17. kapitola

Irovo štěstí

19.9. - 5.10.2006

Když jsem byl malý, moje matka často mluvívala o svých britských předcích. "Tvoje babička byla z Walesu," říkala mi při mnoha příležistostech. Ale nejraději měla tu irskou část. "Tvůj dědeček byl Ir z Corku," říkávala s pýchou.

Když můj otec mluvil o svých německých kořenech, předstírala, že ho neslyší. "Podívej se na tváře těch dětí, "Irské oči se usmívají."

"Irovo štěstí, chlapče!" zakřičela z hlavní tribuny, když jsme přes různé překážky vyhrál závod v plavání. Někdy říkala totéž také, když jsem dostal dobré známky při zkouškách.

Není proto divu, že jsem byl vždy zvědavý, co se týče Irska. Kdykoli se ve zprávách něco objevilo o této zemi, vzbudilo to hned můj zájem a přečetl jsem si to a když jednou za rok přišel den svatého Patrika, oblékl jsem si něco zeleného. A bylo mi jasné, že se ve škole nemám míchat mezi čistokrevné irské hochy se jmény jako Sean, Kerry, Neil nebo Ryan. Bylo to podlí rváči. Kopali pod pás a pokračovali v bití, dokonce i když jste se už vzdali.

Můj zájem o Irsko časem vybledl, a když jsem se stal oddaným, dozvěděl jsem se, že jsme všichni věčné duše, nedílné součásti Krišny. Nicméně, když mě irští oddaní brzy ráno poslední zářijový den požádali, abych se zúčastnil putovního festivalu po Irsku, můj zájem z mládí se znovu probral k životu.

"Bude festival v Corku?" zeptal jsem se.

"Ne," řekl Gaura Hari dás. "Chceme udělat festival v Dublinu a Galway. Tribhuvanáthovi festivalové programy na těchto místech vždy slavily úspěch."

Můj dzchovní bratr, Tribhuvanáth dás, který odešel před několika lety, byl Ir. Byl průkopníkem v přivádění vědomí Krišny do Irska a jeho putovní festivalové programy tu naše hnutí velmi proslavilo. Po jeho odchodu se však programy přestaly pořádat.

Na okamžik jsem se zamyslel. "Přijedu," řekl jsem. "Slyšel jsem, že Irové jsou zbožní a bude pro mě ctí oživit festivalový program, který Tribhuvanáth Prabhu započal. Věnujeme festival jeho památce."

A tak 17. září jsem jel na letiště ve Varšavě na letadlo do Dublinu. Jak jsem procházel letištěm, rozhodl jsem se koupitz si pár hygienických nezbytností a tak jsem zašel do obchůdku a stoupl jsem si do řady. Řada byla dlouhá a tak jsem si vzal časopis Times and začal jsem jím listovat.

Najednou jsem za sebou uslyšel mužský hlas: "Staré víno v nových lahvích."

Otočil jsem se a uviděl dobře oblečeného muže.

"Myslel jsem, že lidi od vás takové věci nečtou," řekl.

Rychle jsem odložil časopis. "Ehm, obvykle ne," řekl jsem zahanbeně.

Pak jsem viděl, že měl sám v rukou nějaký časopis. Usmál se a položil ho na ten můj. "Ani já ho nechci," řekl se smíchem. "Jen jsem si ho vzal, abych se dostal do řady za vás."

"Opravdu?" podivil jsem se.

"Právě jsem se před pár hodinami oženil," řekl. "Já a moje žena teď jedeme do Španělska na líbánky."

"Ale," řekl jsem, "gratuluji."

"Když jsem vás uviděl kráčet letištěm, běžel jsem za vámi," řekl.

"Cože?" vyhrkl jsem.

"Ano," řekl on. "Víte, chceme, abyste požehnal naší svatbě."

Žena za pokladnou k náím zvedla oči.

"Jsem obchodník," řekl, "a hodně cestuji. Často od vašich lidí kupuji knížky, když se pohybuji po amerických letištích. Vím, co jste zač.

