18. kapitola
6. - 10. října 2006, Indie
„Tajuplné starožitnosti“
Protože na Evropu se snášel pomalu podzim, začal jsem uvažovat o své každoroční poutní cestě do Indie. Cesta do Indie je pro člověka v odříkavém řádu života více nutností než přepychem. Aby mohl sannjásí správně vykonávat svou službu, musí být vždy čistý v srdci, a k očištění srdce a vybudování duchovní síly není žádný lepší prostředek než strávit příznivý měsíc Kártika ve svaté zemi Vrndávanu.
Celé léto jsem měl nabité kázáním, a tak jsem si zapomněl rezervovat letenku do Indie. Když jsem konečně zavolal svému cestovnímu agentovi, řekl mi, že má jen jedno volné místo na 6. října, jen pár dní před začátkem Kártiku. Okamžitě jsem si ho zamluvil.
Později toho dne jsem volal svému žákovi Dhruvovi dásovi, abych se ho zeptal na možnost navštívit další svatá místa Indie před naším plánovaným vrndávanským parikramem během Kártiku. Hovořili jsme o Haridvaru, Tirupati, Udupi. Pak mě najednou něco nadchlo.
„Pojeďme do Bangladéše,“ řekl jsem, „a navštívíme místo narození velkého světce Narróttama dáse Thákura v Kéturí. Nikdy nezapomenu na ten úžasný zážitek z mé návštěvy před dvěma lety s Rádhánáthem Svámím.“
Dhruva souhlasil. O pár dní později jsem odletěl do Dillí a setkal se tam s Dhruvou. Příštího dne jsme šli na bangladéšské velvyslanectví vyzvednout si víza. Přijeli jsme dřív, abychom se vyhnuli dlouhým frontám, ale mohli jsme si klidně dát na čas, protože tam nebylo ani živáčka. A co víc, když jsme vešli do oddělení vydávání víz, muž za přepážkou tvrdě spal.
„Promiňte pane,“ řekl jsem. „Rádi bychom dostali víza.“
S trhnutím se probudil. „Coto?“ řekl. „Víza?“
„Ano pane,“ řekl jsem. „Tady se vydávají, není to tak?“
Pomalu se postavil, protáhl si ruce a zívnul. „Ano ano,“ řekl. „Je to tak.“
Prohrabal se několika zásuvkami a našel v nich nějaké podací formuláře. Podal nám je.
„Jak dlouho chcete zůstat?“ zeptal se.
„Jen tři dny,“ řekl jsem, „je to jen výlet narychlo.“
Vyplnili jsme přihlášky a čekali jsme na vyřízení víz. Všiml jsem si plakátu na zdi: „Navštivte Bangladéš, než tam přijdou turisti.“
Zmínil jsem se o tom úředníkovi a ten se zasmál. „Ten plakát je přes 30 let starý,“ řekl. „Byl vydán po válce, v roce 1971. Jen pár turistů navštívilo Bangladéš předtím, a ještě méně potom.“
Následujícího dne jsme odletěli do Kolkaty a čekali jsme na další spoj do Dháky, hlavního města Bangladéše. V jednu chvíli jsem se podíval na tabuli oznamující odlety a uviděl jsem, že náš let byl odložen. Vyskočil jsem a šel jsem k přepážce společnosti Biman Bangladesh.
„O kolik je ten odložen?“ zeptal jsem se muže za přepážkou.
„Minimálně o 4 hodiny,“ řekl, aniž by zvedl oči od své práce.
„Prosím?“ řekl jsem. „Čtyři hodiny!“
Rozhlédl jsem se okolo, abych zjistil, jestli je ještě někdo kromě mě rozčílen, ale nikoho dalšího jsem neviděl.
„Kde jsou všichni ostatní cestující?“ zeptal jsem se.
„V dnešní době jich moc není,“ řekl.
O pět hodin později naše letadlo konečně vzlétlo s pouhými 20 pasažéry na palubě.
Do Dháky jsme dorazili pozdě v noci a rychle jsme prošli celní a imigrační kontrolou, protože tam bylo tak málo cestujících. Propásli jsme náš další let do Rádžšahi a museli jsme čekat do příštího dne na změnu rezervace. Když jsme mívali na taxi, Dhruva se mě zeptal, kam vlastně jedeme.
„Zůstaneme v místním ISKCONském chrámu,“ řekl jsem. „Mám jeho adresu v mé tašce.“
Naskočili jsme do taxíku a já jsem dal řidiči tuto adresu.
