7. kapitola
29. července - 8. srpna 2007
„Jedna láska“
Vyrůstal jsem v Americe v šedesátých a sedmdesátých letech. Stejně jako mnoho dalších mladých Američanů mé generace i můj životní náhled významně ovlivnila hudba Boba Marleyho. Jeho písně o revoluci, sociální změně, světovém míru a rasové rovnoprávnosti mě inspirovaly. V jednu chvíli jsme s pár přáteli uvažovali o tom, že se staneme rastafariány, ale brzy na to jsem přišel k vědomí Kršny, kde jsem nalezl další osvícení a životní styl, který je vhodnější k dosažení cíle života.
Člověk nikdy nezapomene na kroky, které ho vedly ke zvolené cestě. Během let jsem se občas přistihl, jak cituji něco z Marleyho písní při mých přednáškách o vědomí Krišny. Jednou, když jsem rozdával knihy Šríly Prabhupády v jihoafrickém Durbanu, jsem se snažil přesvědčit jednoho mladíka s dredy o neplodnosti materiální existence. Citoval jsem Bhagavadgítu, ale odezva žádná. Když jsem však zmínil jednu sloku z Marleyho písně Exodus, usmál se a ihned pochopil, o co jde. Příští neděli jsem ho ke svému překvapení spatřil tancovat na nedělní hostině.
Otevři oči a podívej se do sebe
Jestlipak je tohle život podle tebe?
My víme, kam jdeme.
A víme, odkud jsme.
Jdeme pryč z tohohle Babylonu.
Jdeme do naší Otčiny.
(Exodus – Bob Marley)
Během loňského března se moje spojení s Marleyho hudbou znovu obnovilo. Navštívil jsem chrám v Laguna Brach v Kalifornii a setkal jsem se tam na jednom festivalovém programu s mým duchovním bratrem Dévanandou dásem. Zmínil se mi, že nedávno natočil hudební album v žánru reggae s dvěma hudebníky, kteří s Marleyem hrávali: Earlem „Chinnou“ Smithem a Innou „Kiddusem“ Deyardem. Oba z nich jsou ikonami jamajského hudebního průmyslu. China hrál na skoro polovině reggae nahrávek, které vyhrály hudebními cenami Grammy.
Hned jsem dostal nápad.
„Myslíš, že by chtěli zahrát na naší scéně na polském festivalu Woodstock v srpnu?“ zeptal jsem se Dévanandy. „Každý večer tam na naše koncerty přijdou tisíce mladých lidí.“
Moje otázka ho překvapila. Odmlčel se, a pak se usmál. „Proč ne?“ řekl. „Zavolám jim do Kingstonu a uvidíme.“
„Zeptám se organizátorů festivalu Woodstock, jestli by mohli hrát taky na jejich hlavní scéně,“ řekl jsem.
„Na to by se mohli chytnout,“ řekl Dévananda s ještě větším úsměvem.
O dva týdny později mě kontaktoval a řekl mi, že Chinna a Kiddus mají zájem. Poslali jsme jim pozvánky pro jejich polská víza, ale tři dny před Woodstockem mi Dévananda v panice zavolal a řekl mi, že si nezajistili víza a dokonce si ani nezamluvili letenky do Polska.
„Pořád mi říkali, že všechno je v pohodě,“ řekl, „ale když jsem jim řekl, že Woodstock začíná už za tři dny, uvědomili si svou chybu.“
Nandiní dásí zavolala na polský konzulát v Kingstonu a požádala je o pomoc.
Polská velvyslankyně projevila o věc zájem. „Před pár měsíci nám Chinna a Kiddus volali a ptali se na polská víza,“ řekla. „Řekli jsme jim, co mají udělat, ale už se nám pak znovu neozvali. Nepřekvapuje mě to. Život tady plyne pomalu. Jamajčané jsou opravdu bezstarostní lidé.“
Když slyšela, že tito dva hudebníci mají hrát na Woodstocku, souhlasila, že jim víza vydá. Nějak se nám podařilo sehnat jim letenky do Evropy na další den. Dorazili s kytarami v rukách na první den festivalu do naší Kršnovy vesničky míru poblíž hlavní woodstocké scény, kde jsme zrovna začali mládeži rozdávat prasádam.
Chinna žasl, když uviděl stovky lidí stát ve čtyřech dlouhých frontách čekat na prasádam. Ale když oni spatřili jeho, s dredy dlouhými až po pas, žasli ještě víc. „Jurek je ohlásil jako hlavní skupinu,“ zaslechl jsem jednoho kluka. „Budou hrát v sobotu v deset v noci.“
Přešel jsem k místu, kde Chinna a Kiddus zrovna přijímali prasádam, a představil jsem se.
