16. kapitola

"Lev mezi lidmi"

Rusko, 13.9.-18.9.2006

Na let z Moskvy do Krasnojarsku jsem nastoupil spolu se svým sekretářem, Uttama-šlókou dásem. Snažili jsme se nějak pohodlně usadit, ale nebylo to jednoduché. Sedadla byla malá a těsně u sebe. Ačkoli bylo letadlo opraveno, stejně to byl muzejní exemplář, starý nejméně 20 let. Ale byla půlnoc a my jsme byly vyčerpaní, takže jsme nakonec prospali celý pětihodinový let na Sibiř.

Půl hodiny před přistáním se rozsvítila světla na palubě. Vzbudil jsem se a všiml jsem si jednoho muže, jak na mě zírá z protější řady sedaček. Nakonec vstal a přišel ke mně.

"Jsem jenom zvědavý," řekl. "Proč letíte do Krasnojarsku? Nejezdí tam moc zahraničních turistů."

Než jsem mohl odpovědět, začal znovu mluvit. "Jsem si jist, že jste obeznámen s nešťastnou historií Sibiře," řekl. "Stalin tu v 30. letech postavil mnoho táborů nucených prací a poslal sem desetitisíce politických vězňů na smrt. A budoucnost není o moc světlejší."

Rozhlédl se nervózně kolem a zvedl obočí. "Ze Sibiře se rychle stává nukleární smetiště světa," řekl. "Cizí země zaplatily ruské vládě miliardy dolarů, aby mohly svůj vysoce radioaktivní odpad vyhazovat do okolí Krasnojarsku. Ne náhodou je v této oblasti jeden z největších výskytů rakoviny na světě."

"Proč tady vůbec někdo žije?" řekl jsem.

"Dávají lidem vysoké výplaty, aby tu zůstali," řekl. "Lidé udělají pro peníze cokoli."

Odmlčel se. "Dokonce pro ně i zemřít," dodal.

"Panebože!" zvolal jsem. "A proč sem letíte vy?"

"Jsem lékař," odpověděl. "Má organizace pomáhá financovat onkologickou kliniku v Krasnojarsku. Jedu se na celý projekt dohlížet." Vrátil se na své sedadlo.

"Jeden z největších výskytů rakoviny na světě," říkal jsem si pro sebe. "Co se dá dělat, to je jen další důvod, proč sem jet a kázat. Život je takový, že i když lidé trpí, stejně jim musíme připomínat, že tento hmotný svět je dočasným místem plným utrpení a že jedinou alternativou je duchovní život."

Let byl samozřejmě velmi nepohodlný a ještě ke všemu jsme po přistání museli sedět dalších 45 minut a čekat na autobusy, ale nikdo nic nenamítal. Lidé v Rusku jsou tvrdí. Jsou zvyklí na odříkání, a jen zřídka je slýchávám stěžovat si. Kapitán vypnul elektřinu, a tak jsme tam seděli potmě v té zatuchlé kabině.

"Kdybychom bylo v Evropě nebo v Americe," pomyslel jsem si, "slyšeli byste lidi křičet, ale tady to prostě všechno tolerují."

A kdo by je vůbec poslouchal? Na letištích nejsou žádné schránky na stížnosti, žádné formuláře, které byste mohli někomu z vedení poslat.

Nakonec jsme opustili letadlo a vyšli jsme ven do chladného podzimního vzduchu. "Rusové jsou opravdu tvrdí," říkal jsem si, "ale sibiřští Rusové jsou ti nejtvrdší, protože žijí tady na Sibiři, která je nechvalně proslulá svými třeskutými zimami."

Potřásl jsem hlavou. "Umíš si to představit?" pomyslel jsem si. "Život v jednom z nejchladnějším míst obyvatelného světa."

Před terminálem jsme narazili na velkou skupinu pořízků v huňatých kabátech, kteří nám nabízeli taxi. "To je scéna jak z 30. let," řekl jsem Uttama-šlókovi. "Podívej na ty staré dřevěné budovy. Jasná světla Moskvy jsou odsud očividně pěkně daleko."

Během naší cesty do bytu jsme znovu byli svědky ruské odolnosti. Když jsme přijížděli k nějaké křižovatce, tramvaj narazila do menšího auta. Řidička vylezla ven z auta a z rány na hlavě jí vytékala krev. Sáhla do kapsy a klidně vytáhla šátek, kterým si ránu ovázala. Její spolujezdec, muž kolem padesátky, stál v šoku vedle auta. Nejvíc mě však ohromilo, že lidé kolem projížděli bez zpomalení.

