2. kapitola

29. ledna – 13. února 2008, Bali

„Matka chrámů“

Během letu z Hongkongu na Bali jsem přemýšlel o rozhovoru s mým duchovním bratrem B.B. Góvindou Mahárádžem, který jsme vedli den předtím. Mluvili jsme o tom, jak jsme viděli Šrilu Prabhupádu na detroitském letišti v roce 1971. Bylo to naše první setkání se Šrílou Prabhupádou, a já jsem se zeptal Mahárádže, jestli si pamatuje něco z uvítacího projevu Šríly Prabhupády.

„Ano,“ řekl s úsměvem. „Šríla Prabhupáda se v jednu chvíli naklonil kupředu ze své židle a řekl: ,Prosím věřte mi, když vám říkám, že nejste tato materiální těla.‘“

„To je úžasné,“ řekl jsem. „Já si z té přednášky pamatuji úplně to samé.“

Zatímco jsme prolétali vzduchem, přemítal jsem o slovech Šríly Prabhupády, „Prosím věřte mi.“ Napadlo mě, že každý kazatel ve vědomí Krišny se vždy modlí, aby publikum přijalo jeho poselství. V této náladě mě zaplavila obrovská radost, když jsem o pár hodin později procházel svou poštu a přečetl jsem si dopis od jedné své žákyně:

„Drahý Šrilo Gurudévo,

Přijmi prosím mé hluboké poklony. Všechna sláva Šrílovi Prabhupádovi.

Děkuji ti mnohokrát za to, že jsi přivedl tvé festivalové turné do Austrálie.

Moje matka byla hluboce zasažena přednáškou, kterou jsi dal na textilovém programu v Sydney. Nedávno jsem byla v jejím domě na rodinné večeři a můj švagr se mě zeptal, jak se oddaní dívají na narozeniny. Začala jsem mu říkat, že nejsme tato materiální těla, nýbrž duše uvnitř.

Moje matka mě náhle přerušila. Pronesla: ,Ano, a když zemřeš, jen to jen jako převlečení starých šatů za nové a čerstvé. Tělo se mění, avšak duše zůstává stejná.‘

Nechala jsem ji pokračovat, protože byla velice nadšená. Několik dalších minut citovala mnoho příkladů přímo z tvé přednášky. Například, jak tělo je jako automobil a duše jako řidič. Nakonec se postavila a když si získala pozornost všech přítomných, prohlásila: ,Takže se můžeme narodit znovu v tomto materiálním světě, nebo se můžeme vrátit do duchovního světa, který je věčný, plný poznání a blaženosti.‘

Pak se odmlkla a znovu pokračovala: ,Je tedy jasné, že nejlepší je pokusit se jít zpět do duchovního světa.‘

Všichni seděli jak zamražení. Začala jsem tleskat a pak najednou všichni ostatní začali tleskat a provolávat slávu. Pak si moje matka tiše sedla zpátky.

Před tímto programem měla jen malý zájem o vědomí Krišny. Nějakým způsobem, jako výsledek tvé úžasné prezentace, se její srdce změnilo.

Tvoje služebnice.

Vilása Maňdžarí.“

Zatímco motory našeho letadla hučely dál, zaměřil jsem svou pozornost na Bali. Byl jsem tam pouze jednou, před patnácti lety. V tu dobu tam bylo naše hnutí utlačováno místními bráhmany, kteří jako převážně uctívači polobohů viděli naše uctívání Krišny jako hrozbu. Veřejné harinámy byly zakázané a oddaní se museli scházet potají. Tísnivá situace byla nakonec vyřešena, když se Bhakti Svarúpa Dámódara Maháradža setkal s touto bráhmanskou komunitou a ujistil je, že toužíme po vzájemné spolupráci.

