19. kapitola

11. - 25. října 2006

Plod Vrindávanu

Krátce po našem výletu do Bangladéše jsme Dhruva dás a já dorazili do Dillí a taxíkem jsme odjeli do Vrindávanu. I když jsem tu za posledních 35 let byl již mnohokrát, příchod do tohoto transcendentálního sídla je vždy nový a rozradostňující zážitek. Chtěl jsem vstoupit do Vrindávanu ve správném rozpoložení mysli, a tak jsem si během naší tříhodinové cesty autem četl z jedné z mých oblíbených knih, Vrindávan-mahimámrity.

grnanti suka sarikah sucaritani radhapates tad eka paritustaye tru
latah sadotphullitah saramsi kamalotpaladibhirdhusca yatra sriyam tad
utsava krte manah smara tad eva vrndavanam

"Vždy medituj o blaženém sídle Vrindávanu, kde papoušci neustále zpívají o sladkých vlastnostech Rádhy a Krišny a kde stromy, rostliny, květiny, ovoce a větvičky umocňují krásu kraje. Jsou vždy radostní, protože se plně zaměstnávají ve službě Pánovi Rádhy. Kéž vždy medituji o takovém okouzlujícím sídle extáze."

(Šrí Vrindávan-mahimámrita od Šríly Prabhodhánandy Saravatího, 17. šataka, verš 97)

Příštího dne jsme spolu s dalšími 250 oddanými započali náš vrindávanský parikram návštěvou chrámu Madana móhany poblíž řeky Jamuny. Když jsme vykročili po prašné cestě, měl jsem pocit, že tento rok bude parikram plný sladkosti a neknečné milosti.

Netrvalo dlouho, než se má očekávání splnila.

Po návštěvě chrámu Madana móhana jsem dostal nápad. "Zajděme rychle do chrámu Vradža móhana," řekl jsem Dhruvovi. "Rád bych vzdal úctu Božstvům Naróttama dáse Thákura."

Již několik let já a mí žáci pomáháme obnovit původní krásu tohoto chrámu. Je jedním z míst ve Vrindávanu, kam chodím pro duchovní útočiště a inspiraci.

Vešel jsem do chrámu a vzdal jsem své poklony Božstvům. Zdejší púdžárí, můj přítel, pak přišel ke mně. "Mahárádžo," řekl, "celý rok jsem na tebe čekal. Mám úžasné překvapení. Pojď se mnou do mého pokoje."

Vstoupili jsme do jeho jednoduché místnosti a já s Dhruvou jsme se posadili na zem. Púdžárí sáhl pod jednu z polic a sundal z ní malou dřevěnou krabičku. Pomalu ji otevřel, vyndal z ní překrásnou Šalagráma-šilu a vložil mi ji do ruky.

Neměl jsem slov.

"Kopali jsme základy pro nový dům pro hosty za chrámem," řekl, "a prokopali jsme se do zbytků prastarého chrámu, který ležel pět metrů pod zemí. V jedné z místností jsme našli tento Šalagrám. Dávam ti ho jako výraz vděčnosti za všechno, co ty a tví žáci děláte pro obnovení našeho chrámu."

Později když jsme se vraceli zpět k naší skupině, nesl jsem pečlivě s sebou toto příznivé Božstvo. "A to je teprve náš první den ve Vrindávanu," řekl jsem Dhruvovi. "Jen si představ, jaké transcendentální zázraky nás ještě čekají."

Pak jsem citoval verš od Šríly Rúpy Gósvámiho,

madhavya madhuranga kanana pada praptadhirajya sriya vrindranya vikasi
saurabha tate tapiccha kalpa druma nottapam jagad eva yasya bhajate
kirti cchata cchayaya citra tasya tavanghri sannidhi jusam kim va
phalaptir nrinam

"Ó překrásný, voňavý tamálový strome přání kvetoucí ve vrindávanském lesíku, kterého objímá pnoucí rostlina mádhaví Bohyně vládnoucí tomuto lesu, ó strome, jehož stín ochraňuje svět před záplavou planoucího utrpení, jaké úžasné plody lidé najdou u tvých nohou?"

