žádný nábytek. Měl plechový kufr, ve kterém měl všechen svůj majetek, který povětšinu sestával z knih. A ten samý plechový kufr používal i jako stůl. Seděl na zemi a kufr měl jako stůl.

Takže ho přinesli dovnitř, postavili na ten plechový kufr a k jejich údivu se Prabhupáda poklonil.

Zeptali se: „Co to je?“

Prabhupáda řekl: „Kde jste to našli?“

„Málatí to přinesla.“

„Přivěďte ji.“

Jeho pomocník – měl jednu osobu, která mu pomáhala s vařením, úklidem apod., tak ten přišel dolů do chrámu. Chrám byl v přízemí a on bydlel v prvním patře. Takže pro mě přišel a já jsem zrovna vařila. Všechno jsem hned vypnula a běžela jsem nahoru. Ve skutečnosti tam byl výtah, ale já jsem byla tak vzrušená, že mě Swamidží volá, že jsem raději běžela, protože jsem věděla, že budu rychlejší než výtah. Takže jsem vyběhla po schodech, vešla jsem dovnitř, a když jsem viděla tu malou figurku na plechovém kufru, cítila jsem nejdřív trochu obavy. A důvod, proč jsem cítila obavy, byl, jak už jsem zmínila dřív – nezaplatila jsem za něj.

Jedna z činností, se kterou jsem v nedávné době přestala, bylo kradení. A jak se to stalo. Jedna z věcí, o které jsme se dozvěděli, bylo ghí. A bylo nám řečeno, že bychom neměli používat ten hnusný stolní olej, ale ghí. Ghí se ale dělalo z másla a máslo bylo velice drahé. Přišlo mi, že Krišna pro mě zařídil způsob jak získat máslo, i když jsme neměli žádné peníze, protože každý den před chrámem zastavil mlékárenský náklaďák a řidič vzal mléko a cokoliv, co přivezl, a odnesl to přes ulici do obchodu na rohu. Takže když on odešel přes ulici, já vyšla ven, otevřela jsem zadní dveře náklaďáku a vzala jsem si kilo másla. Vzala jsem jen tolik, kolik jsem potřebovala na ten den. Jak jsem říkala, osvobozovala jsem máslo, brzy bude obětované Krišnovi. Chápejte, když hippí tvrdili, nic nevlastníme, všechno patří všem, nyní, s filozofií vědomí Krišny se tahle myšlenka expandovala – všechno patří Krišnovi. Může to někdo popřít? Všechno patří Krišnovi. Takže jak to může být krádež? Všechno patří Krišnovi, my to Krišnovi nabídneme, je to v pohodě. Takhle to šlo nějakou dobu. A pak jednoho dne, když jsem byla v Prabhupádově pokoji, Prabhupáda řekl: „Málatí, každý den tě vidím (jeho pokoj měl okno do ulice) chodit k tomu náklaďáku. Co tam děláš?“ jen se tak zeptal. Ve mně hrklo. „Hm, chodím pro máslo.“ Byla to pravda, chodila jsem pro máslo. A on odvětil: „Ano, Krišna je také zloděj másla.“

Způsob, jakým to řekl, mi pomohl pochopit: „Krišna může krást máslo, ale já bych asi neměla.“ Díky tady té zkušenosti jsem výrok „všechno patří Krišnovi“ chápala z jiného úhlu pohledu a s tím zlozvykem jsem přestala. Ale už jsem vzala to Božstvo Džagannátha, a víc jsem to ale nedělala. Teď už jsem však byla jednou přichycená, a když jsem nyní vešla do toho pokoje, viděla to malé Božstvo, pomyslela jsme si: „Panebože, přistihl mě znovu.“ Takže jsem měla opravdu strach.

A on začal: „Takže ty jsi to našla?“

A já na to: „Ano, Swamidží.“ A čekala jsem, co k tomu ještě řekne.

Ale on místo toho řekl: „A byli tam další?“

Mně se ulevilo a řekla jsem: „Ano, spousty.“ Protože jich tam byly plné barely.

Ale Prabhupáda řekl: „Ne, dva další, jiní.“ Vyjádřil se velice jasně.

