14. kapitola

Naše vroucí modlitby

26. 8. - 8. 9. 2006, Maďarsko

Po polském festivalovém turné jsem se vydal do Nového Vradža Dhámu v Maďarsku. Pod vedením Šivarámy Svámího tu vyrostla jedna z nejúspěšnějších komunit v ISKCONu. Chystak jsem se hlavně číst a zpívat svá kola ve zdejší duchovní atmosféře, ale místo toho jsem se přistihl, že většinu svého času věnuji svým žákům, z nichž někteří přijeli dokonce z Bosny, Chorvatska a dalších sousedních států, aby mě viděli. A já, který jsem je také rok neviděl, jsem stejně jako oni dychtil setkat se.

Poté jsem odjel na Ukrajinu a zúčastnil jsem se každoročního týdenního festivalu oddaných v Oděse. Znovu jsem téměř všechen čas strávil dáváním pokynů a rad svým žákům. Často se jich ptám, jak se připojili k hnutí pro vědomí Kršny, a v Oděse jsem vyslechl jeden zvláště zajímavý příběh matky a dcery. Často jen žasnu, jak se padlé duše znovu spojují s Pánem a Jeho oddanými.

Kišórí dásí, které je 91 let, se narodila v roce 1915 v chudé, ale zbožné ruské rodině. Ve svém mládí byla při tom, když její dědeček, který nikdy v životě nebyl nemocný, odešel ve věku 115 let z tohoto světa, když odříkával v kostele Boží jména.

"Ale proč bychom měli hovořit o mém minulém životě?" mírně protestovala Kišórí. "Bylo to jen strádání a utrpení."

Nakonec váhavě pokračovala. "Žili jsme v malé vesnici na ruském venkově," řekla. "Byla jsem nejmladší z 11 dětí. Moje matka zemřela, když mi byly 2 roky, a můj otec měl co dělat, aby prací v továrně udržoval celou rodinu. Jakmile jsme my děti mohly, pracovaly jsme na poli. Pamatuji se, jak jsme v horkém létě sklízeli seno a jak jsme se v tvrdé zimě choulili s mými sourozenci okolo ohniště v naší roubené chalupě.

Nikdy jsme neměli moc času na hraní. Naší jedinou útěchou byly nedělní návštěvy v kostele. Šli jsme tam 12 kilometrů tam a zpátky. Vždy jsem se modlila k Bohu, aby mě vzal do nebe. Říkala jsem mu, že na zemi nejsem šťastná.

Jenže věci šly spíš ještě k horšímu. Když mi bylo 12 let, zemřel i náš otec a z náš dětí se staly sirotci. Neměly jsme jinou šanci, než přestat chodit do školy a začít pracovat. Buď jste mohli pracovat, nebo hladovět. Našla jsem si práci v té samé továrně, kde můj otec sloužil většinu svého života.

Naštěstí se nade mnou slitovala jedna učitelka v místní škole a doučovala mě ve svém volném čase. Návštěvy kostela a modlitby k Bohu byly pro mě v té době jediným smyslem života, ale když jsem vyrostla, začala jsem být s bohoslužbami nespokojená, protože nevysvětlují příliš mnoho o Bohu. Byla jsem nešťastná. 'Jak Ho jen kdy budu moct poznat?' říkala jsem často svým přátelům.

Život ve vesnici byl pořád stejný. Muži se hlavně pořád opíjeli a pak se prali mezi sebou. Chtěla jsem utéct, ale kam bych šla? Znovu jsem se modlila k Bohu o pomoc."

Kišórí se na okamžik zastavila. "Guru Mahárádžo," řekla, "koho zajímá můj příběh? Většina Rusů na to byla stejně - těžce bojovali o přežití."

"S tím souhlasím," řekl jsem, "ale jsem si jist, že o to víc bude pro tebe poslední část tvého života lahodná. Prosím pokračuj."

Povzdechla si. "Ano, Guru Mahárádžo," řekla. "Moje učitelka mě naučila účetnictví, a když mi bylo 18, dokázala jsem sehnat dobrou práci na vojenské základně 100 kilometrů vzdálené. Přestěhovala jsem se tam, nakonec jsem tam potkala jednoho důstojníka a vdala jsem se za něj.

Ale naše štěstí nemělo dlouhého trvání. Vypukla druhá světová válka a on byl poslán na frontu. Byla jsem čtyři roky sama. Měla jsem to štěstí, že se po skončení války vrátil domů, ačkoli těžce raněný. Ale aspoň se vrátil. Na rozdíl od většiny jeho kolegů důstojníků. Musela jsem utěšovat mnoho vdov."

Zatímco Kišórí mluvila, při do mého pokoje mnoho dětí, aby mě vidělo. Kišórí se k nim otočila. "Guru Mahárádža mě žádá, abych hovořila o svém životě," řakla. "Ale můj pravý života začal, až když jsem potkala Krišnovy oddané. Předtím to byl jen jeden smutný příběh za druhým. Vezměte si k srdci mou radu a vždy vyhledávejte útočiště u gurua a Krišny. Nikdy se neodchylujte od pokynů, které vám dávají."

Děti na ni jen zíraly s otevřenou pusou.

