3. kapitola
17. února - 17. března 2007, Jižní Afrika
Povinnost poustevníkova
Opustil jsem Indii a vrátil jsem se do Jižní Afriky, abych strávil pár dní v durbanském chrámu. Pak byl čas zamířit směrem New York a zahájit mé pravidelné kazatelské turné ve Spojených státech. Těšil jsem se na tu cestu a požádal jsem oddané, aby mě odvezli na letiště v Johannesburgu o tři hodiny dříve.
„Co budeš dělat v tom čase navíc?“ zeptal se mě jeden oddaný, když jsme vešli do terminálu.
„Opakovat si verše, volat přátelům, možná trochu číst a zpívat na džapě,“ řekl jsem.
„Vážně?“ řekl, „tak to jsi ale mohl klidně dělat i v chrámu, ne?“
Zasmál jsem se. „Ne vážně,“ řekl jsem. „Věř tomu, nebo ne, jediný čas, který mám pro sebe, je ten na letišti. Proto jsem chtěl jet trochu dřív a využít toho.“
Když jsem přišel ke kontrole pasů, žena za přepážkou si mě podezřívavě prohlédla. Domyslel jsem si, že asi ještě nikdy neviděla oddaného Hare Krišna.
„Jaký byl cíl vaší návštěvy?“ zeptala se mě chladně.
„Návštěva našich center,“ odpověděl jsem s úsměvem.
Pak začala telefonovat. Ačkoli jsem neslyšel, o čem mluví, očividně se to týkalo mě. Když dohovořila, dala mi razítko do pasu a podala mi ho zpět bez jediného slova.
Otřepal jsem se z této události a směřoval jsem směrem k nástupní zóně. Můj let byl plánován až za dvě hodiny, a tak jsem prošel dlouhou, prázdnou chodbou a sedl jsem si sám u poslední brány. Bylo chladno, a tak jsem si oblékl svetr a dal jsem si přes dhótí čadar. Vytáhl jsem si svou knížku s verši a položil jsem si ji na vedlejší sedadlo a na připravil jsem si sendviče a ovoce na sedadlo na druhé straně. Pak jsem si vytáhl mobilní telefon a ponořil jsem se do psaní textových zpráv.
Psal jsem asi něco kolem půl hodiny, když jsem uslyšel nějaký smích, zvedl jsem hlavu a spatřil jsem pět bílých mladíků kolem osmnácti, jak se ke mně přibližují. Než jsem mohl vstát, už stáli přímo u mě.
Jeden z nich, oblečen v džínech a tričku a trochu přiopilý, začal mluvit. „Víš co,“ řekl, „vždycky jsem chtěl najít někde samotnýho Krišňáka a vymlátit to z něj.“
Nejdřív jsem si říkal, že udělal špatný vtip, ale když si začal mnout klouby na rukách, pochopil jsem, že to myslí vážně.
Udělal krok dopředu. „Nejdřív ti dám jednu do zubů,“ řekl.
Jeden z ostatních chlapců se nervózně rozhlédl okolo. „Udělej to rychle, než někdo přijde, Tony,“ řekl mu.
„Ticho buď, Davide,“ procedil někdo další. „Jen ať si to vychutná.“
Myslel jsem si, že můžu utéct a začal jsem se zvedat, ale jeden z chlapců mě přitlačil zpět na sedadlo.
„Nikam nepudeš,“ řekl Tony. „Napřed zuby, pak ti rozplácnu nos a pak ti ji napálim do voka. Vy zatracený Krišňáci mě fakt štvete.“
Jeho kamarádi ho jen podporovali.
Snažil jsem se vypadat klidně. „To vám jen tak neprojde,“ řekl jsem. „Jste na letišti, v bezpečnostní zóně. Chytí vás. Půjdete do vězení.“
„Uvidíme,“ řekl Tony, zatímco mě chytil za svetr a přitáhl si mě k sobě. Napřáhl svou ruku, aby mě uhodil. Jak jsem se snažil vymanit, koutkem oka jsem zahlédl asi o 50 metrů dál policistu, který pomalu přicházel naším směrem a nebyl si vědom žádných špatností.