Ačkoli se Bali nachází 6000 kilometrů od současné Indie, védská kultura tu kvete již po tisíce let. Tento fakt zjevně podporuje výrok Šríly Prabhupády, že védský kultura kdysi existovala po celém světě:

„V době Mahárádže Prithua světu vládl jeden císař, ačkoli pod ním existovalo mnoho podřízených států. Tak jako dnes existuje po celém světě mnoho federálních států, ve starých dobách světu vládlo mnoho států, avšak všem těmto podřízeným státům velel jediný nejvyšší panovník.“

(Šrímad Bhágavatam, 4.16.27, výklad)

„Jestli budu mít čas,“ pomyslel jsem si, „budu pátrat po důkazech, že dávná indická kultura existovala na Bali po celá staletí.“

Kapitán letadla nakonec ohlásil, že kroužíme nad Bali a že brzy přistaneme. Podíval jsem se dolů z okénka a ustrnul jsem údivem nad krásami ostrova viděnými shora. Vypadal jako nazelenalá perla zasazená do třpytící se modré ústřice. Zatímco jsem začali přistávat, svěží zelená tropická scenérie jakoby vyskočila přímo na nás. 

Po vyřízení imigračních a celních kontrol jsem si posbíral svá zavazadla a venku před letištěm mě přivítal teplý tropický vánek a skupina třiceti nadšených oddaných v bouřlivém kírtanu. Zatímco jsme jeli k domu, kde jsem měl bydlet, oddaní mi řekli, že teplota na Bali se během roku mění jen o několik stupňů, květiny kvetou bez ustání a nejsou tu žádné šelmy, jedovatí hadi nebo pavouci a ani žádné cyklóny.

„Jako ráj na zemi,“ řekl jsem, když jsme vjížděli do Kuty, většího města a populárního turistického centra.

„Ne tak úplně,“ řekl Padma Lóčan dás a ukázal na obrovskou zdobenou stavbu se zlacenou deskou plnou vyrytých jmen.

„Co to je?“ zeptal jsem se.

„To jsou jména dvou set dvou osob zabitých při bombovém útoku teroristické skupiny Džemáh Islamijáh,“ odpověděl. „Většina z obětí byla cizinci.“

Jak jsem míjeli pomník, v autě zavládlo ticho.

To odpoledne jsme jeli na prohlídku různých částí ostrova. Zatímco jsme projížděli malou vesnicí, požádal jsem řidiče, ať zastaví, abychom mohli prozkoumat oblast pěšky. Na místním tržišti jsem objevil mnoho exotického ovoce včetně salaků, žlutých vodních melounů a mangostanů (druh tropického ovoce, pozn. překl.). Všiml jsem si také mnoha zdejších chrámů.

„Na Bali najdeme více než 11 tisíc chrámů,“ řekl Padma Lóčan.

Hned mě napadla moje myšlenka spojit současný náboženský života na Bali s duchovní kulturou z Indie. „Jsou hodně staré?“ zeptal jsem se.

„Některé z nich jsou několik stovek let staré,“ odpověděl.

„To není moc,“ řekl jsem.

„Lidé tady o Krišnovi moc nevědí,“ řekla Mahámuni dásí. „V drtivé většině chrámů na Bali se uctívají polobozi, předci a duchové.“

„Duchové?“ řekl jsem.

„Ano,“ řekla. „Uctívají duchy, aby je nevyrušovali. Vidíš všechny ty malé obětiny podél cest před domy? Těm se říká jadžňa-šéšu. Jsou určeny duchům.“

Podíval jsem se pořádně a spatřil jsem obětiny v podobě ovoce a květin, ale také cigaret a vína v listových kalíšcích.

Po našem návratu jsme si odpočinuli a pak jsem odjeli na program do chrámu Rádhá-Raséšvary nacházejícím se v džungli dvě hodiny jízdy z Denpasaru, hlavního města. Je to jeden ze čtyř hlavních ISKCONských chrámu na ostrově.

Když jsme dorazili, oddaní zrovna měli velký kírtan. Už jsem se obeznámil s krásami tohoto kraje, a následně jsem zde dal první z série přednášek o tom, jak oddaný musí být upevněný ve vědomí Krišny a nenechat se rozrušit krásami tohoto světa. Řekl jsem, že jediné skutečné nebezpečí, kterého jsem si na nebeském ostrově Bali všiml, je právě idylická povaha tohoto místa, která může způsobit, že člověk snáze zapomene na Krišnu. Oddaní kývali hlavami na znamení souhlasu.

