15. kapitola

Nošení břímě

9. - 12. 9. 2006

Během festival v Oděse mě chtěl vidět jeden můj aspirující žák. Patnáctiletá Rádha-sakhí dásí se do hnutí pro vědomí Krišny narodila. Když byla malé dítě, věnoval jsem jí hodně pozornosti a péče, což dělám pro hodně dětí, a jak jsme spolu mluvili, mohl jsem usoudit, že tato láska přinesla své plody.

Řekla mi, že nedávno skonala její matka, několik týdnů potom, co nečekaně onemocněla infekcí na plicích. Rádhá-sakhí se o ní starala úplně sama a byla také s ní, když umřela.Přestože byla otřesená matčinou blížící smrtí, statečně sebrala všechnu svou sílu a vložila matce do úst lístek tulasí, nalila jí vodu z Gangy na hlavu a nahlas jí do ucha zpívala Hare Krišna mahámantru.

"Zachovala ses správně," řekl jsem Rádhá-sakhí. "Tak jako tvoje matka tě přivedla na svět a pomohla ti stát se vědomou si Krišny, tys jí pomohla odejít za těch nejpříznivějších okolností. Matka s dcerou se ukázali jako nejlepší členové rodiny tím, že si vzájemně posloužily v dosažení toho nejhlubšího zájmu: návratu zpátky k Bohu."

Den před odjezdem jsem zasvětil deset lidí, čím se počet mých žáků přiblížil ke dvěma tisícům. Následující ráno, když jsem si balil, jsem utrpěl lehký záchvat. Tělo mi ztuhlo, krkem a pažemi mi projížděla nesmírná bolest a nemohl jsem mluvit. Trvalo to jen minutu nebo dvě, ale byl jsem úplně vyčerpaný. Když jsem si šel lehnout do postele, pokoušel jsem se pochopit, proč se to stalo.

"Jsem v dobré kondici," pomyslel jsem si.

Pak jsem si vzpomněl, že se mi stejná věc přihodila přede dvěma lety, těsně po jiném zasvěcení. Přestože mi Tamál Krišna Mahárádž jednou říkal, abych špatné zdraví nepřisuzoval výhradně karmě svých žáků, nemohl jsem ignorovat výrok Šríly Prabhupády v knize Dokonalé otázky, dokonalé odpovědi, že duchovní mistr na sebe přijímá břímě hříšných činností svých žáků.

"Krišna je tak mocný, že může okamžitě sejmout hříchy z ostatních a okamžitě je napravit. Ale když někdo hraje úlohu Krišny, také přijímá zodpovědnost za hříšné činnosti svých oddaných. Stát se duchonvím mistrem proto není jednoduchý úkol. Chápete? Musí přijmout všechny ty jedy a vstřebat je. A tak někdy - protože není Krišna - někdy se objeví nějaké těžksoti."

(Dokonalé otázky, dokonalé odpovědi, 6. kapitola)

Minulý rok jsem uvažoval o tom, že přestanu zasvěcovat, ale rozhodl jsem se pokračovat. Teď když jsem ležel v posteli, bylo zřejmé, že se musí něco změnit. Rozhodl jsem se, že od teď budu přijímat žáky, pouze v případě že je znám a mám s nimi dlouhodobý vztah. Budu vybíravější.

Pak jsem vstal a chtěl jsem si dát sprchu. Při mydlení jsem uklouzl a upadl, přičemž jsem hlavou tvrdě udeřil o zem. N aokamžik jsem ztratil vědomí. Pak jsem se probral a doklopýtal zpět na lůžko.

"To jen upevnilo moje rozhodnutí," pomyslel jsem si.

To odpoledne za mnou přišel mladý muž s doporučujícím dopisem od svého chrámového prezidenta a požádal mě o přijetí za aspirujícího žáka. Zdvořile jsem odmítl. Zpráva se rychle rozšířila.

