1. kapitola
19. - 28. ledna 2008, Hongkong
„Dokonalé zakončení“
Oddaní na našem turné byli vyčerpáni po sedmi týdnech festivalů po celé Austrálii a Novém Zélandu, přesto se však těšili na dva naše závěrečné programy, které se měly konat v Hongkongu.
Ale téměř se nám nepodařilo je uspořádat. Den před naším odletem z Aucklandu naši ruští a ukrajinští oddaní stále ještě neměli udělena víza do Hongkongu. Tu noc jsem zavolal Čandrašékharovi dásovi, jednomu ze místních chrámových vedoucích.
„Teď je devět večer,“ řekl jsem. „Za devět hodin máme odletět. Prošla už ta víza?“
„Stále ještě ne,“ řekl, „a situace nevypadá dobře. Zkoušeli jsme kontaktovat imigrační oddělení celý týden, ale není možné se tam dovolat. Naše právnička se k nim snaží dostat přes zvláštní konexe. Zavolám ti, pokud se to někam pohne.“
Chápal jsem Čandrašékharovy obavy. On a jeho tým oddaných organizují tento festival už šest měsíců. Za velké peníze si na dva večery pronajali na jedné prestižní univerzitě v Hongkongu posluchárnu pro tisíc osob. Nikdy předtím se tato malá jatra nepokusila o tak odvážné kázání. Události se má zúčastnit mnoho speciálních hodnostářů, včetně Hlavního indického velvyslance.
„Musíme začít pracovat na alternativním plánu,“ řekl jsem Šánti Parájanovi dásovi po tomto telefonátu s Čandrašékharem. „Naše víza do Nového Zélandu zítra ráno vyprší. Buď zítra odletíme do Hongkongu, nebo zpátky do Evropy. Zavolej naší cestovní agentce domů a zjisti, jestli mohou být naše letenky přesměrovány do Londýna.“
Zbytku oddaných jsem řekl, ať jdou spát.
Hodiny ubíhaly. Nakonec jsem usnul. Ve 2:30 ráno mi zazvonil telefon. Popadl jsem ho.
„Víza byla udělena!“ řekl nadšeně Čandrašékhar. „Stal se zázrak.“
„Páni,“ řekl jsem a okamžitě jsem se probral. „Jak se to stalo?“
„Naše právnička se nějakým způsobem dovolala až k imigračnímu úředníkovi v Hongkongu,“ odpověděl. „Trvalo jí to celé hodiny a ten úředník se zrovna nějak objevil se své kanceláři. Zdůraznila mu důležitost našeho festivalu. Odpověděl jí, že o tom potřebuje trochu popřemýšlet. Volala mu znovu ještě třikrát v tu samou hodinu a opakovala mu, jak je situace urgentní. Nakonec souhlasil. Někdo od nich na vás bude čekat s vízy, až vaše letadlo přistane.“
„Tak těsnější už to být nemohlo,“ odpověděl jsem. Tři a půl hodiny před odletem.“
Vrazil jsem do místnosti, kde spali naši muži.
„Všichni vstávat!“ hlasitě jsem zvolal a rozsvítil jsem světlo.
Naši chlapci pomalu otvírali oči a sedali si.
„Kam jedeme?“ zeptal se Gaura Hari dás a mnul si oči. „Do Londýna, nebo Hongkongu?“
„Do Hongkongu,“ řekl jsem s úsměvem. „A musíme odsud vyrazit za 45 minut.“
Dostali jsme se na letiště přesně na minutu včas. Protože jsme letěli několika různými lety, dal jsem oddaným poslední instrukce, jak po příletu vyplnit imigrační karty.
Jedna dívka promluvila. „Guru Mahárádži,“ řekla, „je přístav v Hongkongu ještě stále plný těch loděk zvaných džunky, co mají ta dlouhá vesla?“
„Možná jich tam je pár pro turisty,“ zasmál jsem se. „Ale Hongkong sám je moderní město. Je jedním z hlavních center obchodu světa.“
Také jsem mívával romantické představy o Hongkongu, než jsem jej loni navštívil, ale po svém příletu jsem zjistil, že jde o ultramoderní, výkonné a překvapivě čisté velkoměsto. Čína Hongkong podstoupila Britům po opiové válce na konci 19. století, a dostala jej zpět v roce 1997. Ačkoli mnoho ze staré čínské kultury pod britskou nadvládou zmizelo, stále je zde dost jejích rysů viditelných, a jak má skupina oddaných brzy zjistila, až dodnes tu člověk nachází směs starého a nového.