Příštího dne jsme se vyjeli do jiné části ostrova zpívat naši džapu. V každé vesnici jsem si povšiml, že uprostřed kruhových objezdů se nacházela diorámata popisující Pánovy zábavy z Rámájany a Mahábháraty. Na jednom místě jsem spatřil Pána Rámačandru v bitvě s Rávanou.; jinde zase Draupadí a jejích pět manželů Pánduovců. Judhišthira byl zobrazen na dopravním ostrůvku v malém obchodním městečku a v sousední vesnici si zase vybrali Hanumána letícího vzduchem a nesoucího horu s bylinami pro Lakšmana.

Uvědomil jsem si, že ačkoli tato diorámata byla vytvořena poměrně nedávno, poskytovala přesto důkaz, že kořeny védské kultury zde existují po celá tisíciletí. Díky takovému druhu umění by mělo být snadné vzpomenout si na Boha. Zdálo se, že Bali má to nejlepší z obou světů.

Džungle podél cesty, kde jsme jeli, začala houstnout. Sem tam jsem zahlédl křišťálově čisté vodopády plynoucí do rozměrných jezírek. Opice si hrály na kamenech, pestrobarevní ptáci poletovali mezi stromy a motýli se vznášeli kolem.

V jednu takovou chvíli se na mě Mahámuni obrátila. „Chtěl bys navštívit blízkou botanickou zahradu, Mahárádži?“ řekla.

„Celá tvoje země je jako botanická zahrada,“ řekl jsem se smíchem.

Zatímco venkovská krajina ubíhala kolem, všiml jsem si mnoha dalších chrámů. Byly postaveny v otevřeném balijském stylu a všechny měly oltáře plné obětin čerstvého ovoce. Při přejíždění jednoho mostu jsem spatřil na všech čtyřech rozích hrůzné vyřezané postavy oblečené v pestrých nových šatech.

„Co to je?“ zeptal jsem se.

„Bůžci ochraňující cestovatele,“ řekl Padma Lóčan. „Jak můžeš vidět, lidé se o ně dobře starají, a na oplátku věří, že božstva se dobře postarají o ně.“

Udělalo na mě dojem, že Balinésané uznávají přírodní síly jako osobní, že vidí za každým aspektem přírodního světa vládnoucí božstva. Také jsem však byl zklamán z toho, že očividně nerozuměli tomu, že existuje nejvyšší osobnost, která v konečném smyslu ovládá vše a ke které jsou všichni loajální. Ale to nebylo nic nového. Tento problém převládal i před pěti tisíci lety. Krišna tehdy řekl:

sa taya sraddhaya yuktas
tasyaradhanam ihate
labhate ca tatah kaman
mayaiva vihitan hi tan

„Prostoupen touto vírou takový člověk hledá přízeň určitých polobohů a tak dostane svých tužeb. Ve skutečnosti jsou však tyto výhody poskytovány Mnou samotným.“

(Bhagavad-gítá 7.22)

Večer jsme se zúčastnili programu v Gaurángově chrámu poblíž Kuty.

„Není potřeba kritizovat místní uctívání polobohů,“ řekl jsem na přednášce. „Ačkoli pro turisty, kteří sem přijíždějí, to vypadá jako něco necivilizovaného, je to vlastně mnohem vyšší pochopení než má moderní věda, která říká, že všechno se děje náhodou.

„My můžeme přispět vysvětlením, že pouhým uctíváním Krišny potěšíme všechny polobohy, kteří jsou Jeho oddanými.“

Příštího dne jsme zpívali naše kola na pláži a já jsem si sedl a uvažoval jsem o tom, že jestli před tisíci lety na Bali skutečně vzkvétala védská kultura, musí tu být nějaký důkaz o uctívání Krišny, nebo možná Višnua, protože uctívání polobohů a uctívání Nejvyšší Osobnosti Božství ve védské kultuře vždy existovalo pospolu.

