2. kapitola
16. ledna - 16. února 2007, Udupi, Indie
„Starý přítel“
Jel jsem za posledních pár měsíců už podruhé do Indie s nadějí, že najdu nové účinkující pro naše každoroční festivalové turné v Polsku. Nadcházející léto bude již nás 18. rok festivalů na baltickém pobřeží, a protože mnoho lidí nás navštěvuje opakovaně, musíme udržovat vysoký standard zábavy.
Nejprve jsem navštívil zkoušku výročního indického festivalu lidového tance v Dillí, kde se 45 pestrobarevných skupin z celé země připravovalo na vystoupení před indickým prezidentem.
Pak jsem jel na jih do Mumbaí, kam Suradás, který má na starost kulturní záležitosti v našem chrámu na pláži Juhu, přivedl mnoho klasických zpěváků, tanečníků a umělců, abych se s nimi setkal.
Měl jsem tedy dost dlouhý seznam možných účinkujících pro naše letní turné. Zavolal jsem Džajatámovi a Nandiní. „Myslím, že tento rok bude v létě naše show na scéně zatím ta nejlepší,“ řekl jsem jim.
„To je dobře,“ řekla Nandiní, „protože už teď jsem zaplaveni telefonáty ohledně našeho letního programu.“
„Časy se mění,“ pomyslel jsem si. „Pamatuji si doby, kdy jsme museli zuby nehty bojovat o povolení na naše festivaly.“
Přemýšlel jsem o tom, jak festivaly obrátily obecné mínění na naši stranu. Je pravda, že Šríla Prabhupáda řekl, že touto kulturou můžeme dobýt celý svět:
„Lidé touží po této kultuře, Krišnově kultuře. Měli byste se proto připravit, abyste mohli představit Bhagavad-gítu jaká je. Potom Indie dobude celý svět touto Krišnovou kulturou. O tom není pochyb.“
(přednáška, pandálový program v Mumbaí, 31. března 1971)
Následně jsem letěl do Mangalore v jižní Indii na svatbu Drdha-vraty dáse, syna mého duchovního bratra Dharmátmy dáse a mé duchovní sestry Dvidžapriji dásí.
Obřad se měl odehrát příštího dne v místě několik hodin odsud vzdáleného. Místní ISKCONský oddaný, Sudžal, mě vyzvedl autem.
„Už jsi byl předtím v této části Indie, Mahárádžo?“ zeptal se, zatímco jsem jeli smětem k pobřeží.
Rozhlédl jsem se okolo. „No,“ řekl jsem, „myslím, že ano. Připadá mi to tu povědomé. Tento kraj se nazývá Parašuráma-kšétra, že?“
„Přesně tak.“ Odpověděl Sudžal. „Před milióny let, po vyvraždění dvaceti jedna generací zvrhlých bojovníků, Pán Parašuráma požádal Varunu, aby dal bráhmanům zvláštní kus země na dně moře. Ten pak spojil s tímto hornatým pobřežím a pozval bráhmany, aby tu žili. Požehnal jim, aby si v tomto krásném prostředí užívali života v souladu se všemi bytostmi.
Teplota je tu po celý rok příjemná. Mezi zimou a létem je jen 8 stupňů rozdíl. Země je úrodná a překypuje všemi druhy bylin a koření. Místní lidé říkají, že jednou v roce všechny léčivé byliny vstupují do jednoho zvláštního stromu stojícího poblíž. Pokud se někdo v ten příznivý den napije mízy z tohoto stromu, bude po celý rok dokonale zdravý.“
Projížděli jsme velkou vesnicí. „Toto město se jmenuje Mulki,“ řekl Sudžal. „Pěkně se tu ukazuje Parašurámovo požehnání, aby lidé v této oblasti žili spolu v souladu. V Mulki jsou hinduisté a muslimové nejlepšími přáteli.“
„Vážně?“ řekl jsem.
