5. kapitola
17. dubna – 17. července 2007, Polsko
„Sluneční svit Jeho Milosti“
Během prvního týdne v červnu jsem kázal ve Spojených státech. Poté jsem odjel do Kalifornie za Girirádžem Svámím, abych si odpočinul a připravil se na letní festivaly v Polsku. Každý den jsem hodně džapoval a četl a také cvičil. Po měsících intenzivního cestování po celém světě jsem se musel dát dohromady pro 48 náročných festivalů přede mnou.
Během mého pravidelného cvičení jsem meditoval o nadcházejícím turné a představoval jsem si taneční skupinu z ISKCONu Manipur z Indie, jak vystupuje na naší scéně. Také jsem si představoval naši novou divadelní hru, doplněné o dvě zvířecí loutky bojující s Krišnou a Balarámou: dvoumetrovou gorilu Dvividu a třímetrového slona jménem Kuvalajapída. Téměř jsem viděl, jak se tváře našich návštěvníků rozjasňují údivem.
Avšak jednoho dne jsem obdržel telefonát od Nandiní dásí a uvědomil jsem si, že nejsem jediný, kdo medituje o našich letních festivalech. Stejně na tom byli naši vždy přítomní nepřátelé.
„Včera,“ řekla, „mi volal ředitel školy, kterou si každoročně pronajímáme jako základnu na pobřeží. Řekl mi, že mu před pár dny volal jeden vládní úředník a nabídl mu velkou částku peněz na rekonstrukci školy – pod podmínkou, že nám ředitel na toto léto školu nepronajme. Nabídku odmítl se slovy, že už dal své slovo a že nezruší svůj slib.“
Přemýšlel jsem o tom, jak každoročně jakmile se chystáme začít, naše opozice vystrčí svou ošklivou hlavu. Vzpomněl jsem si na jeden verš z Niti Šástry od Čánakji Pandita:
„Had, král, tygr, štípající vosa, malé dítě, pes patřící někomu jinému a hlupák: těchto sedm bychom neměli budit ze spánku.“
(Niti Šástra, kapitola devátá, verš sedmý)
O dva dny později se zápletka ještě přiostřila. Džajatám mi volal, aby mi sdělil, že zrovna obdržel hovor od ředitele školy v Kostřini, kterou si zase každý rok v srpnu pronajímáme pro naše oddané během festival Woodstock.
„Vláda mu také nabídla dost velkou částku peněz na opravu školy,“ řekl Džajatám, „a trvala na tom, že práce musí být vykonána během srpna. Výsledkem toho je, jak řekl, že nám nebude moci pronajmout školu během festivalu Woodstock. Očividně tu jde o část větší strategie.“
„V čase války,“ řekl jsem si pro sebe, „je první obětí pravda.“
(Boake Carter)
O pár dní později jsem letěl zpět do Varšavy, kde jsme se všichni sešli a připravili jsme strategii. Nandiní začala meeting s tím, že měla také vážné potíže dostat povolení pro náš festival v Kolobřehu. To je největší a nejprestižnější z měst na pobřeží, loni tam byl naším zvláštním hostem indický velvyslanec. Navrhl jsem, aby si Nandiní a Džajatám osobně promluvili s každým, kdo je do toho zapojen, ať už je to přítel či sok.
Nandiní okamžitě zavolala starostovi Kostřině. Po zařízení schůzky jela s Džajatámem 400km, aby se s ním setkali. Pak mi zavolala.
„Jakmile jsme vstoupili do kanceláře, řekl nám, abychom si nedělali starosti s pronájmem školy,“ řekla. „Prohlásil, že všechno zařídí. Pak se začal ptát na naši filozofii a životní styl. Loni navštívil naši scénu na Woodstocku a velice ho to zaujalo. Hovořili jsme přes tři hodiny.“
Poprvé za deset dní se nám trochu oddechlo.