"To snad není možné," říkal jsem si. "Na většině jiných míst by jim někdo nabídl pomoc nebo by se aspoň podíval, co se stalo. Tady prostě jen jedou dál."
"Můžeme zastavit?" požádal jsem řidiče.

"Policie tu bude každou chvílí," odpověděl nevzrušeně a zrychlil.

Otočil jsem se na svého žáka Guru Vratu dáse. "Co máš pro mě naplánovaného na následující čtyři dny?" zeptal jsem se.

"Ranní a večerní přednášky," řekl. "Během dne můžeš odpočívat. Ale tví romští přátelé se ptali, jestli bys je mohl navštívit v jejich vesnici zítra odpoledne. Už to jsou dva roky, co jsi tam byl naposledy."

"Ano," odpověděl jsem. "Určitě. Pojedeme tam. Chtěl bych vidět, jak pokročili."

Na chvíli jsem se odmlčel. "Určitě museli udělat pokrok ve vědomí Kršny, nebo ne?" řekl jsem.

"Nooo," řekl Guru Vrata, "totiž, to budeš muset posoudit sám."

Příštího dne odpoledne jsme vyrazily do romské vesničky.

"Víš," řekl jsem Uttama-šlókovi za jízdy, "už jsem o Romech napsal několik kapitol mého deníku. Možná z této návštěvy získám dost materiálu na další."

"Myslím, že bych ti to radši měl říct teď," přerušil nás Guru Vrata. "Prakticky skoro všichni Romové, které jsi potkal posledně, jsou buď mrtví nebo ve vězení. Jestli si pamatuješ, většina z nich prodávala drogy."

"To nerad slyším," řekl jsem. "Pamatuji se, že pár z nich se opravdu zajímalo o vědomí Kršny."

"To jsou ti, kdo přijdou dnes," řekl Guru Vrata.

Po půl hodině jsme vjeli do romské vesnice. Jak jsme jí projížděli, připomněly se mi předchozí návštěvy. Děti si přestaly hrát a zíraly na nás. Ženy věšící prádlo se na nás podívaly a rychle odvrátily zrak. Naproti tomu skupina mužů hrajících karty na verandě zvedla oči a důkladně nás studovala, zatímco jsme přijížděli.

Všiml jsem si několika dřevěných stánků na rozích ulic. "Co tam prodávají?" zeptal jsem se Uttama-šlóky.

"Drogy," odpověděl.

"A to je policie nezastaví?" řekl jsem.

"Tohle je stát uvnitř státu," řekl on. "Policie tady nemá žádné pravomoci."

"To dělá z Romů ty nejtvrdší z těch tvrdých sibiřských Rusů," řekl jsem.

"Prosím?" zeptal se Uttama-šlóka.

"Ale to nic," řekl jsem.

Naše auto zastavilo u domu, kde jsme měli pořádat náš program.

"Čí je ten dům?" zeptal jsem se Guru Vraty, když jsme vystupovali z auta.

"Alexandra," řekl, "tvého aspirujícího žáka a jednoho z vůdců romské komunity.

"Coo?" řekl jsem. "Můj aspirující žák?"

"Ano," řekl. "Po tvé poslední návštěvě tady před dvěma roky mě několik romských mužů požádalo, zda se mohou stát tvými aspirujícími žáky. Viděl jsem, že berou vědomí Kršny velmi vážně, a tak jsem souhlasil."

Když jsme vstoupili do domu, přivítali nás někteří oddaní z chrámu v Krasnojarsku, kteří sem přišli pomoct s přípravou programu. Pak vstoupil Alexandr a vzdal mi své plné poklony.

"Vítej v mém domě, Guru Mahárádžo," řekl mi se svou ženou po boku.

Ten dům vypadal přesně tak, jak jsem si ho pamatoval, čistý a uklizený a všude visely obrazy s tématikou vědomí Kršny. Alexandr mě vzal nahoru, abych se setkal s jeho přáteli. Když jsem se posadil, přistoupil ke mně vysoký muž a padl přede mnou na zem se slzami v očích. "Guru Mahárádžo," řekl, "prosím odpusť mi. Jsem špatný člověk, ale chci se změnit."

"Jmenuje se Viktor," řekl Alexandr. "Právě ho propustili z vězení."

"Jak dlouho jsi tam byl?" zeptal jsem se.

"Tři a půl roku," řekl Viktor. "Byl jsem odsouzen na pět let, ale za dobré chování mě propustili dříve. Protože jsem byl při policejním zatčení zraněn, nemohl jsem ve vězení pracovat, a tak jsem jen zpíval každý den 16 kol. Také jsem četl knihy Šríly Prabhupády a kázal jsem ostatním vězňům.

