4. kapitola
16. března - 16. dubna 2007, Durban, Jižní Afrika
„Druhá šance“
Jak oddaný stárne, začíná si Pánovou milostí být víc a víc vědom toho, že jeho život se blíží ke konci a jeho čas dosáhnout dokonalosti ve vědomí Krišny se chýlí ke konci.
Někdy taková znamení přicházejí zneklidňujícím způsobem. Před pár měsíci ke mně přišla jedna z mých žákyň a požádala mě, jestli jí mohu říct příběhy týkající se všech šalagráma šil na mém oltáři.
„Možná jindy,“ odpověděl jsem.
„Ale Guru Mahárádži,“ namítla ta žákyně, „ty jsi jediný, kdo zná tyto jedinečné příběhy o každé šile. A už stárneš…“
Nedokončila tuto větu. Nebylo třeba. Stáří naznačuje, že věci chřadnou a zanikají.
Dalším znamením je postupné odcházení přátel a milovaných, když překračujeme padesátku, kterou ve védské kultuře začíná stáří. S postupem času jsou jejich odchody častější a méně překvapující. Džájadvaita Mahárádža napsal:
„Tak to je. Díváte se, jak vaši přátelé odcházejí jeden za druhým. Pak se ti, kdo zůstanou, dívají, jak odcházíte vy.“
Samozřejmě jako oddaní studujeme tato fakta života a hovoříme o nich ode dne našeho připojení k hnutí. Přesto však se na ně díváte jinak, když vaše vlastní tělo stárne.
Pokud jsme připraveni odejít, a to bychom měli být, pak není čeho se bát. Krišna nás ujišťuje v Bhagavad-gítě:
dehi nityam avadhyo yam
dehe sarvasya bharata
tasmat sarvani bhutani
na tvam socitum arhasi
„Ó Bharatův potomku, ten, kdo sídlí v tomto těle, nemůže být nikdy zabit. Proto nemusíš naříkat nad žádnou živou bytostí.“
(Bhagavad-gíta 2.30)
Ale rozdíl mezi teoretickým poznáním a skutečným pochopením je ohromný. Aby svému oddanému pomohl překonat tuto mezeru, Pán někdy urychlí jeho pokrok tím, že ho uvede do těžké zkoušky, a tak způsobí, že tento oddaný začne být vážnější ve svém duchovním životě. Pánovou milostí jsem něco takového zažil na začátku dubna po mém návratu do Durbanu v Jižní Africe.
Stěžoval jsem si nějakou dobu na bolesti v horní části zad, a tak jeden můj přítel oddaný, který je doktorem, Sunil Móhan dás, pro mě zařídil vyšetření u osteopata. Zatímco jsem klidně seděl na stole, doktor mi zezadu přejížděl rukou po páteři. Najednou se zastavil a zalapal po dechu.
„Sunile,“ řekl a snažil se zamaskovat své obavy klidným hlasem, „prosím pojď sem.“
Sunil obešel stůl a oba pak potichu mluvili, jejich tlumená konverzace mi ale dala najevo, že je něco v nepořádku.
„Našel jste něco?“ řekl jsem nakonec.
„Možná,“ odpověděl Sunil. Pak odešli do vedlejší místnosti.
Jak jsem nastražoval uši, abych slyšel, o čem se baví, najednou jsem zaslechl slovo „melanom“.
Polil mě studený pot. Vím, že melanom je jedna z nejnebezpečnějších a nejagresivnějších podob rakoviny kůže. Loni kvůli němu opustil tělo můj duchovní bratr, Jeho Svatost Bhakti Tírtha Mahárádža. Pokud je zachycen v počátečních stádiích, může být vyléčen, ale v opačném případě zůstává jen malá šance na přežití.
Promiňte, panové doktoři,“ řekl jsem hlasitě, „slyšel jsem dobře, že jste řekli melanom?“
Na chvíli bylo ticho, a pak se Sunil vrátil do místnosti. „Ano, Mahárádži,“ řekl. „Na tvých zádech jsme našli tmavou vystouplou pigmentovou skvrnu nepravidelných tvarů. To není dobré znamení. Ale nestrachuj se. Nemůže nic říct, dokud to nepošleme na testy do laboratoře.“
Ve vedlejší místnosti jsem zaslechl, jak osteopat hovoří po telefonu s dermatologem. „Rychle sem přijď,“ řekl. „Vypadá to vážně.“
Za pět minut dorazil specialista. „Tady to je,“ řekl osteopat a ukázal dermatologovi pigmentovou skvrnu.
