14. kapitola
2. - 25. prosince 2007, Austrálie
„Neměj péči, kámo!“
Po měsíčním parikramu po Vrindávanu, Májápuru a Džagannáth Purí jsem se smutkem opouštěl Indii. 2. prosince jsem nastoupil do letadla směrem na Sydney v Austrálii se stále čerstvými vzpomínkami na místa, která jsem navštívil. Tato výprava udělala na můj duchovní život hluboký dojem. Jasně jsem chápal, proč Šríla Prabhupáda chtěl, aby jeho žáci pravidelně navštěvovali Indii, a přijímali tak útočiště u svatých míst.
„Následujeme ve šlépějích Šrí Čaitanji Maháprabhua, a postavili jsme proto chrámy jak ve Vrindávanu, tak v Májápuru v Navadvípu, jen abychom poskytli útočiště zahraničním oddaným z Evropy a Ameriky… Účelem Mezinárodní společnosti pro vědomí Krišny je dát jim útočiště a vycvičit je v oddané službě.“
(Čaitanja-čaritámrita, Madhja lílá, kapitola 25, verš 183, výklad)
Zvažoval jsem, že bych svou návštěvu Indie protáhl o pár dalších týdnů, ale stejně jako jsem toužil zůstat, věděl jsem, že účel mých výprav do svatých míst byl splněn. Šríla Prabhupáda jednou napsal jednomu svému žákovi:
„Vrindávan slouží pouze jako inspirace. Naše opravdové pracovní pole je po celém světě.“
(Mahánidhi Svámí, Šríla Prahupáda v chrámu Rádhá-Dámódary, kapitola sedmá)
Zatímco letadlo vzlétalo, začal jsem meditovat o mé návštěvě Austrálie. Šestnáct oddaných z letních festivalových programů v Polsku se ke mně má přidat, abychom udělali jiné festivalové turné. Byli základem našeho programu na scéně v Polsku a já jsem je vybral kvůli jejich talentu pro tanec bharat-natjam, bhadžany, bojové umění a divadelnictví.
Toho dne, kdy jsem dorazil do Austrálie, jsme se všichni sešli na naše první zkoušení. Oddaní dorazili letecky z dalekých krajů jako Polsko, Estonsko, Ukrajina a Rusko, a kvůli únavě z letu jim trvalo nějakou dobu, než se secvičili ve svých vystoupeních. Druhého dne však už byla naše tříhodinová show připravena.
Odpoledne jsme šli na harinám, abychom ohlásili náš první festival. Doufal jsem, že budeme mít větší harinámovou skupinu, ale místní chrám v Sydney nám mohl poskytnout pouze několik oddaných, protože zrovna začali jejich prosincový sankírtanový maratón.
Nikdo ze zahraničních oddaných ještě nikdy Austrálii nenavštívil a nikdo nevěděl moc, co očekávat. Ale brzy po té, co jsme začali zpívat a rozdávat pozvánky, mohli jsme zakusit australskou vstřícnost. Téměř všichni přijali naše pozvánky s úsměvem a často i se slovy ocenění. To se ukázalo být obtížným pro ruské oddané, z nichž někteří před svým příletem do Austrálie navštěvovali kurzy angličtiny. Poté, co pouhých deset minut rozdával pozvánky, přišel jeden ruský oddaný ke mně a řekl mi, „Guru Mahárádži, co znamená ,dobrý to máš‘?“
Zasmál jsem se a řekl jsem, „To je slangový výraz pro něco jako ,velmi dobře‘“
O pět minut později ke mně přistoupil jiný ruský oddaný a zeptal se mě lámanou angličtinou, „Co tím myslí, když říkají: ,vona bude v pohodě, kámo?‘“
Musel jsem se poradit a místním oddaným, který zpíval s námi. „To je výraz souhlasu,“ řekl s úsměvem, „podobně jako když řeknete, že všechno bude v pořádku.“
Na konci kírtanu ke mně přišla jedna oddaná z Ukrajiny s ukrajinsko-anglickým slovníkem v ruce. „Nemůžu tam najít tenhle výraz: ,neměj péči,‘“ řekla se zmateným výrazem ve tváři.
„To jsou dvě slova,“ řekl jsem. „Když říkají: ,Neměj péči, kámo,‘ znamená to pouze toto: není o co se obávat.“
Příštího dne jsme šli znovu na harinám. Ten večer jsme pak pořádali náš první program v Newtownu na sydneyském předměstí. Trochu jsem se obával, že kvůli tak malé reklamě nebudeme mít dobrý ohlas, ale hala se brzo naplnila až do své kapacity tří set lidí.
