1. kapitola
1. - 15. ledna 2007, Nairobi, Kenya
„Neopěvovaný hrdina“
Když jsem podával ženě za kontrolní přepážkou na letišti v Johannesburgu v Jižní Africe můj pas, podívala se na mě a zeptala se, kam jedu.
„Do Nairobi v Keni,“ řekl jsem s úsměvem.
„Za obchodem nebo turistikou?“ zvědavě se zeptala.
„Za posláním,“ řekl jsem jí nadšeně.
Zvedla zrak a řekla, „Vy máte rád svou prácí, že je to tak?“
„Ano, paní, to mám a moc.“
„Kolik máte tašek na odbavení, pane?“ pokračovala.
„Žádné tašky,“ odpověděl jsem.
„Žádné tašky?“ řekla překvapeně. „A kolik máte příručních zavazadel?“
„Jen tuhle buddhistickou tašku,“ řekl jsem a ukázal jsem jí malou červenou tašku visící mi přes rameno.
„To je všechno?“ řekla.
„Ano,“ řekl jsem pyšně.
Jedním z mých novoročních předsevzetí bylo zmenšit své vlastnictví a cestovat pouze s nezbytnostmi. Nebylo to jednoduché. Ale byl jsem odhodlaný. Jednou se Tamál Krišna Gósvámí setkal se Šrílou Prahupádou na Kennedyho letišti v New Yorku, aby spolu letěli do Londýna. Mahárádža tehdy začínal svou službu jako Prabhupádův tajemník. Když Šríla Prabhupáda uviděl, že Mahárádža má s sebou pouze malou příruční tašku, řekl mu, „Děkuji ti mnohokrát,“ čímž naznačoval, že je potěšen Mahárádžovou odříkavostí.
Během letu jsem si četl z průvodce Lonely Planet o Keni. Populace čítá 30 milionů obyvatel a Britové ji kdysi nazývali „Klenotem východní Afriky“ kvůli jejím přírodním krásám a bohatým přírodním zdrojům.
Ale jako většina zemí zažila i své temné období, obzvláště během obchodu s otroky na konci 19. století a během trpkého boje za nezávislost na Británii na konci 50. let minulého století. Ale ani vláda keňských politiků po získání nezávislosti nebyla o moc
méně hrůzná. Korupce, zatýkání disidentů, cenzura a ekonomické potíže provázejí celou dobu růstu demokracie v Keni.
Samozřejmě pro oddané Pána Krišny v Keni začíná nejdůležitější částí keňské historie s příchodem Brahánandy Svámího, který tu v roce 1971 představil vědomí Krišny. Tak jako všichni misionáři před ním i Brahmánanda musel při rozšiřování duchovního hnutí na tmavém kontinentu čelit velkým potížím. Jako ocenění jeho služby jednou Šrílovi Prabhupádovi tekly slzy, když četl o Brahmánandově snaze kázat Afričanům. A aby ukázal, že si je vědom odříkání svých žáků, navštívil Šríla Prabhupáda osobně Keňu dvakrát.
Navštívil jsem zemi, abych se podíval na chlapeckou skupinu z ISKCONského chrámu v Kisumu. Zvažoval jsem, že bych je letos vzal na naše festivalové turné v Polsku. Little Go Kool (jde o slovní hříčku, chlapci původně vyrůstali v ISKCONském sirotčinci nazvaném Little Gokula – Malá Gókula, název skupiny lze ale přeložit též ve smyslu „Malým to jde parádně“, pozn. překladatele) je skupina desetiletých chlapců, kteří zpívají rapové písničky za doprovodu sehraného tance. Patří mezi děti žijící v sirotčinci provozovaném oddanými v Kisumu. Skupina má vystupovat na festivalu v Nairobi organizovaném Mahávišnu Svámím a Giridhárím dásem z Anglie.
Po mém příletu do Nairobi mě přivítal Góvinda Préma dás, mladý muž okolo dvaceti let.
„Vítejte v Kiráta-suddhi,“ řekl vřele. „To jméno dal našemu chrámu Šríla Prabhupáda. Znamená to místo, kde se kirátové, lidé této země, očišťují.“
„Podle přátelskosti imigračních a celních úředníků usuzuji, že nás tady mají rádi,“ řekl jsem.
„To rozhodně,“ odpověděl, „v Nairobi už zpíváme, tančíme a rozdáváme prasádam už víc než 35 let.
Keňané jsou v podstatě dost pohostinní lidé,“ pokračoval Góvinda Préma během naší jízdy do města. „V zemi je více než sedmdesát různých kmenů, ale jen zřídka mezi nimi propuká násilí. Většina z nich přijala i nás.