„Strážníku!“ zakřičel jsem. „Strážníku! Strážníku!“
„Tony, musíme vypadnout!“ řekl jeden z kluků.
Tony se podíval za sebe. Když uviděl policistu, pustil mě a poodstoupil. „Díky za navigaci, pane,“ řekl hlasitě. „Asi jsme si spletli bránu. Radši půjdeme, nebo propásneme náš let.“
Pak on a jeho kamarádi rychle prošli zpátky chodbou a vtipkovali, zatímco míjeli policistu.
„Co se stalo?“ řekl policista, když ke mně za pár vteřin dorazil.
„Ti chlápci se mě snažili zbít,“ řekl jsem.
Vyndal svou vysílačku a podal zprávu o incidentu.
Podíval jsem se chodbou dál, ale už jsem je nikde neviděl.
„Budou zatčeni?“ zeptal jsem se.
„Samozřejmě,“ řekl policista. „Ale pravděpodobně nebudou zadrženi, pokud je nechcete žalovat. To by znamenalo, že byste musel jít se mnou, vyplnit náležité formuláře a nejspíš propásnout svůj let.“
Na moment jsem se zamyslel. „Zapomeňte na to, pane,“ řekl jsem. „Raději stihnu svůj let.“
Určitě viděl, jak se třesu. „Budu tu s vámi chvíli sedět,“ řekl mi.
Ještě jednou zavolal na ochranku. Pak se posadil a víc než půl hodiny jsem hovořili. Ukázalo se, že už potkal oddané předtím, když měl službu v Johannesburgu.
„Jednou jste vy chlapi zpívali ve městě a přišli nějací výtržníci,“ řekl. „Moji muži je odvedli pryč. Respektuji vaši skupinu jako bohabojné lidi, ačkoli já sám jsem anglikán.“
Zatímco jsme hovořili, další cestující začali vyplňovat okolní sedadla. „Nástup do letadla začne za hodinu,“ řekl. „Už musím odejít.“
„Děkuji za pomoc, strážníku,“ řekl. „Přišel jste opravdu v poslední vteřině.“
„Někdo tam nahoře se o vás stará,“ řekl a pohnul hlavou směrem vzhůru. „A ještě jedna věc. Zmínil jste se, že obvykle cestujete sám. Myslím, že byste měl mít někoho s sebou. Nebo alespoň necestujte ve vašich róbách. Mohou přitahovat špatné lidi.“
„Děkuji za radu,“ řekl jsem.
Seděl jsem a přemýšlel jsem nějakou dobu o tom incidentu. Když oznámili, že už je čas nastupovat do letadla, vzal jsem si své věci a stoupl jsem si do fronty. „Cestování o samotě má svá rizika,“ pomyslel jsem si. „Ale je to součástí sannjása dharmy.“
Vzpomněl jsem si na jeden z výkladů Šríly Prabhupády:
„Poustevníkovou povinností je zakoušet různé druhy Božího stvoření tím, že cestuje sám skrze lesy, hory, města, vesnice atd., aby získal víru v Boha a silnou mysl a zároveň aby osvítil obyvatelstvo Božím poselstvím. Sannjásí je zavázán podstoupit tato rizika beze strachu.“
(Šrímad Bhágavatam, 1.6.13, výklad)
Také jsem však zvážil policistovu radu, abych nenosil devocionální oděv, když cestuji na mezinárodních linkách.
V letadle jsem seděl vedle dobře oblečeného obchodníka. Usnul jsem a vzbudily mě až o hodinu a půl později letušky, které zrovna podávaly večeři. Zdvořile jsem odmítl. Když se obchodník vedle mě pustil do jídla, začal se mě vyptávat na vědomí Krišny a nakonec mi řekl, jak moc má rád naše hnutí.
