13. kapitola
15. listopadu – 1. prosince 2007, Džagannáth Purí, Orissa, Indie
„Jen tak se toulat“
V době, kdy naše parikramová skupina čítající 250 oddaných dorazila do Džagannáth Purí, zbýval pouze poslední týden z příznivého měsíce Kártiku. První tři týdny jsme strávili návštěvou svatých míst Vrindávanu a Majápuru.
Cestování s tolik oddanými v Indii bylo trochu náročnější. Zázemí není pokaždé úplně nejlepší a s velkými zástupy lidí se na svatých místech dost těžko pohybuje. Nicméně jsme si to nezměrně užívali, protože jsme strávili mnoho dní nasloucháním o Pánových zábavách a na každém svatém místě jsme zpívali dlouhé bhadžany.
Všichni z nás dychtili navštívit Džagannáth Purí, neboť je jedním z nejposvátnějších míst v Indii, a díky své poloze na břehu Indického oceánu je velice poklidným místem. Když jsme dorazili, jeden oddaný se mě stydlivě zeptal, jestli se může vykoupat v moři.
„Ale jistě,“ odpověděl jsem, „koupání v tomto oceánu je transcendentální zážitek. Předtím, než Pán Čaitanja uložil velkého světce Haridáse Thákura do samádhi, vykoupal ho v těchto vodách.“
haridase samudra jale snana karaila
prabhu kahe,"samudra ei 'maha tirtha' ha-ila"
„Šrí Čaitanja vykoupal tělo Haridáse Thákura v moři a potom prohlásil: ,Od tohoto dne se toto moře stalo velkým poutním místem.‘“
(Čaitanja čaritámrita Antjá lílá 11.64)
Den po našem příjezdu jsem hovořil s naším průvodcem, Mádhavanandou dásem, žákem Gaura Góvindy Mahárádže. „Pojďme na parikram brzo ráno,“ řekl jsem, „abychom mohli vidět co nejvíce svatých míst, než se udělá příliš horko.“
„Kam bys chtěl přesně jít?“ zeptal se.
Na chvíli jsem se zamyslel. „Můžeme se jen tak toulat,“ řekl jsem.
Autorikšami jsme dorazili na místo neznámé většině oddaných v ISKCONu. „Toto je chrám Rádhá Kánty,“ řekl Mádhavananda. „Toto jsou jedna z šesti původních Božstev ustanovených velkým světcem Šrílou Narottámem dásem Thákurem před čtyřmi sty lety v Bengálsku na prvním festivalu Gaura Púrnima.“
Navštívil jsem tento chrám už před lety při svém hledání těchto slavných Božstev, ale ostatní oddaní o něm vůbec nevěděli. Když jsme vstoupili, vzdali jsme všichni své poklony a šli jsme k oltáři, abychom měli daršan Božstev.
Když jsme stáli před Božstvy, promluvil jsem k oddaným: „Tato překrásná Božstva Rádhá Kánty, Božstva Vražda Móhana ve Vrindávanu a Božstvo Pána Čaitanji v Bengálsku jsou jediná z původních šesti Božstev ustanovených Narottámem dásem Thákurem, která se mi podařila vystopovat. Hledal jsem Je skoro dvacet let.“
Zatímco jsme si sedali, abychom zpívali bhadžan, jeden z místních knězů, který mě zaslechl mluvit, přišel a začal mi něco šeptat do ucha. „Zdejší hlavní kněz, který dohlíží na uctívání Rádhá Kánty, ti možná může říct, kde jsou ta zbývající Božstva,“ řekl. „Je to už starý člověk, je mu přes osmdesát let a je velice učený ve vaišnavské tradici.“
„Prosím!“ řekl jsem nedočkavě. „Můžeš zařídit, abych se s ním setkal?“
„Zkusím to,“ řekl kněz.
Začali jsme s bhadžanem a já jsem se díval na Rádhá Kántu a modlil jsem se, aby mi odhalil, kde jsou zbývající Božstva uctívána. Za dvacet minut, kdy jsme ještě pořád zpívali, se kněz vrátil. „Maháradža souhlasil, že s ním můžeš za10 minut mluvit,“ řekl.