„Ano, ano,“ odpověděla jsem já.

A Prabhupáda pak řekl: „Přines je.“

Potom se otočil k Šjámasundarovi a zeptal se ho: „Šjámasundare, mohl bys vyřezat velké?“ a naznačil výšku. Šjámasundar si tu výšku zaznamenal. Dělal tesaře. Ne obyčejného tesaře, ale dokončovací práce, jemnější tesařinu. Takže si zaznamenal výšku. Uměl pracovat se dřevem, ale nebyl řezbář, a já to zmiňuji proto, že oddaní v té době, když je Prabhupáda o něco požádal, ať to mohli, nebo nemohli udělat, vždycky řekli: „Ano, Swamidží! Ano, Šrílo Prabhupádo! “ Vůbec nás nenapadlo: „Ale já tohle neumím…nemůžu.“ Tohle se neříkalo. A díky té ochotě udělat jakoukoliv službu, jsme byli, jak se tomu dnes říká, zplnomocněni to zvládnout.

Jako Nový Vrindávan – nebyl postaven lidmi s patřičným vzděláním, což samozřejmě začíná být trochu vidět na Paláci, protože tam byly použity nevhodné materiály a rozpadá se to. Ale ta touha něco dokázat se manifestovala a můžete to vidět na této krásné chrámové místnosti. Tu nepostavili nějací mistři, profesionální stavitelé. Postavili ji oddaní, z nichž někteří v této místnosti sedí právě teď. Všechno se učili na místě. Možná někteří z nich měli trochu znalosti ze školy, ale co já jsem slyšela, oddaní šli prostě do knihovny a sehnali si knížku Jak na to… a našli si to tam. Alespoň většinou to tak bylo.

Takže se zeptal Šjámasundara, jestli by to mohl vyřezat a on okamžitě řekl „ano, žádný problem, samozřejmě.“ A pak nám Šríla Prabhupáda řekl, jak se Pán Džagannáth původně zjevil. A řekl nám, že se zjevil z klády, kterou ke břehu přinesl oceán. Pro nás to znamenalo, že tak to musíme udělat. Musíme najít kládu, která přišla z moře. Což naštěstí, vzhledem k tomu, že jsme byli v San Francisku, nebylo to tak těžké. Byly tam místa, kterým se říkalo Sběrné dvory, kam svezly všechno možné, co nasbírali, co přišlo z moře.

Když jsem byla malá holka, jezdili jsme na návštěvu k babičce, která žila na poloostrově v oceánu v malém městečku. Nemělo ani sto obyvatel. Na jedné straně byl oceán a na druhé záliv a my jsme vždycky sešli dolů k oceánu, sešplhali jsme po útesech a často jsme tam našli skvělé věci, které připlavaly až z Japonska. Poznali jsme, že jsou z Japonska podle písma. Například tam byly takové skleněné koule, které za starých časů rybáři používali na držení sítí. Skleněné koule plavaly na hladině a držely sítě. Někdy je ale bouře nebo vichr utrhl. Hrály všemi barvami, byly modré, zelené, žluté, čiré a připlavaly přes celý oceán z Japonska až do Kalifornie. A tak jste tam nacházeli všechny tyhle zajímavé věci.

Vydali jsme se tedy do jednoho z těch dvorů. Přijeli jsme tam autem, měli jsme starou dodávku Chevy jen s jedním sedadlem pro řidiče, všichni ostatní museli sedět na zemi. Přijeli jsme tam a našli hlídače, což byl malý chlápek s pupkem a takovou zmačkanou čepicí a cigárem v puse. Vzpomněla jsem si na jeden comics, kde byla postavička jménem Porkey the Pig (prasátko Porkey). A tenhle člověk vypadal přesně jako Porkey the Pig. I Porkey the Pig měl cigáro, takže mu vždycky říkám Porkey the Pig. Takže Porkey přišel: „Co chcete?“ My jsme mu řekli: „Potřebujeme velké klády.“ A on na to „no tak se tu rozhlídněte.“ Museli jsme tam jezdit autem, protože to tam bylo obrovské, ale nakonec jsme našli patřičně velké kusy dřeva.

