12. kapitola

14. listopadu 2007, Májápur, Indie

Pocity odloučení

Drahý Šrílo Prabhupádo,

Prosím přijmi moje pokorné poklony v prachu tvých lotosových nohou. Můj drahý Pane a mistře, dnes je výročí tvého odchodu z tohoto světa a z našeho vnějšího zraku. Když se tak dívám po okolí tvého milovaného Májápur Čandródaja mandiru, vidím, že k uctění tohoto nejposvátnějšího z dnů zde udělali mnohé přípravy. Všude vlají vlajky a prapory, hlavní oltář je pompézně nazdobený a kuchaři mají plné ruce práce s přípravou bohaté hostiny. Vzduchu je plný vzrušení, zatímco se oddaní scházejí, aby ti nabídli své srdečné pocity vděčnosti a lásky.

Někdy se snažím si představit, jak asi museli obyvatelé duchovního světa oslavovat ten den, kdy ses k nim znovu připojil. Jaké slavnosti asi pořádali, aby přivítali tebe, Pánova vyvoleného syna, zpátky do transcendentálního sídla? V duchu vidím, jak pasákové krav jedou na volských povozech se svou rodinou pohromadě, dychtiví dostat se včas na místo setkání s tebou, kde se k nim znovu přidáš po tvém vítězném poslání osvobozování stovek s tisíců podmíněných duší z tohoto strastiplného světa rození a umírání.

Hrudi pasáčků se musely nadýmat pýchou, když starší gópové vyprávěli, jak jsi úspěšně naplnil prosbu Pána Krišny, abys ulevil břemenu tohoto světa rozšiřováním transcendentálního poznání v podobě tvých slavných knih. A kdo si dokáže představit, jak tě pasačky, oblečené ve svých nejlepších šatech, radostně přivítaly zpět do své vlastní družiny a podělily se s tebou v soukromí o Šjámasundarových zábavách v tvé nepřítomnosti? Určitě se ti nezapomněly zmínit o slzách, které On Sám ronil v odloučení od tebe během těch dlouhých let, které jsi strávil v tomto světě předáváním Božího poselství.

A všiml si někdo tvých vlastních žáků, kteří opustili tento svět v raných dobách tvého hnutí a kteří se pouze díky tvé milosti vrátili do duchovního světa právě včas na to, aby tě také přivítali zpět doma? Ó Šrílo Prabhupádo, musela to být radostná událost, když tě obyvatelé Gólóky vítali domů.

A tak dnes následujeme v jejich osvícených šlépějích a také oslavujeme tvůj návrat do náruče tvého milovaného Pána v hájích Šrí Vrindávanu Dhámu.

Můj nejdražší Pane a Mistře, já se však cítím tak nějak mimo všechny ty dnešní oslavy. Místo radosti a štěstí cítím něco jako melancholii a zoufalost. Tleskám mluvčím, kteří opěvují tvou slávu, a zpívám a tančím v extatických kírtanech, ale je to spíš jen následování společenských konvencí, neboť bych se nejraději uchýlil do osamělého koutku někde tady v dhámu, abych naříkal v odloučení od tebe, můj milovaný duchovní mistře a věčný průvodce. Když v hmotném životě milovaná osoba odejde, čas vyléčí poraněné srdce, protože paměť se vytrácí a nové vztahy převezmou místo těch starých. Avšak v duchovním životě to vypadá, že opak je pravdou, protože mi chybíš víc a víc s každým uplynulým rokem.

Můj nejdražší mistře, nikdy nezapomenu na ten osudový den, 14. listopadu 1977, kdy si tě Pán vzal zpět do duchovního světa a následně tak udělal z nás všech, tvých milujících žáků, duchovní sirotky. Zatímco se zprávy o tvém odchodu rozšiřovaly široko daleko, nevěřícně jsme si na krátkou chvíli sedli a připravovali jsme se truchlit za něco, co jsme považovali za věčnost. Hluboké odloučení, které jsme zakoušeli, se zdálo být horší, než kdo z nás mohl snést, neboť všichni z nás tě milovali víc, než kdy kdo koho miloval. Jak by to mohlo být jinak? Ty jsi byl náš spasitel. Přesvědčeni o nadčasovém poznání písem, o kterém jsi hovořil tak výmluvně, jsme přijali proces vědomí Krišny s upřímností a vzdali jsme se takzvaných slastí tohoto světa, jako by to nic nebylo. K velkému překvapení našich rodin a přátel jsme se dychtivě chopili života ve zdánlivém odříkání a pokání, který se však po smíšení se sladkostí služby tvým lotosovým nohám rychle proměnil v život plný extatické lásky a radosti.