Po festivalu jsem odjel se svým ruským žákem a překladatelem Uttama-šlókou dásem. Oblečení v dhótí jsem letěli z Oděssy do Kyjeva, kde jsme měli přesednou na letadlo do Baku, hlavního města Ázerbajdžánu, který je Uttama-šlókovou rodnou zemí. Je to malá muslimská země u Kaspického moře sousedící s Ruskem, Íránem, Gruzií a Arménií.

Na kyjevském letišti jsem vrazil do Prabhávišnua Svámího, který byl na cestě do jiné části SNS. Ůto jedeš do muslimské země oblečený takto?" zeptal se.

Opouštěl jsem Oděssu ve spěch a tak jsem si neuvědomil, že by bylo možná moudřejší cestovat v něčem konvenčnějším.

Cesta byla plánovaná měsíce dopředu, ale kvůli zastaralým možnostem komunikace v Ázerbajdžánu jsme nebyli schopni už celé týdny kontaktovat chrám ani místní oddané.

"Je to jak let do neznáma," řekl jsem Uttama-šlókovi.

"Nevíme ani, kdo nás vyzvedne," řekl s vlažným smíchem, "ani kde budeme bydlet nebo jestli budou mít hotové prasádam."

"To miluji," řekl jsem. "To je sannjás, naprosto záviset na Pánu."

Ale ta láska nebyla úplně bez obav. Byl jsem nervózní, jka jsem stále přemýšlel nad tím, co Prabhávišnu Svámí poznamenal o mém oblečení. Vybavila se mi moje poslední návštěva v Ázerbajdžánu přede dvěma lety, kdy úředník při mém odjezdu požadoval úplatek sto dolarů.

Otočil jsem se k Uttama-šlókovi. "Jezdí vůbec do Ázerbajdžánu nějací turisté?" zeptal jsem se.

Zasmál se.

Rozhlédl jsem se letadle. Viděl jsem jen Ázerbajdžánce, jak mlčky zírají zpátky na mě.

Obrátil jsem se k Uttama-šlókovi. "Je tu tíživá atmosféra," řekl jsem.

Ke konci letu, zatímco jsem si nervózně přerovnával dokumenty ke vstupu do země, jsem si všiml mohutného muže sedícího přes uličku, který měl na sobě černý kabát a pod nosem pěstěný knír. Zničehonic se ke mně otočil. "Hare Krišna!" řekl hlasitě.

Nevím, kdo byl překvapeněšjí, jestli já, nebo ostatní cestující.

"Budou vám omývat nohy, až přijedete do chrámu?" zeptal se dunivým hlasem. Mluvil ázerbajdžánsky a Uttama-šlóka překládal.

Každý mě sledoval a já jsem si nebyl jistý, jak mám odpovědět. Cokoliv řeknu potvrdí, že omývání nohou vzácných hostů je součástí tradice, které se držím. Měl jsem pochybnosti, že někdo z cestujících vůbec o něčem podobném slyšel. Pak mi stejný muž přispěchal na pomoc.

"Není to islámský zvyk," řekl, "ale ve vaší tradici to představuje způsob, jak uctít hosty. U úcta k hostům je rozhodně součástí ilsámské kultury."

Rychle jsem se rozhlédl kolem a viděl, že spousta lidí souhlasně pokyvuje hlavami.

"Odkud to víte? Zeptal jsem se.

Zasmál se. "Dříve jsem žil v Baku vedle vašeho chrámu," řekl. "Pokaždé, když přijel nějaký guru, jsem se díval na jeho přivítání z okna. Jste dobří lidé. Milujete Alláha se zanícením."

Znovu jsem se rozhlédl po kabině. Každý se na mě usmíval. Všechny moje obavy zmizely.

Po přistání ostatní cestující ustoupili a nechali mě vzít si svoje zavazadla z přihrádky nad hlavami. Někteří mi pokynuli, že mám jít dopředu a jako první opustit letadlo.