Pak jsme chtěli najít Porkeyho,ale Porkey někam zmizel. Nikoho jiného jsme tam neviděli, tak jsme se také vytratili s našimi kusy dřeva.

Teď už jsme tedy měli všechny tři, Šjámasundar je pečlivě změřil a přesně spočítal, jak udělat stejné postavy ve velkém. Teď jsem si zrovna uvědomila, že jsem chtěla přinést fotky původních Božstev, tak nevadí, přinesu je zítra…

Šríla Prabhupáda se opravdu nemohl dočkat, byl úplně vzrušený. My jsme občas vzrušení a plní nadšení, ale Šríla Prabhupáda nebyl pod vlivem kvalit hmotné přírody, štěstí, neštěstí atd. Ale byl velice nedočkavý a se vzrušením hleděl vstříc něčemu, co mohlo rozšířit hnutí pro vědomí Krišny. Takže se nemohl dočkat a to natolik, že dokonce řekl, že zůstane v San Francisku tak dlouhou dobu, jakou bude Šjámasundar potřebovat k vyřezání Božstev.

Šjámasundar si pak pomyslel, „když budu vyřezávat hodně pomalu (Šjámasundar byl v práci rychlý), zůstane s námi déle.“ Takže vyřezával trochu pomaleji a Šríla Prabhupáda se chodil dívat, jak práce pokračuje, a nakonec Šjámasundar pochopil, že by si měl raději pospíšit. Konečně byli dokončení. Pečlivě jsme je namalovali, přesně tak , jako ty nalezené, protože to bylo naše jediné vodítko.

A pak byla instalace Božstev. Možná byli někteří z vás nedávno na instalaci Božstev v Alachuy. Což byla opravdu velká instalace. Trvala plné dva dny, ale předtím tu byli ještě roky příprav. Roky příprav.

Naše přípravy spočívaly v tom, že nám Prabhupáda řekl, že musíme mít vyvýšené pódium. A jelikož jsme měli vysoké stropy, Šjámasundar si to vzal opravdu k srdci a postavil to pódium tak vysoké, že jste potřebovali žebřík, abyste se na něj dostali. A dále Prabhupád řekl, že nad Božstvy musí být baldachýn a ten má být modrý se zlatými třásněmi na okraji.

[tab:Jak dorazil do Čech]

Kterak Pán vesmíru do Čech přišel

Je pátek 11. července, od rána dusno, je skoro poledne a já chodím nervózně po pokoji. Beru do ruky telefon: „Tak co?“ Bhakta Leoš trochu unaveně odpovídá: „Ještě nic, ještě tu pořád sedím na celnici.“ Volám mu snad už po třetí, nemůžu to vydržet.

Pokračuji ve svém neklidném pochůzkování po bytě. Zkouším džapovat, dělat něco užitečného, ale stále se mi hlavou honí to jediné: „Zvládnou to? Pustí Je? Přeci Je musí pustit, vždyť sem kvůli tomu jedou…!“ Hodiny plynou, jako hlemýždi, ale přeci jen se čas líně sune kupředu. Najednou se ozve telefon. Hystericky ho zvedám: „Matádží, big problem,“ ozývá se Leošův hlas. V ten okamžik dostávám infarkt a snažím se, aby moje rozbušené srdce nepřehlušilo další Leošova slova. Připravuji se na jobovky – auto havarovalo, chtějí milión za proclení, místo Džagannátha zabalili Durgu….tak už mluv !!!! Křičím v duchu.

„MÁME JE !!!“ ozve se pobaveně Leoš a já dostávám další infarkt.

„Panebože, to je nektar, to je nektar, jedu jedu….“

V tu chvíli už jsem se za běhu převlékala a hledala klíče od auta. Vtom se ozval znovu telefon: „Tady Český rozhlas Regina, mohla byste mi říct nějaké pozvání na váš festival Rathajátra?“ Teď ne, teď fakt ne, rychle se z rozhovoru vykrucuju a volám Trilókátmovi Prabhuovi, aby se o to postaral, protože já přeci musím je t!!! Už jsou tu, už Je máme. Už jsou TADY !!!!