Zrovna tam jsou nějací masajští bojovníci,“ řekl a ukázal na skupinu deseti mužů v tradičních domorodých oděvech kráčejících po ulici.
Patří ke kmenům, kteří se drží dál od modernizace Keni,“ dodal.
Když jsme projížděli kolem, podíval jsem se pořádně a spatřil jsem, že někteří muži nosí obrovské korále kolem krku a červené přikrývky a mají v rukách tyče s koulemi na koncích. Někteří měli své svázané vlasy obarveny na oranžovo.
„Jsou to nomádi,“ řekl Góvinda Préma, „Pijí krev svých krav tak, že jim v žilách udělají malé otvory.“
Nad takovou myšlenkou se mi zkřivila ústa.
„Ale nikdy krávy nezabíjejí,“ rychle dodal, „a tito bojovníci pravděpodobně přišli do města prodávat jejich rostlinné léky, které jsou velmi účinné.“
„To si budu pamatovat, kdybych tu onemocněl,“ pokusil jsem se o vtip.
„Mimochodem,“ řekl Góvinda Préma, „nechal ses před odletem očkovat proti žluté horečce?“
„Nechal,“ řekl jsem a ukázal jsem mu moje potvrzení o očkování. „Bez něj by mě nepustili zpět do Jižní Afriky. Stálo mě to sto dolarů a bolelo to jak čert.“
Góvinda Préma se zasmál. „Ve velkých městech se žlutá horečka nevyskytuje,“ řekl, „jen na venkově. V Nairobi můžeš koupit falešné potvrzení asi za dva dolary od jakékoli cestovky. Měl by ses ale bát spíš malárie. V noci používej síť proti komárům.“
„Už jsi někdy dostal malárii?“ zeptal jsem se.
„Už mnohokrát,“ odpověděl s úsměvem. „Teď si komáři hledají nějakou novou oběť.“
Tak trochu z donucení jsem se zasmál a pak jsem usnul, unaven z cesty.
Když jsem se za hodinu probral, vjížděli jsme na chrámový pozemek. Užasle jsem sledoval velkou chrámovou budovu posázenou védskými motivy.
„Nevěděl jsem, že je tu chrám tak velký,“ řekl jsem.
„Byl postaven v roce 1994…a tady přichází oddaný, který měl na starosti stavbu,“ řekl Góvinda Préma, zatímco okolo procházel rychle jeden oddaný. „Toto je náš chrámový prezident, Umápati dása.“
„Rád tě poznávám,“ řekl jsem Umápatimu.
„Našetřil několik milionů na stavbu chrámu,“ řekl Góvinda Préma pyšně. „Zpívá 32 kol denně a za posledních 16 let ještě nikdy nechyběl na mangala-arotiku.“
Umápati se stydlivě podíval do země. „Tak dost!“ řekl. „Šríla Prabhupáda toužil postavit takový chrám, a proto existuje. Osobně přivezl Božstva Rádhá-Krišny do Nairobi a ustanovil Je tu.“
Zatímco mi Umápati ukazoval chrámový komplex, přišli jsme do místnosti na prasádam. „Toto byla naše první chrámová místnost,“ řekl. „Používali jsme ji, než jsme dokončili naši hlavní chrámovou místnost v prvním patře.
Jednoho dne, zatímco jsem poslouchali přednášku ze Šrímad Bhágavatamu, sem vtrhlo 35 mužů ozbrojených samopaly AK-47. Přišli loupit. Nařídili nám, ať si lehneme na zem. Když spatřili múrti Šríly Prabhupády na vjásasánu, zakřičeli na něj, ´K zemi jako ostatní!´
Múrti se samozřejmě nepohnula. Třikrát nebo čtyřikrát řvali na Šrílu Prabhupádu se zvyšující se intenzitou hlasu. ´K zemi, nebo tě odpráskneme!´ zakřičel jeden z nich a namířil na múrti svůj samopal. Pak se ti zloději vylekali tím, co považovali za nebojácnost Šríly Prabhupády a náhle zmizeli. Šríla Prabhupáda nás zachránil!“
„To je tedy příběh,“ řekl jsem.
„Ne vždy máme takové štěstí,“ pokračoval Umápati. „Místní lidé nás často okrádají. Ale tento problém se zmenšil od té doby, co každý den rozdáváme ve městě tisíc porcí prasádam. Na našich nedělních programech nás navštěvují davy Indů a Afričanů. Zítra na festivalu také potkáš místní lidi. Oddaní se na to zrovna připravují uprostřed slumů za městem.“
Další ráno před přednáškou jsem v chrámu potkal Giridháriho dáse, pokorného oddaného něco kolem čtyřicítky. On a Mahávišnu Svámí jsou hlavní silou festivalů ve východní Africe. Tribhuvanáth dás, můj duchovní bratr, započal tyto festivaly v roce 1995 a pokračoval v nich až do své smrti v roce 2002.
