6. kapitola
18. - 28. července 2007
Záplava štěstí a radosti
Jak předpověděl šéf hasičů z Niechorze, naše další festivaly v červenci na pobřeží Baltu provázel vytrvalý déšť. Polská média nebývale špatné počasí připisovala globálnímu oteplování.Místní zbožní farmáři usoudili, že je Bůh nespokojený kvůli vládním kompromisům ohledně tržních cen v Evropské unii. Jeden nový oddaný (vyčerpaný po mnoha dnech dlouhých harinámů) zašel dokonce tak daleko, že došel k názoru, že děláme příliš harináma-jadžní, protože jadžni způsobují déšť.
Ať už byl důvod jakýkoliv, lidi to od našich akcí neodrazovalo. Když polská národní televize poslala na pobřeží štáb, aby udělali reportáž o nezvykle mokrém létu, navštívili náš zahajovací den festivalu v Pobierowu. Původně měli v plánu přijít jen na dvacet minut, ale to, co viděli je natolik okouzlilo, že nakonec zůstali téměř čtyři hodiny.
„Všechny ostatní akce kolem pobřeží v porovnání s tou vaší blednou,“ řekla mi reportérka. „Vaše akce je tak velká, skvěle zorganizovaná a skýtá tak výbornou zábavu, že kromě toho, že ji zahrneme do naší reportáže, máme také v plánu udělat o vašich festivalech dokument“.
Po rozhovorech s několika oddanými šel štáb mezi lidi, aby udělali interview také s hosty. Trochu jsem se bál, že si vyberou špatnou osobu, která řekne něco nevhodného, ale Krišna poslal na hlavní interview moc pěkný pár.
!Navštívili jsme tento festival před pár dny v Kolobřehu,“ řekla manželka s úsměvem.
„A tak se nám to líbilo,“ řekl její manžel, „že jsme zavolali našemu šéfovi do Varšavy, aby nám dovolil prodloužit si dovolenou o čtyři dny , abychom mohli přijet sem do Pobierova.“
Když televizní štáp odjížděl, řekl producent Džajatámovi dásovi: „Nedělejte si starosti s deštěm,“ řekl. „Máte na svém festivalu víc lidí, než všechny akce, na kterých jsme toto léto byli, dohromady.“
Ve měst Miedzyzdroje jsme náš festival uvedli v amfiteátru blízko pláže. Kvůli omezenému místu jsme mohli postavit jen několik stanů, a jak jsme čekali, celou dobu pršelo. Během našich běžných festivalů se mohou lidé uchýlit do mnoha stanů, které máme na místě, ale v Miedzyzdrojích museli kvůli přístřeší opustit amfiteátr. Rozhodnutí užít si předstvaní se však vrátili na svá místa hned, jak přestalo pršet.
Po jedné přeháňce jsem potkal jednu rodinu, která se zrovna vracela do amfiteátru.
„Doslechli jsme se o tomto festivalu od přátel, kteří se vrátili minulý týden z dovolené,“ řekl muž. „Jeli jsme včera 400 km, abychom sem mohli přijít, tak nechceme o nic přijít.“
Když se náš tým jedno rána připravoval odejet, aby začal s přípravami festivalu v Mrzezyně, Nandiní dásí zavolal kapitán přístavu. „Je mi líto, ale letos nejste vítáni,“ řekl.
„Ale my jsme před šesti měsíci podepsali na radnici slouvu,“ řekla Nandiní.
Jak telefonovala na radnici, Nandiní se ke mně otočila a řekla: „Zřejmě čeká an úplatek.“
Krišnovým řízením se dovolala představenému Polských pobřežních přístavů. „Já znám tento festival,“ řekl. „Před dvěma týdny jsem na něm byl s rodinou v Kolobřehu. Vysvětlím svému podřízenému, že máte mé svolení ho uspořádat bez jakýchkoliv zábran.“
S jeho požehnáním tedy naši muži odjeli, ale museli se utkat s naším největším nepřítelem – deštěm. Ale tentokrát jen nepršelo,a le přímo lilo. Muži nějak dokázali všechno postavit, ale než jsem přijel do města s autobusem plným oddaných na harinám, některé ulice byly pod vodou.