„Většinou to jsou alternativní typy lidí vyznávající New Age,“ řekl mi jeden místní oddaný.
Publikum naší show milovalo a hlasitě tleskalo po každém vystoupení. Po skončení představení o něm hodně lidí z davu pěkně hovořilo, někdo dokonce pronesl, že to byla profesionální show. To byl pro mě ten nejdůležitější komentář, protože se už celá léta lopotím, abych přivedl náš festivalový program na profesionální úroveň. Obsah je devocionální, což je ta nejdůležitější věc, ale abychom přitáhli obecné publikum, musí být představen dobře zorganizovaným a přitažlivým způsobem. Jedině pak můžeme s touto kulturou skutečně dobýt svět. Šríla Prabhupáda jednou řekl:
„Takže to je naše poslání. Je to indická kultura. Lidé touží po této kultuře, Krišnově kultuře. Musíte se tedy připravit, abyste představili Bhavad-gítu jaká je. Potom Indie dobude celý svět touto Krišnovou kulturou. To je jisté.“
(Přednáška, 31. března 1971)
Během dalších dvou dnů jsme uspořádali dva další úspěšné festivaly v oblastech podobných té první a přitáhli jsme davy převážně mladých lidí hledajících duchovní život. Potěšen tímto výsledkem jsem se dotázal Vara-nájaky dáse, chrámového vedoucího v Sydney, na další program.
„Naplánovali jsme další program v Mona Vale, konzervativním městě severně od Sydney,“ řekl. „Chceme s vaším festivalovým turné dosáhnout k různým druhům lidí a kontaktovat je.“
„Už jste tam někdy předtím dělali nějaké programy?“ zeptal jsem se.
„O tom nic nevím,“ odpověděl. „Možná se tam za ty roky rozdávaly nějaké knihy.“
„A co harinámy?“ řekl jsem.
„Tak možná před třiceti lety,“ řekl se smíchem.
Naplánování a příprava našeho australského turné vyžadovaly značné výdaje a úsilí, a tak jsem se trochu zdráhal dělat program v konzervativní oblasti.
„Určitě nebudeme mít takovou odezvu, jako jsme měli v sydneyských předměstích,“ pomyslel jsem si.
Příštího dne jsme všichni jeli do Avalonu, města poblíž Mona Vale. Protože ani jedno z těchto měst nebylo moc velké, chtěli jsme rozdat v oblasti co nejvíc pozvánek.
Byl s námi Šánti Parájana dás, který žil v oblasti Sydney několik let. „Avalon je dokonce ještě konzervativnější než Mona Vale,“ řekl. „Žijí tam někteří z nejbohatších lidí v celé Austrálii.“
O pár minut později jsme přijeli do tohoto nablýskaného městečka. Lemovaly ho řady atraktivních obchodů, venkovních kaváren a pečlivě upravených zahrad. Blízké kopce byly posázeny exkluzivními domy.
Zatímco jsme vyskákali z aut a shromažďovali se na harinám, někteří lidé se zastavovali a zírali na nás.
„Znají nás tady?“ zeptal jsem se Šánti Parájany.
„Moc to tak nevypadá,“ odpověděl.
Bylo vidět, že oddaní jsou trochu nervózní a obezřetní, a tak když jsme si stoupli na chodník, povzbouzel jsem je k úsměvu.
Síla svatého jména brzo převládla a oddaní získávali sebedůvěru, zatímco šťastně zpívali a tančili po ulici. Stejně jako naše přestavení na scéně i náš harinám byl dobře naplánovaný a přitažlivý. Trval jsem na tom, že všichni oddaní musí být oblečeni bezvadně: muži měli na sobě pěkná, uhlazená dhótí a ženy si ozdobily tváře překrásným malováním jako gópí.
Jejich sárí se vlnila, zatímco sehraně tančily ve stejném tempu.
Kírtanová skupina pokračovala blaženě ulicemi a oddaní se na lidi usmívali a mávali jim. Melodicky zpívali za doprovodu našich bubnů, cimbálků a malé tahací harmoniky.
Oproti mému očekávání bylo brzy jasné, že lidé mají rádi naši zpívající skupinu stejně jako v Sydney. Když jeden ruský oddaný uviděl, jak nám lidé mávají a vrací nám úsměvy, poznamenal, „Neměj péči, Guru Mahárádži.“
„Vona bude v pohodě, kámo,“ prohlásila jiná oddaná v těžkém ruském přízvuku.