"Před válkou se mi narodila Thákurání dásí," pokračovala Kišórí. "Samozřejmě tehdy jsem jí neříkala Thákurání. Nikdo z nás si nikdy nedokázal ani představit, že se jednoho dne staneme oddanými Pánu Kršnovi. Byla mou jedinou dcerou, a když vyrostla, staly jsme se velice blízkými, zvláště po smrti mého manžela. Thákurání a já jsme trávily hodně času v kostele, ale moje nespokojenost kvůli nenalezeným odpovědím na mé hlubší otázky se na ní podepsala.

Když se vdala, šokovalo ji, že její manžel, věrný stoupenec komunistické strany, začal Boha odsuzovat. Nemohla to snést a nakonec se s ním rozvedla. Byly jsme zoufalé, jakoby v pasti mezi naboženstvím, které nebylo schopné odpovědět na otázky našich duší, a vládou zabořenou v ateismu. Často jsme se modlily k Bohu, aby nás vedl k pravdě.

Na začátku šedesátých let jsme už byly nešťastné z toho, jak nemůžeme najít cestu, která by vysvětlovala vše o Bohu a jak Ho milovat. Neměli jsme nikoho, kdo by nás vedl, a tak jsme udělaliy tu jedinou možnou věc v té době: hledaly jsme poznání ve veřejných knihovnách.

Komunistická strana byla pyšná na své obrovské knihovny, které vzdělávaly lidi ve všem možném světském poznání, ale právě proto, že v nich bylo tolik svazků, našly si na jejich police cestu i duchovní knihy.

Jednoho dne jsme narazily na výtisk Bhagavad-gíty vydaný na konci 19. století. Ta knihovna nepůjčovala knihy domů, a tak jsme se každý den vracely a dychtivě četly tento svazek přímo v knihovně. Zdálo se, že odpovídá na všechny otázky o životě, smrti, stvoření, Bohu a duchovním světě. Četly jsme ji vášnivě.

Dalším pátráním jsme došly ke starému vydání Mahábháraty. Všechen náš volný čas jsme trávily v knihovně, kde jsme ji společně četly. Nakonec jsme se rozhodly, že musíme mít tyto knihy také pro sebe a celé měsíce jsme je pečlivě ručně přepisovaly. Trvalo to dlouho, protože jak víte, Mahábhárata má tisice veršů. Jejich přepisováním jsme si je také dobře osvojily.

Jenže výsledkem toho všeho byla další nespokojenost. Dozvěděli jsme se, že k pochopení tohoto poznání musíme sloužit duchovnímu mistrovi. Ale kde jsme mohly v Rusku, hluboko za železnou oponou přimo v srdci komunismu, najít gurua? Bylo to beznadějné, ale přesto jsme se dál modlily.

Roky ubíhaly. Našly jsme v knihovnách další písma z Indie. Ta všechna jen posilovala naše pochopení, že potřebuejem osobní vedení od duchovního mistra. Ataké jsme stárly. V roce 1989 mi bylo 74 a Thákurání 51. Už nám moc času nezbývalo, ale jednoho dne se nad námi Pán smiloval.

Na jaře roku 1990, v předvečer pádu komunismu, k nám během procházky po ulicích Oděsy přistoupil tiše mladý muž s knihou v podpaždí, zatímco se celou dobu rozhlížel, jestli ho nesleduje policie. Vyskočily jsme překvapením, když nám dal do rukou Bhagavad-gítu tak jak je. Tolik jsme si ji chtěly koupit, ale neměly jsme dost peněz.

Vzaly jsme si na něj adresu, pár týdnů jsme těžce pracovaly přesčasy, a když jsme ho pak znovu kontaktovaly, koupily jsme si od něj Bhagavad-gitu. Projelo námi vzrušení, když nám řekl, že existuje skupinka lidí, kteří se tajně scházejí, aby společně četli a zpívali Haré Krišna, protože komunismus byl stálě ještě u moci a naboženská setkání bylá zakázána.

Byly jsme šťastné, že jsme konečně našly lidi jako my, které zajímá kultura a filozofie Indie. Ale jedna věc tu pořád chyběla: neměly jsme duchovního mistra. Naše modlitby o milost dosáhly horečného stavu.

Nakonec nás Pán vyslyšel. O šest měsíců později režim padl a ty jsi přijel do Oděsy přednášet tu z Bhagavad-gíty. Tehdy jsi nás přijal jako tvé aspirující žákyně. Na rok nato jsme dostaly zasvěcení.

Pán dlouho čekal, než odpověděl na naše vroucí modlitby. Od dětsví jsem se k Němu vždy modlila. Už jsem skoro ztratila naději, ale nakonec nás zachránil."

Kišórí se začala smát. "Guru Mahárádžo," řekla, "můžu už přestat mluvit o o sobě a začít nějak také opěvovat tebe?"
Zasmál jsem se tomu. "Nepokažme tento příběh," řekl jsem. "Může se dobře hodit do mého deníku."

Kišórí pokývala hlavou a usmála se.

dinadau murare nisadau murare
dinardhe murare nisardhe murare
dinante murare nisante murare
tvam eko gatir nas tvam eko gatir nah

"Ó Pane Murári, na začátku, v prostředku i na konci všech našich dní a nocí stále zůstáváš jediným cílem našich životů."

(Šrí Dakšinátja, z Padjávali od Šríly Rúpy Gósvámiho, verš 73)