V krátké přestávce mezi bouřkami jsme vyskočili z autobusu a udělali jsme harinám podél promenád. Stihli jsme rozdat jen pár tisíc pozvánek, a začalo znovu pršet. Běželi jsme zpátky do autobusu a seděli uvnitř v naději, že přijde další přestávka.
„Jak se někdo dozví o festivalu, když nemůžeme dělat harinám?“ řekl jsem s pocitem zoufalství.
„Neboj se Guru Mahárádži,“ řekl oddaný sedící poblíž. „Rozdával jsem tady minulý týden knížky a každý, s kým jsem mluvil, se chystal přijít dnes na festival. Byl jsem užaslý. Někteří říkali, že si naplánovali dovolenou tak, aby ladila s festivalem. Většina o něm věděla z rádia a internetu. I když nebudeme moci dělat harinám, budeme mít velké obecenstvo.
Zatímco jsme čekali v autobuse, nechal jsem jednoho oddaného, ať zavolá na přepověď počasí. Zprávy byli víc než bezútěšné. „Vytrvalý déšť po celý zbytek dne až do noci, vyjasnění může nastat zítra pozdě odpoledne.“
Jelikož bylo zřejmé, že pršet nepřestane, vydali jsme se na místo festivalu. Dolehla na mě tíha, když jsem spatřil, že velká část pozemku byla pod vodou. „Vypadá to, že budeme muset zrušit další festival,“ řekla Nandiní, která přijela ve stejnou dobu.
„Ještě ho neruště,“ řekl jsem jí. !Počkejme do posledního okamžiku.“
„Ale Guru Mahárádži,“ řekla ona, „liej jako z konve, pozemek festivalu je zatopený a většina oddaných je promočených skrz na skrz. Festival má začít za hodinu, jaká je tu naděje?“
„Mám plán,“ řekl jsem a rychle jsem přemýšlel. „Pošleme oddané autobusy zpátky na základnu, ať se převléknou do suchého oblečení. Mezitím, jestli přestane pršet, zavoláme hasiče, ať vypumpují vodu z pozemku festivalu, jako to udělali v Niechorze. Pak můžou vystoupit Manipurci, dokud se naši oddaní nevrátí.“
„Autobusům to potrvá aspoň hodinu a půl dojet tam a vrátit se zpátky,“ namítla Nandniní. „A také potrvá nějakou dobu vypumpovat vodu z pozemku. A to jen v případě, že přestane pršet.“
„Je to střelba na slepo,“ řekl jsem, „ale nemáme co ztratit.“
Rychle jsme posadili oddané do autobusů a poslali jsme je zpátky, aby se převlékli.
Ta naše hrstka, co jsme tam zůstali, si sedla do dodávky a sledovali jsme nebe, zatímco mraky dál hřměli a lilo. Po třičtvrtě hodině v dálce znenadání skrz mraky vystřelil záblesk světla. Byly to první sluneční paprsky, které jsme viděli po mnoha dnech. Bylo to tak náhlé, že Amritánanda vyskočil. „Podívejte!“ zakřičel. „Slunce!“
O minutu později zmizelo, ale pro nás to bylo znamení z nebe a dalo nám to naději, že se festival opravdu uskuteční.
K našemu úžasu začal o dvacet minut později vát silný vítr a v mžiku nebyl na nebi ani mráček. Když utichl vítr, dorazila právě hasičská brogáda se šesti velkými stroji a začala pumpovat vodu z pozemku. Za hodinu byl plac suchý. Celou tu dobu jsme seděli ve svých sedadlech jako přikovaní.
Jakmile začali hasiči sklízet svoje vybavení, pohlédl jsem ke vstupu do přístavu. S ohromením jsem sledoval stovky lidí kráčejících rychle směrem k nám.
„Lidé přicházejí na festival!“ Zvolal Amritánanda.