Ukázal na malou místnost vedle oltáře. „Běž tamhle,“ řekl.
O pár minut později jsem se rychle vydal směrem k té místnosti. Patnáct dvacet oddaných mě doprovázelo.
Náhle se ve dveřích objevil starý sádhu. Byl vyšší postavy s vážným výrazem ve tváři, oblečen pouze v bederní roušce. Zjistil, že do jeho pokoje se všichni nevejdeme, a tak požádal o židli a sedl si k nám.
Poklonili jsme se a vzdali jsme mu svou úctu. „Mahárádži,“ řekl jsem, „my všichni jsme oddaní následovníci Šrí Čaitanji Maháprabhua, a tak Jeho oddaný Naróttam dás Thákur je velice drahý našim srdcím. Chtěli jsme poděkovat tobě a tvým žákům, že se tak pěkně staráte od jeho Božstva, Rádhá Kántu.“
Díval se na nás zvídavě, jako kdyby nikdy předtím neviděl západní oddané.
„Co tak oceňujete na Šrí Thákurovi Mahášajovi (Naróttamovi dásovi Thákurovi)?“ řekl.
„Jeho hlubokou oddanost Pánu,“ odpověděl jsem, „jak ji vyjádřil ve svých pracích Préma bhakti čandriká a Prárthaná, a také skutečnost, že byl skálopevným kazatelem poselství Šrí Čaitanji Maháprabhua.“
Starý sádhu se usmál a pokýval souhlasně hlavou.
„Snažíme se ze všech sil se postarat o Rádhá Kántu,“ řekl. „Důležitá věc je oddanost. Máme určité prostředky, ale když je nenabídneme s oddaností, neznamenají nic.
A na tomto místě se odehrála úžasná zábava,“ pokračoval s úsměvem. Oddaní se nahrnuli blíž.
Před pěti sty lety Pán Nitjánanda navštívil toto místo, v té době tu byla pouze džungle. Připojila se k němu skupinka dětí a zpívali tady úžasný kírtan po mnoho hodin. Později sem přišel Pán Čaitanja a prohlásil, že na dvou místech v Džagannáth Purí je láska k Bohu snadno dostupná: v chrámu Tótá-gópínátha a na tomto místě, kde Pán Nitjánanda tancoval v extázi s dětmi.
O několik let později, když sem na své poutní cestě přišel Naróttam dás Thákur, ho jeden z jeho žáků, Sévá dás, požádal, jestli může zůstat tady vykonávat tu svůj bhadžan. Po nějaké době Naróttam nařídil poslat sem Rádhá Kántu, aby Je tu Sévá dás uctíval.“
Sádhu utichl. Cítil jsem, že teď je ta pravá chvíle položit mou otázku.
„Mahárádži,“ řekl jsem. „Po odchodu Pána Čaitanji ustanovil Naróttam dás Thákur na známém festivali v Kéturí v Bengálsku Rádhá Kánta, společně s dalšími pěti Božstvy. Jedno z Nich je zlaté Božstvo Pána Čaitnaji, které je teď uctíváno v jedné vesnici severně od Kalkaty. Z ostaních Božstev Krišny je jedno, Vražda Móhan, v současné době uctíváno ve Vrindávanu. Víte, kde mohou být ta zbývající Božstva?“
Sádhu vypadal překvapeně. „Jak to, že o tom víš?“
„Snažím se najít tato Božstva už dvacet let,“ odpověděl jsem. Pak jsem recitoval jednu z mých oblíbených manter, která obsahuje jména všech šesti Božstev.
gauranga vallabhi kanta
sri krsna vraja mohan
radha raman he radhe
radha kanta namo stu te
Sádhuovy oči se doširoka otevřely. „Já vím, kde jsou,“ řekl tiše.
Nemohl jsem uvěřit svým uším.
„Mahárádži!“ řekl jsem, „prosím řekni nám, kde Je můžeme nalézt.“
Začal zvolna. „Jak jsi již prohlásil,“ řekl, „Gauránga je uctíván v Bengálsku v domě předků Gangá Nárájany Čakravatího, předního žáka Naróttama dáse Thákura. Vallabhí Kánta je uctíván v chrámu ve Dvárace, avšak nejsem si jist, kde toto místo přesně je. Šrí Krišna byl po nějaký čas uctíván jedním králem ve východním Bengálsku a později byl darován jedné bráhmanské rodině. Bylo by potřeba zkoumat dále, abys zjistil, kde se nachází teď.