Dnes na svatbě mluvil kněz nesmírně nudně. Musel to říkat už stokrát. Moje žena plakala. Celé to vzbuzovalo nedobrý pocit. Cítíme, že pokud vy posvětíte naši svatbu, bude požehnaná."

Cítil jsem se trochu trapně. Rozhlédl jsem se kolem a viděl, jak se pokladní usmívá.

"No není to sladké?" řekl s povzdechem.

Na okamžik jsem se zamyslel a pak jsem zvedl ruce. "Nechť vám a vaší ženě Krišna požehná úspěšným a duchovně naplňujícím manželstvím!" řekl jsem.

"Moc vám děkujeme," řekl, když ke mně natahoval ruku, aby si se mnou potřásl.

Pak, když se otočil k odchod, se ke mně ještě přitočil a dal mi do kapsy u bundy stodolarovou bankovku. "To je na misi," řekl s úsměvem.

Během tříhodinového letu jsem vytáhl stodolarovku z kapsy a pečlivě jsem ji uložil do své příruční tašky. V duchu jsem si řekl, že ty peníze použiji na festival v Irsku.

Měl jsem trochu pochybnosti, řečeno jemně. Věděl jsem, že ty festivaly nebudou vůbec takové jako naše festivaly v Polsku, které byly po sedmnácti letech organizované a efektivní. Navzdory všem dobrým záměrům bude irský program neúplný, poskládaný dohromady z různých částí odjinud.

Oddaní, kteří mají čas, se k nám přidají z Anglie, Ukrajiny, Ruska a Polska. Festivalové parafernálie budou pocházet ze zbytků starého Tribhuvanáthova programu a z malého festivalového programu v Anglii. Některé věci nám zapůjčí i různí grihasthové. Jedinou jistotou bude program na scéně, protože jsem pozval různé talentované oddané, kteří účinkují na našich programech v Polsku.

Do Dublinu jsem přijel den před prvním festivalem. Když jsem si promluvil s Tribhuvanéšvarem dásem, polským oddaným, který přijel do Dublinu dřív, aby dělal harinámy a dělal reklamu festivalu v ulicích, vypadalo to, že moje obavy jsou oprávněné.

"Několik dní chodilo ven šest nebo sedm oddaných," řekl, "ale včera jsme byli jen tři. Já jsem hrál na harmoniku a zpíval, jeden oddaný se zavázanou rukou hrál na kartály a nový hoch s dlouhými vlasy a v leviskách rozdával pozvánky."

"To rozhodně není dojem, jaký chci budit při harinámu," pomyslel jsem si.

"Všechno musí být prvotřídní."

"Samozřejmě," přemýšlel jsem dál, "Svatá jména jsou transcendentální a vždy mají očistný účinek na ty, kdo je zpívají nebo naslouchají. Ale jsou-li představena přitažlivě, je tu větší šance, že zaujmou podmíněné duše."

Vybavil se mi dopis Šríly Prabhupády, který jednou napsal mému duchovnímu bratrovi Upéndrovi:

"Zavolám tebe a nějaké další studenty, abyste tam systematicky prováděli harinám. Zpívání Hare Krišna samozřejmě nevyžaduje žádný umělý smysl pro umění, ale i tak, pokud je tento postup prezentován v rytmickém podání, lidé mohou být více přitahováni transcendentální hudbou."

(dopis, 1. června 1968)

Další den jsme šli na harinám s patnácti oddanými. Naneštěstí pršelo a my jsme kvůli úkrytu museli přebíhat od jedné markýzy ke druhé. Nějaké pozvánky se sice rozdali, ale na konci dne jsem cítil, že účast na programu bude malá.

Díky mistrnému managementu zdejšího GBC, Praghóšovi Prabhuovi, má naše hnutí v Dublinu skvělou pověst. Naše dvě vegetariánské restaurace jsou velmi dobře známé a celé týdny dopředu byli hosté informováni o přicházejícím programu. Následující večer byla hala naplněná více než pěti sty lidmi. Bylo to staré zatuchlé místo využívané většinou k rockovým koncertům. Všude byly vylepené stovky plakátů různých skupin, které tu kdy hráli. Vypadalo to ta, že se tam neuklízelo už léta. Požádal jsem techniky, aby sál udržovali v temnotě a jen pódium bylo zalité světlem.