„Pane,“ řekl, „nemůžu vás teď v noci zavézt do této části města. Je to příliš nebezpečné.“
Naklonil jsem se dopředu. „Nebezpečné? Není to jedna ze špatných částí města. Už jsem tam jednou byl.“
„Pane,“ řekl. „Dnes proběhly násilné demonstrace. Některé skupiny se ještě stále potulují okolo. Teď je příliš riskantní tam jet.“
Posadil jsem se zpátky. „Chápu,“ řekl jsem. „Tak nás tedy odvezte do nejbližšího hotelu. Něco za normální cenu.“
Když jsme z letiště jeli směrem do města, všiml jsem si, že ulice jsou vylidněné a plné kamení, cihel a rozbitých lahví.
„Co to má být?“ zeptal jsem se řidiče.
„To je z demonstrací, pane,“ řekl. „Během odpoledne nikdo nemohl jet na letiště ani z něj.“
„Proto byl náš let tak opožděn,“ řekl jsem Dhruvovi.
Zapsali jsme se v hotelu a rychle jsme usnuli. O pár hodin později jsem se probudil z noční můry, ve které mě honili demonstranti.
Příštího rána jsem uviděl pod dveřmi noviny, které jsme dostali zdarma od hotelu. Zvedl jsem je. Hlavní titulek křičel: „Stávky od Key Points až do města“.
„Několik mrtvých, mnoho zraněných,“ říkal podtitulek. „Více demonstrací plánováno na dnešek.“
Do demonstrací bylo zapojeno mnoho skupin. Článek hovořil o dělnících z továren nespokojených s svými platy a o dalších skupinách nespokojených s vládními poplatky za elektřinu. Z internetu už jsem věděl, že stávky a násilní demonstrace jsou velmi častým jevem v sociálním životě Bangladéše. Celá jeho historie se skládá vlastně jen z sociálních hnutí a násilné politiky.
„Nejlepší bude rychle z Dháky odjet,“ řekl jsem Dhruvovi. „Zavolej na aerolinky a řekni jim, že jsme nestihli náš let do Rádžšahí, a požádej je, ať nám udělají novou rezervaci na dnešní ráno.“
Dhruva přišel zpátky za deset minut. „Všechny lety do Rádžšahí jsou na příštách deset dní plné,“ řekl.
Na chvíli jsem se zamyslel. „Tak tedy zamluv let do Džéssóré,“ řekl jsem. „To je hodinu a půl cesty autobusem do Bénápólu, kde Haridás Thákur dělal svůj bhadžan. Mají tam pěkné ubytování pro hosty, kde můžeme zůstat.“
Dhruva se vrátil za pár minut. „Lety do Džéssóré jsou plné na celý týden,“ řekl mi.
„Tak zkus Sylhet,“ řekl jsem. „To je místo zjevení Advaity Áčárji.“
Dhruva byl pryč trochu déle. Nakonec se vrátil s nepořízenou. „Žádná místa na celý týden,“ řekl. „Vypadá to, že se tu musí lety rezervovat s předstihem.“
Odmlčel se. „Guru Mahárádži,“ řekl, „co tu budeme dělat celé tři dny? Nemůžeme jet do chrámu. Nemůžeme ani vyjít ven z hotelu.“
„Pro teď budeme jen zpívat svá kola,“ řekl jsem.
Celý den jsme džapovali a četli.
Tu noc se mi znovu zdálo, že mě honí skupina demonstrantů. Když jsem se příští ráno vzbudil, hned jsem popadl noviny ležící pode dveřmi.
„Čtyři mrtví v potyčce s policií,“ říkal titulek. „Místní aktivisté slibují odvetu.“
„Zavolej na aerolinky,“ řekl jsem Dhruvovi, „a zjisti, jestli můžeme letět zpátky do Indie už dnes místo zítřka.“
Ale odpověď byla znovu záporná. „Zpáteční let do Kolkaty už je obsazený,“ řekl mi.
Opět jsme jen džapovali a četli celý den.
Následujícího rána jsem se znovu díval do novin. „Je to velké město,“ řekl jsem Dhruvovi. „Vypadá to, že stávky a demonstrace jsou jen na určitých místech. Podíváme se ven z hotelu. Už to tady nevydržím.“
Odpoledne jsem potvrdili naše letenky na večer a vyšli jsme z hotelu poprvé od té doby, co jsme dorazili.
Doprava byla hustá a dlouho jsme čekali na taxi. „Pojedeme do chrámu,“ řekl jsem Dhruvovi, když jsme konečně do jednoho taxi nastoupili. Ale řidič o tom nechtěl ani slyšet.