Jak jsi zmínil, Vražda Móhan je uctíván je Vrindávanu. Slyšel jsem, že Rádhá Ramanovi slouží také někde tam.
A samozřejmě Rádhá Kánta je zde,“ řekl. „Možná tě překvapí zjištění, že s těch šesti Božstev, která Naróttam ustanovil, právě Rádhá Kántu osobně uctíval po zbytek svého života.“
Seděl jsem celý zaražený. Během jedné minuty dvacet let hledání přineslo plody.
Vychutnal jsem si tu chvíli, všichni jsme sádhuovi vřele poděkovali, vzdali jsme mu své poklony a odešli jsme.
Vyšli jsme z chrámu a pokračovali jsme dál ulicí, „Mahárádži,“ řekl Mádhavananda, „mám další úžasné místo, kam můžeme vzít oddané.“
Zatřásl jsem hlavou. „Co může být úžasnějšího, než co jsme právě zažili?“ řekl jsem.
Mádhavananda se usmál. „Dlouho ztracený chrám,“ řekl. „Byl objeven před nedávnem přímo v srdci Džagannáth Purí.“
„Ztracený chrám?“ řekl jsem. „Jak se může uprostřed Džagannáth Purí ztratit chrám?“
Zatímco jsme šli dál, Mádhavananda mi vyprávěl celý příběh.
„Před pěti sty lety,“ začal, „když Pán Čaitanja žil v Purí, bydlel v domě svého oddaného Káší Mišry. Tento dům, který stále ještě stojí, se později stal známý jako chrám Gambhíra, kde byla uctívána osobní Božstva Káší Mišry Rádhá Kánta. Kvůli přísnosti v následování kultury v té době nebylo ženám dovoleno vykonávat osobní službu pro chrámová Božstva. Avšak žena Káší Mišry měla silnou touhu sloužit Pánu v Jeho podobě Božstva, a tak její manžel pro ni zařídil překrásný pár božstev Rádhá Krišny, aby je mohla uctívat v jejím vlastním osobním chrámu, který nechal postavit. Během většiny svého života sloužila těmto Božstvům s velkou oddaností. Bohužel jak století plynula, tento malý chrám zůstal opuštěn a téměř se rozpadl.“
„Jak mohlo být takové svaté místo opuštěno?“ řekl jsem.
Mádhavananda zatřásl hlavou. „Kali juga,“ řekl.
„Před dvěma lety,“ pokračoval,“ měl jeden púdžárí z chrámu Gambhíra sen, ve kterém se mu zjevila tato Božstva ženy Káší Mišry.
,Stojíme tu pod vodou,‘ řekla. ,Jsme obklopeni odpadky a špínou, za zdí poblíž chrámu Gambhíra. Prosím přijď a zachraň nás.‘
Púdžárí se okamžitě vzbudil. Shromáždil pár přátel, vzali nějaké nářadí a utíkali na místo, které Božstva naznačila. Na toto místo, přes zeď do zanedbané džungle, lidé celá léta házeli odpadky. Přelezli přes zeď a obrovskou hromadu odpadu a dostali se oblasti plnou stromů a popínavých rostlin. Prosekali si cestu a objevili ruiny malého chrámu. Když násilím otevřeli dveře, ven se vylila spousta vody. Vešli pak dovnitř a ke svému úžasu spatřili velká Božstva Rádhy a Krišny stojící na oltáři. Celé týdny trvalo, než Božstva přivedli do Jejich původní krásy. Poté, co byla celá oblast pěkně vyčištěna a co byl chrám zrekonstruován, začalo se tu opět s uctíváním Rádhy a Krišny.“
„To je další úžasný příběh,“ řekl jsem. „Myslel jsem si, že takové příběhy se mohly odehrát pouze v minulých věcích. Nemůžu se dočkat, až uvidím ta Božstva. A opravdu rád bych se setkal s tím púdžárím.“
Jak jsem to dořekl, zrovna jsme došli ke starému chrámu na kraji rozpadajícího se sousedství. Vešel jsem,
rychle jsem vzdal své poklony Božstvům a stál jsem před Nimi s úctou, zatímco jsem oceňoval Jejich krásu a Jejich zábavu, kdy se odhalila znovu tomuto světu.