„Ano, rozumím,“ řekl dermatolog vážným hlasem. Pak mi píchnul injekci s lokálním umrtvením a skvrnu odstranil. Zakončil operaci čtyřmi stehy a pak skvrnu zvedl, aby ji ostatní viděli.
Všichni tři zůstali potichu. Moje obavy vzrůstaly.
„Nepředbíhejme, dokud nebudeme mít výsledky z laboratoře,“ řekl Sunil. „Může to také dost dobře být nezhoubné.“
„A když ne?“ zeptal jsem se.
Odmlčel se. „V takovém případě bychom museli hned začít s chemoterapií nebo ozařováním,“ řekl vážným hlasem. „Ale musíme počkat pár dní na výsledky. Dnes je laboratoř zavřená a otevře až v pondělí.“
Cestou zpátky do chrámu jsem byl ponořen do myšlenek. Najednou všechno v mém životě ztratilo barvu ve srovnáním s drsnou realitou přede mnou.
„Mohl by to být začátek konce?“ přemýšlel jsem. Na moment jsem ustrnul.
Pak jsem se sebral. „Pro tohle byl dobrý všechen ten výcvik,“ řekl jsem si. „Nemělo by to pro mě být překvapením.“
Ale ve skutečnosti to bylo překvapením, přes všechny přednášky, ve kterých jsem slyšel o opouštění tohoto světa, a také ty, ve kterých jsem o něm sám mluvil.
Takto jsem dál přemýšlel po dlouhou dobu. „Samozřejmě, musíme počkat na výsledky z laboratoře, jak řekl Sunil,“ pomyslel jsem si, „ale protože všichni tři vypadali hodně vážně, raději se připravím na to nejhorší.“
Když jsem dorazil do chrámu, někteří oddaní na mě čekali před mým pokojem. Nechtělo se mi s nikým se setkat, a tak jsem se omluvil, vešel jsem do pokoje a zamkl jsem dveře.
„Kéž bych toho udělal víc pro mého duchovního mistra,“ zastyděl jsem se, když jsem si sedl na postel. „Někdy jsem ztratil za den tolik času. A proč jsem nešel hlouběji ve své sádhaně, jako mnozí z mých duchovních bratří?“
Sáhl jsem po svém růženci a začal jsem džapovat s velkou rozhodností. Pak jsem se zastavil. „Takže,“ řekl jsem si, „začneš už tedy konečně zpívat s odhodláním?“
Pohlédl jsem k zemi. „A pak?“ řekl jsem potichu. „Kam půjdu, když zemřu? Zpátky k Bohu?“
Zahleděl jsem se na moje Božstva Rádhá-Krišny na oltáři. Vstal jsem z postele a posadil jsem se před Nimi.
„Můj Pane,“ modlil jsem se, „pokud se ukáže, že to je smrtelná choroba a já se budu muset narodit znovu, prosím dovol mi, ať je to v domově Tvého oddaného. A požehnej mi, že budu moci pokračovat na cestě striktního odříkání neustále zaměstnán ve Tvé láskyplné službě.“
Najednou někdo zaklepal na dveře. Byl to Swarúp Dámódar, vedoucí durbanského chrámu. Zeptal se mě, jestli chci něco jíst, ale neměl jsem chuť.
Tu noc jsem se pořád jen převaloval ze strany na stranu. V jednu chvíli jsem se probudil a myslel jsem si, že se mi všechny události předchozího dne jen zdály. Pak jsem si uvědomil, že to nebyl sen. Nemohl jsem znovu usnout, a tak jsem vstal a rozhodl jsem se, že začnu psát dopis mým žákům a přátelům.