Všiml jsem si, že muž sedící přes uličku naslouchal našemu rozhovoru. „To je fajn,“ pomyslel jsem si. „Dva lidé dnes dostali nektar.“
Později jsem začal číst, ale policistova slova mi pořád zněl v hlavě: „Aspoň necestujte ve vašich róbách. Mohou přitahovat špatné lidi.“
„Myslím, že má v něčem pravdu,“ říkal jsem si, když jsem si vzpomněl na úřednici, která mi v Jižní Africe dávala razítko do pasu. „Aspoň bych to měl snazší u celní a imigrační kontroly.“
V mysli mi vytanulo několik nepříjemných zážitků při vstupu do Spojených států. Pak jsem přemýšlel, co mám s sebou za oblečení neoddaných. Bylo trochu onošené, ale rozhodl jsem se si ho vzít, než přistaneme.
A pár hodin později, když jsme se blížili k letišti Johna F. Kennedyho, jsem zašel na toaletu a převlékl jsem se.
Nikdy nezapomenu na překvapený výraz v obličeji toho obchodníka, když jsem se vrátil na své sedadlo.
„Proč jste to sakra udělal?“ řekl.
Pověděl jsem mu o tom incidentu s kluky v Johannesburgu.
„To nevadí,“ řekl mi. „Měl byste nosit vaše oblečení.“
Muž přes uličku se trochu zasmál. „Když už nechcete nosit vaše šaty,“ řekl, „tak se alespoň oblékejte trochu stylověji.“
Opřel jsem se a v duchu jsem se zasmál. „Vypadá to, že nemůžu uspokojit každého,“ pomyslel jsem si.
Vzpomněl jsem si na příběh, který nám jednou vyprávěl Šríla Prabhupáda: Starý a mladý muž spolu cestovali na jednom koni. Po cestě projížděli nějakou vesnicí.
„Jen se podívejte, jak krutí jsou ten starý s mladíkem,“ poznamenal jeden kolemjdoucí. „Oba jedou dohromady na tom ubohém koni.“
Stařík proto seskočil s koně a šel pěšky vedle koně. Brzy dorazili do další vesnice.
„Jen se podívejte,“ řekl další kolemjdoucí. „Ten silný chlapec si jede na koni, a chudák stařík musí jít pěšky.“
Chlapec tedy seskočil dolů a stařík si sedl na koně sám. Tak přišli do další vesnice.
„Podívejte se na to!“ vykřikl jiný kolemjdoucí. „Ten sobecký stařec si jede na koni a chudák kluk musí jít pěšky.“
Stařík proto seskočil s koně a spolu s chlapcem šli oba vedle koně. Potom přišli do další vesnice.
„To mě podržte, podívejte se na ty hlupáky!“ řekla nějaká žena. „Místo aby jeli na koni, oba jdou pěšky.“
Když jsme přistáli v New Yorku, prošel jsem imigrační i celní kontrolou bez potíží a s včas jsem mohl stihnout moje další letadlo do Los Angeles.
Po týdnu kazatelských programů na západním pobřeží jsem pak letěl do Mexico City, abych tu navštívil místní chrám. Podle mého nového předsevzetí jsem se oblékl jako neoddaný a se vstupem do Mexika jsem neměl nejmenší potíže. Ale nevzbudil jsem ani žádný zájem, a tak jsem neměl šanci podělit se s někým o své dobré štěstí, jako tomu bylo v případě toho obchodníka při letu do New Yorku.
„Kvůli jednomu ošklivému incidentu,“ pomyslel jsem si, „jsem obětoval sladkost kázání vědomí Krišny na mých cestách. Už toho mám dost. Na cestě zpátky do Los Angeles si na sebe vezmu zase naše šaty.“
O týden později jsem nastoupil do letadla na Los Angeles. Krišna okamžitě odpověděl na moje rozhodnutí. Jakmile jsem se posadil, muž vedle mě začal hovořit. „Vy jste buddhista?“ řekl.