Jestli ještě stále tápete, o kom je tento zvláštně dramatický příběh, pak vám prozradím, že takhle nějak vypadal příjezd Božstev Džagannátha, Baladévy a Subhadry, kteří 13. července majestátně projížděli ohromenou Prahou při první pražské Rathajátře. Ano, ta Božstva, která oddaní jen s vypětím všech sil vytáhli na vůz a která pak roztančila oddané a přiměla k úsměvu i nechápající kolemjdoucí.

A jak se tu vlastně ocitli? Inu to vám bylo tak: Zhruba před rokem, nebo možná ještě o kousíček déle, v době, kdy proběhla první Rathajátra v Čechách, tedy její skromná, za to však nadmíru extatická premiéra v Brně, usoudila skupinka oddaných podílejících se na jejím uskutečnění, že by bylo pěkné mít pro tyto a podobné akce větší Božstva. A samozřejmě koho jiného než právě Božstva Džagannátha, Baladévy a Subhadry, která jsou českým lidičkám již téměř důvěrně známá díky festivalům, jako je Trutnov či Happy fest.

Myšlenka se ujala, a tak zbývalo než ji realizovat. Bhakta Leoš se stal nadšeným hlavním vyslancem, který měl nejtěžší úkol – při svém pobytu v Indii zařídit v Džagannáth Purí vyrobení Božstev žádané velikosti a postarat se také o jejich přepravu do Čech. Líla Purušóttam jakožto zkušený pokladník se ujal dalšího těžkého úkolu – shánění financí, s čímž mu pomáhali i ostatní oddaní jako např. bhakta Jarek nebo Adhika-dajá a postupně se díky sympatiím nejrůznějších oddaných podařilo shromáždit dostatečnou sumičku, která měla pokrýt výrobu i cestu. Všem moc děkujeme a Pán Džagannáth má pro vás připraveno spoustu milosti, třeba i v podobě maháprasádam, kvůli kterému na zem sestupují i polobozi.

Naše představa byla, mít Božstva, která budou cca 60 cm velká, aby byla snadněji vidět a mohla zároveň bez potíží putovat po nejrůznějších festivalech v České zemičce, včetně Rathajátry.

Vše se vyvíjelo slibně, po jistém pátrání našel Leoš v Džagannáth Purí mistra sthápatiho, který přislíbil Božstva vyrobit, i je opatřit sedmi ochrannými obaly z hedvábí a směsi minerálů a bylin, která by Božstva chránila před poškozením kvůli změnám vlhkosti hrozícím při převozu do evropského klimatu. Vymyšlena byla i strategie ohledně dopravy – Božstva si měli rozdělit ochotní oddaní, kteří obětovali své nákupní chutě a svá kila věnovali Božstvům. Mezitím v Čechách pokračovala kampaň, která oddané informovala o tomto troufalém počinu.

Čas plynul, bhakta Leoš se v domluvený termín vrátil do Džagannáth Purí, aby vyzvedl slíbená Božstva – včetně malých kamenných verzí funkčních Božstev. Jaké však bylo jeho překvapení, když místo hotových, 60 centimetrových Božstev připravených k odvozu na něj koukali tři osmdesátipěticentimetroví obříci bez známky obalů či malby. Tedy pardon, dva obříci s 85 ti centimetry a jedna obryňka s „pouhými“ sedmdesáti pěti. Nedalo se nic dělat, Džagannáth je Pán vesmíru a nemůžeme Ho omezovat svými úzkoprsými představami. Bude prostě větší, smiřme se s tím. Rozjela se tedy další kampaň na shánění dalších prostředků, protože taková Božstva si už do letadla na klín nikdo vzít netroufal ani nemohl… K tomu přibyl fakt, že dokončení Božstev si vyžadovalo další měsíc a stihnout termín brněnské Rathajátry zdálo se býti téměř nemožné. Nicméně jsme nezoufali, Božstva vypadala nádherně, nedalo se couvnout, jen jsme doufali, že dorazí v čas, v pořádku a budeme na to mít….