Ačkoli jsem naše představení nezkoušeli, proběhlo v pořádku, protože účinkující byli zkušení a dovední. Obecenstvo hlasitě tleskalo tanečnicím bharat natjam, vychutnávali si bhadžany, pochvalně hučelo při show bojového umění, s úctou seděli při ukázce jógy a na konci pozorně naslouchali mé přednášce. Každý si pochutnával na prasádam a prodali jsme hodně knih.

Cestou ze sálu toho večera jsem vydechl úlevou. "Ale další město, Galway, nebude tak jednoduché," říkal jsem si. "Naposledy tam byl Tribhuvanáth se svým festivalem před deseti lety."

Následující ráno jsme v lijáku cestovali v karavaně aut do Galway. Byla to zajímavá cesta napříč bujícím, zeleným irským venkovem.

"Prší tu víc než neprší," řekl jeden oddaný.

"Víc než neprší?" podivil jsem se.

"V Galway je to 275 dní v roce," řekl.

Jak jsme jeli dál, všiml jsem si řad kamenných ohrad.

"Nevidím nikde dřevěné oplocení," řekl jsem.

"Půda je kamenitá," řekl oddaný, "a tak po staletí, když farmáři obdělávali půdu, vybírali kamenny a stavěli z nich zídky kolem. Je to unikát v této části světa."

Po vyslechnutí trochy irské historie jsem si nemohl pomoci, ale musel jsem se zeptat na něco, co mě vždycky na této zemi zajímalo.

"Žijí tu opravdu skřítci?" zeptal jsem se.

"Žádný Ir by to nepopřel," řekl oddaný s úsměvem.

Pak jeho tvář zvážněla. "Ale nikdy si od nich nemůžeš půjčit peníze," řekl.

"Proč ne?" zeptal jsem se.

"Protože jsou vždycky trochu hluboko do kapsy," zakřenil se. (Because they're always a little short. pozn. překladatele)

Oddaní propukli v smích a já ztratil poslední naději na existenci irských pohádkových bytostí.

Po pěti hodinách jsme dorazili do Galway, město se sto tisíci obyvateli. K mému překvapení ho můj průvodce uvedl jako jedno z největších irských měst. Jak jsme jeli dál, slunce nakrátko vykouklo zpoza mraků a já žasl nad krásou a starodávnou malebností města.

Následující den déšť zeslábl v mžení a po ranním programu na naší základně jsme s naší karavanou aut vjeli do města a zaparkovali nedaleko hlavní třídy.

Když jsem se shromažďovali na kírtan, vzal jsxem buben a zkusil, jak hraje. Zněl mrtvě. Pak jsme si všiml, že máme jen dva páry kartálů a ještě k tomu malých. Ale horší bylo, když jsem uviděl, jak si oddaní dávají kolem krku cedule oznamující festivalový program.

"Sundejte si to," řekl jsem oddaným. "Nejsme armáda spásy."

Záhy naše ubohá skupinka začala zpívat po pěší zóně dlouhé asi tři sta metrů. Přestože v Galway žije pěkný manželský pár a tito oddaní občas dělali harinámy na té samé ulici, brzy bylo zřejmé, že většina lidí nikdy předtím oddané neviděla.

Právě skončila škola a ulice byla najednou plná středoškoláků. Když jsme procházeli kolem skupiny starších chlapců, jeden vzal láhev s pivem, zatřásl s ní a postříkal nás od hlavy až k patě.

Najednou jsem uviděl jinou skupinu mladých mužů, kteří nám rychle kráčeli, evidentně s úmyslelm prorazit našimi řadami. Jak jsem vykročil dopředu, jeden brahmačárí mě chytil za paži.

"Můžou být nebezpeční," řekl.

"V mysli se mi vynořila vzpomínka. "Nezapleť se s irskými kluky," vytanulo mi na mysli a ustoupil jsem stranou. Když k nám došli, otevřeli jsme své řady a hoši prošli bez incidentu.

"To chci tedy vidět, jaký program v tomto městě uděláme," pomyslel jsem si.

