11. kapitola

27. červenec - 1. srpen 2006

Zábavy dnešní doby

Oddaní pracovali ve dne v noci, aby Krišnova vesnička míru stála a fungovala, až přijde festival Woodstock. Po večer přijížděli na pozemek lidé z nedalekého Kostřína, posadili se na trávu a sledovali oddané, jak staví stany. Kdykoli byl vztyčena kostra velkého stanu nebo byl nainstalován stožár osvětlení, ozval se potlesk a nadšené výkřiky.

"První rok, kdy jsme přijeli, se lidé z města ze strachu k vesnici ani nepřiblížili," řekl Džajatám jednoho večera. "Druhý rok přišli ze zvědavosti. Ale tento rok se zdá, že přichází, protože nás mají opravdu rádi."

V ten okamžik kolem nás bez povšimnutí prošla skupina mladých kněží.

"Kdyby to tak bylo u každého," řekl jsem.

Dva dny před začátkem festivalu jsem šel s Džajatámem a Nandiní na hlavní scénu pozdravit pořadatele Jurka Owsiaka. Neviděl jsem Jurka při loňském festivalu, tak jsem se zeptal Džajatáma, jestli je zdravý.

"Je v pořádku," odpověděl Džajatám. "Měl starosti ohledně dostatečné ostrahy, ale vyřešilo se to. Předpověď hlásí dobré počasí, takže má dobrou náladu. Ale jedna věc ho trápí. Přichází to každý rok."

"O co jde?" zeptal jsem se.

"O jednu křesťanskou skupinu," řekl on. "Každý rok přicházejí v silné náladě obracení na víru a získávání nových stoupenců a vytvářejí nepřátelskou atmosféru. Ačkoliv obvykle každého vítá, přemýšlí o tom, že je tento rok odmítne."

Když jsme obešli zezadu pódium, narazili jsme na Jurka. Okamžitě jsme se já a on objali. "Mahárádži," řekl, "vybudovali jsme tuhle akci za těch jedenáct let spolu. Díky naší spolupráci to mělo každý rok úspěch. Dnes ráno mě navštívili vedoucí křesťanské skupiny, kteří se v minulých letech chovali nepřátelsky. Určitě tě potěší, že letos souhlasili s námi spolupracovat v duchu smíření. Nechávám to na vás obou."

Zvedl jsem obočí. "opravdu?" podivil jsem se. "Minulý rok byli vůči tobě i nám otevřeně velice kritičtí."

"Ano," odpověděl, "ale letos se chtějí podělit o své poselství lásky."

"Doufám, že se to vyjde." Řekl jsem.

Cestou zpátky do naší vesničky mě Džajatám zpravil o novinkách ohledně našich činností chystaných pro naši vesničku míru.

"V našich stanech budeme mít hodiny jógy, bhadžany, otázky a odpovědi, malování na obličej, astrologii, knihy a různé výstavy. Ve velkém stanu máme nepřetržitý program 15 hodin denně. Ze stanu na distribuci jídla budeme non-stop rozdávat prasádam, 24 hodin denně po tři dny. Navíc bude denně vycházet ven harinámová skupina."

"A šest Ratha-játer!" ozvala se Nandiní.

"Cože?" řekl jsem. "Šest Ratha-játer? Opravdu?"

"Nebyl jsi včera večer na mítinku, Guru Mahárádži," řekla Nadniní. "Rozhodli jsme se vložit více energie do Ratha-játry a přinášet tak naše poselství mládeži. Budeme mít náš průvod dvakrát denně hlavními oblastmi Woodstocku."

Dnes večer přijeli Black Summer Crush, rocková skupina z Ameriky. Setkal jsem se s vedoucím skupiny, oddaným jménem bhakta Scott, při dubnové návštěvě v chrámu v Laguna Beach. Když jsem poslal CD skupiny Jurkovi, požádal, aby hráli na hlavním pódiu a dal jim hlavní čas programu.

Ostatní členové skupiny byli také přízniví k vědomí Krišny, ale když jsme je vzali do jejich spartánského ubytování v jedné ze škol, kterou jsme pronajímali, vzepřeli se. Nandiní rozhodla pro ně najít hotel, i když bylo pozdě v noci. Ale když obvolávala hotely, ukázalo se, že všechny místa jsou kvůli Woodstocku už měsíce dopředu zarezervované. Na poslední pokus Krišnovou milostí našla něco více než vhodné.

Zavolala do jednoho hotelu vzdáleného 120 kilometrů. "Je mi líto," řekla žena z hotelu, "všechny pokoje jsou obsazené na měsíce dopředu. Počkejte, poznávám váš hlas. Volala jste mi přede dvěma lety, když jste hledala jarní základnu pro členy vašeho Indického festivalu. Vzpomínáte si?"

