9. kapitola

Irsko, 5. září 2007

Věnování k Vjása púdže

Můj nejdražší Šrílo Prabhupádo,

Přijmi prosím mé velice pokorné poklony v prachu tvých lotosových nohou. Všechna sláva tobě.

Dnes jsem si sedl k napsání mého věnování k tvojí Vjása púdže pouze pár minut předtím, než mě zavolají, abych promluvil. Za normálních okolností píše žák či žákyně svoje věnování dny, týdny či dokonce měsíce před dnem zjevení svého duchovního mistra, ale tento rok služba tvým lotosovým nohám pokračovala ve dne v noci, bez ustání. Jen díky tvé milosti mě necháváš takto zaměstnaného. Přijmi prosím takovou službu vykonávanou dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu, dvanáct měsíců v roce jako mé skutečné věnování tobě.

Od té doby, co jsem tě naposledy oslovil na tvé Vjása púdže, se stalo mnoho věcí, o které bych se rád podělil. Na mysl mi nejvíc přichází průvod Ratha játry, který jsme pořádali zrovna včera v Belfastu. Na tomto nešťastném místě, prosáklém sektářským násilím, jsem porozuměl tvým slovům ve Šrímad Bhágavatamu, že na této planetě může člověk vidět nebe a peklo přímo na vlastní oči.

Včera jsem viděl celé město pokryté pekelnou mentalitou nenávisti a mstivosti zrozené z vražedných bojů. Ačkoli politická jednání se vlečou už celé roky a nedávno byla podepsána křehká dohoda o rozdělení moci, vzduch je stále nasycený nedůvěrou – to vše kvůli tělesnému pojetí života. Napsal jsi verš přímo o tomto konkrétním jevu ve svém věnování k Vjása púdže svému vlastnímu duchovnímu mistrovi před mnoha lety:

„Lidé boj o vlastní existenci svádějí, Tvá Božská Milost jim je jedinou nadějí.“

Jak pravdivě vypovídají tato slova také o tobě, můj slavný mistře! Jako i tvůj vlastní guru maháradža, máš také ty všelék na všechny světové problémy. Zatímco lidé zápasí v temnotě nevědomosti na místech jako Belfast, ty jim přinášíš světlo transcendentálního poznání, čímž je osvobozuješ od ztotožňování s tělem. A co víc, odhaluješ jim jejich pravou vrozenou povahu blažených služebníků Nejvyššího Pána.

Tvou milostí, mohli lidé v Belfastu být svědky pravé radosti, když se vůz Pána Džagannátha posouval po ulicích tohoto neutěšeného města. Viděl jsem jim to na tvářích některých z nich. Je to Pánův úspěch, Šrílo Prabhupádo, a také tvůj, protože ty jsi Jeho zástupce, který pokračuje v Jeho poslání v tomto materiálním světě. Dokonce i nebeská potěšení, ke kterým odkazuješ, jsou pekelná bez sladkosti oddané služby, kterou jsi nám tak laskavě daroval.

Jsou to historické okamžiky, můj drahý mistře, jak prosazuješ poslání Pána Čaitanji Maháprabhua. V podstatě to jsou moderní Maháprabhuovo zábavy. Cítím se tak požehnaný, že ti mohu nějakým způsobem pomáhat. Kdo jsem, že mohu součástí takového posvátného hnutí, plného světců a mudrců žijících čisté životy a prosazujících ty nejvyšší pravdy! Ještě nedávno jsem také byl na ulici, pln smutku a beznaděje, a trpěl jsem kvůli výsledkům mých špatných skutků, kterých bylo tolik, že jsem vůbec neměl naději na osvobození ani po tisících zrození.

Pak ses náhle bez ohlášení zjevil v mém životě. Nevěděl jsem, že přicházíš. Nevěděl jsem, kdo jsi – ale v průběhu času jsem začal chápat tvé nanejvýš vznešené postavení Pánova čistého oddaného, intimního služebníka Rádhy a Krišny. Nepochopitelnou milostí jsem jedním z tvých služebníků. Pokud by se mě někdo měl zeptat, „Pane, prosím řekněte nám, kdo jste,“ řekl bych mu s hrdostí, „Jsem pokorným služebníkem Jeho Božské Milosti, Šríly A.Č. Bhaktivédanty Svámího Prabhupády.“

 Přesto vím, že nikdo nemůže mít titul „tvého služebníka”, aniž by se podle toho choval a náležitě jednal. Doufám, že budu moct vždy prokazovat svou úctu a lásku všemu, co jsi mi dal, tím, že se budu pevně držet mých posvátných slibů zpívat každý den šestnáct kol a následovat regulativní principy.

Šrílo Prabhupádo, prosím dovol mi, abych ti mohl sloužit stejným způsobem, jakým ty sloužíš svému guru mahárádžovi – kázáním o slávě svatých jmen široko daleko po celém světě, všude po vesmíru. Ačkoli je to občas tvrdá služba – kázání na odlehlých místech, někdy bez náležitého vybavení a často tváří v tvář hrozivé opozici –, je to pro mě vším. Skrze takovou službu mohu ukázat svou lásku k tobě. Modlím se o to, abych po životě stráveném takovou službou přišel k tobě, a ty abys řekl, „Velmi dobře, můj synu!“ Jedině pak budu považovat svůj života za dokonalý.

Ó Šrílo Prabhupádo, jsou to šťastné dny, kdy používám svou energii a sílu ve tvé službě. Na začátku jsem ti dal své mládí. Ve středním věku jsem tvrdě pracoval pro tvé potěšení. Teď v těch pár posledních letech, co zbývají z mého života, ti odevzdávám, cokoli mi zbylo. Udělal bych to všechno znovu a znovu, s radostí, zrození za zrozením; takovou radost a uspokojení si užívá žák odevzdaný poslání svého duchovního mistra.

Avšak musím připustit, Šrílo Prabhupádo, že se obávám stáří, které na mě pomalu doléhá – ne proto, že toto tělo se stává zbytečným a nepřitažlivým, ale protože to znamená, že se brzo stanu nečinným, nepohyblivým, čekajícím na smrt. Možná budu mít to štěstí, abych opustil tento svět ještě předtím, plně zaměstnán ve službě tobě na kazatelském bitevním poli, jak se to říká. Považoval bych to za vhodný konec života v aktivní službě. Ty jsi ukázal takový slavný příklad a mou povinností je následovat navždy ve tvých šlépějích.

Tvůj služebník,

Indradjumna Svámí