15. kapitola

26. prosince - 10. ledna 2008

„Pěchota“

Austrálie

Náš festivalový program v oblasti Sydney úspěšně pokračoval. Po dvoutýdenním turné tady jsme odletěli do Melbourne na třídenní program v prestižní lokalitě - radniční posluchárně umístěné ve středu města. Když jsme brzy jednoho rána dorazili na místo konání, abychom jej přichystali, oddaní byli uchváceni jeho zdobenou architekturou, prostornými místnostmi, vysokými stropy a křišťálovými lustry.

„Na takovém místě jsme ještě nikdy představení nedělali,“ vyrazil ze sebe jeden oddaný.  

„Bylo dokončeno v roce 1870,“ pověděl nám přátelský naladěný správce, který zaslechl naše komentáře. „Ročně tu hostíme 3500 zvláštních pořadů, včetně konferencí, svateb a zakládání společností. Jaký druh akce chystáte vy?“

„Chceme vykreslit indickou duchovní kulturu,“ řekl jsem. „Představení se skládá z tance, hudby, divadla, jógy, bojového umění a filozofie.“

„Aha,“ řekl. „Hodně lidí se volalo a ptalo se na vaše představení.“

Té noci bylo všech 400 sedadel v hale obsazeno již dlouho před začátkem festivalu. Museli jsme další lidi posílat domů.

„Nenapadá mě nic smutnějšího než posílat lidi domů z takovéto show,“ řekl jsem zasmušile Gaura Harimu dásovi. „Může trvat několik životů, než někdo přijde do styku s vědomím Krišny.“

Díky inspiraci impozantním okolím a nadšeným davem bylo představení oddaných neobyčejně výborné, čehož důkazem byl hlasitý potlesk po každém výstupu. Avšak čas od času bylo slyšet malou skupinku lidí, kteří se smáli a vtipkovali. Nemohli tím způsobit obecný rozruch, ale všiml jsem si, že někteří oddaní byli během svých výstupů rozladěni. Při své lekci jsem dvakrát ztratil tok svých myšlenek, když se tato skupina začala smát. Kvůli velkým rozměrům haly a matnému světlu bylo obtížné vystopovat, odkud toto rušení přichází. Po nějaké době však ustalo.

Po skončení show se lidé zvedli a pomalu odcházeli. Mnozí si koupili naše knihy a několik lidí postávalo kolem a dotazovalo se. Když všichni odešli, Bhakta dása, který pomáhal s organizací večera, ke mně přišel a řekl:

„Slyšel jsi tu skupinku výtržníků během představení?“

„To tedy ano,“ odpověděl jsem.

Bhakta se začal smát.

„Co je na to směšného?“ řekl jsem.

„To byla skupina lidí, kteří sem přivedli jednu svou kamarádku, aby si z ní vystřelili. Měla zrovna narozeniny a oni jí neřekli, kam ji berou.

Během první poloviny show se všichni smáli a dělali si ze všeho legraci. Ale jak představení pokračovalo, začalo je víc a víc zajímat. Po nějaké době si nás zamilovali a dosyta si všechno vychutnali. Ta paní, která měla narozeniny, řekla, že to byla nejlepší oslava v jejím životě.“

Po Melbourne jsme se vrátili do Sydney, abychom několik dní před Novým rokem dělali denně harinámy. Avšak počasí se velmi zhoršilo. Každý den pršelo. Když konečně přišel čas přesunout se na východní pobřeží, oddaní si oddechli. Doslechli se o subtropickém podnebí v Queenslandu a severní částí Nového Jižního Walesu.

„Uděláme tam nahoře pár pěkných velkých festivalů,“ řekl jsem jim. „Je léto a stovky tisíc lidí budou na dovolené.“

Cestou na letiště jsem požádal řidiče, aby zapnul rádio, protože jsem si chtěl poslechnout národní předpověď počasí. Byl jsem v šoku, když jsem se dozvěděl, že přes Queensland přechází cyklóna a způsobuje pro tuto část roku neobvyklé deště a vichr.