„Ano,“ odpověděl Sudžal. „Před pár set lety jeden muslimský obchodník plavil své zboží na lodi po nedaleké řece. Náhle se plavidlo zastavilo o písečnou dunu. Ubíhaly dny a obchodník byl víc a víc zoufalý. Pak se před ním najednou zjevila Matka Durga a řekla mu, že je v podobě Božstva zahrabaná v té písečné duně pod jeho lodí. Pokud jí obchodník vysvobodí, řekla, uvolní jeho loď. Rychle vyhrabal Božstvo z písku a jeho loď se zázračně uvolnila a mohla plout dál.
Po prodání svého zboží se vrátil do Mulki a postavil tu velký chrám pro Božstvo Durgy, které předal místním hinduistům. Od té doby tu hinduisté a muslimové žijí spolu v míru. Někdy dokonce mezi sebou navštěvují své náboženské obřady.“
Podíval jsem se z okénka a spatřil jsem muslimské dívky oblečené v černých burkách, ze kterých jim byly vidět jen oči, jak jdou po ulici za ruce s hinduistickými dívkami oblečenými v sárích.
„Tohle jsem tedy ještě nikdy neviděl,“ řekl jsem.
Zatímco jsme jeli dál, pozoroval jsem venkovskou krajinu a malé vesnice, kterými jsme projížděli.
„Je to tu čisté,“ řekl jsem. „Nevidím tu odpadky a otevřené stoky, které tak často najde člověk ve vesnicích na severu Indie. O této části Indie toho oddaní z ISKCONu moc neví.“
„A tato oblast je také bohatá na puránickou tradici a vyprávění,“ řekl Sudžal. „Poblíž je jeskyně, kde Síta déví, když byla unášena Rávanou, upustila prsten v naději, že ji tak Pán Rámačandra najde. Také inkarnace Móhiní-múrti opustila v této oblasti tuto planetu. Dnes je na tom místě hřeben pestrobarevných skal.
Navíc nedaleko odsud tvůj duchovní bratr, Tattva-daršana dás, založil farmářskou komunitu. Na vrcholku kopce na jejich usedlosti sám velký Šankaráčárja postupoval odříkání po mnoho let dosáhl tak plných mystických sil. Pán Ršabhadéva opustil tento svět v údolí u samých základů této farmy. A poblíž se také nachází posvátné město Udupi, kde žil Madhváčárja.“
„Udupi?“ pomyslel jsem si. Sedl jsem si rovně. Do mé mysli proudila záplava vzpomínek.
„Udupi?“ řekl jsem. „My jsme blízko Udupi? Sudžale, teď už si vzpomínám. Před 27 lety jsem přišel do této oblasti na poutní cestu.“
„Před 27 lety!“ řekl Sudžal. „To jsem ještě ani nebyl na světě.“
„Bylo to v roce 1979,“ řekl jsem. „Zrovna jsem dostal sannjás na majápurském festivale v Bengálsku. Chtěl jsem cestovat po posvátných místech Indie, abych získal inspiraci do služeb, které byly přede mnou. V tu dobu jsem toho o Indii moc nevěděl, a tak jsem se zeptal pár oddaných, kam mám jet. Jeden oddaný navrhl jižní Indii. Řekl mi, že mnoho velkých áčárjů jako Madhváčárja a Rámanúdžáčárja pocházelo z jihu. Navrhl mi, abych nejprve navštívil Udupi, protože to je místo, kde žil a nebojácně kázal vědomí Kršny Madhváčárja, a tak zachránil mnoho podmíněných duší z nevědomosti a iluze. Příštího dne už jsem byl ve vlaku a Udupi. Pojedeme kolem Udupi?“
„Ano, pojedeme,“ řekl Sudžal.
Podíval jsem se z okna. „Tak tam tedy musíme zastavit,“ řekl jsem. „Musím navštívit jednoho starého přítele.“
„Samozřejmě,“ řekl Sudžal.
O pár chvil později se na mě Sudžal otočil. „Jestli ti to nevadí, Mahárádžo,“ řekl mi, „kdo je ten starý přítel, kterého chceš navštívit?“
„Udupi Krišna,“ řekl jsem tiše.
