3. kapitola

1. - 15. března 2008

„Zábavy svatého jména“

Na začátku března jsem nastoupil na let z Los Angeles do Atlanty, kde jsem chytil další spoj směrem na Santiago v Chile. Už to byly tři roky, co jsem naposledy navštívil chilskou játru, a nemohl jsem se dočkat, až uvidím místní oddané znovu.

Když jsme přistáli v Atlantě, vykročil jsem k nástupní bráně na Santiago. Čekací hala byla přeplněná a jediné volné místo k sezení bylo před televizní obrazovkou vysílající zprávy o ženě, které se během nedávného letu přes Spojené státy udělalo nevolno.

Když tato žena požádala letušku o kyslík, ta jí prý odmítla. O pár minut žena požádala o kyslík znovu, a když letuška spatřila její zoufalý stav, pokusila se jí dodat kyslík, jenže kyslíková láhev nefungovala. Krátce nato žena zemřela.

Ve vysílání se dálo uvádělo, že aerolinky obhajovaly své jednání, avšak bylo zřejmé, že došlo k zanedbání ze strany leteckého personálu. Reportér na závěr radil, co dělat, když se spolucestujícímu udělá v podobné situaci špatně. „Zavolejte letušku, dodejte kyslík a pokuste se udržet pacienta v klidu,“ řekl zvláštní host pořadu.

„To je strašné,“ pomyslel jsem si. „Sotva si dokážu představit, jak děsivá musí být taková scéna během letu.“

Nemusel jsem na ni čekat dlouho.

Nastoupil jsem do letadla, usadil jsem se do svého sedadla a začal jsem potichu zpívat na svém růženci. Díky tomu, že létám často, mě přeřadili z ekonomické do business třídy. Cestující sedící okolo mě vypadali všichni zámožně a zaplatili za let tisíce dolarů.

Vytušil jsem, že se kvůli mojí přítomnosti někteří necítili pohodlně. Poblíž sedící žena pilující si nehty se na mě podezřívavě dívala. Když na mě muž vedle ní, který četl obchodnický časopis Wall Street Journal, krátce pohlédl, zavrtěl hlavou na znamení nesouhlasu. A když jsem se zeptal ženy sedící vedle mě, jestli to je její první let do Santiaga, ani neodpověděla.

Abych nepřitahoval ještě víc pozornosti, odložil jsem svůj růženec stranou a vyndal jsem si knihu. Zatímco poslední cestující nastupovali do letadla, letecký personál začal vykonávat poslední povinnosti před uzavřením palubních dveří. Zdvořile jsem se usmíval, když několik letušek prošlo okolo mě, aby se věnovalo něčemu na zádi letadla.

Náhle se muž sedící přes uličku začal nekontrolovatelně třást. Protočily se mu oči a od úst mu šla pěna. Nejprve mě napadlo, že buď dostal mozkovou mrtvici nebo infarkt. Rychle jsem se rozhlédl okolo, jestli je okolo někdo z palubního personálu, ale všichni odešli na záď stroje.

Pasažéři okolo mě seděli v šoku jako přimražení. Žena pilující si nehty držela bez hnutí pilník nad jedním prstem. Muž čtoucí noviny s hrůzou zíral, jak ten nemocný člověk začal padat ze svého sedadla.

Vzpomněl jsem si na radu, kterou dávali v televizní reportáži. Vyskočil jsem a chytil jsem toho muže a opatrně jsem ho položil do uličky. Klekl jsem si k němu a snažil jsem se ho uklidnit, ale rychle ztrácel vědomí. Podíval jsem se na ostatní cestující, kteří dál šokovaně zírali na to, jak se jejich pohodlná realita třese v základech kvůli této ošklivé scéně.

„Zavolejte někdo leteckou službu!“ zakřičel jsem.

Žena, která seděla vedle mě, jen vystrašeně zavřela oči. Ostatní odvrátili své hlavy a dívali se z okna.

Podíval jsem se na mužovu manželku, která nekontrolovatelně plakala.

„Je epileptik?“ zeptal jsem se.

„Ne! Ne!“ řekla zoufale. „Není.“

„Bere nějaké léky?“ zeptal jsem se.