A nebylo tomu jinak. Jak náš let pokračoval ze Sydney směrem na severovýchod, přivítala nás zlověstná temná mračna. Zatímco jsme přistávali v Coolangattě, letadlem smýkal prudký vichr. Po cestě na naši novou základnu, farmářskou komunitu Nový Góvardhana, neustále lilo jako z konve.

„Jak v takovém dešti budeme dělat harinámy a ohlašovat naše festivaly?“ zeptal jsem se oddaného, který nás přijel vyzvednout.

„Déšť není až takový problém,“ řekl. „Horší je, že hrozí povodně. Několik let jsme tu měli sucha. Při takovém lijáku je dost možné, že řeky a potoky se rozvodní. Jestli se to stane, nepojedete vůbec nikam.“

Cesta na Nový Góvardhan vede přes jeden most nad malou řekou. Když jsme k němu dorazili, nevěřícně jsem sledoval rychlý proud řeky pouhých pár centimetrů pod mostem.

Zatímco se naše skupina sedmnácti oddaných toho večera ubytovávala, déšť bez ustání pokračoval. Bouře byla tak silná, že jsem se v noci třikrát vzbudil.

I přes nepřízeň počasí jsme byli odhodlaní vytrvat s naším prvním festivalem v Byron Bay. Po snídani jsme nasedli do pronajatého autobusu a sjeli jsme dolů k řece. Voda tu již volně protékala přes most.

„Teď ještě můžeme přejet,“ řekl řidič. „Ale nevím, jestli to bude možné, až se budeme vracet.“

„Žádné strachy,“ řekl jeden místní oddaný. „Tento most je obvykle zaplaven pouze ne jednu či dvě hodiny.“

Zatímco jsme stáli na břehu řeky, podíval se řidič na mě. „Co tedy chcete udělat?“ zeptal se.

Na chvíli jsem se zamyslel. „Zkusíme to a pojedeme do Byron Bay,“ řekl jsem nakonec. „Tento festival je příliš důležitý.“

Déšť ještě víc zesiloval, jak jsme směřovali k přímořskému středisku. „Jestli to takhle půjde dál, nebudeme moct rozdat ani jedinou pozvánku,“ řekl Gaura Hari. „A žádná publicita znamená žádná návštěvnost.“

Náhle řidičovi zazvonil telefon. Zatímco poslouchal, jeho oči se rozšířily údivem. Pak telefon položil a otočil se na nás.

„To byl můj přítel z Murwillumbah. Řekl mi, že Státní zásahová služba (SZS) vyhlásila tajfunový stav. Požádali všechny hotely v oblasti, aby vyprázdnily svoje prostory a připravily se na oběti povodní.“

„Oběti povodní,“ řekl jsem nevěřícně, „v Austrálii?“

„Můj přítel jim řekl, že se chystáte dělat festival v Byron Bay,“ řidič pokračoval, „a že jste na cestě tam, abyste ho ohlásili. SZS řekli, že se máte okamžitě otočit a vrátit se do své komunity. Radí vám, abyste si sbalili své věci a rychle se z této oblasti vytratili.“

Řidič se chystal otočit autobus, když jsem ho zastavil, „Počkejte.“

Vrátil se zpátky do původního směru a pomalu pokračoval na Byron Bay v očekávání mého rozhodnutí. Přemýšlel jsem o následcích zrušení festivalu. „Všichni jsme sem přijeli až z Evropy za velké peníze,“ říkal jsem si. „Bylo pro nás dost těžké posílat na festivalu v Melbourne lidi domů. Jak bychom mohli zrušit celou show? Musíme se prostě jen nějak přizpůsobit, když se zhorší počasí. A kdo ví? Předpověď počasí bývá často nepřesná.“

Řidič se netrpělivě zeptal, „Mám to teda otočit?“

„Ne,“ odpověděl jsem. „Vezměte nás do Byron Bay. Uděláme rychlý harinám a pak se vrátíme na farmu a přehodnotíme situaci.“
Když jsme dorazili do Byron Bay, déšť to pořád ještě nevzdal. Podíval jsem se z okénka autobusu a viděl jsem, že i přes špatné počasí pár lidí stále nakupuje, přičemž při prudším dešti vyhledávají útočiště  pod římsami vyčnívajícími z okolních domů.

