13. kapitola

8.8. - 25.8. 2006

Dávání a přijímání dárků

Během poslední části našeho letního turné přicházelo víc a víc lidí, některé dny to bylo až 6000. Starosta jednoho města s plážemi nám řekl, že těsně před začátkem léta byla jeho sekretářka zavalená telefonáty, zda přijede festival. V době, kdy jsme měli přijet nebyl ve městě jediný volný pokoj k pronajmutí.

"Všechny hotely říkají, že lidé tu jsou kvůli vaší akci," řekl starosta. "Dokonce i já sám jsem musel poskytnout svůj dům pro jednu rodinu, která přijela na váš festival a nemohla najít ubytování.

Ale jako vždy byl náš úspěch trnem v oku naší opozici, která přišla se svou kampaní, jak nás zdiskreditovat. Místní kněz ve městě, kde jsme přebývali, pokračoval se svým každodenním psaním pamfletů na městskou vývěsní tabuli, a někdy zacházel za hranice absurdity:

"Občané pozor! Sekta Hare Krišna nyní pěstuje rýži na fotbalovém hřišti, aby nakrmil gurua."

Ale bylo proti nám použito i závažnějších prostředků. Nově sestavený Národní výbor na ochranu proti sektám rozdával po pobřeží desetitisíce letáků, které říkali lidem, jak se mít na pozoru před kulty a kde najít pomoc, je-li třeba. "Pokud nebudeme v Polsku bojovat se sektami," řekl předseda výboru v prohlášení pro média, "budeme tu mít skutečný Armageddon."

"Myslel jsem, že už nejsme považováni za sektu," řekl jsem Džajatámovi dásovi.

"To je pravda," řekl on, "ale škoda už byla napáchána, a ten obrázek zůstane na dlouhé roky. Kromě toho nás církve považuje za stejně nebezpečné jako předtím."

Ministerstvo vnitra, které iniciovalo kampaň "Léto proti sektám", poslalo na každou policejní stanici v zemi důkladně vypracovanou zprávou, ve které je (a také armádu!)žádalo, aby monitorovali všechny skupiny považované za sekty, včetně nás.

"Především nás," řekl Džajatám.

Výsledkem bylo, že policejní šéf ve městě, kde jsme měli základnu, se objevil na jednom z našich festivalů. "Jsem tu služebně," odpověděl úsečně, když ho Nandiní pozdravila. "A nehodlám s vámi o ničem diskutovat."

Strávil hodinu chozením po místě konání festivalu a pak, zjevně proto, že neměl nic jiného na práci, si sedl na lavičku mezi velký dav sledující program na pódiu. Když obecenstvo hlasitě aplaudovalo na konci tanečního vystoupení z Bali, vypadal překvapeně. Když moderátor Tribhuvanéšvar dás zavolal na pódium všechny děti, aby s ním zpívaly, zareagovalo jich víc než 60. Když začaly zpívat a tančit na říkanku o Krišnovi - a celou tu dobu se smály a chichotaly - viděl jsem, jak srdce policejného šéfa roztálo. Poslední kapka přišla na konci divadelního představení Rámájany. Jak se herci ukláněli, diváci bouřlivě tleskali. Když několik lidí vedle policejního šéfa vstalo, aby aplaudovali ve stoje, vstal s nimi, mohutně tleskal a křičel "Bravo! Bravo!"

"Tak to se mi ulevilo," řekl jsem potichu. "Jestli je nějaký policejní šéf, kterého chceme mít na své straně, tak je to ten místní."

Ale vyhrát jednu bitvu neznamená konec války, takže jsem měl oči na stopkách, aby mi neunikl další soupeřův tah. Nemusel jsem čekat dlouho.

Následujícího večera při našem festivalu v Kolobřehu zrovna když jsem dával přednášku přede mně přišel Trisáma dás a dával mi znamení, ať okamžitě skončím. Bylo to nezvyklé, ale poslechl jsem a uzavřel svojí přednášku. Když jsem se posadil, abych začal poslední kírtan, vyšel na pódium a kráčel ke mně. "Mahárádži," zašeptal, "šíří se tu důvěryhodné zvěsti, v několika minutách sem má dorazit velká skupina skonheadů, aby přerušila festival. Policie je na cestě, ale ochranka říká, abychom okamžitě ukončili festival."

V hlavě mi to vřelo, ale postavil jsem se a klidně jsem se rozloučil s našimi hosty. Když jsem stál a sledoval, jak odcházejí, přiběhl ke mně Džajatám a popadl mě za ruku. "Guru Mahárádži," řekl, "musíš hned do svého auta!"