„Ne! Ne!“ říkala a kroutila hlavou.

„Měl už někdy dřív srdeční problémy?“ řekl jsem.

„Prosím zachraňte ho!“ zavřískala.

Její manžel začal lapat po dechu. Snažil jsem se dostat do pozice, kde by se mu lépe dýchalo. Také jsem začal zpívat Hare Kršna, nejprve potichu, ale postupně víc a víc nahlas, protože se zdálo, že může zemřít.

Rozhlédl jsem se po okolních cestujících, kteří stále bez seděli a zírali. „Kyslík!“ zakřičel jsem.

Nikdo se nepohnul.

Musel jsem udělat něco pro to, abych získal jejich pomoc.

„Pro Kristovy rány!“ vykřikl jsem. „Podejte mi někdo ten zatracenej kyslík nebo tenhle člověk tady umře!“

Fungovalo to. Dva muži vyskočili a rozběhli se směrem k palubní kuchyňce. Za pár vteřin se vrátili s kyslíkovou lahví. Zatímco jsem všichni tři zápasili s tím, jak ta věc funguje, nasadil jsem mužovi na tvář kyslíkovou masku. Náhle jsem spatřil koutkem oka, jak několik členů posádky běží uličkou k nám.

Byli u nás během okamžiku a plně převzali situaci do svých rukou, podali muži kyslík a zavolali mobilními telefony lékařskou pomoc. Dorazil též kapitán letadla a nechal přinést defibrilátor, přístroj používaný v nouzovém ošetřování srdečních infarktů.

Kvůli stísněnému prostoru jsem se nemohl pohnout ani o píď a seděl jsem jak přišpendlený uprostřed této horečné scény. Muž se dál klepal, rozhazoval rukama a dělal bolestivé grimasy. Nemohl jsem už nabídnout více praktické pomoci, a tak jsem dál zpíval natolik zřetelně, aby mohl slyšet každou slabiku svatých jmen. V jednu chvíli na moment přišel k vědomí a naše oči se setkaly.

Chtěl jsem mu říct, že všechno bude v pořádku, ale vycítil jsem, že v tomto případě tomu tak nebude. Naklonil jsem se k němu a zpíval jsem mantru ještě hlasitěji v naději, že jestli má teď opustit své tělo, bude mít aspoň to štěstí slyšet Pánova svatá jména.

Dál jsem džapoval, zatímco palubní personál se snažil muži pomoct. Celou dobu jsem si říkal, kdy konečně dorazí nějaká lékařský pomoc. Letušky čas od času muže přesunuly do jiné polohy ve snaze udělat mu trochu víc pohodlí. Nakonec, zdálo se, že to trvalo celou věčnost, dorazil lékařský tým.

Postavil jsem se a sedl jsem si na mužovo sedadlo, zatímco záchranářský tým ho pokládal na nosítka a rychle ho odnášel pryč. Jeho žena ho následovala. V tu dobu už se téměř nehýbal. „Nejspíš to nezvládne,“ zaslechl jsem říkat jednoho člena posádky.

Vrátil jsem se na své sedadlo a znovu jsem začal zpívat na svém růženci. Moje srdce dál bilo velmi silně a můj adrenalin prudce stoupal. Přišla je mně jedna letuška a nabídla mi sklenici vody.

Poté, co jsem se uklidnil, jsem se rozhlédl po palubě. Žena pilující si nehty se na mě mírně usmála, jako kdyby chtěla naznačit svůj vděk za to, co jsem udělal. Když jsem letmo pohlédl na muže s novinami, pokýval souhlasně svou hlavou. Žena sedící vedle mě nakonec promluvila,  „Děkujeme vám,“ řekla.

Dveře na palubu se brzy zavřely. Byl jsem z té těžké zkoušky vyčerpaný a za chvíli jsem usnul. Když jsem se probudil, byli jsme již nějakou dobu ve vzduchu a většina cestujících okolo mě spala.