Zatímco si oddaní sedli, aby naslouchali Mádhavanandovu vyprávění, šel jsem s Gaura Harim dásem recitovat Gájátrí mantru na nějaké tiché místo. Doprovázel nás jeden mladík, obyvatel Purí, kterým nám toho dne pomáhal s překladem. Zrovna když jsme dokončili své Gájátrí, spatřil jsem starého muže, jak vychází z místnosti v malém přístavku u chrámu. Okamžitě mě přitahovalo jeho posvátné vzezření, a tak jsem mu spontánně složil poklony. Vstal jsem a vykročil jsem směrem k němu.
„Kdo je ten blažený sádhu?“ řekl jsem našemu překladateli. „Očividně je už starý, ale díky své zářivé auře vypadá mladistvě.“
Překladatel stál se složenýma rukama a díval se na sádhua. „To je ten púdžáří, který měl sen o těchto Božstvech,“ řekl. „Z lásky k Nim teď bydlí poblíž.“
Nemohl jsem uvěřit našemu dobrému osudu. Sklonil jsem se před sádhuem a požádal jsem ho, aby mi dal ruce na hlavu a požehnal mi. Jako všichni vaišnavové byl i on milostivé povahy. Zeširoka se usmál, dal mi své ruce pevně na hlavu a řekl nahlas:
"harer nama harer nama harer nama eva kevalam
kalau nasty eva nasty eva nasty eva gatir anyatha"
(„V tomto věku hádek a pokrytectví je jediným prostředkem k osvobození zpívání Pánova svatého jména. Není žádná jiná cesta. Není žádná jiná cesta. Není žádná jiná cesta.“)
(Brhad-nárádíja Purána 3.8.126)
Znovu a znovu jsem mu děkoval. Podruhé toho rána jsem se přistihl, jak vyjadřuji hluboký vděk svaté osobě. Znovu jsme vzdali své poklony a vrátili jsme se k naší skupině oddaných.
Zatímco oddaní užasle naslouchali Mádhavanandovu příběhu, otočil jsem se na Gaura Hariho. „Protože jsme ten příběh už slyšeli,“ řekl jsem, „pojďme s naším překladatelem projít se trochu po okolí, jen tak se podívat.“
Vyšli jsme ven a zahnuli jsme do úzké uličky. Náš překladatel nám řekl, že jsme ve staré části města, kde žijí bráhmani z hlavního chrámu se svými rodinami. Zatímco jsme šli, byl jsem udiven starodávností našeho okolí.
Když jsme zašli za roh, spatřili jsme starou ženu sedící na verandě svého domu, jak pojídá prasádám z malé hliněné nádobky na zemi. Každé sousto žvýkala pomalu a s hlubokou úctou. „To je výborná fotka,“ řekl jsem Gaura Harimu, vyndal jsem si fotoaparát a vyfotil jsem si ji.
Vzápětí vyšel z domu muž nejspíš kolem šedesátky. Když nás uviděl, hned se usmál. Byl oblečen v dhótí, kolem krku malý čadar a přes rameno omotanou bráhmanskou šňůru. „To je moje matka,“ řekl. „Uctívá prasádám od Pána Džagannátha.“
„To je jeden z hlavních knězů v chrámu,“ řekl potichu nás překladatel. „Každý den dostává prasádam, které bylo obětováno Pánu Džagannáthovi na zvláštním zlatém talíři. Toto prasádam se vaří odděleně nejlepšími kuchaři v chrámu.“
Kněz přišel blíž, aby s námi promluvil „Vy jste vaišnavové?“ řekl.