Avšak problém s povolením na festival v Kolobřehu trval dál. Od městského tajemníka jsme se dozvěděli, že na nedávném zasedání městské rady se usneslo, že budeme muset za festival zaplatit velké poplatky. Znovu jsme se rozhodli zapojit osobní přístup a nechali jsme Nandiní zavolat nově zvolenému starostovi, aby si o situaci promluvili.
„Neměj obavy,“ řekla mi těsně před telefonátem. „Jsem si jistá, že se nám bude snažit pomoct. Setkala jsem se s ním už před tím, než se stal starostou.“
„Nejsme žádná komerční zábava,“ řekla na začátku hovoru. „Poskytujeme kulturní pobavení zdarma. Přinášíme do vašeho města pestrobarevnou festivalovou náladu. Nemáte právo po nás chtít nějaké poplatky. Všichni naši lidé jsou dobrovolníci. Neplatíme jim. Obětují celé letní prázdniny, jen aby se s obyvateli vašeho města a mnoha jeho návštěvníky podělili o tuto překrásnou indickou duchovní kulturu.“
Po 15 minutách přijal naše argumenty a řekl, že znovu promluví na zasedání městské rady.
Pak se odmlčel. „Váš hlas je mi povědomý,“ řekl. „Známe se odněkud?“
„Ano, známe,“ odpověděla Nandiní.
Starosta se na chvíli zamyslel. „Ano,“ řekl. „Už si vzpomínám. Navštívili jste mé město před třemi roky, kdy jsem tam byl ředitelem školy.“
„Přesně tak,“ řekla Nandiní.
„Jednoho večera jsem přišel na váš festival,“ pokračoval starosta, „a chtěl jsem se setkat s vaším ajurvédským poradcem. Chtěl jsem se dozvědět něco o zdravějším životním stylu.
Ale bylo již velmi pozdě a zrovna jste festival ukončovali. Potkal jsem vás a požádal jsem vás, jestli byste mě mohla s tím ajurvédským poradcem navštívit u mě doma. Souhlasila jste a o půlnoci jste tam s tou osobou dorazila, když jste již byli na cestě domů. Tři hodiny jste mi vysvětlovali, jak žít zdravějším a šťastnějším životem. Jsem vám vděčný za to, co jste mi řekli. Zítra vám dám vědět, jak dopadl váš návrh.“
Příštího dne v 9 ráno zavolal.
„Váš festival je povolen,“ řekl. „Nemusíte platit nic a dáme vám hlavní náměstí.“
Když mi Nandiní sdělila tyto novinky, řekl jsem, „Teď všechno zas vypadá nadějně.“
Ale to ještě nebylo všechno. Tu noc, naši první na naší základně ve škole na pobřeží, zavolal ve dvě ráno Nandiní Adžit dás, oddaný starající se o skupinu osmnácti manipurských tanečníků a tanečnic přijíždějících z Indie, s velice urgentní žádostí. Turecké aerolinie v Novém Dillí jim nechtěly dovolit nastoupit do letadla, protože nikdo neuměl přečíst zvací dopisy v polštině, které oddaní měli s sebou.
„Ale vždyť máte polská víza,“ řekla Nandiní.
„Zdá se, že je to nezajímá,“ odpověděl Adžit. „Chtějí poslat faxem anglickou verzi pozvání do deseti minut. Cestující už nastupují do letadla.“
Bez manipurské skupiny bychom přišli o polovinu našich vystoupení na jevišti, a tak Nandini rychle přeložila pozvání do angličtiny a zoufale hledala ve škole nějaký fax. Na poslední chvíli jeden našla a pozvání odeslala. Přišlo jen pár okamžiků před ukončením nástupu do letadla.
O deset hodin později jí volali z imigračního úřadu ve Varšavě.
„Jen proto, že známe vaše festivaly,“ řekl jí úředník, „pustíme tyto lidi z Manipuru do země.“
S pomocí milosti shůry a trochu manažerské dovednosti na poslední chvíli jsme nakonec byli připraveni na zahájení festivalů. Ve škole se během týdne nashromáždilo 280 oddaných z osmnácti zemí a tvrdě se snažilo připravit se na náš první festival ve Dzwirzynu.