„Zapni generátor!“ zakřičel jsem na zvukového technika. „Zprovozni zvuk a světla! Představení začíná!“
Obrátil jsem se k našemu koordinátorovi programu, Vradža kišórovi dásovi. „Řekni Manipurským tanečníkům, ať se rychle převléknout,“ řekl jsem. „Mají deset minut.“
Když jsem běhal kolem festivalu a pomáhal všechno zorganizovat, podíval jsem se na hodinky. Festival začínal o dvě hodiny později, ale aspoň že vůbec bude.
Během několika minut seděli před pódiem na lavičkách stovky lidí a sledovali, jak Manipurská skupina začalo své představení úchvatnou bubenickou sekvencí, která uvedla vystoupení žen s tancem Rása-líla.
Právě v tu chvíli se oddaní vrátili ze základny. Nikdy nezapomenu na ten výraz v jejich tvářích, když z autobusu zírali na scénu před sebou. Celý areál se koupal v záři slunce. Na festival proudily tisíce lidí. Každý stan praskla ve švech. V restauraci byla dvacetimentrová fronta a ve stanu, kde byly ukázky vaření, byl dav čítající dvě stě lidí. Ve stanu s jógou sedělo třicet lidí v lotosové pozici se zavřenýma očima a poslouchalo, zatímco jim oddaný dával instrukce. Jak jsem šel k autobusu, míjely mě proudy lidí, z nichž mnozí drželi v rukou knihy Šríly Prabhupády, které si nakoupili u stolků s knihami.
Oslovila mě nějaká starší žena. „Moje vnučka je v Německu a nemohla dnes řpijít na festival,“ řekla. „Byla tu před třemi roky a vyhrála sárí při soutěži v tanci an konci festivalu. Nosí ho každé ráno, když tančí kolem domu,než jde ráno do školy, a zpívá Hare Krišna.“
Dala mi kus papíru. „Hlavně,“ řekla, „moje vnučka chtělo pozdravovat Gókularání, Radžéšvarí-sévu a Mathuréšvarí. Můžete jim předat tento vzkaz?“
„Ano, madam,“ odpověděl jsem.
„Teď jdu k pódiu na představení udělat nějaké fotky, které jí pošlu,“ řekla, když odcházela.
Šel jsem dál a potkal jsem Nandiní, která mluvila s dobře obelčeným mužem.
„Toto je šéf pobřežních přístavů,“ řekla. „Rozhodl se přijet a zjistit, jeslti je všechno v pořádku.“
„A podívat se na festival,“ dodal s úsměvem.
„Jeho nejlepší přítel je v současné chvíli v Indii,“ řekla Nandiní, „a ten přítel ho povzbuzuje, aby tam také jel. Ale náš přítel mu zrovna napsal sms zprávu, kde říká ,Indie v celé své slávě je tady v Mrzezynu. Není potřeba někam jezdit.‘“
Naše ochranka odhadla, že návštěvnost činila víc jak 5000 lidí a většina z nich zůstala do konce programu.
„Kdo tomu všemu uvěří, když o tom napíšu do deníku?“ řekl jsem Amritánanda, když jsme jeli zpátky na základnu ve světle úplňku pod baldachýnem z hvězd.“ Příval deště se změnil v záplavu štěstí a radosti.“
„Já tomu věřím, protože jsem tam byl,“ řekl a začal se usmívat. „A jestli to chce někdo zpochybnit, máme pět tisíc svědků.“
akasmad evaitad bhuvanam abhitah plavitam abhun
maha premambhodheh kim api rasa vanyabhir akhilam
akasmac cadrstasruta cara vikarair alam abhuc
camatkarah krsne kanaka rucirange vatarati
„Celý svět teď najednou zaplavily nektarové vody oceánu čisté lásky ke Krišnovi. Je tu najednou obrovský div symptomů extatické lásky, který ještě nikdo nikdy neviděl ani o něm neslyšel. To vše se najednou zjevilo teď, když Pán Krišna sestoupil v podobě tak zářivé jako roztavené zlato!“
(Šrila Prabódhánanda Sarasvatí, Šrí Čaitanja-čandrámrita, kapitola 10, verš 115)