„Je tak nebezpečné tam jet?“ řekl jsem.
„Dneska ne,“ odpověděl. „Ale je to moc daleko a já už brzo končím.“
Ale ani Dhruva ani já už jsme nechtěli znovu čekat na ulici. „Tak nás tedy odvezte do nejbližší pěkné části města,“ řekl jsem.
Řidič se zasmál. „V tomhle městě toho moc pěkného nenajdete,“ řekl.
„No dobře,“ řekl jsem, „tak nás vezměte na nějaké turistické místo.“
„Sem žádní turisté nejezdí,“ opáčil.
„Můžete nám tedy navrhnout nějaké místo, kam můžeme jet?“ zeptal jsem se.
Pokrčil rameny. „Vezmu vás do starého města,“ řekl. „Je tam klid.“
Jeli jsme asi hodinu dopravními zácpami a nakonec jsme dorazili na nějaké tržiště.
„Tady vás nechám,“ řekl řidič. „Já jedu domů.“
„Kde to jsme?“ zeptal jsem se.
„To je starý bazaar,“ odvětil.
Když jsme vystoupili z taxíku, uviděl jsem umělce vyrábějící náramky, bubny a mosazné zboží. Očividně jsme byli v hinduistické čtvrti.
„Je to tu trochu jako v Indii,“ řekl jsem Dhruvovi.
Zatímco jsme procházeli tržištěm, lidé na nás zírali. Bylo nám jasné, že když už do Bangladéše přijedou nějací turisté, asi moc nechodí do těchto oblastí. Chvíli jsme se tu procházeli a už jsme se chtěli vrátit do hotelu, když jsem si všiml malé postranní uličky.
„Pojďme tudy,“ řekl jsem Dhruvovi.
Ulička byla obklopena budovami na obou stranách, takže byla dost tmavá. Šli jsme jí asi 50 metrů a už jsme se obraceli k odchodu, když jsem spatřil malý krámek s potrhanou návěští s nápisem „Starožitnosti“.
Abychom mohli vejít, museli jsme sklonit hlavy. Když si mé oči zvykli na tlumené světlo, rozpoznal jsem hromady starých mosazných nádob a náčiní. Na zdích visely zaprášené malby králů a královen z minulých věků. Tu a tam ležely staré meče a také pár starobylých předmětů k púdže jako nádobky a lžičky k áčamanu. Ve třech špinavých skleněných regálech se povalovalo množství starých hodinek, nevyleštěných šperků a jiných podivných věciček. Všude možně visely staré lampy a těžko se tam dalo vůbec projít.
Procházely jsme se obchodem asi 15 minut, když jsme náhle zaslechli mužský hlas. „Už jsem tu neměl zákazníky ani nepamatuji,“ říkal.
Otočil jsem se a spatřil jsem staříka sedícího za pultem. Říkal jsem si, proč jsem ho neviděl, už když jsme vešli dovnitř, a přičítal jsem to tomu, že se vůbec nehýbal.
Musel jsem přimhouřit oči, abych ho v tom matném světle viděl. „Dobré odpoledne, pane,“ řekl jsem. Procházeli jsme se touto částí města a došli jsme až do vašeho krámku.“
„Hledáte něco konkrétního?“ řekl a stále se nehýbal.
„Nic zvláštního,“ řekl Dhruva.
Muž si náš chvíli pozorně prohlížel.
„Můžu vám ukázat pár neobvyklých kousků,“ řekl pak, „ale musel bych pro ně jit ke mně domů. Tady je nemám.“
„Co třeba máte na mysli za věci?“ zeptal se Dhruva.
„Mám celá staletí starou minci,“ řekl. „Když na ni položíte semínka, okamžitě zmizí.“
„Vážně?“ řekl Dhruva.
„Také mám paví pero, které nehází žádný stín.“
„Páni!“ řekl Dhruva.
„Mám Božstvo Ganéši, které není vidět na žádné fotografii, kterou s ním uděláte.“
„Opravdu?“ řekl Dhruva.
„A také mám nádobu, která neutralizuje jedy.“
„Neutralizuje jedy?“ řekl Dhruva.
„Používala ji královská společnost,“ řekl muž. „V dávných dobách byli králové někdy otráveni, takže si nechávali dávat jídlo do této nádoby předtím, než ho pozřeli. Ale tyto věci vám ukážu, jedině když si budu jist, že je vážně chcete koupit.“
„Cože?“ řekl Dhruva.