Když jsme zahýbali za první roh, začal k nám rychle jít nějaký dobře oblečený pán. „Ale ne,“ pomyslel jsem si, „to bude nejspíš nějaký městský úředník, který nás chce zastavit.“
„Jen pokračujte dál,“ řekl jsem oddaným.
Muž nás nakonec dohnal. „Vy jste z hnutí Hare Krišna?“ zeptal se mě.
„Ano, pane,“ odpověděl jsem.
„Pak je toto pro vás,“ řekl a dal mi do ruky 150 dolarů.
Neměl jsem slov. „Děkuji vám, pane,“ řekl jsem nakonec.
„Ale utraťte to výhradně na hnutí,“ řekl s úsměvem, když odcházel.
Jak jsme šli dál, chodník se začal rozšiřovat, a tak jsme na pár minut zastavili a zpívali jsme před nějakou kavárnou. Jeden ze zákazníků vstal od svého stolu a vyšel ven. Oči měl nevěřícně doširoka otevřené.
„Já tomu nemůžu uvěřit,“ pronesl nahlas. „Prostě tomu nemůžu uvěřit.“
Přiblížil jsem se tam, kde stál. „Nemůžete uvěřit čemu, pane?“ zeptal jsem se ho.
„Nemůžu uvěřit tomu, že vy chlapi jste tady,“ odpověděl a kroutil hlavou.
Ohlašujeme náš festival v Mona Vale,“ řekl jsem.
„Zrovna včera jsem se sem přestěhoval ze Sydney,“ řekl. „Pravidelně jsem jídával ve vaší restauraci ve městě. Ve skutečnosti jsem tu právě seděl a litoval jsem, že už vás kluky nikdy neuvidím, a vy najednou přijdete a zpíváte. To není možné.“
Podal jsem mu pozvánku na program v Mona Vale. „My bychom řekli, že to tak zařídil Krišna,“ řekl jsem s úsměvem. „Přijďte na festival zítra večer.“
Pokračovali jsme ve zpívání, zatímco jsme procházeli ulicí, a zastavili jsme znovu na rohu jedné křižovatky. Brzo jsme přitáhli malý zástup lidí, který nám vestoje sledoval a oceňoval kírtan. Náhle jsem spatřil dvě postarší paní, které nás podezřívavě sledovaly.
Jedna z nich přišla blíž a řekla hlasitě, „Vy jste opravdoví Krišňáci?“
„Ano, madam,“ řekl jsem zvýšeným hlasem, abych překřičel kírtan. „My jsem opravdu Hare Krišna.“
Podívala se zpátky na svou přítelkyni a pokývala hlavou, čímž potvrdila, že jde o pravou věc.
Obě ženy dál sledovaly kírtan a mávaly a usmívaly se na oddané ženy, kdykoli se jim povedlo zachytit jejich pozornost.
Jak náš průvod pokračoval dál, v jednu chvíli jsem si vzal hromádku pozvánek a začal jsem se rozdávat. Jednu jsem podal nějakému staršímu pánovi, který se usmál a řekl, „Čekali jsme třicet let, až se sem vrátíte.“
Všiml si poblíž stojícího přítele, ukázal na nás a řekl, „Hele, Billy, počkej chvíli. Podívej na to!“
Jeho přítel nás očividně nikdy předtím neviděl. „Kdo to je?“ zeptal se.
„To jsou Krišňáci,“ odpověděl mu.
Když jsem uslyšel jeho odpověď, zasmál jsem se a pomyslel jsem si, „Dokonce pro nás mají i slangový výraz.“
„Ať vám pšenka kvete,“ řekl ještě ten první muž, když odcházeli.
Zanedlouho nato jsme došli na konec nákupní zóny. V tu dobu naše zpívání došlo k vrcholu a oddaní blaženě tančili a točili se dokola. Užuž jsme se chtěli otočit, když jsme si všimli asi 30 metrů vzdáleného parku, kde velká skupina školních děti a dospělých pořádala piknik.