Žena u imigrační přepážky se na mě usmála a zeptala se, jestli budu bydlet v chrámu Hare Krišna. Když se mě úředníci na celnici ptali, zda mám nějaké zboží k proclení, odpověděl jsem, že ne. Jeden z nich se usmál. "A nemáte nějakou baklavu od Hare Krišna?" zeptal se, a myslel při tom tradiční sladkost středního východu.

"Ne," řekl jsem. "Je mi líto, nemám."

"Určitě mějte nějakou, až budete odjíždět," řekl. "Pracujeme v obou směrech, u vstupu i odchodu."

Jak jsem kráčel směrek k východu, podíval jsem se nahoru a uviděl nápis: "Vítejte v zemi, kde je tradicí sloužit a ctít hosty."

"Zasmál jsem se pro sebe. "Věci se od mé minulé návštěvy rozhodně hnuly k lepšímu," myslel jsem si.

Když jsme s Uttama-šlókou opustili terminál, přivítalo nás asi padesát oddaných. Jak jsem procházel kolem nich, oddaní mi dávali květiny a girlandy, které jsem hned rozdal mnoha zvědavým ˇAzerbajdžáncům, kteří přihlíželi. Pokaždé když jsem někomu dával květinu, pozdravil jsem ho. "Salám alejkum," říkal jsem. "Mír s tebou."

"Va alejkum salám," odpovídali oni a přáli mi to samé.

Žasl jsem nad tím, jak otevřeně jsem byl přijat v muslimské zemi.

Jak jsme jeli k chrámu, řekl jsem svému žákovi Sahadévovi dásovi. "Věci se změnily."

"Ano i ne," řekl on. "Vláda chce, abychom se připojili k Evropské unii a tak vítá cizince a umožňuje jim snadno vstoupit i odjet ze země. Chce zahraniční investice a americké dolary za své velké ropné bohatství."

Pak ztišil hlas jakoby ze zvyku a řekl: "Ale vláda je velice zkorumpovaná. Vládní představitelé si drží většinu peněz pro sebe a lidé zůstávají chudí. Víc nebudu říkat."

Podíval jsem se ven na město. Vypadalo téměř stejně, jako když jsem přijel poprvé v roce 1992.

"Jaká je tu populace?" zeptal jsem se.

"Osm miliónů," řekl Sahadéva, "ale 20 miliónů Ázerbajdžánců žije v sousedním Íránu."

"Jak to?" podivil jsem se.

"Benzín tam stojí jeden americký cent a chléb je prakticky zadarmo," řekl.

Byl jsem rád, že jsem zpátky. Baku je jedno z mých nejoblíbenějších míst na kázání. Nikdy asi nepochopím skutečnost, že tady, uproisřed muslimského světa, můžu svobodně kázat. Všech mých dvacet pět žáků v Ázerbajdžánu se narodilo v muslimských rodinách, ale nikdo jim nebránil, když se přidali k hnutí Hare Krišna.

Další ráno mi Sahadéva řekl něco o nedávné historii. "Před několika lety vláda přijala tvrdá opatření vůči dvěma stům ne-muslimským náboženským hnutím v zemi," řekl. "Mysleli jsme, že je s námi konec. Ale pak dvacet z nich oficiálně zaregistrovali, včetně nás."

"Proč to udělali?" zeptal jsem se.

"Vládě šlo především o opoziční politické strany, které používali náboženství jako štít," řekl. "Mnohé ze skupin tvořily jen zástěrku politické opozice. Protože jsme čistě duchovní hnutí bez politických cílů, vláda neměla námitek. Ale uvalila na nás nějaká přísná omezení. Je to konec onců muslimská země. Nesmíme kázat mimo Baku a nemáme dovoleno pořádat veřejné programy. Lidé mohou jen navštívit náš chrám. Můžeme však kdekoli v Baku rozdávat naše knížky."

Usmál jsem se. "Tajná zbraň Pána Čaitanji," řekl jsem.

"Lidé nás mají rádi a vědí, kdo jsme," řekl on.