Den po našem příjezdu jsme se rozdělili na dvě harinámové skupiny, abychom ohlásili naše festivaly. Sto dvacet oddaných z různých míst se k nám připojilo. Vedl jsem jednu skupinu a můj duchovní bratr Bhakti Bringa Góvinda Maháradža, který nás také navštívil, vedl tu druhou.
Jak naše skupina zpívala a blaženě tancovala po přeplněných ulicích, zastavili jsme se a zpívali chvíli před velkým obchodem s delikatesami. Naši oddaní byli v šoku, když si přečetli nápisy oznamující výrobky, které se tu prodávají:
„Dnešní speciality: sušení ještěří, vývar z hadí hlavy a čínská housenčí houba.“
Ulice byli plné, bylo obtížné se pohnout vpřed, ale lidé laskavě přijímali naše pozvánky. Po několika hodinách jsem spatřil jen pár kousků na zemi.
„To je nadějné znamení,“ pomyslel jsem si.
Toho večera Góvinda Maháradža vedl dlouhý kírtan v zdejším maličkém chrámu. Mnozí z čínských oddaných ještě nikdy předtím nezažili tak blažený kírtan, a tak zpívali a tancovali s velkou radostí. Zatímco kírtan pokračoval, šel jsem si promluvit s Čandrašékharem do jeho kanceláře.
„Zaplnit tisíc míst po dvě noci, to je odvážný plán,“ řekl jsem.
„Doufám, že se nám to podaří,“ odpověděl Čandrašékhar. „V dnešní době mnoho lidí v Hongkongu začíná zajímat indická kultura. Od roku 2004 náš chrám navštívilo přes 30 základních a středních škol. A jógová studia vyrůstají po celém městě.“
Příštího dne jsme udělali velký harinám v Sai Kung, městečku hned vedle Hongkongu. Proti Hongkongu samotnému bylo toto místo mnohem méně komerční a představovalo běžnou čínskou kulturu mimo město. Avšak zatímco obyvatelé Hongkongu jevili jistý zájem o naší zpívající skupinu, lidé zde v Sai Kung byli ponoření do své práce a jen stěží si nás někdo povšimnul.
„Moudřejší by bylo pokračovat ve zpívání v Hongkongu,“ pomyslel jsem si.
Když už jsme skoro končili, prošli jsme kolem starého čínského chrámu.
„Mohou cizinci vstoupit dovnitř?“ zeptal jsem se místního čínského oddaného.
„Uvidíme,“ odpověděl.
V doprovodu pěti nebo šesti oddaných jsme vstoupili do chrámu.
„Jak je tento chrám starý?“ zeptal jsem se tiše.
Oddaní prozkoumali nějaké zápisy na stěnách. „Je 140 let starý,“ někdo zašeptal.
Chrám byl jen matně osvětlen a musel jsem přimhouřit oči, abych viděl na oltář. Nakonec jsem tam spatřil božstvo vysokého muže s vousy a dlouhými vlasy.
„Kdo to je?“ zeptal jsem se jednoho oddaného.
„Guan Gong,“ odpověděl. „Známý bojovník, který před mnoha staletími obránil tuto oblast před cizími válečníky.“
Na oltáři se nacházelo velké množství zapálených vonných tyčinek. „Oni ho uctívají?“ zeptal jsem se.
„Ano, jistě,“ odpověděl ten oddaný. „Lidé se tu k němu modlí o ochranu. Věří, že jisté osoby po smrti dosáhnou božskosti a mají pak nadpřirozené síly.“
Rozhlédl jsem se po chrámu a uviděl jsem staré drapérie, zvony a předměty pro uctívání. Stěny byly pokryty silnou vrstvou černých sazí z kouře za posledních 140 let.
„Podívejte se tady,“ pokračoval oddaný. „Lidé si vezmou do ruky tyto dva kousky dřeva ve velikosti pěstí a hodí je před božstvo. Pokud oba kousky dopadnou svou hladkou stranou navrch, znamená to, že souhlasí s tím, že odpoví na otázku.
Zeptáte se na otázku a pak si vyberete dřevěnou hůlku v hromádky očíslovaných hůlek. Podíváte se na číslo na hůlce a pak jdete tamhle, kde můžete vidět štos starých pergamenů. Vezmete si pergamen s číslem odpovídajícím tomu na vaší hůlce a přečtete si odpověď na vaši otázku. Chceš si to zkusit?“
„Ne, děkuji,“ odpověděl jsem se vší úctou.