Šel jsem za Mahámuni. „Zmínila si, že na Bali jsou tisíce chrámů,“ řekl jsem, „ale všechno, co jsem viděl, bylo uctívání polobohů a duchů. Je tu nějaký chrám, kde je uctíván Višnu?“

 „Ale ovšem,“ odpověděla. „Pura Bésakih. Říkáme mu Matka chrámů. Je to nejposvátnější místo na Bali. Jsou tam uctíváni Brahmá, Višnu a Šiva.“

„Páni!“ řekl jsem. „To jsem přesně chtěl slyšet. Je tohle místo také staré pár století jako ty ostatní chrámy, co jsem viděl?“

„Ne,“ řekla Mahámuni. „Tento chrám je starý sedmnáct století.“

Neměl jsem slov. „To je ten důkaz, který potřebuji,“ řekl jsem nakonec. „Mohl by podpořit tvrzení Bhágavatamu, kde se říká, že védská kultura byla kdysi po celém světě.“

„Trvá nějakou dobu se tam dostat,“ řekla Mahámuni. „Nachází se na hoře Agung, která je činnou sopkou. Ale neměj obavy. Poslední erupce tu proběhly v roce 1964. Jezdí tam mnoho turistů, ačkoli na mnohá místa chrámu nesmějí vstoupit. Je to vlastně celý chrámový komplex, něco jako malá verze chrámu Angkor Wat v Kambodži.“

„Měli bychom tam jet zítra,“ řekl Padma Lóčan. „Bude příznivý den.“

„Každých šest měsíců se tam pořádá festival,“ řekla Mahámuni. „Mnoho Balinésanů v tyto dny vykonává poutní cestu, aby se modlilo. Lidé věří, že Bůh ušetřil chrám během sopečných erupcí. Láva se dostala až na jeden metr k chrámovému komplexu, ale nezpůsobila žádné škody na budovách. Nedaleké vesnice byly zcela zničeny. Zahynulo na tisíc lidí.“

Toho večera se pořádal program v chrámu Sandípani Muniho v Denpasaru. Když jsem dorazili, čekaly na nás stovky oddaných.

„Kdekoli máme program, objeví se tolik blažených oddaných,“ řekl jsem Padma Lóčanovi. „Kolik oddaných máme vůbec na Bali?“

„Více než dva tisíce,“ řekl s úsměvem.

Na přednášce jsem znovu probíral, jak je všechna krása tohoto světa dočasná a nakonec se jí musíme vzdát. Avšak zdůraznil jsem, že pravé odříkání je zaměstnání všeho ve službě Bohu a že by oddaní měli využít přírodní bohatství ostrova k oslavování Krišny.

Po přednášce ke mně přišel jeden oddaný a řekl, „Využíváme krásu našich pláží k tomu, že každou neděli jdeme na harinám a zpíváme kírtan pro turisty.“

Když mi ukázal své fotografie, k mému překvapení na nich australští a evropští turisté zpívali Hare Krišna a tancovali s oddanými po pláži. Blahopřál jsem mu za to, že přináší duchovní život do zorného pole těchto cestovatelů za sluncem.

Brzo ráno příštího dne jsme vyrazili do Pura Bésakih. Během dlouhé cesty skrze hornatý terén pokrytý džunglí všude okolo jsem žasl nad tím, že uctívání v tomto chrámu pokračuje už po 1700 let. Nemohl jsem se dočkat, až se dostaneme do blízkosti chrámu a já budu mít příležitost najít důkaz spojení mezi védskou kulturou a balijskou minulostí.

Konečně jsme dorazili na parkoviště asi jeden kilometr od chrámu.

„Tradičně se ten poslední kilometr chodí pěšky,“ řekl Padma Lóčan. „Chůze do tohoto kopce poskytuje čas k přemítání o Boží velikosti a o tom, jak jsme Jeho pokorní služebníci.“

Cesta byla strmá a bylo horko a vlhko. Ke konci jsem začal mít potíže, až jsme nakonec překonali malý výstup. Náhle mé oči spatřily obří chrám, obklopený krásou džungle okolo.

„Můj Bože!“ zvolal jsem. „Nikdy jsem ještě nic takového neviděl.“

Došli jsme posledních 200 metrů a po krátkém oddechu jsme pokračovali po dlouhém schodišti vedoucímu k prvnímu seskupení chrámových budov. Starodávnost tohoto místa byla impozantní.