„Ne pane,“ odpověděl jsem. „Já jsem od Hare Kršna.“
„Hare Kršna,“ řekl. „Myslel jsem, že vy chlapi jste vymřeli.“
Zasmál jsem se. „Ne,“ řekl jsem. „Nevymřeli jsme. Jenom už nenosíme vždy naše oblečení.“
„Bude vám vadit, když se vás zeptám na pár věcí ohledně vaší víry?“ řekl.
Nemohl jsem se ubránit velkému úsměvu. „Ne,“ řekl jsem. „To mi vůbec nevadí. Spusťte.“
S velkým potěšením jsem odpovídal na jeho otázky po celou dobu letu. Byl jsem rád, že jsem zpět v akci. Ale pravé potvrzení toho, že jsem se rozhodl správně, přišlo, když jsme přistáli v Los Angeles.
Prošel jsem imigrační a celní kontrolou a kráčel jsem směrem k východu, když jsem ke svému překvapení spatřil další kontrolu. Domyslel jsem si, že to je asi kvůli zvýšené ostraze a postavil jsem se do jedné ze dvou řad. Trpělivě jsem čekal, zatímco na mojí straně kontrolovala pasy úřednice a o pár metrů dál na druhé straně úředník.
Najednou tento úředník zvedl hlavu a uviděl mě. Zazubil se od ucha k uchu. „Koukněte!“ pronesl hlasitě, „to je Hare Krišna!“
Lidé v obou řadách se na mě podívali.
„Hare Krišna!“ pokračoval. „To je milé překvapení!“
Stydlivě jsem se usmál, zatímco na mě všichni zírali.
„Lidi řeknu vám,“ řekl stejně hlasitě, „tyhle Hare Krišna jsou mírumilovný lidi.“
Vzal si něčí pas ke kontrole, ale dál hlasitě mluvil. „To jsou ty lidi, co zpívají na ulicích se svýma tamburínama a cymbálama.“
Podíval se na svou kolegyni. „Ten by neublížil ani mouše,“ řekl. To vám říkám. Jeden z mých nejlepších přátel byl CGB (asi myslel GBC) v jejich hnutí a to byl skvělej chlap.“
Úřednice vypadala jeho chováním stejně překvapená jako my ostatní, ale usmála se a naznačila mi, ať jdu kupředu. Rychle mi prohlédla pas. „V pořádku, pane,“ řekla, „můžete jít dál.“
Oči všech visely na mě, zatímco jsem popošel dopředu, zahnul jsem vpravo a procházel jsem kolem úředníka.
„Pojďte sem,“ řekl už tišeji. „Vy jste opravdový Hare Krišna, nebo ne?“
„Ano, pane,“ odpověděl jsem. „Jsem pravý Hare Krišna.“
„Tak opakujte tu mantru,“ řekl.
„Bude mi potěšením,“ odpověděl jsem. „Hare Krišna, Hare Krišna, Krišna Krišna, Hare Hare, Hare Ráma, Hare Ráma, Ráma Ráma, Hare Hare.“
„To je ono,“ řekl a znovu se doširoka usmál. „A jste tu. Vítejte zpátky ve Spojených státech amerických.“
Šríla Prabhupáda píše:
„Někdy Hnutí pro vědomí Krišny posílá jako své zástupce sannjásí do cizích zemí, kde příliš neoceňují dandu a kamandalu. Posíláme naše kazatele v obyčejném oblečení, aby představili naše knihy a filozofii. Náš jediný zájem je přitáhnout lidi ke vědomí Krišny. Můžeme to dělat v šatech sannjásího nebo v běžném obleku džentlmena. Naším jediným zájmem je rozšířit zájem o vědomí Krišny.“
(Šrímad Bhágavatam 7.13.9)