Mohl jsem to okusit na vlastní kůži, když jsme projížděli městem. Když jsme zastavili na červenou, před autem prošli dva muži. Jeden z mužů se otočil k tomu druhému. "Vidíš tam v tom autě?" řekl "To je guru z Hare Krišna."

Další ráno jsem přemýšlel o tom, že navštívím zdejší nemocnici, abych se nechal vyšetřit kvůli tomu záchvatu. Ale zrovna když jsem chtěl vyjevit svůj nápad, zaslechl jsem, jak dva oddaní vtipkují o lékařích v Ázerbajdžánu. "Když jde pacient do nemocnice," řekl jeden "lékaři se musí rozhodnout, jestli ho léčit, nebo nechat žít."

A tak jsem zůstal zticha.

M8m slabost pro oddané v Ázerbajdžánu. Káží v izolované části světa a jen zřídkakdy je navštíví nějaký starší oddaný, a tak jsem se rozhodl, že přijmu ta zasvěcení, která naplánovali, ačkoli vjsem o některých kandidátech věděl jen velmi málo. Vždycky jsem se spoléhal na chrámové prezidenty, aby doporučovali žáky, tak jako to dělal Šríla Prabhupáda.

Před obřadem jsem požáal o setkání s kandidáty. Jeden muž zvláště mě zvláště zaujal, protože jsem přede dvěma lety při návštěvě Ázerbajdžánu bydlel v jeho domě. Pocházel z Íránu, ale přijal komunismus a utekl do Ázerbajdžánu, když to byl jednou z republik v bývalém Sovětském svazu. Začal v Baku podnika t a brzy zbohatl.

Později se od komunismu odvrátil, protože viděl, že nefunguje. Obrátil se znovu k islámu a stal se z něho oddaný muslim.

Pak před několika lety potkal oddané a učarovala mu filozofie Bhagavad-gíty. Ohromovaly ho prgramy v chrámu, ale váhal se plně odevzdat, kvůli své připoutanosti k bohatství. Pak odjel do Indie na pouť, aby se o vědomí Krišny dozvěděl více. Uchvácen krásou a transcendentální atmosférou Vrindávanu se rozhodl stát se oddaným. Byl jsem v té době také ve Vrindávanu a jednoho dne za mnou přišel a požádal mě, jestli se může stát mým aspirujícím žákem.

Tu noc se modlil ke Šrí Šrí Rádhá-Šjámasundarovi v našem chrámu a požádal Je, aby odstranili všechny překážky v jeho vědomí Krišny. Poté, co se vrátil do Ázerbajdžánu jeho podnik zbankrotoval a on začal menší, který mu přinášel méně peněz, ale dal mu víc volného času.

"Jak využíváš ten volný čas?" zeptal jsem se ho. Chtěl jsem vědět, jak vážně to myslí.

"Využívám to ke zpívaní - zpívám 32 - 64 kol denně," řekl.

Při zasvěcovacím obřadu jsem zmínil, že jeho život je teď jednodušší, než když jsem ho potkal poprvé. "Alláh mi vždycky dal, co jsem potřeboval," řekl. "Ale Krišna mi všechno vzal a nechal mi jen útočiště svých lotosových nohou."

Každý se usmíval.

"Snadno unesu břímě několika dalších žáků, jako je tento," pomyslel jsem si.

Podal jsem mu jeho růženec a dal mu jméno Níláčal-čandra dás.

"Čaitanja zakázal, ,Nedělej příliš šikšů, žáků.' Ale v zájmu kázání musíme přijmout mnoho žáků - kvůli rozšiřování kázání - i když budeme trpět. Taková je skutečnost. Duchovní mistr musí převzít zodpovědnost za všechny hříšné činnosti svých žáků. Proto udělat mnoho žáků je riskantní, pokud člověk není schopný pojmout všechny hříchy."

(Dokonalé otázky, dokonalé odpovědi, kapitola šestá)