„Madhváčárjovo Božstvo?“ řekl Sudžal. „Promiň, ale není to trochu moc familiární mluvit o Božstvu jako o příteli? Obvykle máme přistupovat k Božstvům v náladě úcty a bázně.“
„To je pravda,“ řekl jsem, „ale v Nektaru oddanosti Rúpa Gósvámí říká, že oddaný také má přemýšlet o Božstvu jako o příteli. Vyjmenovává to mezi 64 rysy oddané služby.“
Byl jsem unaven z dlouhé cesty. Opřel jsem se a zavřel jsem oči a snažil jsem se vzpomenout si na mou první návštěvu Udupi. Vzpomenul jsem si, že jsem tam dorazil po mnoha dnech ve vlaku, šel jsem přímo do chrámu, vstoupil jsem dovnitř a tiše jsem dal poklony. Božstvo stálo na oltáři s tyčkou na pohánění krav v jedné ruce a kuličkou másla v druhé.
Vzpomenul jsem si na postaršího púdžárího, který ke mně přišel a laskavě mi vyprávěl, jak toto Božstvo bylo vytesáno Višvakarmou, architektem polobohů, před 5000 lety pro Rukminí, Kršnovu první královnu ve Dvárace. Za nějaký čas bylo Božstvo ukryto v jezeře vytvořeném slzami gópí, když cítily odloučení od Krišny.
Púdžárí mi pověděl, jak o tisíce let později jeden námořník vzal velký kus bahna z tohoto jezera, aby ho použil jako závaží pro svou loď. Božstvo bylo ukryto uvnitř tohoto kusu bahna. Jednoho dne loď plula po moři okolo Udupi, když tu se přihnala bouře a plavidlo se ocitlo v nesnázích. Madhváčárja, který se v tu dobu zrovna nacházel na pláži, začal mávat svým šafránovým kusem látky, čímž se stal pro loď něčím jako bójí.
Kapitán lodi z vděčnosti nabídl Madhváčárjovi jakékoli zboží ze své lodi. Madhváčárja požádal posvátný kus bahna používaný jako závaží. Když se jej námořníci snažili zvednout, rozlomil se a odhalil uvnitř překrásné Božstvo Krišny. Ačkoli bylo těžké, Madhváčárja, který byl inkarnací Vájua, boha větru, ho odnesl do Udupi, kde bylo ustanoveno v chrámu.
Naslouchání těmto zábavám o Udupi Krišnovi od tohoto púdžárího zvýšilo mou úctu k tomuto Božstvu a vzpomněl jsem si, jak jsem se k Němu z celého srdce modlil, abych měl tu výsadu být vždy zaměstnán v sankírtanové misi Pána Čaitanji Maháprabhua. Vzpomněl jsem si také, jak jsem se modlil o ochranu při vykonávání svých povinností sannjásího. Bylo mi 29 let a byl jsem oddaným pouze 8 let. Věděl jsem, že mnoho vytrvalců na cestě oddanosti již pokleslo kvůli poblouznění ženami, bohatstvím a falešnou prestiží.
Najednou jsem zaslechl Sudžalův hlas. „Mahárádžo,“ řekl, „vjíždíme do Udupi.“
„To je skvělé!“ řekl jsem a posadil jsem se.
Zatímco jsme projížděli ulicemi, vyndal jsem si pero a papír a začal jsem psát.
„Píšeš si něco do svého deníku?“ zeptal se Sudžal.
„Ne,“ řekl jsem, „píšu hlášení pro Udupi Krišnu.“
„Hlášení pro Božstvo?“ řekl.
Když jsme nakonec dorazili k chrámu, moje srdce se chvělo. Vyskočil jsem z auta a protlačil jsem se početným davem lidí až přesně na to místo před Božstvem, kde jsem stál před 27 lety. Rychle jsem se poklonil, protože jsem věděl, že před Božstvem nemám moc času. Postavil jsem se a pozorně jsem se podíval skrze malé zamřížované okénko, kterým poutníci mohou sledovat Božstvo.