Ale nejdřív jsem chtěl napsat dopis vedení GBC a požádat je o povolení přijmout zasvěcení bábádžího a odejít do Vrindávanu opustit tělo. Takový případ už se jednou stal. V roce 1975 Šríla Prabhupáda dal zasvěcení bábádžího jednomu mému duchovnímu bratrovi, Audólómimu dásovi, kterému řekli, že má smrtelnou chorobu.
Také jsem chtěl opustit tento svět bez materiálního vlastnictví nebo označení. V tomto věku řád sannjásu zahrnuje zapojení mnoho materiální energie v kázání. To s sebou nese také prestiž a ocenění. Ačkoli jsou takovéto výdobytky použitelné pro službu, vždy představují pro transcendentalistu nebezpečí. Pokud mám zemřít, chci žít těch několik posledních měsíců s ničím jiným než se svatým jménem.
Jak řekl Šríla Prabhupáda při zasvěcení Audólómiho na bábádžího:
„Sannjása má čtyři stádia: kutíčaka, bahúdaka, parivradžakáčárja a paramahamsa. Parivradžakáčarja, ten cestuje po celém světě. A když pak je plně vyzrálý, chce jen na jednom místě zpívat Hare Krišna. Už nemá nic jiného na práci. To je tedy poslední stádium zralého sannjásu. Ale protože ty si myslíš, že už nebudeš žít mnoho let, můžeš jen jít do Májápuru a tam někde usednout. Už nemáš nic na práci. Jenom prostě pořád zpívej Hare Krišna mantru a jestli dostaneš trochu prasádam, vezmi si ho. A po zbytek svého života se zkrátka jen zaměstnej v zpívání. (Tvé jméno je) Audólómi dás Bábádží…Toto je tedy poprvé v naší instituci: bábádží.“
(přednáška, Chicago, 11. července 1975)
Po pár odstavcích jsem se rozhodl přestat psát do pondělí, kdy by mělo být potvrzeno, jestli mám melanom, nebo ne. Pokračovat s takovými dopisy mi připadalo jako potvrzení nemoci.
Příštího dne jsem neustále něco dělal. Zjistil jsem, že když zůstanu jen na chvíli v nečinnosti, moje mysl se hned rozruší spekulováním o výsledcích z laboratoře.
Další noc jsem sebou zase jen házel a otáčel se. V jednu ráno jsem vstal a začal jsem zpívat svou džapu.
„Tohle mě přivedlo k vědomí Krišny,“ pomyslel jsem si. „Tohle mě celé ty roky udržovalo a teď mě to také osvobodí.“
Přemýšlel jsem o pokynech mé žákyni Vradža líle dásí ve Vrindávanu, kde postupně podléhala leukémii. „Dostaň se do rychlé dráhy,“ řekl jsem jí, Tato slova mi teď zněla jako ozvěna v hlavě.
V neděli ráno jsem také pořád něco dělal, ale k poledni jsem zavolal Sunil Móhanovi.
„Sunile,“ řekl jsem, „vím, že laboratoř se otvírá až zítra, ale existuje nějaký způsob, jak můžeme získat výsledky dříve? Je velice obtížné takhle čekat.“
Na chvíli se odmlčel. „Uvidíme, Mahárádži,“ řekl. „Hned ti dám vědět.“
O deset minut později zavolal zpátky. „Tak dobře, Mahárádži,“ řekl. „Požádal jsem jednu z dívek z laboratoře, aby tam šla a zpracovala to. Budeme mít výsledky dnes odpoledne.“
„Děkuji ti,“ řekl jsem.
Toho odpoledne jsem se šel projít do místního parku a znovu jsem rozjímal o výhlídce blízké smrti.
„Ale co když výsledky ukáží, že nemám nemoc?“ napadlo mě najednou a vysvitla mi nová naděje, o které jsem neuvažoval. Zastavil jsem se.
„Pokud se to stane,“ řekl jsem si, „Budu vstávat každý den vděčný za další šanci sloužit mému duchovnímu mistrovi, Šrílovi Prahupádovi. A zdvojnásobím své úsilí pomáhat mu v rozšiřování slávy svatých jmen po celém světě.