"Nechte mě přemýšlet," řekla Nandiní. "Ano, už si vzpomínám."

Nandiní se zasmála. "Tehdy jste také říkala, že nemáte žádné pokoje," řekla.

"Ale moc pěkně jsme si popovídaly o životě," odpověděla ta žena. "Spousta věcí,které jste mi řekla mi od té doby hodně pomohly. A já bych vám teď chtěla pomoc. Vlastním zvláštní objekt na konference a bankety, který pronajímám pouze pro V.I.P. Naposledy jsem ho pronajala německým politikům před třemi měsíci. S velkou radostí vám pronajmu několik pokojů pro vaši skupinu."

"Kde to je?" zeptala se Nandiní.

"Patnáct minut autem od Woodstocku," řekla ta žena.

Naši vesnici jsme otevřeli druhý den brzy ráno, den před festivalem - což je tradice, kterou udržujeme léta. Během několika minut se před naším stanem s distribucí jídla vytvořila dlouhá řada mladých lidí. Přidal jsem se ke sloužícím a první člověk, který přišel, mě přivítal s úsměvem. "Čekám na toto jídlo celý rok," řekl.

Později toho rána se na poli před naším mohutným ratha-játrovým vozem shromáždila stovka oddaných. Krátce jsem promluvil o významu Ratha-játry a nechal jsem pro oddané přinést 20 000 barevných pozvánek na rozdávání. Zatímco jsme táhli náš vůz po hlavní cestě na pozemku festivalu, přidávalo se k našemu průvodu mnoho mladých lidí, zpívali a tančili s námi. Všiml jsem si, že jen velmi málo našich pozvánek skončilo na zemi. V duchu jsem si poznamenal. "To znamená, že během následujících tři dní přijde do naší vesničky spousta lidí."

A netrvalo dlouho, ještě ten večer byla naše vesnička nacpaná k prasknutí a mladí lidé si užívali prasádam spolu s programem na pódiu a činnostmi v našich stanech.

Následující den byl první oficiální den Woodstocku. Ze zvědavosti jsem poslal Nandiní a Džajatáma na kopec, kde se naše vesnička nacházela loni. Na místě stály dva cirkusové stany a na programu měli během festivalu promluvit různí známí spisovatelé, básníci a baviči.

Když Džajatám s Nandiní dorazili, s jedním z mluvčích natáčel televizní štáb rozhovor. Džajatám a Nandniní okamžitě poznali v ženě, která vedla rozhovor, reportérku Stanice jedna, hlavní televizní stanice v Polsku. Jurek poprvé umožnil národní televizi natáčet Woodstock.

Džajatám a Nandiní trpělivě čekali, a když bylo interview u konce, předstoupili a představili se. Po několika minutách diskuse žena přijala jejich pozvánku k návštěvě vesničky v údolí.

Jak Džajatám a Nadiní scházeli dolů z kopce, Džajatám na mě zavolal. Když ke mně přišel, zašeptal, že národní televize přijde natočit rozdávání jídla. Nemohl jsem uvěřit vlastním uším.

Během několika minut televizní štáb natáčel distribuce a dělal rozhovory s omladinou.

"Přišel jsem na Woodstock kvůli třem věcem," řekl do kamery mladík s mohavským účesem na hlavě. "Hudbě, pivu a jídlo od Hare Krišna."

Žena dělala rozhovor s jedním z našich kuchařů, Krišna-sambandhou dásem. Nechala běžet kameru, zatímco on metodicky vyjmenovával množství bhogy, kterou jsme vařili. "Čtyři tuny rýže," řekl, "dvě tuny krupice, dvě tuny cukru, dvě tuny mražené zeleniny a dvě tuny luštěnin."

"A všechno se obětuje Bohu, Krišnovi," dodal s úsměvem.

Po natáčení si reportérka vzala prasádam. Rozhlížela se po naší pestrobarevné vesnici, kde to jen bzučelo činností. "Tady je toho tolik, o čem by se dalo psát," řekla svému kameramanovi.

Tu noc byla reportáž odvysílaná v hlavním čase večerních zpráv, kde ji viděly milióny diváků.

Džajatám mi pověděl o těch zprávách: "Víš, Jurek nás přemístil dolů pod kopec, aby se vyhnul publicitě, ale nakonec jsme získali víc publicity, než jsme si kdy mohli představit."

"A na tom máš zásluhu ty a Nandiní," řekl jsem s úsměvem. "Vyšli jste na kopec a narazili na televizní štáb. Existuje takové rčení: Když nemůže hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře."