„Dobrá, všichni z autobusu ven,“ zakřičel jsem. „Budeme zpívat pod těmi římsami a rozdávat tam pozvánky.“

Oddaní rychle vzali bubny, karatály, vlajky a pozvánky. Vyskočili do deště a dostali se na před deštěm ochráněný chodník. I tak krátký přechod z autobusu sem způsobil, že byli všichni úplně promočení.

„Tak to nebyl dobrý tah,“ pomyslel jsem si.

Zpívali jsme dvacet minut, ale protože jsem se obával, aby oddaní neonemocněli, řekl jsem jim, ať se vrátí do autobusu.

„Kolik pozvánek se rozdalo?“ zeptal jsem se Šánti Parájany dáse.

„Okolo tří set,“ odpověděl.

„Páni, v Polsku rozdáme 10000 pouhý den před festivalem,“ řekl jsem. „Překvapilo by mě, kdyby zítra někdo přišel.“

Po cestě na Nový Góvardhan jednomu oddanému zavolali z SZS a řekli mu, že most na náš pozemek je teď potopený pod dvěma metry vody.

„Jak se tam teď dostaneme?“ řekl Gaura Hari.

„Most už byl zaplaven mnohokrát,“ odpověděl jeden z místních oddaných. „Vždy, když se to stane, jdeme za naším sousedem Jamesem a požádáme ho, jestli bychom mohli přejet přes jeho pozemek. Naneštěstí je poněkud horkokrevný. Častokrát nás odmítl. Možná by ho náš chrámový president Adžita dás mohl přesvědčit, aby nás ještě jednou nechal přejet.“

„Tak mu zavolej,“ řekl jsem.

Za půl hodiny zavolal Adžita zpátky.

„James řekl, že můžeme přejet přes jeho půdu, ale ne s autobusem. Řekl, že může jet jen jedno auto, zbývající oddaní musí jít pěšky.“

Nacpali jsme co nejvíce našich žen do jednoho z aut, které nás doprovázelo, a ostatní jsme si vyhrnuli chotí a sárí a brodili jsme se bahnem za vytrvalého deště více než hodinu zpět na farmu. Když jsme konečně dorazili, byli jsme naprosto promočeni a zcela vyčerpáni.

„No, zvládli jsme to,“ řekl Šánti Parájana a kýchl si. „Teď jen vyřešit, jak se dostaneme zítra na festival.“

„Jakýpak festival?“ štiplavě poznamenal jiný oddaný. „Rozdali jsme sotva pár pozvánek.“

„Možná bude zítra lepší počasí!“ odseknul Šánti Parájana.

„Dobrá, hoši, nehádejte se,“ řekl jsem. „Jste unavení a hladoví. Dáme si nějaké prasádam a odpočineme si. Zítra se uvidí, co uděláme.“

Příštího rána jsem vstal brzo a hned jsem sešel k řece. Ačkoli byla pořád ještě tma, bylo očividné, že voda stále stoupá.