Posadil jsem se do tmy okolo a přemýšlel jsem o celé události. „Nikdy nevíme,“ pomyslel jsem si. „Nikdy nevíme, kdy se taková věc může stát nám. Obvykle o takových věcech slyšíme ve zprávách, a vždy si myslíme, že takové věci se stávají jen ostatním. Modlím se, aby, až přijde můj čas, u mě také byl nablízku někdo, kdo bude zpívat svatá jména.“

Čím víc jsem o tom však přemýšlel, tím víc jsem si uvědomoval, že kvůli tomu, že často cestuji sám, může se dost dobře stát, že budu sám, nebo ve společnosti nějakých cizích lidí, až budu opouštět tento svět. Ta myšlenka byla znepokojující.

„Co když náhle odejdu na následky srdečního záchvatu v letadle ve výšce dvanácti kilometrů?“ říkal jsem si. „Nebo v posteli v noci o samotě v nějaké vzdálené zemi? Ale dokonce i ten nejlépe naplánovaný odchodu, v obklopení milujících oddaných, může být obtížná událost. Smrt je těžká pro každého. Až ten den přijde, doufám, že na mě budou vzpomínat díky mé službě a ne kvůli tomu, jak jsem zemřel.“

Přemítal jsem o příběhu, který jsem nedávno zaslechl. Nějakého člověka se ptali na to, jak jeho přítel odešel. „Neptejte se, jak zemřel,“ odpověděl jim. „Ptejte se mě na to, jak žil.“

O devět hodin později jsme přistáli v Santiagu. Zatímco cestující vystupovali ven, přišla ke mně hlavní pokladní letadla a požádala mě, jestli bych se mohl zdržet pár minut navíc. Trpělivě jsem seděl, a když všichni cestující odešli, vrátila se ke mně s několika dalšími členy posádky.

„Chtěli bychom vám poděkovat, že jste tak rychle zareagoval při pomoci tomu muži,“ řekla. „Možná jste mu zachránil život.“

„Jsem rád, že jsem mohl pomoci,“ odpověděl jsem, „ačkoli jsem toho nemohl moc dělat. Byli jste to vy všichni, kdo mu dal lékařskou pomoc, kterou potřeboval.“

„Co jsem opravdu ocenili,“ řekla jiná letuška, „byl ten uklidňující účinek, který jste měl na každého. Když jste zpíval, cítili jsme, jako kdyby všechno mělo být v pořádku.“

„Ano,“ řekla jiná letuška. „Bylo to tak zvláštní, tak utěšující.“

„Co přesně jste to zpíval?“ zeptala se další letuška.

„Zpíval jsem Boží jména,“ odpověděl jsem. „Jsem následovníkem víry pocházející z Indie, kde se Bohu říká Krišna. Indická dávná písma říkají, že kdekoli se zpívají Boží jména, tam se není čeho bát.“

„No, tomuhle teď už docela rozumíme, že dámy?“ řekla hlavní pokladní.

„Ano, ano,“ odpověděly.

„A za to vám musíme poděkovat,“  řekla mi jedna z letušek.

„To nebylo díky mně,“ řekl jsem s úsměvem. „To bylo Pánovými svatými jmény. Když se tedy příště zase stane něco hrozného, vzpomeňte si na zpívání Hare Krišna.“

„Můžete nám napsat tu píseň na papír?“ řekl jiná letuška.

„Ano, samozřejmě,“ řekl jsem.

Poté, co jsem jim dal papír s napsanou mahámantrou, natáhl jsem se pro svá příruční zavazadla. Avšak posádka je vzala za mě a doprovodila mě ke dveřím. Zatímco jsem procházel imigrační kontrolou a kráčel jsem směrem k výdeji zavazadel, nemohl jsem přestat podivovat se nad zábavami svatých jmen.

Ve Šrímad Bhágavatamu se uvádí:

tasmat sankirtanam visnor
jagan mangalam amhasam
mahatam api kauravya
viddhy aikantika niskrtam

„Šukadéva Gósvámi pokračoval: Můj drahý králi, zpívání Pánova svatého jména je schopné vykořenit dokonce i reakce za ty největší hříchy. Zpívání sankírtanového hnutí je tedy tou nejpříznivější činností v celém vesmíru. Snaž se to prosím pochopit, aby to také ostatní vzali vážně.“

(Šrímad Bhágavatam, 6.3.31)