A využiji každé volné chvilky, abych sám šel hlouběji do zpívání svatých jmen. A budu více číst. Každý den budu pít nektar Bhágavatamu a všech knih zanechaných našimi předešlými áčárji.“
Na chvíli jsem přestal. „A také se pokusím stát se milovníkem Krišny, než zemřu,“ řekl jsem.
Pak jsem si vzpomněl na reakci doktorů, když odhalili tu pigmentovou skvrnu. „Raději si nebudu dávat moc velkou naději,“ zakončil jsem mé rozjímání tak trochu beznadějně.
Kráčel jsem dál. O patnáct minut později mi zazvonil mobilní telefon. Podle čísla na obrazovce jsem viděl, že to je Sunil Móhan. Zdráhal jsem se hovor přijmout. Ať už budou výsledky jakékoli, můj život už nebude nikdy stejný.
Nechal jsem telefon zvonit ještě párkrát a pak jsem hovor přijal.
„Haló, Mahárádži, tady je Sunil Móhan.“
„Hare Krišna, Sunile.“
„Mahárádži, mám ty výsledky testů té pigmentové skvrny z laboratoře,“ řekl.
Následovala dlouhá pauza. Začal jsem očekávat to nejhorší, zhluboka jsem se nadechl a čekal jsem.
„Promiň,“ řekl, „ten papír s výsledky mi upadl na zem a musel jsem ho zvednout. Mahárádži, je to v pořádku. Není to melanom. Byla to jen obyčejná pigmentová skvrna, která byla z nějakého důvodu podrážděná. Není vůbec žádný problém.“
Neměl jsem slov.
„Haló?“ řekl Sunil. „Mahárádži, slyšel jsi, co jsem řekl?“
„Ano, slyšel,“ řekl jsem. „Děkuji ti.“
„Omlouvám se, jestli jsme ti způsobili starosti,“ pokračoval, „ale nemůžeme nechat nic náhodě.“
„Ano,“ řekl jsem, „chápu to. Udělali jste správnou věc.“
„Dobře, Mahárádži. Uvidíme se zítra.“
„Hare Kršna,“ řekl jsem.
Dal jsem si telefon do kapsy a šel jsem si sednout pod strom. Spojil jsem své dlaně a začal jsem se modlit. „Děkuji ti, Pane,“ řekl jsem. „Děkuji Ti, že jsi mi dal druhou šanci.“
Zatřásl jsem hlavou. „To je úžasné,“ pokračoval jsem. „Celou tu dobu tu nebylo vůbec žádné nebezpečí. Přesto nějak cítím, že jsi mi dal druhou šanci.“
Pohlédl jsem vzhůru. „Někdy je těžké pochopit Tvůj plán,“ řekl jsem.
Na moment jsem se zamyslel. „Můj Pane,“ řekl jsem, „vím, že jednoho dne přijdou výsledky z laboratoře hovořící o mém skonu nebo že mě jednoho dne skolí smrtelná nehoda. Proto tě prosím, pomoz mi vzpomenout si na tyto neocenitelné lekce, které jsem se naučil za poslední dva dny.“
Když jsem se vrátil do chrámu, oddaní stáli v řadě, aby mě viděli.
„Je fajn tě zase vidět šťastného, Mahárádži,“ poznamenal jeden oddaný. „Vypadal jsi poslední dva dny trochu sklesle.“
„Vážně,“ řekl jsem. „No ale teď už jsem v pořádku.“
„Jak to?“ zeptal se.
„Dostal jsem druhou šanci,“ odpověděl jsem s úsměvem.
Šríla Prabhupáda řekl:
„Takže pro ty, kdo přijali toto vědomí Krišny, existuje šance. Už dříve jste měli tu výhodu vykonávat toto vědomí Krišny. Ale nějak se vám to nepovedlo. Krišna vám tedy dal druhou šanci. Nepropásněte tuto šanci. Dokončete to. Dokončete to a běžte na Vaikunthu nebo Krišnalóku. Měli bychom se pořád modlit ke Krišnovi, „Krišno, dal jsi mi tuto šanci. Prosím dej mi svou milost, abych ji nepromarnil. Nepromarním ji ani vlivem máji. Dal jsi mi tak velkou šanci.“ To bychom měli dělat.“
(Přednáška, Tokio, 27. dubna 1972)