„V šedesátých letech jsem jídával ve vašem chrámu v Los Angeles,“ řekl Kiddus. „Měli tam jedno z nejlepších jídel, co jsem kdy měl. My Rastové jsme taky vegetariáni.“
„Já vím,“ řekl jsem. „Poslouchal jsem Boba Marleyho a vím, že byl vegetarián.“
„Máme ještě něco víc společného?“ zeptal se Chinna.
„Jednu lásku,“ řekl jsem s úsměvem, protože tak se jmenuje jeden z největších Marleyho hitů.
Chinna se zakřenil
„Tím myslím, že jsme všichni duchovní duše, součásti rodiny Džaha, nebo Krišny,“ řekl jsem.
„Tak to sedí,“ řekl Chinna.
„Ale co opravdu máme společného je to, že oba se vyjadřujeme skrze hudbu,“ pokračoval jsem. „V naší tradici opěvujeme jména Boha a hrajeme na hudební nástroje přesně jako vy. Naše hlavní píseň je Hare Krišna mantra.“
„Viděl jsem, jak zpíváte tam v davu, když jsme sem přijížděli,“ řekl Chinna. „Každej vypadal fakt šťastně. Naučíš mě tu písničku?“
„Jistě,“ řekl jsem.
Chinna vytáhl nějako knihu a otevřel ji na prázdné stránce. Podíval jsem se zblízka spatřil jsem, že to jsou notové zápisy hudby Johna Coltrana.
„To je moje Rastovská Bible,“ řekl. „Mám ji už celý roky a beru ji všude, kam jedu. Napiš tu mantru sem velkejma písmenama.“
Napsal jsem mu mantru do knihy a pak jsme ji společně s Chinnou a Kiddusem několik minut zpívali.
„To je fakt pěkný,“ řekl Chinna, když jsme skončili. „Možná bys mohl přijet na Jamajku a naučit ji mejm kámošům. Zazpíváme si, najíme se tohohle jídla a můžeš říct něco o tvý filozofii nám Rastům.“
„Určitě,“ odpověděl jsem. „Co třeba v únoru?“
„Domluvený,“ řekl Chinna.
Vzpomněl jsem si na slova polské vyslankyně v Jamajce: „Opravdu bezstarostní lidé.“
Omluvil jsem se a šel jsem zpět do části, kde oddaní sloužili prasádam.
Odpoledne jsem pak znovu mluvil s Chinnou o zpívání Hare Krišna a jak člověka duchovně povznáší. „Pomáhá nám vidět, že na duchovní úrovni jsme si všichni rovni,“ řekl jsem. „Protože jsme stvořeni Bohem, v podstatě jsme všichni bratři a sestry. Když se ztotožňujeme s tímto tělem, pak teprve vidíme rozdíly a někdy se hádáme a dokonce i bojujeme kvůli těmto rozdílům. Ten kírtan, který jsi viděl předtím, není jenom dobrá hudba. Je to návod na mír pro tento věk.“
„Bylo by fajn, kdybys mohl tohle říct i v Kingstonu,“ řekl Chinna. „Od doby, kdy Bob Marley odešel, bylo v naší rastovské komunitě už tolik hádek a rozporů, dokonce i mezi jeho kamarády.“
„Chinno,“ řekl jsem, „možná bys mohl dneska odpoledne přijít a zazpívat si s námi? Vyjedeme s naším obrovským rathajátrovým vozem a několik hodin budeme zpívat kírtan.“
Vytáhl zase svoji knížku od Coltrana a otevřel ji na stránce, kde jsem mu napsal mantru. Chvilku ji studoval. „Musíme ještě udělat zvukovou zkoušku na hlavní woodstockský scéně,“ řekl. „Když skončíme brzo, tak se k vám přidám.“
O dvě hodiny později už jsme táhli náš rathajátrový vůz po cestě vedoucí přímo k hlavní scéně. Tisíce mladých lidí procházelo okolo a stovky oddaných zpívaly a radostně tančily v průvodu. Zrovna jsme na chvíli zastavili, abychom z vozu rozhazovali do davu ovoce, když jsem si všiml, jak na sedadle spolujezdce v projíždějícím autě sedí Chinna.
„Chinno!“ zakřičel jsem. „Pojď ven a zpívej s námi!“
Chinna něco řekl řidičovi a auto prudce zabrzdilo. Všichni se dívali, když vystoupil z auta, s dlouhými dredy přes prsa.
„To je Chinna Smith,“ řekl kluk vedle mě. „Táhne to s Hare Krišňákama.“
Když Chinna přišel k nám, podal jsem mu mikrofon. „Předzpívávej,“ řekl jsem mu s úsměvem.
Chinna se na chvíli zamyslel, oživoval si v paměti slova mantry, a pak začal zpívat a tančit. Okamžitě ho všichni obklopili a začali zpívat a tančit s ním. Pokračoval víc než hodinu a pak mi podal mikrofon zpátky.