„Ano, Mahárádži,“ odpověděl jsem. „Díky milosti našich duchovních mistrů jsme Pánovými služebníky. Přijeli jsme do Džagannáth Purí na parikram s velkou skupinou oddaných ze Západu.“
Chvíli stál a pozoroval nás, pak se tiše otočil a šel zpět na verandu, kde jeho matka přijímala prasádam. Sehnul se, s úctou vzal trochu prasádam do své ruky a šel zpátky tam, kde jsme stáli. Pak natáhl ruku a dal nám každému trochu prasádam.
Jeho štědrost nás ohromila, a tak jsme tam jen stáli a nevěděli jsme, co máme dělat.
Znovu se usmál. „Vezměte si prasádam,“ řekl.
Díval jsem se na jeho matku, která dál vychutnávala prasádam na svém talíři, a vložil jsem si prasádam od Pána Džagannátha do úst s tak velkou oddaností, jak jen to šlo.
„Za celý můj život jsem nikdy nic takového neochutnal,“ řekl jsem Gaura Harimu. „Je to nebeské.“
Zatímco bráhmana odešel za svými povinnostmi, znovu jsme se přistihli, jak se klaníme a opět děkujeme sádhuovi za jeho laskavost vůči nám.
„Taková je milost svatého dhámu,“ řekl jsem Gaura Harimu, když jsme šli zpátky za naší skupinou. „Sádhuové, kteří tu žijí, se laskavě dělí o svůj dobrý osud s ostatními. Proto musíme navštěvovat taková svatá místa tak často, jak jen to během našeho života jde.“
„S tím souhlasím,“ řekl Gaura Hari nadšeně.
„Takové zkušenosti, jako jsme získali dnes v Džagannáth Purí,“ řekl jsem, „mi dávají víru, že jednoho dne možná dosáhnu dokonce i toho nejvzácnějšího pokladu lásky k Bohu.“
Jak jsem šli po ulici, vzpomněl jsem si na překrásný verš:
idam sena bhagyam bhavati sulabham yena yuvayos
chatapy asya premnah sphurati na hi suptav api mama
padarthe smin yusmad vrajam anunivasena janitas
tathapy asa bandhah parivrdha varau mam dradhayati
„Záře čisté lásky, která způsobuje, že dobrý osud přímé služby vám je snadno dosažitelný, mi nepatří, dokonce ani ve snu. Přesto, ó králi a královno, pouhé žití ve vaší Vradži mi dává velkou naději.“
(Utkalika-vallari, verš 64)
Sešli jsme se s naší parikramovou skupinou a vyrazili jsme směrem k místu, kde jsme bydleli. Když jsme došli na ulici Sapta Ršiů, nedaleko od našeho cíle, vzal jsem ještě oddané do chrámu Džagadánandy Pandita, dalšího důležitého společníka Pána Čaitanji.
V chrámu jsem promluvil k oddaným: „Džagadánanda Pandit napsal knihu nazvanou Préma vivarta, ve které velice detailně rozebírá náměty božské lásky. Kavirádža Gósvámí říká v Čaitanja čaritámritě:
jagadanandera 'prema-vivarta' sune yei jana
premera 'svarupa' jane, paya prema dhana
,Každý, kdo slyší o láskyplných výměnách mezi Džagadánandou Panditem a Šrí Čaitanjou Maháprabhuem, nebo ten, kdo čte Džagadánandovu knihu Préma vivarta, může pochopit, co je to láska. Navíc dosáhne extatické lásky ke Krišnovi.‘“
„Doufáme, že v budoucnosti tohoto dosáhneme,” řekl jsem s úsměvem, „až úspěšně porazíme naše materiální touhy. Teď pokračujme zpátky do našeho ášramu.“
Neprotahoval jsem to. Bylo vidět, že oddaní už jsou unavení. Když jsme odcházeli z chrámu, podíval jsem se přes ulici a spatřil jsem slavný chrám Brahmánandy Bharatího Mahárádže. dalšího velkého společníka Pána Čaitanji. Chrám byl zrovna rekonstruován a mě zajímalo, jak práce pokračuje, a tak jsem vzal za ruku mého žáka Naróttam dás Thákura dáse, podlezli jsme lešení a vešli jsme dovnitř.
Chrám je 500 let starý a každý kout v něm dýchá starobylostí. Uvnitř nebyla tam žádná okna ani osvětlení, ale díky slunečním paprskům pronikajícím skrze vchod jsme mohli na oltáři vidět velice krásná Božstva Rádhy a Krišny.