Jakmile děti zaslechly kírtan, spontánně vyskočily a utíkaly směrem k nám. Za pár chvil jsme byli obklopeni asi stovkou dětí, které začaly nadšeně tančit s námi. Některé z nich se chytily za ruce a vytvořily kruhy. Vytlačily oddané dovnitř těchto kruhů a tančily okolo nich. Jiné děti zase vytvořily hady, smály se a chichotaly, zatímco tančily do rytmu mridang. Jak se tempo kírtanu zvyšovalo, některé děti chytily své přátele a začaly divoce tancovat. Točily se s nimi dokola a z plných plic volaly, „Hare Krišna!“ V návalu vzrušení jedna holčička vykřikla, „Čokoládá je mňam!“ Musel jsem se smát, když jsem viděl, jak se na ni její kamarádky zamračily, čímž naznačovaly, že tento výlev se sem nehodil.
Sledoval jsem také rodiče a učitele a k mému překvapení to vypadalo, že si dosyta té celé události užívají, protože mávali na děti a povzbuzovali je. Ještě víc jsem žasl, když mě kolem nás procházející pár se dvěma dětmi požádal, „Můžeme tu nechat naše děti s vámi na dvacet minut a dokončit naše nákupy?“
„No…jistě,“ odpověděl jsem. Ukázal jsem na tancující děti a řekl jsem, „Mohou tancovat v tom třetím kruhu děti tamhle.“
Jiní kolemjdoucí se zastavili a dívali se, mnozí z nich tleskali a povzbuzovaly děti. Na chvíli jsem si stoupl stranou a v úžasu jsem sledoval, jak se tato scéna dál vyvíjí.
„Takový druh blaženosti je možný pouze díky milosti Pána Čaitanji,“ přemýšlel jsem a vybavoval jsem si verš, který jsem si nedávno zapamatoval:
yada tada madhava yatra yatra
gayanti ye ye tava nama-lilah
tatraiva karnayuta-dharyamanas
tas te sudha nityam aham dhayani
„Ó Mádhavo, kdykoli a kdekoli někdo zpívá Tvoje jména a popisuje Tvoje zábavy, dovol mi tam být přítomen s miliony uší a pít tento nektar.“
(Višvanáth Čakravartí Thákur, Anurága-vallí, verš 4)
Po 45 minutách se už mnoho z dětí zatoulalo někam jinam a zůstalo s námi ve zpěvu a tanci asi dvacet až třicet nejvíc nadšených dětí. Když viděly, že oddaní zpomalují, některé z nich se rozběhly k oddaným. Vzaly si od nás naše bubny a kartály a začaly na ně samy hrát. Dvě dívky se chopily obrazu Paňča tattvy s mahá mantrou, kterou držel jeden oddaný.
Pak si vzaly mikrofon od našeho vedoucího zpěváka a začaly zpívat Hare Krišna. Stáli jsme opodál a s nepopsatelným úžasem jsme sledovali, jak děti dalších dvacet minut pokračují v kírtanu.
Nakonec jsem se rozhodl kírtan ukončit. Museli jsme už jít a ohlásit náš festival také v Mona Vale. Ale děti o tom nechtěly ani slyšet. Ponořeny do sladkosti zpívání vůbec nepřestávaly. Když nic nepomohlo, musel jsem vytáhnout kabel ze zesilovače.
Děti se kolem nás nakupily a žádaly nás o podpisy a adresy. Když jeden oddaný přinesl několik balíčku s oříšky, které jsme předtím rozdávaly, děti se k němu rozběhly, aby je dostaly. Zatímco si sedaly na okraj chodníku k jídlu, přišel ke mně jeden z rodičů.
„Nabádáme je, aby si nikdy nebraly jídlo od cizích lidí,“ řekl. „Ale koukejte, jak se cpou těmi oříšky! Získali jste si jejich srdce a udělali jste z tohoto pikniku ten nejlepší ze všech. Učitelé a rodiče by vás rádi pozvali za rok na další piknik. Bylo by to možné?“
„Jsem si jist, že to půjde zařídit, pane,“ řekl jsem stále ještě v úžasu nad tím, co se tu všechno událo. „Uděláme pro to všechno.“
Příštího večera byla hala v Mona Vale zcela zaplněná až do své kapacity tří set padesáti hostů. Mnoho z nich bylo z Avalonu – a mezi nimi spousta dětí. Během kírtanu na konci festivalu to byly právě ony, které zpívaly nejhlasitěji a tančily ke své plné spokojenosti.
„Zpívejte, kdykoli to je možné… Když jdete po ulici, můžete zpívat Hare Krišna. Viděli jsme to prakticky, když jsme šli po ulici, uviděli nás nějaké děti a říkali: ,Hare Krišna, Hare Krišna.‘ Dokonce i děti mohou také zpívat. To je tak pěkné.“
(Přednáška Šríly Prabhupády, Montreal, 19. srpna 1968)