Vyšlí jsme ven z chrámu. „Mahárádži,“ řekl jeden oddaný, „ve védské kultuře není nic, co by odpovídalo tomuto typu uctívání, nebo ano?“
„Ve skutečnosti,“ odpověděl jsem, „je to určeno pro jistou třídu lidí. Podobá se to uctívání předků. Krišna říká v Bhagavad-gítě:
yanti deva vrata devan
pitrn yanti pitr vratah
bhutani yanti bhutejya
yanti mad yajino'pi mam
„Ti, kdo uctívají polobohy, se narodí mezi nimi; ti, kdo uctívají předky, půjdou k nim; ti, kdo uctívají duchy a přízraky, se narodí mezi takovými bytostmi; a ti, kdo uctívají Mě, budou žít se Mnou.“
(Bhagavad-gítá, 9.25)
Hned před chrámem jsme pak prošli okolo velké pece, kde nějaký kněz obětoval různé předměty vyrobené z papíru do ohně.
„Co to pro všechno na světě dělá?“ zeptal jsem se nějakého místního oddaného.
„Lidé věří, že tímto způsobem můžete poslat věci svým předkům,“ odpověděl. „Například když jim chcete poslat auto, obětujete to ohně auto z papíru za pronášeni jistých modliteb.“
„Vraťme se k čistému zpívání svatých jmen,“ řekl jsem. „Už je slyšet hned tady za rohem naše kírtanová skupina.“
Příštího dne jsme pokračovali v ohlašování festivalů velkým harinámem podél pobřežní promenády poblíž přístavu. Oddaní se po čase unavili, ale já jsem byl rozhodnut nechat je venku tak dlouho, jak jen to bude možné.
„Bud rád, když naplníme aspoň půlku toho sálu na každý večer,“ pomyslel jsem si.
Zatímco jsme zpívali po ulicích, znovu se nám připomněli místní pochutiny. Procházeli jsme okolo velké restaurace, kde jsme uviděli nepřeberné množství mořských živočichů plavajících v obrovitém akváriu umístěným před restaurací - chobotnice, úhoři, vodní hadi, obří krabi a bizarní směsice mořských ryb, jaké jsem ještě nikdy neviděl.
Zákazníci se tu zastavovali a ukázali zaměstnanci podniku, které stvoření chtějí. Zaměstnanec pak po vodním tvoru natáhnul, chytil jej a rychle jej donesl zpět do kuchyně. O půl hodiny později už nebohé stvoření mělo ležet na zákazníkově stole jako pokrm.
Když si rodina čítající dvanáct členů vybrala rybu skoro stejně velkou jako já, řekl jsem vedoucímu kírtanu, ať odsud rychle odejdeme.
Otočil jsem se na Gaura Hariho. „Taková je milost Pána Čaitanji,“ řekl jsem. „Dokonce i lidé s takovými hroznými návyky se mohou stát oddanými.“
Citoval jsem pak slavný verš ze Šrímad Bhágavatamu:
kirata hunandhra pulinda pulkasa
abhira sumbha yavanah khasadayah
ye'nye ca papa yad apasrayasrayah
sudhyanti tasmai prabhavisnave namah
„Kirátové, Hunové, Andhrové, Pulindové, Pulkašové, Abhírové, Sumbhové, Javanové, členové rasy Khasů a dokonce i jiní navyklí na hříšné jednání mohou být očištění přijetím útočiště u Pánových oddaných, neboť On je nejvyšší silou. Vzdávám Mu své uctivé poklony.“
(Šrímad Bhágavatam 2.4.18)
„Mahárádží,“ řekl Gaura Hari, „,Khasové odkazuje na Číňany. Jenže , ye'nye ca papa‘ znamená ,jiní navyklí na hříšné jednání. To by mělo zahrnovat i Zápaďáky jako jsme my, nebo ne? Zamysli se nad tím, co slouží v restauracích v Americe.“
Cítil jsem se zahanbeně. „Ano,“ odpověděl jsem, „máš pravdu. My jsme též byli závislí na hříšných činnostech, než jsme přišli k vědomí Krišny. Nejsme o nic lepší než oni, jen jsme měli víc štěstí, to je vše. My už jsme se ke vědomí Krišny dostali.“
Příštího rána se naše festivalová skupina spolu s mnohými místními oddanými vydala do posluchárny začít s přípravou scény. Když jsme vešli dovnitř, ustrnuli jsme. Elegantní kaskáda tisíce sedadel sestupovala dolů směrem k rozměrné scéně doplněné o všemožné druhy osvětlení, oponu a vybavení potřebné k profesionální show.
„Proti tomuto je Městský sál v Melbourne, kde jsem vystupovali, jako trpaslík,“ řekl jeden oddaný.