Bylo to tam tak pekelné, Guru Mahárádžo. Někdy nás bylo až 40 mužů v cele o třiceti čtverečních metrech. Mezi vězni často propukaly bitky. Ale jeden z vězňů byl vůdcem v sibiřské mafii. Udělal jsem z něj oddaného a on mě vždy ochraňoval.

Vedení věznice oceňovalo mé chování a můj pozitivní vliv na ostatní vězně natolik, že mě nechali pravidelně kázat vědomí Kršny na uzavřeném televizním okruhu uvnitř věznice. Myslím, že určitým způsobem pro ně bylo smutné nechat mě odejít."

Ostatní se smáli.

"Ale problém je," pokračoval, "že ve vězení jsem si byl více vědom Kršny než tady venku. Už ani nezpívám denně 16 kol. Co mám dělat?"

"Prostě se dívej na celý materiální svět jako na vězení," řekl jsem, "které má čtyři velké zdi - zrození, nemoc, stáří a smrt. Je to stejné jako obyčejná věznice. Každý tu trpí a je těžké se odsud dostat."

Viktor pozorně naslouchal.

"Zpívání svatých jmen je jedinou cestou na svobodu z této hmotné existence," pokračoval jsem. "Pokud se budeš vážně chtít dostat ven, budeš zpívat svá kola."

"Děkuji ti, Guru Mahárádžo," řekl. "Slibuji, že budu zpívat 16 kol denně."

"Máš manželku?" zeptal jsem se.

Místností proběhlo šeptání. Guru Vrata se ke mně naklonil. "Jeho žen je stále ještě ve vězení," řekl. "Mezi Romy vládne zvyklost, že ženy přijímají část viny svého manžela, i když jsou nevinné. Touto cestou snižují délku trestu pro své muže."

"Chápu," řekl jsem.

Rychle jsem změnil téma. "A kde je ten pěkný romský chlapec, který tu byl posledně? Ten s těma světlýma očima?"

V místnosti znovu zavládlo ticho.

Guru Vrata se ke mně podruhé naklonil. "Minulý měsíc byl během bitky těžce zraněn nožem," řekl. "Vzali ho do nemocnice, ale když doktoři viděli, že je to Rom, nevšímali si ho a nechali ho tam umírat. Pak si ale jeden z doktorů všiml, že má korálky na krku, a zeptal se ho, jestli je oddaným Kršny. Ti doktoři zjevně měli rádi oddané, a tak ho operovali a zachránili mu život."

"Už je venku z nemocnice?" řekl jsem.

"Jakmile operace skončila, police ho zatkla za předchozí přečiny," řekl Guru Vrata. "Teď je ve vězeňské nemocnici."

"Teda!" řekl jsem. "Tentokrát nebudeme mít žádný šťastný konec."

"Tamten Rom zpívá 10 kol denně," řekl Guru Vrata.

"Opravdu?" řekl jsem.

"Ale je negramotný," řekl Guru Vrata, "a ostatní romští muži mu říkají, že jen ztrácí čas, protože nemůže číst naše knihy. Říkají, že nikdy neporozumí vědomí Kršny?"

"To není pravda!" skoro jsem vykřikl. "Může naslouchat o Kršnovi a touto cestou se vše naučit. A Pán ho také osvítí zevnitř ze srdce."

"A," řekl Guru Vrata, "určitě se rád dozvíš, že Alexandr už několik let zpívá každý den 16 kol."

"To je vážně úžasné," řekl jsem.

"Než přišel k vědomí Kršny, býval také mocným překupníkem drog," řekl Guru Vrata. "Spáchal mnoho zločinů, které nebudeme zmiňovat. Ale nakonec se díky zpívání Hare Krišna stal velmi jemným a zdvořilým člověkem. Poctivě si vydělává na živobytí prodejem aut. Také důsledně následuje regulativní principy. A co víc, káže vědomí Kršny v romské komunitě. Dovedeš si asi představit, že to není nic jednoduchého. Ale mnoho Romů za ním teď chodí pro duchovní vedení."

Na místnost padlo ticho. Rozhlédl jsem se a otočil jsem se ke Guru Vratovi. "Takže?" řekl jsem.

"Takže by se rád stal tvým zasvěceným žákem," řekl Guru Vrata.

Byl jsem zaskočen. Přemýšlel jsem o svém rozhodnutí omezit zasvěcování, ale na druhé straně jsem si uvědomoval, že by to byl velký krok vstříc Alexandrovi - a romské komunitě.

"Ano," řekl jsem pevně, "zasvětím ho."