Když se dívám zpět a přemýšlím o tvém odchodu, uvědomuji si, že nás nikdy nic nemohlo připravit pro tuto nejkatastrofičtější událost v životě kteréhokoli z tvých žáků, dokonce ani nesčetné přednášky a pokyny, ve kterých jsi nám ty samotný říkal o pomíjivé povaze materiálního života a nevyhnutelnosti kruté smrti. A tak jsem truchlili, jako i ty samotný jsi truchlil v den odchodu tvého vlastního duchovního mistra. Napsal jsi:

„V ten den, ó můj Pane, jsem naříkal truchlivě; neschopen snášet nepřítomnost tvou, můj guru.“

(Věnování k Vjása púdže 1961, Vaišištjáštakam, První Vaišištja, číslo 1)

Ale tys nechtěl, abychom trvale zůstávali v takovém žalostném stavu, ó nanejvýš milostivý mistře, neboť tys nás vpravdě zasvětil do věčného života, kde není žádné pojetí zrození a smrti, pouze neustálá služba gurovi a Gaurángovi v tomto světě či v příštím. Tak jsme začali po tobě pátrat jinými cestami, než je tvá fyzická přítomnost. Když jsme se obrátili na tvé knihy, připomněli jsme si, že sloužením vání, neboli instrukcím, můžeme dál mít tvou milostivou společnost. To jsi napsal ve věnování ke svému překladu Šímad Bhágavatamu:

„Žije věčně ve svých božských pokynech a jeho následovník žije s ním.“

Bylo jasné, že následováním tvých pokynů budeme neustále mít tvou společnost. Uvědomili jsme si také, že následováním tvých nařízení dokonale pro nás bude možné jednoho dne získat tu výsadu znovu se s tebou osobně sdružovat. Já vskutku cítím jako výsadu, že jsem měl tvou osobní společnost během tvých pozemských zábav. Věděl jsem, že to vzácný a nevyčíslitelný poklad. Někdy jsem si říkal, jak jsme my pokleslé duše mohli kdy dosáhnout byť jen chvíle tvé společnosti, protože tvou společnost vyhledávají ti největší z mudrců a polobohů. Dokonce i Pán Samotný je bezpochyby potěšen ve tvojí společnosti, neboť tys mu nabídl tu nejčistší podobu ryzí oddané služby. Jako mnoho z mých duchovních bratrů a sester jsem se proto rozhodl sloužit tomuto pokynu – službě – který ti byl nejdražší: rozšiřování učení Pána Čaitanji, juga avatára, široko a daleko.

yare dekha tare kaha krsna upadesa
amara ajnaya guru hana tara ei desa

„Dej každému pokyn, aby následoval nařízení Pána Šrí Krišny, jak jsou podány v Bhagavadgítě a Šrímad Bhágavatamu. Tak se staň duchovním mistrem a snaž se osvobodit každého v této zemi.“

(Čaitanja čaritámrita, Madhja lílá 7.128)

Jak všichni oddaní vědí, takové kázání je v hmotném světě velkou výzvou. Živé bytosti poklesly z Božího Království do tohoto hmotného světa, aby naplnili svůj cíl zapomenout na Boha a užívat si zbytečného života uspokojováním materiálních smyslů. Není jednoduché jim připomínat jejich pravou identitu v duchovním světě. Ale přesně to mámě dělat, abychom dostali tvou milost a nakonec znovu i tvou společnost v tom samém duchovním nebi. Do té míry, do jaké naplňujeme tvůj pokyn osvobodit tolik podmíněných duší, kolik v našich životech jen můžeme, takovou budeme mít šanci znovu se s tebou sdružovat. Pokud se nebudeme dostatečně dělit s podmíněnými dušemi tohoto světa o ten dobrý osud, který jsi nám poskytl, nemůžeme nikdy v blízké budoucnosti očekávat osobní službu tobě. Pán řekl Náradovi Munimu:

hantasmin janmani bhavan
ma mam drastum iharhati
avipakva kasayanam
durdarso 'ham kuyoginam

„Ó Nárado, je mi líto, že během tohoto života už Mě nebudeš moct znovu spatřit. Ti, kdo nejsou dokonalí ve službě, a ti, kdo nejsou zcela osvobozeni od všech materiálních svazků, Mě jen stěží mohou spatřit.“

(Šrímad Bhágavatam 1.6.21)

Ó můj mistře, pane mého života, prosím požehnej mi čistotou, silou, poznáním a rozhodností, abych mohl pokračovat v kázání tvého poselství až do konce mého života. Dal jsi mi ten pravý život, tento život ve vědomí Krišny, na oplátku já patřím tobě a ty si se mnou můžeš dělat, co chceš. Modlím se, abys dál používal mé stárnoucí tělo k šíření tvého poselství podmíněným duším, mou mysl k neustálé meditaci, jak vykonávat tak vznešené skutky, a má slova k přivádění stovek a tisíců ztracených duší k tvým lotosovým nohám.

Šrílo Prabhupádo, je mou velkou nadějí, mou utěšenou touhou, že se mohu skrze službu kvalifikovat k tomu, abych byl znovu s tebou v ne příliš vzdálené budoucnosti. Tato možnost brzo nastane, protože konec konců v mém životě už přicházejí poslední kapitoly. Modlím se, až tento konečný okamžik přijde, abych mohl být čistý v srdci a kvalifikovaný pro sloužení tvým tužbám v duchovním světě, daleko od tohoto světa rození a smrti. Tam, v tom transcendentálním sídle, již nikdy znovu nezakusím strádání z odloučení od tebe. Právě naopak, budu ti věčně pomáhat ve tvé službě Pánovi, až do konce věků a pak navěky.

Chybíš mi v tento posvátný den, můj milovaný pane a mistře.

Tvůj služebník

Indradjumna Svámí