„Tohle vypadá vážně,“ řekl jsem si. „Při této hladině může řeka zaplavit i Jamesův pozemek. Jestli máme mít vůbec nějakou šanci udělat dnes festival, musíme se odsud dostat co nejdříve.“

Zavolal jsem Adžitovi. „Musím odsud okamžitě dostat svoje lidi. Mohl bys zavolat Jamesovi, jestli můžeme ještě jednou přejet přes jeho půdu?“

„Přinesu mu nějaké teplé prasádam,“ řekl Adžita. „A nabídnu mu, že po bouři navezeme na jeho cestu nějaký štěrk. To bylo mělo stačit. Kolik lidí musíme přesunout?“

„Sedmnáct,“ odpověděl jsem. „Autobus na nás bude čekat na druhé straně řeky.“

O hodinu později se Adžita objevil v džípu s pohonem na všechny čtyři kola.

„Řekl jsem Jamesovi o vašem programu a on se poddal,“ řekl. „Souhlasil s tím, že můžeme dnes ráno přejet přes jeho pozemek se čtyřmi džípy. A můžeme s nimi jet zpátky také dnes v noci po skončení festivalu.“

Ačkoli jsme našli řešení pro jeden problém, stále ještě jsme se museli vypořádat s tím, jak ohlásíme náš festival. Pršelo ještě víc než den předtím. Přejeli jsme v džípech Jamesův pozemek, nastoupili jsme do autobusu a vyrazili jsme šnečí rychlostí skrze bouři směr Byron Bay.

Po tom všem, čím jsme prošli, si začalo pár oddaných zoufat.

„Co je tohle za léto?“ řekl jeden z nich rozčileně. „To i zima na Ukrajině je lepší než tohle!“

Když jsme dorazili do Byron Bay, nechali jsme nejprve vystoupit oddané, kteří připravovali halu na festival. My ostatní jsme čekali v autobuse, až se déšť zmírní. Čekali jsme a čekali.

Po hodině jsem nakonec usnul. Jeden oddaný do mě najednou šťouchnul. „Mahárádži! Mahárádži! Přestalo pršet!“

Vzal jsem hadr, otřel jsem okno autobusu a podíval jsem se ven. Bylo po dešti.

„Dobrá, pěchoto,“ zakřičel jsem. „Všichni ven!“

„To zní jak v armádě,“ zasmál se jeden oddaný.

„Tak že je,“ řekl jsem. „Armáda Pána Čaitanji.“

Během pár chvil jsme se již pohybovali ulicemi za bezstarostného zpěvu a tance a využívali jsme tak každičký moment bez deště. Všichni jsme věděli, že to byla jen krátká přestávka v bouři, a tak jsme tomu dali, co jen šlo. Lidé ve městě také využili změny počasí a vyšli ven ve velkém počtu. Opuštěné ulice byly náhle plné lidí.

Myslím, že v historii ISKCONu žádná sankírtanová skupina nerozdala tolik pozvánek v tak krátké době. Za přesně 60 minut jsme pokryli celou oblast centra města dvakrát. A hned jak jsme rozdali naši poslední pozvánku, jakoby na znamení zahřměl hrom a oblohou projel blesk. Zatímco se začal znovu snášet déšť, všichni – nakupující i oddaní – se utíkali schovat. Za pár minut jsme byli všichni v autobuse promočení na kůži, ale rozjaření.

„To bylo skvělé, prabhuové!“ řekl jsem.

Když jsme dorazili k festivalové hale, svolal jsem krátký mítink.

„Vím, že jste unavení a promoklí,“ řekl jsem oddaným. „Ale chci, abyste tolerovali toto nepohodlí a zaměřili svou mysl na dnešní program. Možná přijde pět nebo padesát lidí. Na tom nesejde. Chceme ukázat to nejlepší představení vědomí Krišny jakýmkoli šťastlivým duším, které projdou těmito dveřmi.“

Když se na to dívám zpětně, myslím, že Pán se chtěl nějak odvděčit za to odříkání, které oddaní podstoupili. Tu noc 460 hostů zaplavilo halu, hned jak jsme otevřeli dveře, abychom zahájili festival.

„Dobrotivý Pane,“ řekl jsem, zatímco lidé spěchali zabrat si ta nejlepší místa. „Tolik lidi!“

Byla to jedna z našich nejlepších show. Po jejím skončení nám lidé velice děkovali, než se vytratili do nepřestávajícího deště.