„Je to, jak jsi řekl,“ obrátil se na mě. „Je to velká legrace.“
Příštího dne jsme otevřeli naši vesničku a stovky mladých se nahrnuly dovnitř a rychle naplnily stany ukazující védskou kulturu. Mnozí nás navštěvují už několik let.
„Kdy začínají kírtany v chrámovém stanu?“ zeptal se mě nějaký kluk.
„Kdo tento rok dává hodiny jógy?“ zeptal se někdo jiný.
Další kluk vyndal z tašku onošenou Bhagavadgítu. „Četl jsem si celý rok,“ řekl. „Teď mám spoustu otázek.“
Odkázal jsem ho na Stan otázek a odpovědí.
V jednu chvíli odpoledne k nám přišlo tolik lidí, že naše ochranka začala být očividně nervózní.
„Momentálně tu musí být aspoň 3000 mladých,“ řekl jeden muž z ochranky, „včetně vašeho velkého stanu.“
„To je v pořádku,“ řekl jsem. „Nebojte se. Konec konců, tohle je Krišnova vesnička míru.“
Avšak unáhlil jsem se.
O pět minut později si na naší scénu prorazila cestu skupinka svalnatých napůl oděných skinheadů. Chytili jednu z našich žen, svlékli jí blůzu a začali si ji mezi sebou předávat. Kvůli hustému davu ochrance trvalo pár chvil, než si všimla situace. Když zareagovala, skinheadi oddanou odhodili a začali utíkat ke čtyřicet metrů vzdálenému chrámovému stanu.
Zatímco tři z nich vtrhli dovnitř za křiku „Rozbijte oltář!“, jeden z našich oddaných z turné jim zastoupil cestu, aby je zastavil. Ačkoli byli vyšší než on, rychle jednoho z nich uzemnil kopancem do hlavy. Další dva se na něj vrhli a brzo se všichni čtyři váleli na zemi ve stanu a mlátili se pěstmi a kopali se.
O pár chvil později dorazilo šest velkých svalnatých mužů z woodstockské ochranky, ale dokonce ani ti se nemohli se skinheady srovnávat. Zatímco se tato ošklivá bitka šířila víc a víc do davu, jednomu z mužů z ochranky se podařilo srazit jednoho ze skinheadů, až upadl do bezvědomí, a ostatní utekli pryč. Zraněnému rychle nasadili želízka a odvezli ho na policejní stanici.
Když jsem procházel okolo muže, ke kterému jsem pronesl svou poznámku, utřel si trochu krve z nosu a sarkasticky se pousmál. „Tomu říkáte Krišnova vesnička míru?“ řekl.
Byla to první násilná událost v naší vesničce za několik let, ale všechno se uklidnilo, když se všichni ponořili zpátky do dění na festivalu. Troubení na lasturu oznamující Ratha-játru přivolala mnoho oddaných a za pár minut už se vůz valil skrze davy ven z naší vesničky.
Po našem návratu po šesti hodinách ke mně přišla Nandiní dásí.
„Jurek zrovna odsouhlasil, že Chinna a Kiddus mohou dnes večer hrát na naší scéně,“ řekla. „Chtěli mít k sobě celou skupinu, takže naši chlapci už s nimi zkoušejí. Tribhuvanéšvara hraje na klávesy. Bhakti Priya na basu, Tírtha-kírti na kytaru, bhakta Colin na saxofon a bhakta Andre na bubny. Zní to opravdu dobře.“
„Takové zprávy musíme rychle rozšířit,“ řekl jsem.
Když tu noc tato skupina hrála, náš stan byl mladými přímo nacpaný. Jejich hudba byla pohodová a Kiddusův sladký hlas a slova o míru a lásce obměkčila srdce každého. A pak, hned jak skupina skončila a odešla ze scény, Chinna přišel zpátky s akustickou kytarou.
„Chci zazpívat písničku o mém nejlepším příteli,“ řekl s úsměvem do mikrofonu, zatímco si přistavoval židli. Mnozí z těch, kdo odcházeli, zůstali stát. Zahrál pár akordů a pak začal zpívat, „Mary Wanna, miluju svou Mary Wannu. Vždyť víte, to je všechno co mám.“
Napřed jsem nechápal slova té písně, ale když ji pak zpíval znova, došlo mi to: marihuana. Zkřivil se mi úsměv na tváři. Tady v Krišnově vesničce míru, kde kážeme o společnosti bez drog, zpívá Chinna o marihuaně.
„Co máme dělat?“ zeptal se mě oddaný, co měl na starosti program.
„Nemůžeme dělat nic,“ odpověděl jsem. „Jen ho musíme nechat dohrát.“
Když přestal, mládež mu během jeho odchodu mocně tleskala.