„Toto jsou osobní Božstva Brahmánandy Bharatího Mahárádže,“ který přicházel za našimi zády. „Za pomoci několika oddaných z ISKCONu obnovujeme chrám do jeho původní slávy. Dovolte mi ukázat vám šalagrám šily, které tu jsou uctívány od dob Čaitanji Maháprabhua.“
Šel na oltář, vzal dřevěnou krabici plnou šil a přinesl je dopředu, přímo před naše oči.
„Jsou velice krásné,“ řekl jsem.
Náhle jsem si všiml malého černého kamínku s překrásnými bílými linkami několikrát kolem něj obtočenými. „To je Šiva lingam, Pán Šiva samotný,“ zašeptal jsem Naróttamovi dásovi. „Dřive sádhuové uctívali Šivu v této podobě. Dnes uvidíš takové lingamy pouze v chrámech. Jsou velice vzácné.“
Na chvíli jsem se odmlčel. „Vždy jsem toužil jeden takový mít,“ řekl jsem, „aby uctívání na mém oltáři bylo úplné.“
„Ale proč bychom my, Krišnovy oddaní, uctívali Pána Šivu?“ zeptal se Naróttam.
„Šástra říká, že je největším z Vaišnavů,“ odpověděl jsem. „A jedině milostí Vaišnavů můžeme sloužit Nejvyššímu Pánu.“ Ocitoval jsem Bhakti-ratnákaru:
srimad gopisvaram vande
sankaram karuna mayam
sarva klesa haram devam
vrindaranya rati pradam
„Vzdávám své uctivé poklony Gópíšvarovi, který je Pán Šiva samotný. Je velice milostivý, odstraňuje všechny nesnáze a poskytuje duchovní lásku ve Vrindávanu.“
(Bhakti-ratnákara, 5.3741)
Podíval jsem se toužebně po té šile. „Ale nebudu o ni žádat,“ pomyslel jsem si. „Možná někdy jindy. Ten púdžárí by mi ji stejně pravděpodobně nedal.“
Poděkoval jsem púdžárímu za tak speciální daršan a otočil jsem se k Naróttamovi. „Tak půjdeme,“ řekl jsem.
Přední vchod byl zavřený, a tak jsem opatrně šel tmou směrem ke dveřím. Když jsem našel kliku, otočil jsem s ní a vyšel jsem ven na jasné sluneční světlo.
Shromáždil jsem oddané, chvíli jsem hovořil o Brahmánandovi Bháratím Mahárádžovi a pak jsem oznámil, že budeme pokračovat zpátky do našeho šramu. Náhle jsem si uvědomil, že s námi není Naróttam.
„Kde je Naróttam?“ zeptal jsem se oddaných. Zrovna v tu chvíli se objevil.
„Omlouvám se, že jdu pozdě, Guru Mahárádži,“ řekl mi.
Odmlčel se. „Ale myslím, že ti to nebude vadit,“ pokračoval, „protože má pro tebe něco hodně speciálního.“
Vložil mi do ruky ten překrásný Šiva lingam.
„Naróttame!“ řekl jsem. „Jak jsi ho dostal?“
„Bylo to snadné,“ odpověděl. „Řekl jsem púdžárímu, že jsi to ty a někteří z tvých žáků, kdo hlavně přispívá na rekonstrukci tohoto chrámu celé ty roky. Když to uslyšel, dal mi tu šilu s vděkem a láskou.“
Tu noc v šramu jsem si vzpomněl na to, co říkal Mádhavananda dás, žák Šríly Prabhupády, v rozhovoru s Jadubarou dásem. Hovořil o tom, jak Šríla Prabhupáda vzal v roce 1971 své západní žáky na parikram ve Vrindávanu:
„Když jsme dorazili do Vrindávanu, vzpomínám si, že jsem vešel do Prabhupádova pokoje a vzdal jsem mu své poklony. Řekl jsem: ,Šrílo Prabhupádo, co budeme dělat teď?‘
Podíval se na mě a řekl: ,Jen tak se toulat.‘“