Avšak ze všech nejšťastnější byli oddaní.

„Tohle stálo za každou minutu na dešti,“ řekl Šánti Parájana s úsměvem.

Po cestě domů jsem požádal jednoho oddaného, aby zavolal SZS. „Zeptej se jich, jaká je situace v okolí farmy,“ řekl jsem. „Je třeba vědět, kde se potkáme s vozy, které nás odvezou zpět na náš pozemek.“

Po skončení telefonátu mi ten oddaný zachmuřeně oznámil, „Mám špatné zprávy, Mahárádži. Řeka ještě víc stoupla. Záchranné oddíly evakuují lidi z jejich obydlí. Ze silnic se stala jezera a některé mosty byly odplaveny. Není možné se dostat blíž než 5 kilometrů od farmy.“

„To zní vážně,“ řekl jsem. „Ale zkusíme se dostat k farmě, co nejblíže to jde.“

Bylo možné dojet do Murwillumbah, nejbližšího města u farmy, ale ne dál.

„Kde zůstaneme dnes přes noc?“ zeptal se Šánti Parájana. „Nemůžeme spát všichni v autobuse.“

„Tírtharádž dás se šel zeptat do jednoho z místních motelů, jestli mají nějaké volné pokoje,“ řekl jsem.

„Ale všechny hotely a motely jsou teď obsazeny oběťmi povodní,“ řekl Šánti Parájana.

Na chvíli jsem se odmlčel. „Přesně tak,“ řekl jsem. „To znamená ty a já. Teď jsme oficiálně oběti povodní.“

Šánti Parájana zmlknul.

O deset minut později přišel Tírtharádž s dobrými zprávami.

Můžeme zůstat všichni v motelu, ale musíme se vtěsnat v osmi lidech do jedné místnosti. Je tam už hodně dalších lidí, kteří tam přijali útočiště.“

„Můžeme zkusit dal“

„Můžeme zkusit další město,“ řekl jsem.

„To je bez šance,“ řekl Tírtharádž. „Řeka se vylila z břehů a z tohoto města se nedá odjet, alespoň ne teď.“

Tu noc padal déšť tak hlasitě, že jsem ani nemohl usnout. Chtěl jsem zjistit, co o místních podmínkách podnebí říkají ve zprávách, a tak jsem připojil svůj notebook ke kabelu vedle své postele. Šokovaně jsem četl zprávy na portálu BBC:

„Tisíce lidí zůstali byly zasaženi jednou z nejhorších povodní ve východní Austrálii za posledních dvacet let. Celá města v Queenslandu a severní části Nového Jižního Walesu byla odříznuta, zatímco stoupající voda donutila stovky lidí opustit své domovy.

V některých oblastech bylo nepřízní počasí uvězněným obyvatelům helikoptérami dodáno jídlo a další nezbytnosti. Lidé v izolovaných oblastech mohou zůstat až týden odříznuti.“

Mapa ukazovala, že nejhůře zasažená oblast byla kolem Murwillumbah.

Brzo příštího rána jsme se ze zpráv v rádiu dozvěděli, že Federální vláda vyhlásila celý region za oblast národní katastrofy. A na cestě bylo další špatné počasí.

Přes tyto chmurné předpovědi byli oddaní v povznesené náladě. Porazili jsme všechny pochybnosti a uspořádali jsme úspěšný festival. Ačkoli jsme byli v katastrofou postižené oblasti, vypadalo to spíš jako takové dobrodružství, o kterém jsme mohli třeba napsat domů.

Pak nám zavolal Adžita, jehož hlas zněl vážně.