(Šríla Rúpa Gósvámí, Utkaliká Vallari, verš 66)

O dva dny později jsem vzal oddané na parikram okolo kopce Góvardhanu. Šli jsme pomalu, protože jsme zpívali bhadžany a popisovali každé svaté místo, které jsme mijeli. Když jsme dorazili ke svatému jezírku Góvinda kund, kde kráva surabhi koupala Pána Krišnu svým mlékem, požádal jsem se svého duchovního bratra Čaturátmu dáse, aby oddaným pověděl o této zábavě, a sám jsem si sedl kousek dál na břeh jezírka.

Byl jsem unavený a bylo mi horko, a chladivý větřík od jezírka mě rychle osvěžil. Celá atmosféra byla okouzlující, poblíž se pásli bílé krávy, okolo poletovali zelení papoušci a pávi posedávali po stromech. Přemýšlel jsem o duchovním významu tohoto místa, když ke mně náhle přišla asi osmiletá vesnická holčička a beze slova si vedle mě sedla. Začala zírat na jezero, přesně jako já. Takto jsme tam spolu seděli a asi půl hodiny jsme meditovali o Góvinda kundu. Sem tam jsem se na ni podíval a usmál jsem se. Odpověděla na toto mé gesto lehkým pokýváním hlavou ze strany na stranu, jak to lidé v Indii dělají.

Nakonec se na mě otočila. "Babá," řekla a natáhla ke mně zavřenou ruku, čímž naznačovala, že mi chce něco dát. Nastavil jsem dlaň a ona mi do ní dala krásnou Góvardhana šilu.

Sladce se usmála. "Giridádža." řekla a odběhla si hrát s přáteli poblíž.

Tato malá šila byla hnědá s malým bílým trojúhelničkem uprostřed. Dlouho jsem se na ni díval. Pak jsem popošel několik kroků k jezírku a vykoupal jsem šilu v těchto posvátných vodách.

Zatímco jsem kráčel zpět k oddaným, přemítal jsem o svém velkém štěstí. Nejlepší cesta, jak dostat Góvadhana šilu, je přímo od Vradžavásího, člověka žijícího ve Vrindávanu, a já jsem o to ani nežádal a byl jsem požehnán takovou šilou z rukou malé dívky žijící u kopce Góvardhan.

Když jsem ukázal šilu oddaným, každý žasl.

Ale strom přání z Vrindávanu nesl ještě další plody.

Příštího dne jsme pokračovali v našem parikramu okolo Góvardhanu tam, kde jsem přestali. Když jsme na konci dne dorazili k Uddhava kundu, s radostí jsem znovu spatřil mého starého přítele Vradžavásího, Giridádžu dáse. Dělá púdžárího u Uddhava kundu už přes 50 let.

Spěchali jsme k sobě, abychom se pozdravili. Zatímco jsme se objímali, meditoval jsem o tom, jak velké štěstí to mám, že mohu držet v náručí tak čistého oddaného. Jednou mi řekl, že jeho otec před jeho početím vykonal pět tisickrát parikram okolo Góvardhanu.

Posadili jsme se a já jsme přes hodinu vyprávěl oddaným od transcendentálním významu Uddhava kundu, Girirádža dás seděl trpělivě po mém boku. Neumí ani slovo anglicky, ale jeho tvář se rozjasnila pokaždé, když jsme vyslovil jméno Pána nebo jednoho z jeho věčných společníků jako Uddhava.

Jakmile jsem skončil, sáhl na oltář, zvedl velkou Góvardhana šilu a vložil mi ji do ruky. Znovu jsem byl překvapen takovou milostí, která přichází sama od sebe. Byl jsem překvapen, že tato šila velice připomíná tu malou, kterou jsem dostal předtím u Góvinda kundu.