Oddaní vypukli v aplaus.

"Avšak," řekl jsem, "mám jednu podmínku: že mu k tomu dají svolení romští muži z vesnice."

Během prasádam se ke obrátil Uttama-šlóka. "Proč potřebuješ schválení od místních mužů?" řekl. "Ty jsi Alexandrův duchovní mistr. Nemusíš se nikoho ptát na svolení ho zasvětit."

"To je pravda," řekl jsem, "ale když s tím budou souhlasit i oni, celé zasvěcení se stane hodnověrným i v očích komunity. Tak se mohou i ostatní Romové začít vážně zajímat o vědomí Kršny."

Po několik dalších dnů jsem dával přednášky v chrámu. Navštívily je stovky oddaných z celé Sibiře. Zvlášť jsem si všiml toho, jak vážně berou vědomí Kršny. Kladli mnoho otázek, ale pro mou vlastní mysl bylo tou hlavní otázkou, zda romští muži schválí Alexandrovo zasvěcení.

Mezitím přišlo devět dalších kandidátů s doporučením na zasvěcení od svých chrámových prezidentů. Jelikož to byli všichni úžasní oddaní, mohl jsem je jen stěží odmítnout. Dny plynuly, ale ani to ráno, kdy mělo proběhnout zasvěcení, jsme neměli žádnou odpověď z romské vesnice.

A pak, když jsme se připravovali opustit byt a jet na zasvěcovací obřad do chrámu, zazvonil Uttama-šlókovi telefon. Na tváří mu zazářil široký úsměv. "Guru Mahárádžo," řekl, "Alexandr řekl, že nikdo v romské komunitě nic nenamítá. Dostali jsme povolení."

Oči se mi zalily slzami, snad proto, že jsem byl vděčný Romům nebo jsem prostě měl radost kvůli Alexandrovi. Nebo jsem možná oceňoval nepochopitelnou přízeň Pána Čaitanji Maháprabhua v rozdávání Své milosti rovnocenně každému v tomto temném a nebezpečném věku Kali.

Na cestě do chrámu jsem řekl Guru Vratovi jméno, které jsem chtěl Alexandrovi dát, abych se ujistil, že nikdo další v chrámu ho zatím nedostal. "Je to Dína Bandhu dás," řekl jsem. "To je Kršnovo jméno značící, že je přítelem pokleslých."

Guru Vrata polknul. "Guru Mahárádžo," řekl, "jestli můžu jen něco skromně navrhnout, Romové jsou citliví na fakt, že je lidi vidí jako pokleslé. Toto jméno neocení. Jsou to pyšní lidé."

"Jakému jménu bys dal přednost ty?" řekl jsem.

"To je na tobě," řekl Guru Vrata.

Na chvíli jsem se zamyslel. "Dám mu nějaké vznešené jméno. To způsobí, že Romové budou pyšní na to, že jeden z nich je Kršnův oddaný."

Rychle jsem se podíval do malé knížky, kde mám napsána jména pro své žáky.

Těšil jsem se na tu chvíli, kdy bude Alexandr zasvěcen. Bude to plod mých mnoha návštěv romské vesnice, a tak jsem záměrně zkrátil přednášku. Když žáci začali přicházet přede mě a skládali své sliby, mé srdce silně tlouklo. Jednomu po druhém jsem dával jejich nová jména: Krija Šakti dásí, Dána Gati dásí, Gíta Vilásí dásí, Šrí Gauči a další.

Alexandr byl poslední. Po poklonách přede mnou poklekl. Bylo to jako historická chvíle. Říkal jsem si, že je dost možná prvním čistokrevným Romem, který dostane zasvěcení v ISKCONu.

Po přednesení slibů jsem mu s úsměvem a silnými pocity podal růženec. "Od tohoto dne," řekl jsem, "bude tvým jménem Puruša Simha dás. Znamená to služebník nejvyššího poživatele v podobě transcendentálního lva. Pán Nrsimha vždy ochraňuje Své oddané. Buď tedy nebojácný - lve mezi muži - a kaž slávu svatých jmen v tvém romském rodě."

Podíval jsem se do publika a zahlédl jsem, jak několik romských mužů kývá hlavami a směje se od ucha k uchu.

"Teď když Pán Gaura sestoupil do tohoto světa, zaplavují náhle vlny svatých jmen tuto planetu, a srdce hříšných podmíněných duší, která byla tvrdá jako blesky, teď zjemněla jako máslo. Kéž přijmu útočiště u tohoto Pána Gaury."

(Prabodhánanda Sarasvatí, Čaitanja-čandrámrita, verš 110)