„Tribhuvanáth byl velkým průkopníkem v rozšiřování vědomí Krišny po Ugandě, Tanzanii, Rwandě, Kongu a Keni,“ řekl mi Giridhári pohnutě. „Ne příliš lidí ví, jak tvrdě tu pracoval a kolik riskoval, když zkoušel kázat v této části světa. Při rozšiřování hnutí Pána Čaitanji čelil mnohým obtížím. Je neopěvovaným hrdinou.“
Souhlasně jsem přikývnul. Znal jsem Tribhuvanátha od začátku 70. let z Londýna. Někdy jsem bral svou sankírtanovou skupinu z Francie do Anglie, abychom se sdružovali s britskými oddanými. Často jsme chodili s Tribhuvanáthem na harinámy a on je vedl celé hodiny po ulicích s velkým úsměvem na tváři. Lidé k němu byli přirozeně přitahováni.
„Postupně tady ve východní Africe s malým týmem oddaných vybudoval festivalový program,“ pokračoval Giridhári. „Byl velice odevzdaný a pracoval bez jakékoli touhy po uznání. Neumíš si představit, jak obtížné to tehdy bylo, když musel zápasit s represivními vládami, občanskými válkami, složitou dopravou, nedostatečným vybavením, málo penězi, nemocemi a nedostatkem lidské síly.
Jednou nás v džunglích Konga zajali a uvrhli nás na celé dny do dřevěného vězení, které bylo obklopeno strážemi se samopaly. Mysleli jsme si, že zemřeme. Jednoho dne nás bez vysvětlení propustili. Jindy zase dostal Tribhuvanáth těžkou malárii a téměř zemřel. Ale to ho nezastavilo. Po sedm let dělal třicet festivalů za rok, od listopadu do ledna. Měl tolik energie a tak silnou touhu dát lidem svatá jména. Když zrovna nedělal festivaly, sháněl peníze na jejich podporu. Jedině smrt ho mohla zastavit.“
Giridháriho pak trochu přemohly emoce. Řekl, „Získáš představu o tom, co tu dělal celé ty roky, až dnes navštívíš festival.“
Zatímco jsem usedal k přednášce, pomyslel jsem si. „Přesně jako Šríla Prabhupáda cítil tolik vděčnosti za Brahmánandovu službu, určitě cítí to samé vůči Tribhuvanáthovi. Průkopnictví vědomí Krišny v místech jako toto vyžaduje velkou víru v duchovního mistra a Krišnu.“
Toho odpoledne mě oddaní zavezli do slumu, kde se měl konat náš festival. Byl jsem nervózní, když jsme projížděli rozlehlou oblastí polorozpadlých chýší natlačených na sobě.
„Platí nájemné dva dolary za měsíc,“ řekl jeden oddaný. „Někteří z těchto lidí chodí denně 25 kilometrů daleko za prací a dalších 25 kilometrů to mají domů.“
Seděl jsem na předním sedadle, a tak si mě náhle jako prvního všimla velká skupina dětí na ulici. Vyskočily a začaly utíkat k autu a křičeli něco jako „Jídlo! Jídlo!“
„Vypadá to, že chtějí prasádam,“ řekl jsem oddanému řídícímu auto.
„Ne,“ řekl se smíchem. „Říkají ´Muzungu! Muzungu!´ To znamená ´Bílí!´“
Zatímco jsme projížděl po prašné ulici, šokovaně jsem sledoval lidi prodávající použité boty, roztrhané oblečení, toaletní papír hnijící zeleninu podél silnice.
Když jsme se blížili k místu konání festivalu, začal jsem být zvědavý, jak bude místo vypadat. Představoval jsem si, že to bude něco jako máme na festivalech v Polsku, s velkým podiem, vegetariánskou restaurací, obchůdky a mnoha stany s tabulemi popisujícími védskou kulturu. Ale čekalo mě velké překvapení.
Když jsme zahnuli za roh a přejeli jsme přes otevřenou stoku, náhle jsem před sebou spatřil festivalovou scénu. Skládala se z jednoho malého pódia.
„To je všechno?“ řekl jsem řidiči.
„Čekal jsi něco víc?“ řekl.
