10. kapitola

21. srpna – 7. září, Belfast, Irsko

Připraveni na mír – hotovi k válce

Po sérii programů v Irské republice jsme s několika oddanými odjeli na sever do Belfastu. Cestou jsem se otočil k Praghóšovi dásovi, místnímu zástupci GBC, a blahopřál jsem mu k Ratha-játře, kterou jsme pořádali předchozí den v Dublinu.

„Ohromilo mě, jak lidé lemovali ulice, aby sledovali vozy projíždějící kolem,“ řekl jsem. „A jaká spousta lidí přišla potom do parku na festival.“

„Irové jsou zbožní,“ řekl Praghóš, „a měli jsme štěstí na dobré počasí. Byl to Dublin v plné kráse. Máme takové rčení:

„Skřítkové, hrady, štěstí, veselí,
Ukolébavky, sny, láska tu velí,
Básně a písně, bubny, píšťaly.
Tisíceré pozdravy z Irska.“

„V severním Irsku ale uvidíme opak,“ pokračoval. „Je to jen dvě hodiny odsud, ale rozdíl mezi severem a jihem je jako rozdíl mezi dnem a nocí.“

„Vím něco málo z historie,“ řekl jsem, „ale o většině věcí nemám ponětí.“

„Je to složité politický a společenský problém,“ řekl. „Sahá 700 let zpátky do historie, kdy Britové poprvé obsadili Irsko. Vládli tu celá staletí, ale v roce 1921 postoupili 26 hrabstvím v jižní části ostrova suverenitu a nechali si 16 hrabství v severní části.

Oficiálně je Severní Irsko součástí Spojeného království, ale přestože tam Britové vládli stovky let, Irové tuto část ostrova stále považují za své vlastnictví.

Rozdíly ještě víc prohlubuje fakt, že Britové jsou většinou protestanti a Irové katolíci. Po celá staletí tu probíhá hořký boj. Od sedmdesátých let bylo zmařeno tisíce lidských životů.

Před šesti měsíci však Sinn Fein, politická větev Irské republikánské armády, a Demokratická strana unionistů , vedoucí skupina protestantů, přistoupily na dohodu propracovat se k vytvoření administrativy založené na rozdělení sil.

Nejúžasnější na tom je, že uplynulých 25 let máme chrám v Belfastu a kázání jde velice dobře, protože každý je tímto konfliktem zasažen.“

„Jak to vnímají lidé?“ zeptal jsem se.

„Nekloníme se na žádnou stranu, takže lidé jsou k nám v podstatě neutrální,“ odpověděl Praghóš. „Při jedné příležitosti, když jsem odcházel z restaurace Góvinda, jsem byl konfrontován skupinou mužů. Když se mě zeptali, ke které víře patřím, vysvětlil jsem jim, že jsem mnich z Hare Krišna. Byli zmatení. Podívali se na sebe a pak mi jeden z těch mužů řekl: ,Jsi protestantský Hare Krišna, nebo katolický Hare Krišna?‘

Špatná odpověď mohla znamenat bití, takže jsem chvíli přemýšlel, než jsem jim vysvětlil, že jsem Hare Krišna Hare Krišna. Jen se škrábali na hlavách a odešli.

Ale nebylo to vždycky tak snadné. Oddaní v chrámu jsou varováni, aby se drželi dál od oken, protože jsou často rozbíjena lidmi, kteří házejí kameny a křičí politické slogany. Jednou někdo střelil oknem do zdi šíp. V té době byl jeden z našich oddaných ve spojení s IRA a měl setkání s místním vedením. Na nějaký čas se násilí zastavilo, ale pak začalo znovu.“

„S IRA?“ podivil jsem se. „Jak to myslíš, že byl ve spojení s IRA?“

„Byl členem této skupině, než se přidal k hnutí,“ odpověděl Praghóš. „Jednou ho zatkla Britská armáda a strávil dva roky ve vězení.“