Někteří lidé zastavili a upřeně na nás hleděli, ale většina jen prošla kolem, zatímco jsme zpívali ulicí. Byli jsme nezvyklou podívanou a bude trvat, než si na nás lidé zvyknou. Na konci harinámu, o čtyři hodijy později se na nás lidé začali usmívat. Sotva se nám podařilo prolomit ledy.

"Zítra to bude lepší," řekl jsem oddaným, když jsme odpoledne jeli zpátky na naši základnu.

Druhý den jsme vzal oddané ven záhy, už v půl jedenácté dopoledne. Na obloze visely temné, zlověstné mraky. V chladném ranním vzduchu ulicí rychle chodili lidé, ve tvářích vážný výraz. Tentokrát nikdo nezaznamenal, že jsme začali s kírtanem.

Obrátil jsem se k Tribhuvanéšvarovi, našemu hlavnímu kírtanistovi, a požádal jsem ho, ať ze sebe vydá všechno. Na okamžik se zamyslel a přešel na své harmonice k rychlé melodii. Oddaní začali s velkou radostí zpívat a tančit po ulici.

Za hodinu nabral kírtan na síle. Kolem poledne, když zpoza mraků najednou vykouklo sluníčko, mnoho lidí zvedlo hlavy a pak se na nás usmálo, jako by tu záplavu tepla a světla přisuzovali kírtanu Svatých jmen.

Prošli jsme kolem skupiny obchodníků. "Co to proboha ty lidi dělaj?" zeptala se jedna žena přítelkyně.

"Přece uctívají Krišnu ty hloupá!" odpověděla jí přítelkyně.

Přišel ke mně oddaný, který rozdával pozvánky. "Hádej, co se stalo," řekl. "Zaslechl jsem, jak jeden muž hovořil mobilem se svým přítelem. Ten muž řekl, ,Ti Hare Krišna jsou všude a vypadají tak šťastně. Přemýšlím o tom, že se k nim přidám. Ne fakt, vážně o tom přemýšlím."

Když jsme ve tři odpoledne odcházeli, vyčerpaní, ale šťastní, převládala tou dobou příznivá atmosféra. Na konci dne jsem měl nějakou naději, že náš program bude úspěšný.

"Ó králi, když Krišnovi oddaní tančí, jejich kroky drtí nepříznivé vlivy na zemi, jejich pohledy ničí nepříznivé vlivy v deseti směrech a jejich hlasité hlasy vytlačují nepříznivé vlivy z planet polobohů."

(Hari Bhakti Suddhodaya 20.68)

Následující den jsme udělali harinám na místní univerzitě. Znovu jsme ze sebe dali to nejlepší, ale přestože se nás studenti zvědavě sledovali, nevypadali, že je to zajímá. Všiml jsem si, že spousta pozvánek skončila v odpodakových koších. Potom oddaní z harinámu rozvěsili plakáty, ale rychle zmizeli pod jinými oznámeními. Když jsem se toho večera vraceli domů, znovu jsem měl obavy ohledně účasti na nadhcázejícím programu.

"Potřebujeme ještě jeden harinám, jako byl ten včera," pomyslel jsem si, když jsem tu noc usínal. "Jeden nestačí."

Ale všechny naděje na další harinám se rozplynuly, když jsem se dlaší ráno probudil a podíval se z okna. Venku lilo jako z konve.

Do haly, kde měl být festival, jsme to odpoledne přijeli hodně brzo. Měl jsem radost, že je to moderní, dobře vybavený a čistý sál. Napočítal jsem šest set míst.

"Je to pěkný sál, ale jestli přijde jen hrstka lidí, bude působit prázdně," pomyslel jsem si.

Jak odpoledne plynulo, začali jsme netrpělivě vyhlížet partu tachniků, kteří měli připravit scénu, světla a zvuk, ale nikdo nedorazil. Nakonec, jen tři hodiny před začátkem představení dorazil jeden technik.

"Kde je zbytek skupiny?" zeptal jsem se.

"Cože, představení?" podivil se mladík. "Mysleli jsme, že se jen budete modlit."