„No, ano. Vlastně…“
Zasmál se, když říkal, „Kdybychom tu toho měli víc, ukradli by nám to přímo před nosem. Už se to stalo předtím. Během jednoho festivalu ukradli všechno. Jsou hrozně chudí. Tohle je Tribhuvanáthův recept. Trpělivost.
Uvidíš, že to funguje. Pamatuj: jsi v srdci Afriky, nebo Evropy nebo Ameriky.“
Vyšel jsem z auta, prošel jsem skrz dav lidí. „Co myslíš, kolik je tu lidí?“ zeptal jsem se oddaného, který šel se mnou.
„Obvykle mám tolik lidí každý festival, několik tisíc,“ odpověděl.
Když jsme nakonec došli k podiu, posadil jsem se na židli. Spatřilo mě pár afrických děti stojících v první řadě a zamávalo mi s voláním „Muzungu! Muzungu!“
„Jsi si jistý, že sem nepřišli jen proto, aby viděli nějaké bělochy?“ řekl jsem Giridhárimu.
Odpověděl mi s úsměvem, „To možná jen částečně. Ale většina lidí, co přišli, vědí, že jde o duchovní program. Zajímá je to, protože materiální život jim nemá naprosto co nabídnout.“
Při pohledu na dav lidí jsem zjistil, že většina z nich nemá boty. Také jsem si všiml, že někteří lidé mají s sebou různé druhy kelímků, misek, talířů a dokonce i hrnců.
Giridhári si mě všiml a řekl, „Slyšeli, že Hare Krišna znamená rozdávání jídla, ale mají také hodně dobrých otázek. Uvidíš.“
Sedl jsem si a čekal, až začne představení na scéně, a zatím jsem se rozhlížel okolo. Vypadalo to, že se nacházíme na špinavém parkovišti. Všude okolo nás byly polorozpadlé budovy, ověšených šňůrami s prádlem. Vzadu na parkovišti stál bar se jménem Nový bar u Joea, který neměl žádná okna. Dav čekající na program se zřejmě skládal z lidí všech věků a bylo tak nacpáno, že se nikdo nemohl pohnout.
Konečně kírtanem začal program na podiu. Nejprve lidé jen zírali na oddané, mnozí z nich nejspíš slyšeli Krišnova svatá jména poprvé. Pak se pár z nich začalo pohybovat podle rytmu kírtanu. Někteří zpívali.
Pak oddaní zahráli krátkou scénku. Lidem se líbila. Pak přišli Little Go Kool. Skupina těch osmi kluků se na mě nervózně podívala. Věděli, že to je jejich šance, jak se dostat na festivalové turné v Polsku. Kdyby se osvědčili, mohl by to být jejich životní výlet.
Když začali zpívat, dav ožil. Hráli dobrou rapovou hudbu, ale důležitější bylo, že věděli, o čem zpívají. Všichni vyrostli na ulici a sami se museli prát o přežití. Oddaní v Kisumu je doslova vytáhli z ulice a přivedli je do chrámového sirotčince.
Zatímco vystupovali, všiml jsem si, že hodně dětí z hlediště se k nim vztahuje. Kluci zpívali:
„Bylo nebylo na ulicích v Africe
Žilo tolik dětí bez přístřeší
Kluci jedoucí těžce v drogách a zločinu
Holky prodávající své tělo
Kouřící trávu, čichající lepidlo
S policií pořád v patách.
Takhle jsem žili
Ale teď máme nový život
Pryč z afrických ulic.
Tohle je příběh těch šťastnějších
Je to příběh o jejich vítězství.“
Když kluci zpívali o zlu napáchané nemocí AIDS, mnozí rodiče postrčili své děti dopředu, aby pořádně slyšely. Když pak skupina zpívala Hare Krišna, ty samé děti zpívaly také a tancovaly.
Zatímco kluci scházeli ze scény, ukázal jsem ji palec nahoru, čímž jsem jim naznačoval, že se mi jejich show líbila. Zubili se od ucha k uchu, ale drželi se až do autobusu, kde začali skákat radostí a zpívat z plných plic.
Pak ke mně najednou přišel uvaděč programu a řekl mi, „Teď ty.“
„Už je čas?“ řekl jsem překvapeně.
„Show trvá jen tři hodiny,“ řekl, „a většinou se jen zpívá kírtan.“
Začal jsem svou přednášku vysvětlováním významu lidského života a pak jsem přešel k rozebírání utrpení materiální existence. Ale jak jsem mluvil, začal jsem si být postupně více vědom toho, že mé publikum má s těmito věcmi více zkušeností než já. Po pár minutách jsem se začal cítit divně. „Kdo jsem já, abych jim říkal, že materiální život je utrpení?“ říkal jsem si. „Radši jim vyjevím tu pozitivní alternativu.“ Pak jsem začal vysvětlovat prospěch plynoucí ze zpívání Hare Krišna – jak očišťuje srdce a probouzí lásku k Bohu.