„Takové jsou mé podmínky,“ řekl muž.
„Kolik stojí ta nádoba?“ zeptal se Dhruva.
„Dva tisíce dolarů,“ odpověděl.
„Tak jo, Dhruvo,“ řekl jsem se smíchem. „Půjdeme. To je nad naše cenové možnosti.“
Otočil jsem se na toho staříka. „Děkuji vám, pane,“ řekl jsem. „Bylo zajímavé se s vámi setkat.“
Už jsme odcházeli, když jsem si všiml jedné zvláštní věci na stolku.
„Co je tohle?“ zeptal jsem se.
„To není na prodej,“ odpověděl.
„Jen jsem chtěl vědět, co to je,“ řekl jsem.
„To je starý tygří zub,“ řekl.
„Se stříbrným kováním a řetězem,“ řekl jsem.
„Ano,“ řekl. „Náležel jednomu králi před stovkami let.“
„Je na něm něco zvláštního?“ řekl jsem.
„Je velice zvláštní,“ odpověděl.
„Jak to myslíte?“ zeptal jsem se.
„Ten, kdo ho nosí, nebude nikdy mít potíže se špatnými sny,“ řekl. „Bude požehnán a jeho sny budou dobré.“
„Páni!“ řekl Dhruva. „To je teda něco!“
„Dhruvo,“ řekl jsem, „nemusíš věřit všemu, co ti říká.“
Přemýšlel jsem o mých špatných snech z předchozích dvou nocí. Nemohl jsem odolat podívat se blíže na ten tajuplný zub.
„Můžu ho vzít do ruky?“ zeptal jsem se.
Muž zub zdvihl a dal mi ho do ruky.
Byl obrovský a temně žlutý a stříbrné kování na něm bylo celé vyzdobeno ornamenty. Vypadal pradávně.
„Díky,“ řekl jsem a podal jsem mu zub zpátky. Otočili jsme se a vykročili jsme směrem k východu.
„Chtěli byste ten zub koupit?“ řekl muž.
„Ne díky,“ řekl jsem, zatímco jsme otevírali dveře. „Bude určitě příliš drahý.“
„Počkejte chvíli,“ řekl on. „Rád bych vám ho dal za dobrou cenu.“
Dhruva a já jsme se zastavili a otočili se.
„Myslím, že potřebuje nějaké peníze,“ zašeptal Dhruva. „Vypadá to, že mu sem vůbec nikdo nechodí.“
„Kolik stojí?“ řekl jsem.
„Dvě stě dolarů,“ řekl muž.
„To je pěkně levné,“ řekl Dhruva.
„Ne v Bangladéši,“ opáčil jsem. „Je to jedna z nejchudších zemí světa.“
„Já ho pro tebe koupím,“ řekl Dhruva a odešel zpátky do krámku. Zaplatil za zub, vrátil se a podal mi ho.
„Ještě jedna věc, než odejdete,“ řekl muž. „Mám ještě něco dalšího, co by vás mohlo zajímat.“
„O co jde?“ řekl Dhruva.
„O několik párů starých Božstev Rádhá Krišny,“ řekl muž.
„Ale?“ podivil jsem se. „Stará Božstva Rádhá Krišny?“
„Ano,“ řekl muž. „Dvě stě až tři sta let stará. A velice krásná, ale mám je u mě doma.“
„Tak pojďme,“ řekl jsem.
Muž zamkl krámek a vydali jsme se labyrintem uliček k jeho domu. Tam jsme se posadili do obývacího pokoje a jeho syn vyndal zpod velké pohovky několik krabiček. Pak postavil na stůl tři páry starých zašlých mosazných Božstev Rádhá Krišny.
Dhruva a já jsme nemohli uvěřit svým očím.
„Taková Božstva už se prostě dnes nevyrábí,“ řekl Dhruva.
„Jsou tak krásna!“ řekl jsem.
„Přede rozdělením země,“ řekl ten stařík, „tu bylo uctívání Rádhy a Krišny velice populární. Byli uctívání v hinduistických chrámech a domech. Když v roce 1971 propukla válka, mnoho Hindů uteklo do Indie a vzalo s sebou jen tolik, co pobralo.“
„Je úžasné, že taková Božstva neskončila někde v muzeu,“ řekl jsem. „Jejich rysy jsou tak neobyčejné.“
„V této zemi jsou hlavně muslimové,“ řekl. „Lidi tu takové věci nezajímají.“
„Kolik stojí?“ zeptal jsem se.
„Sto dolarů za jeden pár,“ řekl.
