8. kapitola

9. - 20. srpna 2007

Zjevné pravdy

Po Woodstocku se naše festivalová skupina vrátila na naši základnu u Baltického moře, abychom pokračovali s programy v pobřežních městech. Z léta zbývaly ještě stále dva týdny a my měli v plánu 14 festivalů rychle za sebou. Po šesti týdnech dešťů konečně dorazilo sluníčko a desetitisíce lidí přijíždělo nahoru na pobřeží, aby využily dobré počasí.

Všechno vypadlo pro kázání příznivě. Nepřicházely žádné zprávy o pokusech zrušit naše akce nebo nás vystěhovat ze základny jako na začátku léta. Vtipkoval jsem s oddanými, že s pěkným počasím odjela i naše opozice na dovolenou. Využili jsme toho na plno a Pánovou milostí jsme se těšili z hladké plavby až do konce.

Když jsme zpívali na přeplněné pláži v Niechorze a dělali publicitu našemu zdejšímu festivalu, jeden oddaný rozdávající pozvánky potkal devítiletou holčičku. „Já znám Krišnu,“ řekl dívka. „Je Nejvyšší Osobnost Božství.“

„Jaktože znáš Krišnu?“ zeptal se ten oddaný.

„Moje maminka mi čte každý večer před spaním knížku Krišna,“ odpověděla.

„Navštívila jsi někdy některý z našich chrámů?“ zeptal se jí oddaný.

„Chrámy?“ podivila se holčička.

„Odkud má tvoje maminka tu knížku?“ zeptal se oddaný.

„Koupila ji na pláži minulý rok od někoho, jako jsi ty,“ odpověděla dívka.

Pak se jí rozzářil obličej. „Minulou noc jsme četli, jak Aghásura snědl všechny Krišnovi kamarády,“ řekla. „Pak Krišna skočil té příšeře do břicha a zabil ho.“

Jak jsme zpívali podél pláže, lidé se usmívali a mávali. Přemýšlel jsem o tom, jaký je to rozdíl od doby před deseti lety, kdy se o nás média šířila ve spoustě nepříznivých reportáží.

Kampaň hnutí proti sektám utichlo, zčásti proto, jak jsem usuzoval, že lidé získali z našich festivalů dobrý dojem.

„Každá pravda prochází třemi stádii, než je uznaná. Nejdřív je zesměšňovaná, ve druhém stádiu čelí odporu a ve třetím se na ní pohlíží jako na samozřejmost.

(Arthur Schoppenhauer)

Jako jsme zažili už mnohokrát předtím, na festival to odpoledne dorazily tisíce lidí, jako výsledek jediného harinámu. Ačkoliv byli oddaní vyčerpaní z Woodstocku, přesto předvedli úžasné představení.

Když festival končil, zaslechl jsem muže ve středním věku, ja mluví do svého mobilu. „Mami,“ křičel, „snažil jsem se tě dostat na jeden z těchto festivalů celé roky. Je mi jedno jestli musíš jet pět hodin, aby ses sem dostala. Dnes jsi přišla o jeden z nejlepších, jaký kdy měli.“

Následujícího dne, když jsme v počtu 150 zpívali a rozdávali pozvánky na pláži v Rewelu, s překvapením jsme pozorovali našeho starého přítele tuleně, který nás každé léto alespoň dvakrát třikrát navštíví. Jak jsme zpívali podél břehu, plaval vedle nás jen dva metry od břehu a přitahoval hodně pozornosti. Zničehonic dva plavčíci zjevně si neuvědomující nevinnou povahu tohoto zvířete, skočili do vody a začali ho bít pádly. Tuleň rychle uplaval pryč.

Ten večer jsem na rewalském festivalu navštívil stan Prahláda Nrsimhy dáse, našeho festivalového astrologa. Je mistr ve čtení horoskopů a prakticky každého, kdo k němu přijde na konzultaci, přesvědčí, aby si koupil Bhagavad-gítu a růženec na džapu jako nejlepší prostředek na řešení všech životních zvratů.

„Při zahájení festival přišly ke mně do stanu dvě děti,“ řekl. Prosily mě, abych se setkal s jejich babičkou. Řekly, že tu čekala ve frontě každý festival poslední dva roky, ale nikdy neměla příležitost se se mnou setkat.“

Nechal jsem je pro ni doběhnout domů,“ pokračoval. „Když přišla, začal jsem číst její horoskop, ale ona se jen smála, a řekla, že jí to nezajímá. Celou tu dobu, co čekala ve frontě, pozorovala oddané, jak jsou šťastní, když zpívají Hare Krišna. Chtěla jen vědět, jak může zpívat sama a vrátit se do duchovního světa. Odešla s růžencem s mahámantrou na rtech.“

Když jsem opustil astrologický stan, navštívil jsem náš stánek s módou, kde si mohou ženy vybrat sárí, které budou nosit po ten večer, a jedna z našich dívek jim pomůže si ho obléknout. Téměř všechna z našich tří set sárí z naší nabídky byla půjčená.

Před stánkem stála sedmiletá holčička oblečená v krásném červeno-zeleném sárí. Právě se vrátila ze stánku se suvenýry s růžencem a pytlíkem. „Trvala na tom, že musí mít růženec,“ řekla mi její matka. „Říkala, že je to součást uniformy.“

Pak se obrátila k dívce. „Ten růženec není jen na nošení miláčku,“ řekla. „Ty jsou na modlení. Jestli si je chceš nechat, budeš se muset naučit modlitbu Hare Krišna a zpívat ji na růženci. Rozumíš?“

Holčička způsobně přikývla. „Ano, mami,“ řekla. „Naučím se tu modlitbu.“

O chvíli později za mnou přišla nějaká žena a táhla za sebou za ruku svého syna.