"Uctíval jsme ho po třicet let," řekl mi Girirádža dás. "Dal mi ho jedene starý sádhu, který žil v malé jeskyni na kopci Góvardhan, poblíž Góvinda kundu."

Když toto říkal, znovu jsem se podíval na šily v mých rukou. Připadalo mi, že se stávají více a více cennými.

Všichni oddaní se shlukli okolo, aby spatřili šilu. Girirádža dás uchopil mou ruku a podíval se na mě se slzami v očích. "Jsem už starý," řekl. "Mohu zemřít již brzy. Dávám ti tu nejmilovanější věc, co mám. Dávám ti svůj život."

Nemohl jsem najít způsob, jak se mu odvděčit za jeho laskavost, a tak jsem mu padl k nohám a po dlouhou dobu jsem mu skládal poklony.

Příštího rána jsem začal uctívat tyto dvě Góvardhana šily. Mnoho oddaných během dne přicházelo shlédnout jejich krásu. Myslel jsem si, že jsem dosáhl vrcholu milosti ve svatém dhámu.

Ale ještě to nebylo všechno.

Nedlouho po našem Góvardhana parikramu jsme navštívili Učagaon, místo zjevení Lality déví, nejbližší sakhí Šrímatí Rádhárání. Několik dní jsem se připravoval čtením o Lalitě déví - jejích osobních vlastnostech, jejích speciálních zábavách a její službě v zábavách Rádhy a Krišny. Zatímco nás stovky kráčelo po prašné cestě vedoucí ke kopci, kde se nacházela Lalitina vesnice, přemýšlel jsem o mém duchovním mistrovi, Šrílovi Prabhupádovi. Jedině díky jeho milosti mohu byť jen umístit svou nohu na svatou půdu.

Když jsme přecházeli malý mostek přes nějakou říčku, všiml jsem si dvou oddaných, kteří na druhé straně hovořili s farmářem. Byl to starý muž, typický Vradžavásí - oblečený v jednoduchém bílém dhótí, starých botách, vestičce a starím čadaru. Přišlo mi divné, že s ním oddaní hovoří tak dlouho.

"Určitě nemluví místním vradžaváským dialektem," pomyslel jsem si, "a takový chudý farmář zcela jistě nemluví anglicky."

Když jsem došel ke skupince, překvapil mě farmářova plynulá angličtina. Chvíli jsem poslouchal a pak jsem k němu promluvil. "Pane," řekl jsem, "jak to, že mluvíte tak dobře anglicky?"

Usmál se. "Když jsem byl velmi mladý," řekl, "toužil jsem naučit se anglicky."

Poté, co ostatní oddaní odešli, zjistil jsem, že je také vyzná ve védských písmech.

"Mnoho zábav Rádhy a Krišny se odehrálo v těchto místech," řekl a mrkl na mě okem.

Natáhl ruku a ukázal. "Tam na kopci je místo zjevení Lality déví," řekl. "Ona je vedoucím všech sakhí."

"A hned támhle," pokračoval, "gópí vyhlásili Šrímatí Rádhárání královnou Vrindávanu. A tady na straně, hned za těmi stromy, Rádhárání vykonala svatební obřad pro Lalitu a Krišnu."

Pochichtával se, když říkal, "Rádhárání se tak rozradostnila, že jí spadl závoj a přistál na skále," řekl. "Stále ještě můžete vidět jeho otisky na tamtom kameni. Říká se mu čitra-vičitra-šila."

"Víte toho hodně," řekl jsem.

 Zasmál se. "Každý tady zná tyto věci," řekl. "O ničem jiném nemluvíme."

Jeho výraz zvážněl. "Ale rychle se to mění," řekl. "Materiálním pokrokem a západním vlivem je naše kultura ve Vrindávanu špatně ovlivněna. Lidé se teď víc zajímají o televizi a videa z Bollywoodu. Dokonce i tady."