Ale ani naše spojené dovednosti nás nedovedly připravit na potíže, které si pro nás schovala Matka Příroda.
Zatímco naše sankírtanová skupina nasedala do autobusu na první harinám ve Dzwirzynu, na obzoru se začaly objevovat temná mračna. Když jsme dorazili do města, mraky již pokrývaly celou oblohu, ale naštěstí zůstalo jen u hřmění po obloze.
Příští den jsme pořádali festival a jako vždy dorazily tisíce lidí. Mraky dál zůstaly nad mořem, ale všichni jsme věděli, že je jen otázka času, kdy se provalí déšť.
První den našich festivalů v Niechorzi to přišlo. Smršť trvala 5 hodin a zaplavila většinu festivalové plochy. Slunce se ukázalo až hodinu před předpokládaným začátkem festivalu. Rychle jsme povolali hasiče, kteří vypumpovali všechnu vodu jen těsně před samotným začátkem.
Velitel hasičů ke mně potom přišel. „Můžete očekávat déšť po celý zbytek července,“ řekl mi.
„Celý měsíc?“ řekl jsem užasle.
„Jen těžko se najde den, kdy nebude pršet,“ odpověděl. „Žiju tady celý život a vím, jak tady funguje počasí.“
Sklesle jsem si sedl. Pak ke mně přišel Džajatám a ukázal na nejbližší dům u festivalu.
„Pamatuješ si na toho člověka, co tam žije?“
„Ano,“ odpověděl jsem, „celá léta byl vůči nám nepřátelský.“
„Přesně tak,“ řekl Džajatám. „Několikrát se pokoušel zrušit naše festivaly. Pak se mu jednoho dne změnilo srdce. Vlastně jsem ho před chvílí potkal. Blahopřál mi, že jsme zase zpátky. Pak se mě zeptal na věc, která mě opravdu ohromila.“
„Co to bylo?“ řekl jsem.
„Řekl mi, že jeho čtrnáctiletá dcera se nedávno dala na vegetariánství,“ odpověděl Džajatám. „Obával se, jestli bude mít náležitou výživu, a tak mě požádal, jestli můžeme s Nandiní navštívit jeho dům a naučit ji, jak vařit vegetariánskou stravu.“
Po celý festival pak přerušovaně poprchávalo, ale lidé zůstali a ukryli se pod deštníky.
Když jsem se druhého dne naše festivalu vzbudil, zjistil jsem, že déšť ještě zesílil. Během přednášky z Bhágavatamu zavolala Džajatámovi městská tajemnice.
„Lidé mi sem už od sedmi ráno volají a ptají se, jestli dnes bude festival,“ řekla. „Co jim mám říct?“
Džajatám se na mě obrátil a zeptal se mě na rozhodnutí.
„Pojedeme na festivalovou scénu a tam se uvidí,“ řekl jsem.
Po příjezdu na místo konání festivalu jsme si uvědomili, že nebude možné ten den něco pořádat. Lilo jako z konve a celá plocha byla znovu zaplavena vodou. Teprve potřetí za 19 let jsme museli zrušit festival kvůli dešti.
Příštího dne jsme jeli na harinám, abychom oznámili náš další festival v Kolobřehu. Slunce bylo za mraky sotva vidět, přesto tisíce lidí rozhodnutých nenechat si zkazit prázdniny špatným počasím polehávaly na pláži. Šrí Prahláda dás, který se k nám znovu připojil na turné, vedl svůj první kírtan léta. Celé hodiny naše početná kírtanová skupina zpívala a rozdávala tisíce pozvánek.
Když jsme zastavili na odpočinek, většina oddaných si sedla do písku tiše zpívala svou polední Gájatrí mantru, zatímco tiše sledovala moře. Rychle se okolo nás vytvořil dav lidí.
Byla to pro ně podivná podívaná. Před chvílí jsme zpívali a tančili po pláži s velkým nadšením, a teď tu sedíme tiše bez hnutí a díváme se na moře. Většina lidí zdvořile, až uctivě postávala kolem, dokud oddaní nedokončili své Gájatrí mantry, a pak nás požádali, ať znovu zpíváme.