„Je tak překrásný!“ pronesl jsem hlasitě.
Dal jsem se dohromady, postavil jsem se rovně a začal jsem číst svoje hlášení.
„Můj drahý příteli,“ začal jsem. „Každý rok před Tebe předstupují miliony poutníků, takže neočekávám, že by sis mě pamatoval. Když jsem se s Tebou poprvé setkal, byl jsem mladým oddaným. Byl jsem novým sannjásím a celý můj život v oddané službě čekal přede mnou. Teď jsem na sklonku svého života a zbývá mi jen několik krátkých let, abych Ti v tomto světě sloužil.
Stojím před Tebou dnes trochu zahanbeně. Necítím, že bych udělal od našeho prvního setkání příliš velký pokrok v duchovním životě. Ale s hrdostí můžu říct, že jsem stále Tvým oddaným, a doufám, že jím zůstanu až do úplného konce.
Jsem velmi vděčný, že jsi mě ochránil po celé ty roky v mých povinnostech a děkuji Ti znovu a znovu, že jsi mi požehnal tolika úžasnými příležitostmi ve službě misi Pána Čaitanji Maháprabhua. Cítil bych se nanejvýš šťastně, kdybys mě dál zaměstnával v takové službě až do mého posledního výdechu.“
V tu chvíli už poutníci v řadě za mnou začali být netrpěliví a několik z nich mi řeklo, abych šel dál.
„Nechci Ti brát příliš Tvého času, můj Pane,“ pokračoval jsem. „Čekají tu další poutníci. Ale okamžiků jako tento, kdy Ti oddaný může vyjevit své srdce za tak příznivých okolností, je jen velmi málo a jen jednou za dlouhou dobu.
Po dlouhé a dlouhé věky jsem na Tebe zapomněl, ale Ty jsi nezapomněl na mě, ani na okamžik. Největší ukázkou Tvé laskavosti bylo, že jsi mě přivedl k mému duchovnímu mistrovi, mému zachránci, který mě laskavě učí umění milovat Tě. Prosím pomoz mi, abych jednal takovým způsobem, abys na mě mohl být vždy hrdý.“
To už do mě poutníci strkali, ale držel jsem se na místě.
„Nakonec, můj pane,“ řekl jsem, „se modlím, aby má služba Tobě mě postupně očistila od všech sobeckých tužeb. Mám velkou naději, že se jednoho dne budu moci vrátit do Tvého sídla v duchovním světě a sloužit Ti tam v extatické lásce ve společnosti Tvých nejmilovanějších služebníků. Skládám Ti mé velice pokorné poklony u Tvých lotosových nohou. Všechna sláva Tvému milovanému Madhváčárjovi! Všechna sláva mému milovanému duchovnímu mistrovi, Šrílovi Prabhupádovi! Jen díky jeho milosti jsem Tě mohl znovu najít na tomto odlehlém místě.“
Vložil jsem papír do kapsy u mé kurty a poklonil jsem se. Někteří poutníci přepadli přese mně, ale bral jsem to jako Pánovu milost.
Zatímco jsme Sudžal a já kráčeli zpět k autu, řekl jsem mu, že tuto návštěvu považují za důležitý milník v mém životě.
„Zapomněl jsem na tuto speciální část Indie,“ řekl jsem. „A téměř jsem i zapomněl na mého starého přítele. Ale jako vždy Pán to zařídil tak, že jsem mohl mít znovu a znovu daršan u Jeho lotosových nohou.“
Šríla Bhaktivinóda Thákura píše:
„Sakhyam, vytvoření přátelství s Pánem, je osmou částí bhakti. Jako Pánův přítel je oddaný vždy pozorný, aby se staral o Pánovy potřeby. Sakhyam odkazuje k připoutanosti a přátelství a oddaný je k Pánu vyvíjí během uctívání Božstev.“
(Džaiva Dharma od Šríly Bhaktivinódy Thákura, 9. kapitola, 7. část)