Okamžitě začal připravovat světla na pódiu. Ale zdálo se, že je nový a neumí pořádně zacházet s vybavením. Čas od času odběhl zpátky ke zvukařskému pultu, zahýbal pačkami a pak běžel zpátky ke světlům. Čas ubíhal a za chvíli do začátku programu zbývalo jen 90 minut. Začal šílet.

"I když to všechno stihnu nastavit," nebudu moci ovládat světla i zvuk současně."

"Hm," řakl jsem, "mám tu několik kvalifikovaných lidí, kteří to tady můžou jednoduše nastavit i ovládat. Můžete je nějak použít?"

"Nevím, co by na to řekl šéf."

"Nemáme na výběr," řekl jsem důrazně.

"OK," řekl s úlevou. "Pusťme se do práce."

Okamžitě na to skočilo několik našich lidí, ostřílených zkušeností z let strávených na polském turné. Z ahodinu bylo všechno postavené a fungující.

Mezitím jsme my ostatní postavili stolek s knížkami, obchůdky a prasádam.

Pak s patnácti minutami, které zbývali do otevření, jsme se posadili a čekali na naše hosty.

V šest hodin se přitrousila hrstka lidí. Jakmile se usadili, zašel jsem dozadu říct Tribhuvanéšvarovi, aby začal s bhadžanem. Pak jsem šel zpátky k hlavnímu vchodu a čekal jsem. Za pár minut dorazilo několik dalších lidí. V půl sedmé bylo v sále pouze třicet lidí.

"Právě tohoto jsem se obával, že se stane," řekl jsem, když jsem se otáčel a šel na k pódiu.

"Ať s hosty nebo bez nich, začneme show," řekl jsem oddanému, co měl na starosti program.

Vrátil jsem se do šaten a posadil jsem se. Uplynula hodina. Jeden po druhém odcházeli jednotliví účinkující.

"To všechno pro tak málo lidí?" řekl jsem nahlas.

"Co tím myslíš?" zeptal se Dína Dajál dás, který se zrovna vrátil ze svého druhého vystoupení s bojovým uměním. "Lidí přibývá s každou minutou."

Vyskočil jsem a běžel před pódium. Nemohln jsem uvěřit svým očím. Sál byl víc než z poloviny zaplněný a dovnitř stále proudili další lidé.

"Je tu asi čtyři sta lidí," řekl jeden oddaný. "Všichni přišli trochu později, zřejmě kvůli špatnému počasí."

Postavil jsem se a sledoval obecenstvo. Vypadali zcela pohlcení programem.

Ke konci jsem přišel na pódium a dal přednášku. Přes jasné světlo jsem viděl, že všichni pozorně naslouchají a tak jsem toho využil a mluvil jsem dobře přes hodinu. Nikdo se ani nepohnul.

Pak jsme měli bujarý kírtan. Mnozí z obecenstva vyskočili ze svých sedadel a tančili s námi před pódiem. Poté jsme rozdali prasádam. Brzy hosté odešli, mnozí z nich s knihami Šríly Prabhupády v podpaží. Naprosto spokojený jsem odešel zpátky ke šatnám, abych si posbíral své věci.

"Nikdy my mě nenapadlo, že přijde tolik lidí," říkal jsem a kroutil jsem hlavou.

Koelm prošel oddaný: "Skvělý program, Mahárádži," řekl. "A navzdory veškeré nepřízni. Bylo tak špatné počasí a měli jsme málo času na reklamu. Jaktože jsme to zvládli?"

Usmál jsem se. "Irovo štěstí," řekl jsem, "A nepochybně milost Svatých jmen."

Šríla Prabhupáda píše:

"Mám rozhodně vyzkoušeno, že melodická vibrace sankírtanu, pokud je prováděna upřímnými oddanými, může přitáhnout lidi přímo z duchovní úrovně a v okamžiku vytvoří zcela ideální prostředí, kde se dají velice pěkně zavádět do praxe duchovní pokyny Bhagavad-gíty. Můj první konkrétní program tedy je zorganizovat takovou sankírtanovou skupinu."

(dopis Harikrišna dásovi Aggarwalovi, 3. března 1968)