Později ke mně přišel jeden oddaný a řekl mi, „Mahárádži, myslím, že dáváš Chinnovi a Kiddusovi přílišný prostor v naší vesničce. Mnoho z těch mladých lidí si může myslet, že následujeme stejný životní styl.“
„Možná pár jich bude mít toto špatné pochopení,“ odpověděl jsem. „Ale většina zná ten rozdíl.“
„Jaký to bude mít užitek?“ řekl a potřásaje hlavou se otočil a odcházel pryč.
„Něco z toho vzejde,“ řekl jsem. „Chinna i Kiddus jeví zájem o vědomí Krišny.“
Příštího dne i poslední den festivalu byla naše vesnička i nadále místem k povyražení. Zatímco hlavní scéna Woodstocku začala přetékat odpadky, naše místo bylo bez poskvrny. Mnoho mladých s námi trávilo celé dny, ať už na lekcích z jógy, pročítáním knih Šríly Prabhupády, účastí na bhadžanech v chrámovém stanu nebo sledováním části z našeho jedenáct hodin trvajícího programu na scéně.
Fronty na prasádam se víc a víc prodlužovaly. „Bez problémů vydáme víc než 100000 porcí,“ řekl s úsměvem Rasikéndra dás, když odcházel ze stanu.
Když jsem se ten večer procházel okolo, tak trochu jsem si naříkal. Brzo bude po všem. Bylo to tak obrovské kázání. Doslova desítky tisíc mladých lidí prošlo naší vesničkou. Hřálo to u srdce. Poslední vzrušující okamžik bude pro nás sledovat Chinnu, Kidduse a naše chlapce na velké scéně jako tu největší atrakci celého festivalu.
„Máme pro tebe a tvý lidi překvápko,“ řekl mi Chinna s širokým úsměvem na tváři, když v devět večer odcházel na scénu.
„Hodně štěstí, Chinno,“ řekl jsem. „200000 lidí tam čeká, aby si poslechlo tu vaší muziku.“
„Džah!“ odpověděl.
Zcela jistě jsem neočekával velikost onoho překvapení, které nám Chinna ten večer dal. Zatímco hrál své rify na své kytaře a Kiddus zpíval své písně, mocný dav lidí se pohyboval do rytmu tohoto rockem okořeněného reggae. Byli to dva z původních reggae hudebníků, v jejich hudbě to bylo jasně slyšet. Publikum to milovalo. Hráli 45 minut, a když skončili s poslední skladbou, mladí začali žadonit o další. Hřmotný křik přiměl managera scény, aby dal Chinnovi signál k přídavku.
Na obou stranách scény byly umístěny obrovské obrazovky, aby tak publikum mohlo sledovat každý pohyb účinkujících. Poté, co Chinna dostal signál, otočil se k Tribuvanéšvarovi a pokýval hlavou. Tribuvanéšvara začal hrát na klávesy. Náhle začal zpívat Hare Krišna mantru do krásné reggae melodie. Jeho melodický hlas plynul skrze masivní reproduktory do davu lidí. Chinna se přídal s překrásným rifem na své kytaře a Bhakti Prija, Tírtha-kírti, Colin a Andre se také přidali. Po pár okamžicích začal Kiddus zpívat společně s Tribuvanéšvarou.
Byla to kouzelná chvíle. Zatímco kírtan sílil, všichni pomocníci na scéně a zvukoví technici začali tancovat s rukama nahoře. Zástupci médií se také pohupovali dopředu a dozadu a Jurek sám tancoval.
Publiku se to moc líbilo. Tisíce mladých tancovalo podle hudby a mnoho z nich i zpívalo. Bez pochyby to byl jeden z největších kírtanů v moderní historii a pokračoval díl po docela dlouhou dobu. Když nakonec kírtan skončil, mnozí v publiku stáli ve vytržení po tomto zážitku sladkosti svatých jmen.
Když jsme pozdě v noci nastupovali do našich autobusů na základnu, prošel jsem okolo toho oddaného, co zpochybňoval naše jednání s Chinnou a Kiddusem.
„Tak co,“ řekl jsem, „stálo to za to?“
„Ano, Mahárádži,“ odpověděl. „Měl jsi pravdu. Byl jsem tam dole v davu. Ti mladí byli v extázi, když zpívali svatá jména. Mnozí se drželi za ruce a tancovali v kruzích. Na ten výjev nikdy nezapomenu.“
Jedna Láska! Jedno Srdce!
Budem spolu a budem se mít dobře
Je slyšet dětský volání (Jedna Láska!)
Je slyšet dětský volání (Jedno Srdce!)
Říkám, Pánu děkujte, Jeho opěvujte a mně bude dobře
(Jedna Láska – Bob Marley)