Nemohl jsem přestat zírat na tu impozantní scénu. „Naše show si zaslouží takové umístění,“ řekl jsem. „To, co představujeme, je ta nejvyšší kultura. S takovým vybavením budou moci lidé ocenit naše představení mnohem více. Avšak doufejme, že přijde dostatek lidí. Takové místo bude vypadat prázdné, i když se objeví 500 lidí.“
„Mahárádží,“ ozval se nějaký oddaný, „Čandrašékhar říkal, že lístky šly teď posledních pár dní na odbyt jako výsledek naších harinámů.“
Oddaní byli oblečeni a připraveni dvě hodiny před začátkem show. Všichni byli nabuzení. Mohlo by to být vhodní zakončení našeho dvouměsíčního kázání. Spontánně jsem svolal mítink se všemi oddanými.
„Odjíždím ráno po našem posledním programu,“ začal jsem. „Jen jsem vám chtěl všem moc poděkovat za tu úžasnou službu, kterou jste tu poslední dva měsíce odváděli. Jsem si jist, že každý z vás bude vychutnávat vzpomínky na toto turné po zbytek vašeho života.
Tvrdě jsme dřeli, abychom rozšířili poselství Pána Čaitanji,“ pokračoval jsem. „Někdy to bylo jako pít horkou třtinovou šťávu: je tak horká, že vám spálí rty, ale tak sladká, že nemůžete přestat.“
„A měli jsme tolik pěkných ranních programů,“ řekl jeden oddaný. „Opravdu jsme si užili společné zpívání našich kol a rozebírání Šrímad Bhágavatamu.“
„A úžasné prasádam,“ dodal další oddaný.
Pak nastal okamžik ticha, když si všichni uvědomili, že turné je téměř u konce.
Náhle vypadali oddaní zasmušile. „Jediná útěcha,“ řekl jsem, „je to, že se za pár měsíců zase sejdeme na letním festivalovém turné v Polsku.“
Každému se hned velice zvedla nálada.
„A teď se připravme vypravit se na scénu,“ řekl jsem nadšeně. „Show začíná za pár minut.“
Okamžik, na který jsme čekali celý týden byl na dosah. Rozhodl jsem se, že jen tak nakouknu skrz obři oponu na scéně a podívám se, kolik lidí přišlo. Došel jsem k oponě, na chvíli jsem se zastavil a maličko jsem ji odhrnul.
Jaké to překvapení! Sál byl téměř plný. Řadu za řadou tu seděli Číňané, trpělivě čekající na začátek show. V předních řadách jsme spatřil mnoho hodnostářů včetně hlavního velvyslance Indie, vicekancléře Čínské univerzity v Hongkongu, velkého počtu profesorů a několika významných hongkongských obchodníků.
Na moment jsem pocítil náznak nervozity. „Budeme vystupovat před tolika neobyčejnými hosty a davem devíti set lidí,“ pomyslel jsem si.
Pak jsem se tomu zasmál. „Už jsme za ty roky vystupovali před stovkami tisíc lidí,“ řekl jsem si. „A téměř vždy lidé naši show ocenili. Proč by se měl tento program lišit? Pravda je, že v takovém sále to může být jedině lepší.“
A také že bylo. Program toho večera neměl chybičku a publikum milovalo každou jeho minutu. Vypadalo to, že VIP hosté tleskali ze všech nejvíc.
Příštího večera byl sál stejně tak plný a festival byl dokonce ještě lepší. Byla to naše poslední show tohoto turné a oddaní do ní dali všechno, co mohli. Brzy dalšího rána mě Čandrašékhar vezl na letiště.
„Takže jak se ti líbily festivaly?“ zeptal jsem se.
„Dokonalé zakončení úžasného turné,“ odpověděl.
„Co máš dalšího v plánu?“
„Jedu na Bali do Indonésie,“ odpověděl jsem. „Oddaní mě pozvali, abych přijel a týden tam kázal.“
„Aha, to je moc pěkné,“ řekl. „To je tropický ostrov. Plánuješ také nějaký odpočinek?“
Na chvíli jsem se zamyslel.
„V příštím životě,“ řekl jsem se smíchem. „Pro teď jsem příliš šťastný z kázání ve společnosti tolika milovaných Pánových oddaných.“
Když jsem nastupoval do letadla, přemýšlel jsem o jedné věci, kterou napsal Šríla Prabhupáda:
„Snažte se pamatovat na Krišnu neustále následováním principů, které znáte; jmenovitě brzké vstávání, koupel, očista, návštěva árati, čtení písem alespoň jednu nebo dvě hodiny denně, zpívání šestnácti kol Hare Krišna mantry na růženci, chození na uliční sankírtan, nabízení veškerého vašeho jídla Krišnovi a tak dále. Tímto způsobem velice rychle uděláte pokrok ve vědomí Krišny a váš život se stane velice, převelice šťastným,“
(Šríla Prabhupáda, dopis Susan Beckamové, 29. září 1972)