„Mahárádži,“ řekl, „Nový Góvardhana byl zasažen tuto noc povodní. Dvanáct z našich krav bylo odneseno prudkými přivaly vody a ztratily jsme čtyři akry úrody a velkou část našeho oplocení. Je to skutečná pohroma.“

Když jsem oddaným řekl o kravách, všichni utichli. Jedna z oddaných začala plakat.

Gaura Hari se pokusil dostat všechny zpátky na starou kolej. „Pozítří máme pořádat festival ve městě dvě hodiny odsud,“ řekl. „Musíme nějak dostat naše věci z farmy a pohnout se dál.“

Oddaní na něj nevěřícně zírali.

„To není možné,“ řekl jeden oddaný. „Všechny cesty do města jsou zaplavené.“

„Měli bychom použít zdravý rozum,“ řekl. „Každý problém má nějaké řešení.“

„Zrovna jsem slyšel nejnovější zprávy,“ řekl jiný oddaný. „Říkají, že povodeň se okolo páté odpoledne na pár hodin sníží kvůli odlivu. Místní řeky plynou do blízkého oceánu a jsou ovlivněny jeho odlivem a přílivem. Mohlo by být možné vyjet z města ven severní cestou.

Kdyby se nám nějak podařilo dostat naše věci sem před pátou odpoledne, mohlo bychom zvládnout dojet do Brisbane, kde je počasí lepší. Odtud bychom vyjíždět a uspořádat další festival.“

Zavolal jsem Adžitovi a požádal jsem ho, aby sbalil naše věci, naložil je do džípů a dovezl je skrze zatopenou oblast do našeho hotelu.

„Jen aby voda nebyla příliš vysoko,“ odpověděl.

V tu dobu bylo okolo devíti hodin ráno a všichni začínali být hladoví. Jeden z mužů se nabídl, že půjde do blízkých potravin a koupí nějaké ovoce a ořechy.

Náhle zazvonil Tírtharádžovi telefon. Byla to místní indická rodina, která žila nedaleko od našeho motelu. Zvali nás na oběd. Mezi oddanými zavládlo velké veselí.

Zatímco jsme o pár hodin později přijímali prasádam, Adžita dorazil džípem k domu.

„Mám špatné zprávy,“ řekl. „Všechny věci vašich mužů, včetně jejich počítačů, ipodů, fotoaparátů a peněz jsme našli zatopené. Dům, ve kterém bydleli, byl zaplaven.“

Muži teď seděli tiše a přemítali o svých ztrátách.

„Rychle dojezte prasádam,“ řekl jsem, abych je z toho dostal, „a nastupte zpátky do autobusu. Máme asi 45 minut, abychom se dostali ven z města, když je teď voda níže.“

Nebylo třeba říkat nic víc. Během deseti minut byli všichni v autobuse, připraveni k odjezdu.

Všichni celé tři hodiny do Brisbane prospali. Neodvažoval jsem se je budit, věděl jsem, že si potřebují odpočinout. Příští den budou zpátky v ulicích na čtyřhodinovém harinámu a další den bude další festival.

„Tohle je opravdová pěchota,“ pomyslel jsem si a hrdě jsem se na ně díval, zatímco spali. „Vyrovnají se jakýmkoli jiným vojákům, které znám. A jednoho dne budou odměněni za všechno to, co obětovali, aby rozšiřovali sankírtanové hnutí Pána Čaitanji. Budou požehnáni láskou k Bohu. O tom není žádných pochyb.“

„Snažte se tedy rozšiřovat toto hnutí pro vědomí Krišny. To je vaše suchana, vykonávání odříkání, pokání. Musíte čelit tolika nepřátelským prvkům. To je tapasja. Tolerujete tolik obtíží a tolik nepohodlí, osobního nepohodlí, všechno jste obětovali. Ale to se nikdy neztratí. Tím si buďte jisti. Nic se neztratí. Chci říct, že Krišna vás náležitě odmění. Jen dál vykonávejte toto vědomí Krišny.“

(přednáška Šríly Prabhupády, Los Angeles, 15. listopadu 1968)