Zatím co jsme hovořili, dorazili jsme do Belfastu. První věc, která mě zaujala, byla spousta maleb a nápisů na zdech. Podíval jsem se pořádně, když jsme jednu z nich míjeli, a stálo tam: „Britové pozor. Nebezpečná zóna. Zabijáci z RUC ( Ulsterská královská policie) jsou venku.“

„Toto je evidentně katolická oblast,“ řekl Praghóš. „Všude tu můžeš vidět vlát irskou vlajku.“

Jak jsme pokračovali v cestě, uviděl jsem mohutnou zeď procházející přímo skrz chudinskou čtvrť a táhnoucí se do dálky. Praghóša mi vysvětlil, že je tu mnoho podobných staveb, zvaných Mírové linie, které mohou být dlouhé až jeden kilometr a kolem šesti metrů vysoké. Byly postaveny během minulých třiceti let, aby od sebe držely válčící frakce.

„Protestanti jsou na jedné straně a katolíci na druhé,“ řekl. „Bez zdí, které je drží od sebe, by se pozabíjeli navzájem. Dohoda nezmenšila nenávist, která tu vládla celá desetiletí.“

Když jsme zahnuli za roh, objevil se další nápis na zdi: „Naše pomsta bude smích našich dětí,“ a o kousek dál: „Připraveni na mír – hotovi k válce.“

„Je neuvěřitelné, že oddaní v tomto prostředí kážou už tak dlouho,“ řekl jsem.

„Zvykli si,“ řekl Praghóš. „Naučili se používat přízvuk oblasti, kde rozdávají knihy: britský přízvuk v protestanstkých oblastech, irský v katolických. A mají Pánovu ochranu. Džanánanda dás sem přišel v roce 1975 s malou skupinkou oddaných. Postavili v parku stoleček s knihami, sedli si a dělali kírtan. Za deset minut se vytvořil shluk lidí a začal po nich házet kamení. Tak vyskočili a utekli a všechno tam nechali.

Když se Džanánanda vrátil zpátky do Belfastu, měli kírtan před obchodem Woolworth's. Protože se tam hodně lidí zastavovalo a poslouchalo, rozhodli se přijít i druhý den. Ale když dorazili, Woolworth's už tam nestál. Přes noc byl zničen pumovým atentátem, což je v té oblasti na téměř na denním pořádku.“

Zatímco jsme vjížděli hlouběji do města, objevily se další nápisy na zdech.

„Vstupujeme nyní do protestantské zóny,“ řekl Praghóš.

Před námi jsem uviděl malbu na zdi ztvárňující několik mužů, kteří byli evidentně zabiti při nějakém střetu. „Abychom nezapomněli,“ stálo v nápisu.

O dvacet metrů dál byl další nápis: „Komando rudé ruky. Nebojujeme pro bohatství a slávu, ale pro náš lid.“

Když jsme zastavili na červenou, na pravé straně se vynořil mohutný nápis: „Vítejte v domovině ulsterských loajalistů,“ říkal nápis. „Nevzdáme se.“

„Oddaní jsou skutečně odhodlaní kázat v Belfastu hlavně proto, že cítí, že mají na tyto problémy řešení,“ řekl Praghóš.

„A to jaké?“ zeptal jsem se.

„Že jsme ve své  podstatě části jedné duchovní rodiny, Boží rodiny,“ odpověděl. „Koncept přátelství a nepřátelství je iluze. Sektářské násilí probíhá kvůli tělesnému pojetí života: nejsme ani Ir ani Angličan. Nejsme tato dočasná těla ani žádné z označení, která jim dáváme.

Aby do této země přišel skutečný mír, lidé musí přestat vidět rozdíly a pochopit, co mají společného. V duchovním světě nejsou žádní katolíci, protestanti, hinduisti, muslimové nebo židé. Každý se jednoduše ztotožňuje s identitou služebníka.“

Zahnuli jsem za roh a zastavili před mohutnou starou budovou. Všiml jsem si nápisu na vedlejší budově: Oranžový sál – 1690.