Obklopený několika muži z ochranky mě doprovodil do auta, otevřel dveře a nechal mě nastoupit dovnitř.

"Co všichni ostatní oddaní?" zeptal jsem se.

"Neřekli jsme jim, co se děje," řekl Džajatám. "Nechceme, aby zpanikařili. Svoláváme je a posíláme je do autobusů tak rychle, jak je to jen možné."

Vystřelil jsem z auta. "Cože? Řekl jsem rozčíleně. "Snad nečekáš, že tu budu sedět, zatímco oddaní jsou stále ještě venku na poli."

Během deseti minut jsme všechny dostali do autobusů a vyrazili jsme na cestu.

K našim osmi mužům z ochranky se záhy připojily dvě dodávky policistů a připravili se na střet. "Ještě nikdy jsme se na turné nesetkali s takovou hrozbou," řekl jsem Džajatámovi. "Vždycky je klid. Co se děje?"

"Zřejmě je někdo poslal," řekl.

"Kdo?" zeptal jsem se.

Jen se na mě podíval. Nebylo třeba odpovídat. Oba jsme měli stejné podezření. "No jasně," zamumlal jsem. "Určitě chtějí všechnu tu rýži na hřišti."

Přelétl jsem pohledem kraje našeho festivalového území a hledal jsem, kde se něco děje. "Je to jako ve válce," řekl Džajatám.

"Ano," řekl jsem potřásaje hlavou, "ale nikdy jsem ji nečekal tady u Baltu."

Když jsme přijeli zpátky na základnu, nedočkavě jsme očekávali, až zavolá Rakšana dás, šéf našich oddaných z ochranky. Nakonec zavolal Džajatámovi.

"Skinheadi nepřišli," řekl mi Džajatám. Určitě pochopili, že na naší ochranku a policii nemají."

"Došlo oddaným, co se stalo?" zeptal jsem se.

"Některým ano," odpověděl.

"Udržuj to v tajnosti," řekl jsem. "Oddaní jsou na tomto turné šťastní. Neřekl jsem jim o té špatné publicitě, které se nám dostává."

"Co teď budeme dělat?" řekl Džajatám.

"Pokračovat v kázání," řekl jsem. "Je daleko víc lidí, kteří tento festival milují, než těch, kteří se staví proti."

Džajatám pokýval hlavou.

Když jsem se vrátil do svého pokoje, uvědomil jsem si, jakou daň si na mě tyto hrozby vybírají. Začínal jsem být přehnaně v úzkosti. I malé problémy mě rozhodí. Třeba konrkétně řidič autobusu, kterého jsme najali, mi opravdu drásá nervy. Antoni byl malý, zavalitý, starší muž s červeným nosem (pravděpodobně od pití) a stále v rozmrzelé náladě. Křičel na oddané kvůli každé maličkosti.

"Jede strašně pomalu," řekl jsem jednoho dne Džajatámovi, když jsme jeli za autobusem. "Je to nebezpečné, podívej na tu kolonu aut za námi."

"A to není všechno," dodal Džajatám, "často ztratí cestu. A oddaní si ztěžují, že v autobuse kouří."

Byl jsem šokovaný. "Až dorazíme, tak si s ním hodlám řádně promluvit," řekl jsem.

V cíli jsem rychle vystoupil z auta a šel jsem k autobusu.

"Kde je řidič?" zeptal jsem se jednoho oddaného.

"Právě vyrazil pryč," přišla odpověď. "Pohádal se s jedním oddaným a odešel pryč se spoustou kleteb. Problém ale je, že má klíče od zavazadlového prostoru a nemůžeme si vzít nástroje."

"Tak to už je moc!" řekl jsem. Zatímco jsme seděli a čekali jsme, až se vrátí, byl jsem čím dál tím rozčilenější. Za půl hodiny se Antoni objevil. Oddaní vytahovali nástroje a ján se připravoval, jak mu vynadám.

"To je přeci pitomec," myslel jsem si. "Absolutně bez mozku."

Šel jsem k Antonimu. "Chtěl bych s vámi mluvit," řekl jsem pevně.

Vypadal překvapeně. "Ehm," řekl, "já s vámi chtěl mluvit také."

"Dobrá," pomyslel jsem si, "tak ať mluví jako první. Spíš se mu tak dostanu na kobylku."

"V prvé řadě," řekl, "nelíbí se mi vaše divadelní představení, které hrajete na vašich festivalech, ani se mi nelíbí tance těch lidí z Bali."