Než jsme se zvedli k odchodu, Amritánanda dás ukázala na noviny, které někdo držel. „Píše se tam, že v horách na jihu Polska padá sníh,“ řekl.
„Sníh v červenci?“ řekl jsem.
„Je to divné, ale je to tak,“ odpověděl.
Toho večera opět během festivalu v Kolobřehu pršelo, ale přišlo mnoho tisíců lidí. Užasle sledovali pod svými deštníky, jak manipurští tanečníci předvádějí tanec rása, bojové umění a jak hrají na bubny svým unikátním stylem.
Když pak několik z nás jelo v noci dodávkou zpět na základnu, zastavila nás policie. Jeden z úředníků prohlédl naše doklady a zjistil, že nemáme zaplacen poplatek za registraci vozidel.
„Budete muset někomu zavolat, aby vás odsud odvezl,“ řekl policista přísně. „Vaše vozidlo bude odtaženo.“
„Odtaženo?“ řekl Amritánanda. „Prosím to nedělejte! Potřebujeme ho na naše festivaly. Děláme tady na pobřeží každý den festivaly. Chodí na ně tisíce lidí.“
„Jaké festivaly?“ otázal se policista.
„Indické festivaly,“ odpověděl Amritánanda. „Jsme členové hnutí Hare Krišna.“
„Ó, indické festivaly!“ řekl policista nadšeně. „Před pár dny jsme byli s celou rodinou na vašem festivalu ve Dzwirzynu. Bylo to úžasné. Moje dcerka měla celu dobu na sobě sárí z vašeho stánku s módou. Opravdu jsme si užili divadlo, zvláště tu velkou gorilu, a dvakrát jsme jedli v restauraci.“
Na chvíli se odmlčel. „Tak dobrá,“ řekl pak, „nechám vás jet. Vaše festivaly jsou příliš důležité. Ale slibte mi, že do konce týdne zaplatíte registraci.“
„Ano, seržante,“ odpověděl Amritánanda. „Hare Krišna!“
„Hare Krišna,“ řekl policista, zatímco jsme odjížděli.
Těsně před naším příjezdem na základnu začalo znovu pršet.
„Vypadá to, že ten velitel hasičů měl pravdu,“ řekl jsem Amritánandovi. „Možná letos zažijeme nejmokřejší léto za mnoho let. Tak či tak,“ pokračoval jsem, „musíme vydržet. Dostali jsme již dost střípků milosti Pána Čaitanji, abychom se nenechali odradit.“
Amritánanda se podíval do nebe. „Vypadá to,“ řekl, „že tyto mraky budou možná silnějším nepřítelem než ti lidé, co se snaží zabránit nám dostat ty školy jako naše základny.“
„To je pravda,“ řekl jsem. „Musíme jen ukázat Nejvyššímu Pánu, že naše touha rozdávat Jeho milost je silnější než bezbožné skutky těch, kdo způsobují tento nadměrný déšť. Je jisté, že když se všichni naši oddaní budou modlit, sluneční záře Jeho milosti nakonec zvítězí.“
Lóčan dás Thákur napsal:
„Když překrásný západ slunce zaplnil obzor a den se nachýlil ke konci, dešťové mraky náhle zaplnily oblohu. Zatímco z mraků začalo hluboce hřmít, vaišnavy přepadly obavy. Byli nešťastní, protože si uvědomovali blížící se vyrušení. .Jak tomu můžeme uniknout?´ mysleli si. V tu chvíli Pán Čaitanja začal hrát na karatály a hlasitě zpíval svatá jména. Polobozi v srdcích cítili, že jejich životy jsou teď úspěšné. Natahovali své krky a dychtivě sledovali Pána Gauru z nebes. Dešťové mraky se pak rozutekly, nebe se vyčistilo a všichni vaišnavové se znovu radovali.“
(Šrí Čaitanja Mangala od Lóčana dáse Thákura, druhý svazek, verše 198-204)