„Cítím se jako v nějakém jiném věku,“ řekl jsem Padma Lóčanovi.

Zatímco jsme kráčeli vzhůru, bylo možné slyšet kněží provádějící obětování v chrámech. Jak už jsem to viděl jinde na Bali, jejich chrámy nejsou uzavřené stavby, nýbrž otevřené a dostupné ze všech stran.

„Nenajdeš tu žádná božstva,“ řekl Padma Lóčan. „To je rozdíl proti Indii. Říkají, že bozi sem chodí jen tehdy, když jsou uctívání.“

Cestou po tomto rozsáhlém komplexu jsem byl ohromen jeho unikátní architekturou. Nakonec jsme došli ke vchodu vedoucímu na rozsáhlé prostranství, kde jsem spatřil mnoho kněžích nabízejících obětiny.

„Turisté sem nesmí, pouze věřící,“ řekl Padma Lóčan, „a ještě dál odsud, kde se uctívají polobozi, se nachází Višnuův chrám.“

„Kvůli tomu jsem sem přijel,“ řekl jsem nadšeně. „Jsem oblečen jako sannjásí. Dovolí mi tam vstoupit?“

„Můžeme to zkusit,“ řekl.

Když jsme vstupovali na pozemek, vložil jsem ruku do svého pytlíku s růžencem a začal jsem nahlas zpívat džapu.  Padma Lóčan mi dal na hlavu tradiční balijský klobouk. Zatímco jsme vcházeli na velkého nádvoří, několik kněžích se na mě podezřívavě podívalo. Začal jsem zpívat hlasitěji.

Náhle v půlce nádvoří, k nám přišel postarší kněz a řekl Mahámuni něco v balijštině.

„No dobrá,“ pomyslel jsem si, „aspoň jsme to zkusili.“

Mahámuni se na mě obrátila a usmála se. „Pokud chceš projít tímto komplexem.,“ řekla, „musíš se pomodlit k polobohům.“

Kněz odněkud vyndal podložku s několika předměty k uctívání včetně vonných tyčinek, svíčky, ovoce a koření.

Chce, abys tyto předměty nabídl polobohům,“ řekla Mahámuni.

„Důsledný vaišnava neuctívá polobohy,“ pomyslel jsem si, když jsem si vzpomněl na slova Naróttama dáse Thákura.

„Ó bratře, říkám ti, chceš-li se stát čistým oddaný Nejvyššího Pána, neprahni po požehnáních od polobohů.“

(Préma bhakti čandrika)

„Ale když jim nenabídnu nějaké obětiny,“ říkal jsem si, „nikdy se nedostanu do chrámu Pána Višnua.“

Kněz začal kvůli mému otálení být nesvůj. Náhle mě něco napadlo.

„Jistě,“ řekl jsem. „Sednu si a budu se modlit k polobohům.“

Kršnovou milostí jsem četl zrovna desátý zpěv Šrímad-Bhágavatamu a nedávno jsem si zapamatoval jednu modlitbu, která se zjevně dokonale hodila pro tuto příležitost. Poklonil jsem se u nejbližšího oltáře a pak jsem se posadil. Zapálil jsem tyčinku, nabídl jsem ji a modlil jsem se:

katyayani maha maye
maha yoginy adhisvari
nanda gopa sutam devi
patim me kuru te namah

„Ó bohyně Kátjájaní, o veliká Pánova energie, ó ty, která vlastníš mystickou sílu a mocně všechno ovládáš, prosím udělej syna Nandy Mahárádže mým manželem. Vzdávám ti své uctivé poklony.“

(Šrímad Bhágavatm 10.22.4)

Na kněze to udělalo dojem a poté, co nám dal trochu čaranámrity, nám s úsměvem poslal na naši cestu k Višnuovu chrámu.

„Co bylo předmětem tvé modlitby?“ řekla Mahámuni.

„Opakoval jsem modlitby gópí,“ řekl jsem, „ale o nic, čeho bych mohl dosáhnout tomto životě.“

Pokračovali jsme dál přes nádvoří a pak ještě po několika schodištích, až jsme nakonec vystoupali na vrchol kopce, na kterém se celý chrámový komplex nacházel. Odtud jsme měli přímý výhled na horu Agung.