"Jen pokračuj," říkal jsem si v duchu, "brzy ti dojde řeč."

"Ani mi nechutná to vaše jídlo," pokračoval a udělal přitom grimasu. "A nemůže vystát, když na pódium vylezou všechny ty děti."

"Tak to už by stačilo!" myslel jsem si. "Je na čase ho seřvat."

"Tak a teď poslouchejte vy…" řekl jsem zvýšeným hlasem.

Ale než jsem stihl něco říct, přerušil mě. "Ale jednu věc opravdu zbožňuji," řekl. "Je to, když zpíváte na pódiu na konci festivalu. Něco se se mnou stane, když zpíváte tu krásnou píseň o Krišnovi."

Ztratil jsem řeč.

"Víte," pokračoval, "jsem starý muž s velmi špatným charakterem, ale jak říkáte ve svých přednáškách, mám hlubší duchovní povahu."

Vytáhl z kapsy umaštěnou kartičku. "Stále se modlím k Marii o pomoc," řekl.

Viděl jsem obrázek Panny Marie na jedné straně kartičky a z druhé strany na ní byly dvě modlitby v polštině.

"Modlím se každé ráno a večer," řekl měkce a díval se přitom na kartičku. "Mám ji už od dětství. Dala mi ji matka. Je to ta nejcennější věc, co mám."

Opatrně kartičky zasunul zpátky. "Dnes večer budete zase zpívat že ano?" řekl. "Minulý večer zpíval někdo jiný. A nebylo to ono."

"Ehm…no, to není kvůli mně," řekl jsem. "To je povaha té písně. Věřte mi."

Zasmál se. "O tom mě nikdy nepřesvědčíte," řekl. "Ale to je jedno, co jste mi to chtěl říct?"

"Ale vlastně nic," řekl jsem. "Chci říct, že to může počkat."

Jak jsem šel zpátky k autu, abych se připravil na harinám, připadal jsem si jako hlupák.

"Takový zbožný muž," myslel jsem si, "a já jsem na něm neviděl nic dobrého."

Cestou zpátky na základnu jsem mlčel. V jednu chvíli se na mě Amritánanda otočil. "Guru Mahárádži," řekl, "je všechno v pořádku?"

"Teď už ano," odpověděl jsem. "Právě jsem přišel na to, kdo je ve skutečnosti ta opozice."

Amritánanda se rozesmál. "Církev, nebo vláda?" zeptal se.

"Ani jedno," řekl jsem. "Jsou to nečistoty v mém srdci. Jednou Šríla Prabhupáda řekl, že měl plán na dobytí světa za 18 dní. Když se jeden žák na ten plán zeptal, Šríla Prabhupáda řekl, ,ale vy chlapci a děvčata nejste připravení.' Teď chápu, co měl na mysli."

Festivaly pokračovaly bez nějakých závažnějších incidentů. Jednoho dne Nandiní obdržela telefonát žena, která organizovala průvod Miss World, který se měl odehrát za měsíc ve Varšavě.

"Byla jsem jeden den na vašem festivalu na baltském pobřeží," začala. "Bylo to úžasné. Tento rok bychom chtěli přehlídku ve Varšavě zahájit po indicku. Chtěli bychom na začátek show umístit vaše zpívání a tančení a divadlo. Bude se to vysílat do celého světa."

"Většina našich oddaných jsou cizinci," řekla Nandiní, "a jejich víza vyprší, než začnou přehlídky. Ale uvidím, co se dá dělat."

Jednou večer jsem požádal Amritánandu, aby pozval Antoniho, aby s námi seděl na pódiu při posledním kírtanu. Když se Amritánanda vracel, byl rozesmátý.

"Řekl, že nahoru na pódium nepůjde ani za milión. Je z těch davů nervózní. Proto zůstává většinu festivalu ve svém autobuse. Chodí ven, jen když začneš zpívat, a i tehdy je vzadu, kde není žádné osvětlení."

Nakonec přišel poslední festival sezóny. Byl to den plný smíšených pocitů pro všechny oddané. Na jednu stranu jsme všichni v počtu 230 byli unavení. Udělali jsme 46 festivalů, téměř bez přestávky. Na druhé straně jsme si však nedovedli představit život bez vzrušení spojeným s šířením milosti Pána Čaitanji. Všichni oddaní se tou spoustou služby cítili očištěně a na vyšší úrovni. Slyšel jsem, že se i Antoni v srdci změnil. Byl teď k oddaným zdvořilý a pomohl jim, kdykoli potřebovali. Každý večer pokračoval se s vým rituálem sedět vzadu v davu, téměř ve tmě a sledoval poslední kírtan na pódiu.