Džajatám se tvářil zmateně. "Hora? Mohamed?" opakoval.

"Vysvětlím ti to po festivalu," smál jsem se.

Tu noc hráli Black Summer Crush na hlavním pódiu stopadesátitisícovému obecenstvu. Zaujali mládež svým jedinečným stylem rocku a pak nadchli publikum svou poslední písní, kdy zpívali Hare Krišna. Když manželka bhakty Scotta, Carmen, vedla kírtan, mnozí v obecenstvu stáli úplně očarovaní transcendentální zvukovou vibrací.

Druhý den a zároveň poslední den Woodstocku jsme s naším rathajátrovým průvodem vyrazili brzy. Když jsme ho začali táhnout dolů po přecpané cestě, zničehonic se objevil další televizní štáb a po zabírání mohutného tančícího a zpívajícího zástupu začali natáčet árati, které bylo Božstvům Džagannátha nabízeno na voze.

"Odkud jsou?" zavolal jsem na jednoho polského oddaného.

"Kanál dva," zavolal zpátky, "druhá největší stanice v Polsku!"

Podíval jsem se na vůz a uviděl na plošině u Božstev horu ovoce. "Hariból!" zavolal jsem na púdžárí. "Začněte házet ovoce lidem!"

"Ale ještě probíhá árati," zavolal jeden zpátky.

"To je jedno!" křičel jsem. "Natáčí nás národní televize!"

Všichni stáli a zírali na mě a tvářili se zmateně.

Běžel jsem k vozu, vyskočil jsem na jedno velké kolo, vytáhl jsem se přes zábradlí a popadl jsem nějaké ovoce. Otočil jsem se a začal jsem házet jablka, banány a pomeranče do davu. Lidé řvali nadšením a natahovali ruce, aby chytili ovoce, jak se neslo vzduchem. Někteří lidé předvedli neuvěřitelné chyty. Jiní, méně koordinovaní, s padajícím ovocem neohrabaně zápasili. Jeden hoch ve své dychtivosti chytit banán letící kolem, spráskl ruce takovou silou až banán vybuchl a celého ho pokropila banánová kaše.

Spousta mladých tak zpívala a tancovala……a zároveň jedla ovoce.

Ten blažený výjev večer odvysílal Kanál dva ve zprávách. V pozadí bylo slyšet hlasité zpívání Krišnových Svatých jmen.

Později toho dne mě Rasikéndra, náš hlavní kuchař, ujistil, že tento rok rozdáme více porcí prasádam než loni. "Tento rok zvládneme víc než 115 000 porcí," řekl, vyčerpaný, ale blažený.

Když jsem odpoledne procházel kolkem stanu s otázkami a odpověďmi, vyšel z něj na chvilku Trisáma dás, oddaný, který tam právě hovořil, a chtěl se mnou mluvit.

"Ti mladí na Woodstocku jsou lepší než kdy jindy," řekl. "Stan s jógou praská ve švech ode dne, kdy otevřeli. Ty děcka dychtí po vědomí Krišny jako nikdy předtím."

Pozdě to odpoledne Ratha-játra vyrazila na své šesté a poslední procesí. Majestátní vůz s červenožlutobílým baldachýnem vzdouvajícím se v jemném vánku vypadal jako by plul oceánem lidí.

Připadalo mi, že tato Ratha-játra je blaženější než ta, co jsem viděl ve svatém dhámu v Džagannáth Purí, protože nyní Pána Džagannáth dává svá požehnání těmto chlapcům a dívkám ze Západu, kteří jsou podmínění materialistickým životem.

"Šríla Višvanáth Čakravartí Thákur poznamenává, že stejně jako lampa nevypadá, že svítí tak jasně, ve slunečním světle jako ve stínu, nebo diamant nevypadá tak zářivě na stříbrném plátu jako na tabulce modrého skla, tak také Pánovy zábavy v podobě Góvindy nevypadají tak úžasně v transcendentálním sídle na Vaikuntě jako v hmotné říši máji. Pán Krišna přichází na zem a v temnotě materiální existence tyto zářivé, osvobozené zábavy přinášejí odevzdaným oddaným Pána neomezenou extázi."

(Šrímad-Bhágavatam 10.14.37, význam)

Jak jsme naposledy zpívali po silnici a prodírali se tisíci mladými lidmi, spousta z nich na nás volala:

"Hare Krišna!"

"Skvělé jídlo!"

"Milujeme vaši vesničku!"