Pak jsem začal s kírtanem. Někteří lidé reagovali na mé zpívání, ale mnozí se drželi zpátky. Náhle jsem dostal nápad. Zrychlil jsem tempo kírtanu a přestal jsem zpívat, čímž jsem naznačil oddanému hrajícímu na mridangu, aby to rozjel. Jakmile začal hrát sólo, celý dav začal najednou tancovat v jejich africkém stylu. Nějakou dobu jsem je tak nechal. V jednu chvíli se na mě oddaní podívali, jako by chtěli říct, „Co se to tady děje?“ V tu chvíli jsem začal znovu zpívat, ale pouze dvě slova mantry najednou. Tentokrát všichni zpívali s námi. Takto jsem pokračovali 45 minut – zazpíval jsem dvě slova mantry a celý dav odpovídal. Když jsem nakonec odešel ze scény, někteří lidé z davu za mnou přišli a nadšeně si se mnou potřásali rukama.
Ale jakmile jsem si sedl, uvaděč za mnou přišel znovu a řekl, „Mahárádžo, musíš jít znovu na scénu. Je čas na otázky a odpovědi.“
„Ale já jsem myslel, že si teď vezmou prasádam,“ řekl jsem.
„To ano,“ odpověděl. „Ale zároveň jim u toho můžeš odpovídat na otázky.“
Odevzdal jsem se, i když jsem si říkal, jak budou probíhat otázky a odpovědi v tom zmatku, který jsem při rozdávání prasádam předpokládal.
Moje pochyby se rozptýlily, když jsem přišel na scénu a spatřil jsem dlouhou řadu lidí – nečekali však na prasádam, ale na otázky. Na konci programu jsme měli další bouřlivý kírtan, a pak jsem odešel ze scény.
Zatímco jsem šel zpátky k dodávce, užasle jsem sledoval obrovský zástup lidí okolo stánku s knihami, jak kupují knihy Šríly Prabhupády. Najednou se z reproduktorů ozvala nahrávka Tribhuvanáthova kírtanu. Zastavil jsem se, rozhlédl jsem se okolo a díval jsem se, jak lidé odchází a mnozí si stále ještě zpívají Hare Krišna. Tak jako Giridháriho toho rána i mě přemohly emoce.
„Stovky a tisíce afrických lidí už musely navštívit tyto programy za Tribhuvanátha,“ pomyslel jsem si. „Mnozí oddaní v ISKCONu pravděpodobně neví o tomto jeho obrovském příspěvku tady v Africe.“
Zrovna v tu chvíli se mě jeden oddaný procházející kolem zeptal, jestli napíšu o mé návštěvě Keni kapitolu do mého deníku.
„Samozřejmě,“ řekl jsem.
„O našem chrámu?“ zeptal se.
„Ano,“ odpověděl jsem. „Ale hlavně o Tribhuvanáthovi dásovi. Díky jeho úsilí dostali tito lidé a mnoho dalších Afričanů jako tito šanci okusit sladkost zpívání Krišnových svatých jmen. Takový vaišnavský hrdina by měl získat uznání, jakého se mu zasluhuje.“
Šríla Prabhupáda píše:
Prosím přijmi moje požehnání. Obdržel jsem tvůj dopis z Bombaje datovaný 24. května 1972, spolu s pěkným článkem Prabhupáda: Indický národní hrdina. Jsem ti za tvá laskavá slova o mně velmi vděčný, ale osobně si nemyslím, že bych něco udělal, jen předávám to nejlepší poselství, jaké je. Ve skutečnosti každý, kdo je upřímným Krišnovým oddaným a kdo vykonává službu kázáním tohoto poselství, je považován za hrdinu. Takže vy jste všichni hrdinové vaší země a vašeho lidstva. Hrdina znamená někdo, koho chtějí lidé následovat jako příklad té nejlepší osoby. Staňte se proto všichni takovými, dokonalými příklady Krišny si vědomých hrdinů a hrdinek a kázejte toto poselství přesně tak, jak jsem vás to učil, velice vážně a plně přesvědčeni, a ostatní automaticky přijdou a připojí se. Všichni bychom měli být jako jedna velká armáda hrdinů Pána Čaitanji Maháprabhua.
(dopis Višakha dásí, 6. června 1972)