„V Oranžovém sále se po staletí scházeli protestanti,“ řekl Praghóš. „Před lety se tudy nedalo projet. Bylo to válečné pole Belfastu. Na této ulici bylo prolito hodně krve. Nedávno ale indická komunita koupila tuhle budovu vedle.

„Indové?“ divil jsem se. „Koupili budovu v sousedství?“

„V nedávných letech,“ řekl Praghóš, „zaplavily Británii cizí národnosti. Ironií je, že to nesmírně pomohlo situaci.“

„Většina cizinců nepovažuje rozdíly, které oddělují tyto dvě komunity, za skutečnou otázku života a smrti,“ řekl, „a místní lidé tím také trochu nasákli. Mnoho let byli izolováni. Časy se mění a oddaní toho využívají, aby kázali poselství Pána Čaitanji s větším nadšením, než kdykoliv předtím. Náš rathajátrový vůz bude dnes tažen touto ulicí a pak máme velký festival hned vedle Oranžového sálu.“

O deset minut později jsme dorazili na místo, odkud bude průvod začínat. Byl jsem překvapen, když jsem uviděl jen asi deset nebo patnáct oddaných, kteří dělali poslední přípravy.

„Je tu jen hrstka oddaných,“ řekl jsem Praghóšovi.

„Navzdory poměrně dobrému přijetí u lidí,“ řekl, „není mnoho oddaných, kteří chtějí žít někde, kde to vypadá jak ve válečné zóně.“

Deset dalších oddaných přijelo později a v okamžiku, kdy jsme začali táhnout vůz vedlejší ulicí směrem k hlavní třídě, začalo pršet. Byl jsem v šoku, když jsem viděl, že na ulici jen pár lidí.“

„Kde jsou všichni?“ zeptal jsem se Praghóše.

„Je neděle,“ řekl, „jediný den, který nám radní dali. A navíc prší. Ale až se přiblížíme k centru města, potkáme v ulicích více víkendových nakupujících.“

O dvacet minut později a o čtyři sta metrů dál ulicí se ukázalo víc lidí.

„Toto je centrum,“ řekl Praghóš.

K mému překvapení to tu vypadalo spíš jako menší městečko než velké město jakoby ze šedesátých nebo sedmdesátých let. Všiml jsem si, že na spoustě obchodů, kanceláří a bytů byla cedule „K pronajmutí“.

„Vzhledem k místní situaci se město nevyvíjelo jako jiná centra v Evropě,“ řekl Praghóš, „ale může se to změnit, pokud vydrží dohoda o rozdělení sil.“

Avšak budovy nebyly to jediné, co vypadalo nezvykle, byli to i lidé. Na rozdíl od Dublinu, kde se na chodnících shromažďovali lidé, kteří se usmívali a mávali, když jsme procházeli kolem, tady si nás lidé skoro ani nevšimli. Tvářili se podezřívavě a ostražitě. Někteří na nás zírali bez známky jakékoliv emoce ve tváři.

Praghóš se ke mně otočil. „Mají toho za sebou hodně,“ řekl.

Obrátil jsem svou pozornost ke zpívání a tanci a doufal jsem, stejně jako všichni přítomní oddaní, že Ratha-játra připoutá pozornost něčího srdce.

Jak se naše pestrobarevné procesí sunulo ponurou atmosférou, pár lidí začalo reagovat. Někteří se zastavili, aby si promluvili s oddanými, kteří rozdávali pozvánky na program v sále. V jednu chvíli jsem sám vystoupil z průvodu a šel jsem po chodníku. Po několika minutách ke mně přišel asi dvacetiletý mladík.

„Co to všechno znamená?“ zeptal se zvědavě.

„Toto je jedna z nejstarších slavností na světě,“ odpověděl jsem.