„Když tato sopka vybuchla, muselo to být hrozné,“ řekl jsem.

„Je stále velmi činná,“ řekl Padma Lóčan. „Čas od času chrlí hustý kouř a popel. Je jen otázka času, kdy vybuchne znovu.“

„Doufám, že ne dnes,“ řekl jsem s nervózním úsměvem na tváři.

Zatočili jsme doleva a po dalších padesáti metrech po dlážděné cestě jsme konečně dospěli k chrámu Pána Višnua. Když jsme vstoupili, k mému překvapení jsem zjistil, že jsme jediní poutníci v chrámu.

„Tady v Pura Bésakih uctívají jako nejvyššího Šivu,“ řekla Mahámuni, „ne Višnua.“

„Jsem si jist, že to tak nebylo vždycky,“ řekl jsem. „Jen se podívej na tento impozantní chrám, na ty složité kamenné rytiny. Někdy v minulosti tu Višnu musel být hlavním božstvem.“

Náhle se odněkud ze zadní části chrámu vynořil postarší muž oblečený v bílém.

„To je kněz,“ zašeptal Padma Lóčan.

Nabídl na oltáři Višnuovi mísu s ovocem a přednesl nějaké modlitby. Trpělivě jsem čekal, a když skončil, přistoupil jsem k němu.

S Mahámuni jako překladatelkou jsem k němu promluvil. „Pane,“ řekl jsem, „my jsme oddaná Pána Višnua, Krišny. Jsme potěšeni, když vidíme, že Mu zde nabízíte obětiny s takovou oddaností.“

Pokorně svěsil hlavu, ale nic neřekl.

„Jak dlouho už jste knězem v tomto chrámu?“ řekl jsem.

„Od mého dětství,“ odpověděl. „Můj otec tu byl knězem, jeho otec též a jeho otec…“

„Kolik je vám let?“ zeptal jsem se.

„Osmdesát tři,“ odpověděl.

„Nevypadáte na to,“ řekl jsem.

„V mé vesnici žije žena, které je 225 let,“ řekl. „Narodila se v roce 1783.“

Padma Lóčanovi oči se rozšířily údivem.

„V dřívějších generacích se tu mnoho lidí dožívalo hodně přes 200 let,“ pokračoval kněz.

„Jak je to možné?“ zeptal jsem se.

Pousmál se. „Pracují tvrdě na polích,“ řekl. „Pijí vodu z pramene, jedí hlavně rýži a zeleninu a denně navštěvují tento chrám.“

„Navštěvují tento chrám každý den,“ opakoval jsem a snažil jsem se pochopit, jak se to pojí s jejich délkou života.

Usmál se. „Lidé byli šťastní,“ řekl, „ale nikdo z nás nebude žít věčně. Důležité je to, kam půjdeme po smrti.“

„A vy doufáte, že půjdete po smrti kam?“ zeptal jsem se dychtivě, protože jsem chtěl slyšet pochopení někoho, kdo slouží Pánu celý svůj život.

Chvíli nic neříkal a díval se na oltář. „Za Ním, kam jinam,“ řekl.

Kněz se odmlčel, a zrovna v tu chvíli začalo pršet.

„Musíme jít,“ řekl jsem. „Díky vašem daršanu nám stálo za to jet celou tu cestu sem. Jsme šťastní, že jsme viděli tento prastarý chrám, který slouží jako důkaz, že duchovní kultura Indie kdysi přesahovala daleko za své současné hranice, a co je nejdůležitější, že stále vytváří lidi vašeho kalibru, plné víry v Boha.“

Šríla Prabhupáda píše:

„V moderní době lidé žijí pod dojmem, že během védského období Amerika a jiné mnohé části světa nebyly objeveny. Ale tak tomu není. Prithu Mahárádž vládl celému světu mnoho tisíc let před takzvaným prehistorickým věkem a zde se jasně uvádí, že v těchto dobách nejenže byly všechny různé části světa poznány, ale vládl již též jediný král. Je zřejmé, že indičtí králové vládli celému světu a že jejich kultura byla védská.“

(Šrímad Bhágavatam, 4.21.12, výklad)