Opět uplynul nějaký čas, Božstva byla zdárně dokončena a vyslána na svou pouť. Bh. Leoš nyní nemohl znovu do Džagannáth Purí a musel se spolehnout na zbytky spolehlivosti, které se v Indii ještě dají nalézt a na to, že dorazí do Dillí, odkud se měli vydat na další cestu. Starší ze sthápatijů byl mistr svého řemesla a čestný muž věrný své tradici, bohužel však neuměl anglicky. Jeho syn se sice uměl domluvit anglicky, jeho kvality však již byly poznamenány dobou, takže Božstva sice dorazila v pořádku, nicméně kamenná Božstvíčka chyběla, a šaty objednané k Božstvům byly krajně podměrečné…Ale vem to nešť, hlavně že Džaganáth je v pořádku.

Bh. Leoš Božstva přebalil, zabalil, vyřídil papíry a se zbytky důvěry a odhodlání v indickou schopnost něco spolehlivě zařídit vyslal „Svatou trojici“ přes oceán do stověžaté matičky Prahy, kde už někteří oddaní trnuli, zda Džagannáth dorazí aspoň na svou pražskou Rathajátru včas.

Všichni teď už víte, jak to dopadlo. Na brněnskou Rathajátru to opravdu nestihli. Nicméně i tak byla vyvedená, i přes lehkou nepřízeň počasí a všední den, který také ztenčil řady přítomných oddaných.

A co Praha? Ani tam to nebylo tak jednoduché. Příjezd „našeho“ Džagannátha byl nejistý, dopravní společnosti se předháněli ve schopnosti nevědět nic a začaly se hledat jiné alternativy. První Budapešť. Po nadějném a vstřícném začátku se nakonec ukázalo, že tamní Božstva JBS nejsou o nic větší než Božstva JBS bh. Leoše, která se ukazují oddaným na různých festivalech i brněnské Rathajátře. Další možnost – Berlín. Po opět nadějném začátku, kdy měla Božstva přislíbený odvoz z Berlína i zpátky, bylo vše jinak a zbyla tu vyhlídka na čtyři cesty mezi Prahou a Berlínem. Super.

To přeci není možné!!! Náš Džagannáth trčí někde v Hamburku a my nemáme koho provézt na voze půjčeném kvůli Rathajátře až z Londýna?! Tak to ne! Bh. Leoš tedy začal bombardovat dopravce všetečnými otázkami, kdy jako přijede ta loď, a kdy se to vyloží, kdy naloží ty zásilky do auta, a kdy hodlají dorazit do Prahy, a kdy se uskuteční proclení a postupně to i úřednický šiml nakonec vzdal a vymáčkl ze sebe pár nekonkrétních údajů. Zařídily se veškeré náležitosti potřebné k proclení v Praze a rozhodli jsme se trochu zariskovat. Obyčejnou cestou by totiž Džagannáth dorazil tak týden s čakrou po Rathajátře, jak se říká. Jet do Hamburku a dožadovat se beden s Božstvy v přístavu se stovkami lodí a tisíci beden nákladu se také nezdálo jako ideální. Nabízela se jediná možnost. Zaplatit si expres dopravu (6700 kč) a spolehnout se na sliby dopravců, že loď dorazí v pondělí, že vyložená bude do středy, že naloží Božstva do auta ve čtvrtek, že dorazí do Prahy v pátek a že je celníci proclí a vydají také ještě v pátek. Nebylo to malé riziko, nicméně kdyby to neklaplo, pořád se ještě mohly podniknout ony čtyři cesty mezi Berlínem a Prahou. Berlínského púdžárího jsme udržovali ve střehu beztak už celý týden a byl ochotný ještě vydržet. V záloze už byl připravený také bh. Michal Hora, aby nasedl do svého rychlého vozu a přivezl Džagannátha z Berlína.

Tak jsme to riskli, říkali jsme si, že by nám to Džagannáth neudělal, aby zůstal někde ve skladu nebo na dálnici, když tu má Rathajátru. Vždyť vychází do ulic za svými oddanými, tak to přeci musí vyjít!. Indulékha zatím rychle ušila pro Božstva šaty a vyvrcholení příběhu už znáte. Pak už jen nastalo vzrušené rozbalování, které vidíte na fotografiích.