V jednu chvíli jsem zastavil vůz a vzal jsem si mikrofon. Začal jsem vést kírtan a rychle jsem ho přivedl k vrcholu. Najednou přiklopýtal do kírtanu mladík omámený alkoholem. Vypadal strašidelně se svými rozcuchanými vlasy a tělem pokrytým špínou. Měl roztrhané šaty, jednu ruku v sádře a za pasem zastrčený nůž. Postavil se přede mě, nesouvisle něco mumlal a v očích měl divoký pohled.

Moje první reakce byla strach a pak šok. Pak jsem se uklidnil. "Pojďme se podívat na moc Svatých jmen," pomyslel jsem si.

Vzal jsem mladíka za ruku a začal jsem s ním tancovat. Jeho napůl zavřené oči se otevřeli překvapeně dokořán, jak jsme spolu tančili před Džagannáthem, Pánem vesmíru.Když nás oddaní uviděli, jejich nadšení zesílilo a kírtan nabral na rychlosti. Najednou jsme se s mým novým přítelem divoce roztančili. Na jeho tváři se objevil úsměv, jak se ze všech sil snažil vyslovit slova mahámantry.

Kvůli své opilosti se brzy vyčerpal. Začal jsem zpívat, "Nitáj Gaura Hariból!"

Najednou ten mladík rozpřáhl náruč, přispěchal ke mně a objal mě. Pak, zatímco oddaní divoce aplaudovali, on popadl mikrofon a začal sladkým hlasem zpívat: "Nitáj! Nitáj! Nitáj!"

Pak se chopil obřadního koštěte a začal zametat před Pánem Džagannáthem. Vzal jsem to jako znamení od Pána a pokynul jsem oddaným, ať začnou táhnout za provazy a znovu jsme se vydali dolů po cestě, zatímco náš přítel celou cestu zametal. Všichni jsme byli uchvácení sledováním zábav Pána Čaitanji Maháprabhua dnešních dní.

Najednou, když jsme zahnuli za roh, překvapeně jsem sledoval skupinu asi 400 křesťanů vedených několika kněžími, zpívající, tančící a mávající vlajkami na ulici, která asi za padesát metrů zkříží tu naši.

"Co budeme dělat?" pomyslel jsem si. "Otočit se a vyhnout se konfrontaci nebo zpomalit a nechat je jít před námi?"

Ostatní oddaní se na mě dívali a čekali na znamení. Usmál jsem se. "Nastal okamžik smíření," řekl jsem si v duchu. Dal jsem znamení pokračovat vpřed.

Během několika minut se zpívající skupiny spojili. Pohybovali jsme se společně po široké cestě přecpané návštěvníky festivalu a pokračovali jsme ve zpívání našich chvalozpěvů Boha. Nálada byla přátelská a uctivá. Jak jsme šli bok po boku, vyměnil jsem si s kněžími několik úsměvů. Mnozí z mladých kráčejících kolem si všimli přátelské jednání a ukázali nám zvednuté palce. Po patnácti minutách se křesťanská skupina oddělila do další postranní ulice.

Byla to takové změna oproti minulosti, že jsem si přál, kéž by to mohl vidět i Jurek a mnozí další.

Řekl bych ale, že to Pán viděl, protože toho večera vyšel v Gazetě Wyborcze, největších novinách v Polsku, jeden článek. Titulek hlásal: "Hare Krišna a Ježíš - tolerance na festivale Woodstock."

Poslední paragraf shrnul celou událost:

"Ve středu byl vůz Pána Krišny tažen jeho oddanými po hlavní třídě na Woodstocku, když v tom se setkal s průvodem křesťanů. ,Hare Krišna!' zpívala jedna skupina, jak se ta druhá přibližovala. ,Pán Ježíš!' volala ta druhá. Když se setkali, dva šťastní tanečníci - jeden křesťanský kněz a jeden oddaný Krišny - přišli dopředu. K velkému úžasu všech přítomných stáli proti sobě, usmívali se a pohupovali se do rytmu svých melodií. Trvalo to dvacet minut, ačkoli jsme doufali, že to nikdy neskončí."

Když jsme zpívali cestou zpátky k festivalu a posledním hodinám Woodstocku, vzpomněl jsem si na Jurkova ujišťující slova těsně před začátkem festivalu: "Souhlasili s námi spolupracovat v duchu smíření. Nechávám to na vás obou."

Ať už to byl malý pasáček Pán Krišna nebo mladý pastýř Ježíš Kristus, zdálo se, že slavný festival Woodstock byl očištěn od veškerého nepřátelství a obě skupiny teď mohou bez zábran pokojně šířit své poselství lásky.

"Vlk bude pobývat s beránkem, levhart s kůzletem odpočívat.

Tele a lvíče i žirný dobytek budou spolu a malý hoch je bude vodit."

(Bible, Izajáš 11.6.)