Seděl jsem zrovna v autě a odpočíval před závěrečným kírtanem a vtom za mnou přišel Amritánanda. "Antoni mě požádal, aby ti toto dal," řekl. "Příliš se stydí na to, aby za tebou přišel sám. Řekl, že je to překvapení."

Amritánanda mi podal starý obrázek Panny Marie.

"Cože?" řekl jsem. "To je jeho nejcennější vlastnictví."

Amritánanda se usmál. "Ano," řekl, "právě proto ti ho dává."

Dlouho jsem se na ten obrázek díval.

Když nastal okamžik na závěrečný kírtan, vyšel jsem nahoru na pódium před mohutný zástup lidí. Hluboko ponořený v myšlenkách na Antoniho jsem nevěděl, co mám říct. Po několika vteřinách mlčení jsem začal: "Dámy a Pánové, jak všichni víte, toto je poslední představení tohoto večera. A je to také poslední okamžik naší festivalové sezóny."

Na pár okamžiků jsem se odmlčel. "A nyní, " pokračoval jsem, "bych chtěl tento poslední kírtan věnovat svému velice drahému příteli, který pro mě hodně znamená. Naučil mě vidět v druhých to dobré. Naučil mě pokoře. A dal mi víru, že Boží jména mohou očistit srdce každého."

Znovu jsem se odmlčel. "Je to náš řidič autobusu Antoni," řekl jsem.

Zástup propukl v bouřlivý potlesk.

Vytáhl jsem z kapsi svůj obrázek Pany Marie a zvedl jsem ho nahoru. " A dal mi ten nejlepší dárek, jaký jsem kdy dostal," řekl jsem, "dárek od jeho srdce."

Podíval jsem se do dálky za zástup lidí. "Antoni," řekl jsem, "jestli tam jsi, tento kírtan je pro tebe."

Jakmile se ke mně na pódiu připojili oddaní, začal jsem s kírtanem. Během 15 minut jsme všichni blaženě zpívali a tančili. Před pódiem tančila velká skupina dětí.

Zpíval jsem se zavřenýma očima. Když jsem je otevřel, uviděl jsem Antoniho. Jak prochází zadními řadami davu dopředu k pódiu. Posadil se na sedadlo v přední řadě a seděl se zavřenýma očima, pozorně naslouchaje. Během několika okamžiků se mu po tváři začaly kutálet slzy.

"Můj drahý Pane," řekl jsem si potichu, "jen pohleď na sílu svých Svatých jmen."

Po 45 minutách jsem kírtan ukončil. Když jsem se postavil, abych řekl své poslední sbohem té noci - a festivalové sezóně - viděl jsem Antoniho stále sedět v přední řadě se svěšenou hlavou.

"Dámy a pánové, než se všichni rozloučíme, chtěl bych, abyste na pódiu přivítali tu osobu, která mi dnes dala ten výjimečný dárek - Antoniho."

Lidé tleskali a Antoni vzhlédl. Nějakou chvíli se nervózně ošíval, pak se na mě podíval a usmál se. Pomalu se postavil a vydal se k pódiu. Čím byl blíž, tím byl potlesk silnější. Jakmile přišel na pódium, vzájemně jsme se objali.

Ale tentokrát jsem měl překvapení přichystané já. Sáhl jsem za sebe a zvedl balíček zabalený v dárkové papíře a podal jsem mu ho. "Dnes," řekl jsem do mikrofonu, " jsem koupil dárek pro mého nejoblíbenějšího řidiče autobusu."

Publikum se smálo a Antoni otevřel dárek. Když uvnitř uviděl CD přehrávač, vykulil oči překvapením. Spolu s ním tam bylo také CD všech bhadžanů, které jsem zahrál v průběhu celého turné. Znovu se mu zalily oči slzami a políbil mě na každou tvář.

"Dámy a pánové," řekl jsem, "tohle byl opravdu dokonalý způsob, jak uzavřít naše festivalové turné. Loučíme se s vámi. Snad se setkáme zase příští léto na této slavnosti lásky."

Jen s obtížemi jsem zadržel své slzy.

"Kdyby se bohatství a poznání mnoha miliónů vesmírů seskupilo dohromady, stěží by se vyrovnaly malému zlomku slávy Krišnova Svatého jména. Svaté jméno Kršny je můj život. Je to cíl mého života. Je to prostředek, který použiji, abych toho cíle mého života dosáhl."

(Šríla Rúpa Gósvámí, Padjávalí, verš 23)