„Kvůli ničemu se nevedlo tolik válek jako kvůli náboženství,“ řekl. „Belfast je toho nejlepším příkladem.“

„To je pravda,“ odpověděl jsem. „Ale zneužití něčeho neznamená, že původní věc je špatná. Skutečné náboženství je o lásce k Bohu, ne politice a sektářském násilí.“

Na okamžik se zamyslel a pak pokýval hlavou. „Na tom něco bude,“ řekl.

„Přijďte na náš program, který se bude konat po skončení průvodu,“ řekl jsem. „Je to hned u Oranžového sálu v…“

„Každý v Belfastu ví, kde je Oranžový sál,“ skočil mi do řeči.

„Začíná to v pět odpoledně,“ zavolal jsem ještě za ním, když odcházel.

Nenapadlo mě, že toho mladého muže ještě uvidím, ale to odpoledne, zrovna když jsem se chystal jít na pódium dát svou přednášku, jsem s překvapením sledoval, jak vchází do haly a sedá si. Byl doslova jediným hostem, protože všichni ostatní z obecenstva byli buď oddaní nebo členové kongregace.

Jak jsem začal mluvit, soustředil jsem svou pozornost na našeho hosta. Je to technika, kterou někdy používám při mluvení na veřejnosti. Posluchači se často dělí na ty s malým zájmem, ty, kteří jsou jen zvědaví, a na ty, kteří mají ryzí zájem o hledání pravdy, a tak se snažím najít jednoho upřímného hledače a k němu nebo k ní pak směřuji svoji promluvu.

„Je to jen jedna osoba,“ říkal jsem si, „ale třeba se mi v jeho srdci podaří zasadit semínko vědomí Krišny, které později uzraje v čistou oddanost.“

Když jsem hovořil o poznání, o kterém jsem hovořil opakovaně na nespočetně programech za ty roky, viděl jsem, že ten mladý muž má zájem. Seděl jak přikovaný ke svému sedadlu, hodně mi připomínal mě, když jsem poprvé uslyšel filozofii vědomí Krišny. Držel jsem se při přednášce základů. Sledoval jsem, jak někteří oddaní a členové kongregace začínají být neklidní kvůli jednoduchosti přednášky. Stejně jako já jsem o tom už stokrát hovořil, oni to už stokrát slyšeli, ale při této příležitosti jsem cítil, že tou nejdůležitější osobou je náš host.

Probral jsem všechny základy filozofie a vysvětlil jsem také něco o Pánu Džagannáthovi a uctívání Božstev a celou dobu jsem pozorně sledoval jeho reakci. Když jsem promluvu po hodině přivedl k závěru, viděl jsem, jak souhlasně pokyvuje hlavou nad mými závěrečnými body.

Když jsem skončil, stoupl jsem si a dav začal tleskat. Mladý muž si také na krátký okamžik stoupl a pak se podíval na hodinky a začal si razit cestu davem k východu. Chtěl jsem s ním mluvit, ale evidentně spěchal.

Ale právě v okamžiku, kdy už téměř odcházel, se otočil, usmál se a ukázal mi přitom zvednutý palec.. Nebylo to nic velkého – prostý úsměv a gesto ruky – ale stačilo to, aby mi to dodalo víru, že pokud bude nové rozložení sil úspěšné a oddaní budou pokračovat v jejich odhodlání podělit se o poselství vědomí Krišny s lidmi z Belfastu, mohli bychom pomoci přinést do severního Irska trvalý mír a štěstí.

svasty astu visvasya khalah prasidatam
dhyayantu bhutani sivam mitho dhiya
manas ca bhadram bhajatad adhoksaje
avesyatam no matir apy ahaituki

„Kéž v celém vesmíru panuje dobré štěstí a kéž se  závistivci upokojí. Kéž všechny živé bytosti najdou klid praktikováním bhakti-jógy, neboť přijetím oddané služby budou myslet na prospěch všech ostatních. Zaměstnejme se proto všichni ve službě nejvyšší transcedenci, Pánu Šrí Kršnovi, a vždy zůstaňme ponoření v myšlenkách na Něj.“

(Šrímad Bhágavatam, 5.18.9)