A pak noční marathón při výrobě turbanů, kterého se kromě Indulékhy zúčastnila také Ratnamála d.d. a pak už vrcholily mohutné přípravy na nedělní slávu a pak…..Džagannátah Svámí najana-patha-gámí bhava tu mé! Džagannáth se konečně zjevil před rozzářenými zraky svých oddaných, kteří Ho na nádherně ozdobeném voze táhli ulicemi užaslé a lehce ubrečené Prahy a hlavně do svých srdcí, která se v tom okamžiku jistě nelišila od Vrindávanu.

Vypadá to jako příběh se šťastným koncem a také to tak v podstatě je, jen s tím rozdílem, že příběh teprve začíná. Džagannáth, Baladéva a Subhadra ze své sladké vůle dorazili k nám do České republiky a už cestou nutili své oddané k odevzdání a k tomu, aby vyvíjeli zvláštní úsilí, a všichni, kdo byli u toho, mi jistě dají za pravdu, že to bylo hořko-sladké snažení, kterým si nás Džagannáth ještě pevněji omotal kolem prstu.

A přiznám se, že moje úzkost z toho, jestli Božstva dorazí včas, se změnila v úzkost, zda se o Ně nyní, když jsou tu, budeme schopni postarat tak, jak Jim náleží.

A zde bych vás všechny chtěla poprosit o pomoc. Je těžké zajistit péči o tato Božstva v několika oddaných. Nehledě na to, že jejich doprava stála o mnoho více, než jsme předpokládali a stále ještě není plně uhrazena. Z plánovaných šedesáti cm bylo najednou 85 a a z 15 tisíc se stalo 46. Tímto tedy prosím všechny oddané o pomoc v jakékoliv formě a v současné chvíli úplně nejlépe v té finanční. Ať už v podobě jednorázového příspěvku – v jakékoliv výši, nebo v podobě pravidelných příspěvků (50-100 Kč), které pomohou zajistit dlouhodobé udržení pěkného standardu uctívání.

V současné době také Džagannáth postrádá ozdoby i některé parafenálie na uctívání, pokud pojedete do Indie a chtěli byste něco takového Božstvům přivézt, i to je velice vítáno.

Bližší informace: Vrindávan prija d.d. 731 560 883
V současné době byste měli mít možnost vídat Božstva na nejrůznějších festivalech jako je Ratha-játra, pořádaných hnutím Hare Krišna po České republice.
Džaj Džagannáth!

Vrindávan prija d.d.

[tab:Kde se právě nachází]

Drazí přátelé,
Pán Džagannátha se v současné době nachází v Praze u Induprabhy d.d. a čekají na své drahé oddané. Kromě své návštěvy při některém z pořádaných setkání můžete Pána potěšit i jinak – přímou službou či dodáním věcí, které má Pán rád nebo „potřebuje“. Jestli vás zrovna nenapadá, co by to tak mohlo být, tady je pár tipů:

• Květiny
• Ovoce
• Ořechy
• Cizrnová mouka
• Růžová voda
• Med
• Ghí
• Vonné tyčinky
• Kafr
• Santál – prášek nebo dřevo
• Ozdoby – korále, perly, štrasové šperky, náramky, náušnice, náhrdelníky, čelenky – vždy nejlépe tři páry
• Ozdobné látky na šaty
• Dům, byt, zahrada, pole
• Peníze – ty se hodí vždy 🙂

Bankovní spojení: Poštovní spořitelna, číslo účtu: 217751542/0300

Iniciativě se meze nekladou, pokud máte nějaký nápad, nestyďte se jej předložit. Oddaní s prvním zasvěcením mohou také připravit pro Božstva sladkosti či slanosti, a pokud je někdo inspirovaný něco pro Pána připravit, ale zasvěcení ještě nemá, existují dobroty, které se nemusí připravovat na ohni, a tudíž mohou i oni tímto způsobem Pána potěšit.

[tab:END]