"To mě mrzí," řekl jsem.

Požádal jsem farmáře, ať jde s námi nahoru na kopec do Učagaonu. Po cestě jsme pokračovali v rozhovoru.

"Baví mě být farmářem," řekl. "S mou znalostí angličtiny bych si mohl najít slušnou práci ve městě, ale to by pro mě znamenalo opustit Vrindávan. A to nikdy neudělám."

Když naše skupina dosáhla vrcholu kopce, začal jsem mluvit o Šrímatí Lalitě déví a vypočítával jsem její transcendentální zábavy. Můj úctihodný host seděl vedle mě a očividně si užíval tuto řeč.

Ale jak jsem mluvil dál, cítil jsem se víc a víc zahanbeně. "Tento muž se narodil ve Vrindávanu," pomyslel jsem si, "a žil tady celý svůj život. Zná všechny tyto věci lépe než já. Kdo jsem jám abych tu mluvil před ním?"

Po mé řeči jsme si spolu s farmářem sedli k prasádam a já jsem si všiml, že má s sebou malou taštičku.

"Co v ní máte?" zeptal jsem se.

Usmál se, otevřel tašku a vyndal z ní anglickou edici knihy Krišna,

"Cože?" řekl jsem. "Kde jste se k ní u všehc všudy dostal? Tuto knihu napsal můj duchovní mistr, Šríla Prabhupáda."

"Našel jsem ji v autobuse před dvěma lety," řekl. "Už jsem ji sedmnáctkrát přečetl."

"Sedmnáctkrát?" řekl jsem.

"No ano," řekl. "Je to má oblíbená kniha. Mluví se v ní jen o Vrindávanu,"

Na moment zmlkl. "Slyšel jsem o tom, jak váš duchovní mistr odešel do západních zemí a osvobodil mnoho lidí. Chtěl bych si přečíst více jeho knih, ale nemohu si to dovolit."

Teď přišla příležitost pro mě: šance sloužit pravému Vradžavásímu.

Dáte-li mi svou adresu," řekl jsem, "pošlu vám celý set Šrímad Bhágavatamu."

"Samozřejmě," řekl. "Ale neotálejte s tím moc dlouho."

"Proč?" zeptal jsem se.

"Už je mi přes padesát," řekl. "Chci začít cestovat."

"Po všech svatých místech v Indii?" řekl jsem.

"Ne, ne," řekl. "Chci cestovat po Vrindávanu a dělit se s každým o to, co jsem se naučil od vašeho duchovního mistra."

"Opravdu?" řekl jsem.

"Ano," řekl. "kdyby lidé v těchto vesnicích věděli o tomto poselství, Vrindávan by mohl být zachráněn před útokem západní kultury."

Jeho zaroslá obočí se zvedla. "Tak jako váš duchovní mistr odešel na západ a osvobodil mnoho lidí," řekl, "může jeho učení obnovit původní slávu vrindávanské kultury."

Když jsme se loučili, objali jsme se. "Děkuji vám," řekl jsem. "Děkuji vám za zvýšení víry ve svatou zemi Vrindávanu a v mého duchovního mistra a také v jeho transcendentální knihy."

Šríla Prabhupáda napsal:

"Lepší bude, když ty sám budeš dělat co nejvíc k rozšíření vědomí Krišny rozdáváním literatury, kírtany a prasádam. To bude mít stejnou sílu, jako bych tam přijel osobně. Jsem velmi nadšen z rozdávání knih a jsem velmi zadlužen vám všem za vaší neunavitelnou snahu o to, aby každý člověk v Americe dostal jednu z mých knih. Pokud si jen přečtou
jednu stranum i kdyby nevěděli nic jiného mohou dosáhnout dokonalosti."

(dopis Hari Basarovi, 20. dubna 1974)