„Můj syn je strašně rozhozený kvůli mateřskému znaménku, které má na tváři,“ řekl. „Pořád se kvůli tomu spolu dohadujeme. Přesvěčte ho prosím, že by si s tím neměl dělat starosti.“

Zaskočilo mě to, a tak jsem chvíli váhal. Pak jsem se podíval na chlapce. „Naše pochopení je,“ řekl jsem, „že nejsme toto tělo. Jsme duchovní daše uvitř tohoto těla. Ve srovnání s duší, která je skutečně krásná, je každé tělo nedokonalé. Tak tolik nemysli na svůj zevnějšek.“

Matka s chlapcem zatřásla. „Vidíš,“ řekl, „ten pán říká, že nejsi toto tělo. Jsi duše. Tak se přestaň trápit, kvůli tomu hloupému znaménku.“ S tím se otočila a odvedla ho pryč.

Když jsem přišel do stanu s knihami, kde na oltáři majestátně stála naše uctívaná Božstva, Gandharvika-Giridhárí, uviděl jsem, jak někdo z naší údržbářské skupiny staví před oltářem malou ohrádku.

„Proč to dělá?“ zeptal jsem se Rásamají dásí.

Začala se smát. „Guru Mahárádži,“ řekl, „každý se chce vyfotit před Rádhá-Krišnou. Někdy jich je tolik, že se začnou hádat, kdo půje první. Ta ohrádka je tu na ochranu Pána.“

Další den, když jsme ohlašovali festival na pláži v Pobierowu, se k naší velké radosti zase objevil tuleň. Všechny města na pobřeží jsou blízko u sebe a on eviodentně plave od jednoho ke druhému. Když jsme uviděli tuleně, přesunuli jsme se s naší zpívající skupinou blíž k vodě. A jako vždy plaval tuleň s námi, zastavoval se, když jsme se zastavili my a pohyboval se, když jsme pokračovali my. Brzy si toho lidé na pláži všimli a dobrá stovka z nich nás začala následovat.

Vepředu stálo spousta lidí a zíralo na ten dav. Nevěděli o tuleňovi a tak si mysleli, že ten dav byl tak nadšený z našeho zpívání a tance. Obrátil jsem se ke Šrí Prahládovi. „Ten tuleň je zvíře,“ řekl jsem, „ale dělá odanou službu. Díky tomu, že se nás drží, dává těmto lidem šanci slyšet Svatá jména.“

Šrí Prahlád se zasmál a citoval Šrílu Prabhupádu: „Tato mahámantra tryská přirozeně z duchovní úrovně a díky tomu se může každý zapojit do této transcendentální zvukové vibrace bez jakékoliv předchozí kvalifikace a tančit v extázi. My jsme to viděli na vlastní oči – dokonce I dítě se může zapojit do zpívání, nebo dokonce i pes.“

Ten večer při posledním festivalu v Ustronie Morskie jsem naposledy obcházel kolem. V žaludku jsem cítil nepříjemný pocit. Nedokázal jsem si představit život po festivalech. Moje pocity odloučení se zintenzivnili, když jsem přišel na seminář Šrí Prahláda nazvaný „Umění štěstí“ a slyšel jsem ho, jak se obecenstva ptá: „Jaký byl nejšťastnější okamžik vašeho života?“

Starší žena zvedla ruku. „Mladý muži,“ řekla, „pět nejšťastnějších okamžiků v mém životě bylo těch pět, kdy jsem byla na vašem festivalu.“

Pak zvedla ruku jiná žena. „Jsem na tomto festivalu poprvé,“ řekla. „Ale chápu, co tím myslí. To štěstí je vidět ve vašich tvářích.“

Opustil jsem je, protože jsem musel na pódium na poslední kírtan. Bylo deset hodin večer a stále tu bylo přes tisíc lidí. Jak jsem vystupoval po schodech na pódium, přemýšlel jsem o tom, že máme před sebou devět měsíců, než budeme zpátky na plážích tančit a zpívat a pořádat každý den festivaly pro tisíce lidí.

Když jsem se posadil za harmónium, abych začal zpívat, podíval jsem se an obrovký zástup lidí, který se táhl sto metrů do dálky. Na chvíli jsem se zastavil, zavřel jsem oči a modlil jsem se k Pánu o milost, abych se mohl podělit o nektar Svatého jména s takovými lidmi ještě tolik let, nebo tolik životů, jak mu bude připadat vhodné. Nic lepšího než toto štěstí mě nenapadlo, protož vím, že tyto festivaly přináší mému duchovnímu mistru to největší potěšení.

Šríla Prabhupáda píše:

„Ohledně navrhovaných festivalů, ano, je to dobrý nápad. Prosím dělej to velice pěkně. Tyto veřejné programy se ukázaly jako velice účinné při šíření poznání o vědomí Krišny všem občanům. Ve skutečnosti jsem GBC instruoval, aby ve svých zónách organizovali takové festivaly a také cestující sankírtan. Festival, který v současné chvíli pořádáme v Dillí byl nesmírně úspěšný a Krišnovou milostí každý toto hnutí oceňuje, když vidí krásné uctívání Božstev, naslouchá melodickému kírtanu a vidí rozzářené tváře mých studentů.

(dopis Šrí Galimovi dásovi, 20. listopadu 1971)