Nemohl jsem uvěřit svým uším.
„Ach tak,“ řekl jsem klidně, protože jsem nechtěl vypadat vzrušeně.
Náhle se Dhruva podíval na hodinky. „Guru Mahárádži,“ řekl, „už jsou čtyři hodiny. Připozdívá se. Náš let je v sedm. Jestli teď neodjedeme, nestihneme letadlo.“
Dál jsem se díval na Božstva.
„Stovky let tato Božstva musela být uctívána s láskou a oddaností,“ pomyslel jsem si. „Teď tady jen leží pod pohovkou.“
„Berete kreditní karty?“ zeptal se Dhruva muže.
„V žádném případě,“ odpověděl mu.
„Podívám se, kolik peněz mám u sebe,“ řekl jsem.
Protože jsme jeli do Bangladéše jen na tři dny, nevzal jsem si s sebou moc hotovosti. Sáhl jsem do kapsy a vyndal jsem její obsah. Dalo to dohromady právě trochu přes sto dolarů. Dal jsem je na stůl.
„Vezmu si jeden pár,“ řekl jsem.
Znovu jsem studoval překrásné podoby Božstev, přecházel jsem zrakem z jednoho páru na druhý. Zkrátka jsem se nemohl pro žádný rozhodnout.
„Guru Mahárádži,“ řekl Dhruva nervózně, „už je opravdu hodně hodin.“
Nakonec jsem se rozhodl pro jeden pár Božstev asi 15 palců (asi 38 cm, pozn. překl.) vysoký. Umělecké detaily na něm prostě nemohou být napodobeny.
Když pak stařík ukládal zbylé páry Božstev zpět do krabic a pod pohovku, já i Dhruva jsme posmutněli.
Pak jsem letěli zpět do hotelu, naházeli jsme naše věci do tašek, zavolali jsme si taxi a spěchali na letiště.
Když jsme dali svá zavazadla na prohlídku rentgenem, spatřil úředník kovovou podobu Božstev uvnitř jedné z tašek a požádal nás, ať ji otevřeme.
„Co to je za sochy?“ řekl.
„Ty jsme jen koupili tady na trhu,“ řekl jsem, jako by se nic nedělo.
Přišel další úředník a oba se společně dívali na Božstva.
„Něco hinduistického,“ řekl ten druhý úředník. Pak pokýval hlavou, čímž naznačoval, že můžeme jít.
Když jsem si v letadle ukládal do zavazadlových přihrádek mojí bundu, vypadl z jedné kapsy tygří zub a řetízek. V radosti nad ziskem Božstev Rádhy a Krišny jsem na něj úplně zapomněl. Rychle jsem si ho dal kolem krku.
Já i Dhruva jsme byli vyčerpaní a rychle jsme na sedadlech usnuli. Spali jsme přes hodinu a oba jsme se vzbudili ve stejnou chvíli.
„Dhruvo!“ řekl jsem vzrušeně. „Zrovna jsem měl úžasný sen. Zdálo se mi, že děláme harinám v nějaké muslimské vesnici. Jak jsme zpívali po celé vesnici, všichni lidi vyšli ven ze svých domů, aby s námi zpívali. Zpívali ´Allah Akbar!´ a my jsme zpívali ´Hare Krišna.´ Všichni jsme se chytili za ruce a společně jsme blaženě tancovali. Bylo to tak skutečné!“
Dhruva se podíval na tygří zub okolo mého krku. „Guru Mahárádži,“ řekl, „ten muž říkal , že se přesně tohle stane tomu, kdo bude nosit tento tygří zub. Jen si představ, kdybychom mohli získat to paví pero, minci, Božstvo Ganéši a tu speciální nádobu, která neutralizuje jedy.“
Zasmál jsem se. „To nevadí Dhruvo,“ řekl jsem. „Vezeme s sebou něco nekonečně cennějšího: překrásná Božstva Rádhy a Krišny. Zachránili jsme Je. Teď pro Ně musíme najít vhodný domov.“
Šríla Prabhupáda píše:
„Dostali se ke mně zprávy, že Božstva v Bombaji jsou velice zanedbávána. To je velice zavrženíhodná událost. Rádhá a Krišna by nikdy neměli být zanedbáváni nebo necháni bez ochrany, proto mě zajímá, co jsi udělal pro nápravu této situace. Slyšel jsem, že Madhudvíša zasáhl, aby získal pro Božstva lepší místo. To udělal moc pěkně.“
(dopis žákovi, 2. května 1972)