10. kapitola

Polsko, 23. - 26.7. 2006

"Nové místo"

Naše festivaly pokračovaly neovlivněny nečestnou vládní antikultovní kampaní. Alespoň pro tuto chvíli jsme měli navrch: naše programy bavily desítky tisíc lidí každý týden, což nám dělalo dobrou pověst. Ale už dávno jsem se poučil, že nesmíte nikdy podceňovat nepřátele.

"Pokud znáš nepřítele a sebe sama, vítězství bude bezpochyby tvé."

(Umění válčení, Sun Cu, 10. kapitola, 31. verš)

Nebylo pro mě tedy překvapením, když jsme zjistili něco, co zdánlivě rozmetalo naše plány na nadcházející festival Woodstock. Jednoho rána měla Nandiní dásí telefonát od organizátora celé akce, naše starého přítele Jurka Owsiaka.

"Tlačí na mě seshora," řekl, "takže vás teď hodlám požádat, abyste tento rok zmenšili vaši vesničku na Woodstocku. Také se budete muset přesunout z kopce čnějícího nad celým festivalem, kde jste byli loni, do jednoho z rohů areálu."

Nandiní byla v šoku. "Co se stalo?" zeptala se. "Proč tak velké změny?"

"Znáte současné politické podnebí stejně jako já," řekl. "Tak velká plocha, jako jste měli loni, přitahuje příliš mnoho pozornosti a vystavuje tak celý festival riziku. Nezapomeňte, že máme společného nepřítele."

Nandiní za mnou zašla a řekla mi o tom telefonátu.

"Udělej, co říká," řekl jsme jí. "Když kupuješ slona, neměla by ses hádat o cenu trojzubce k jeho ovládání."

Příštího dne Nandiní, Džajatám dás a bhakta Dominik odjeli 300 kilometrů na jih do Kostřina, města, kde se Woodstock měl konat. Jurkův tajemník jim ukázala malé místo poblíž vstupu na festival.

"Budete mít plochu 50 krát 50 metrů," řekl.

Oddaní tam zaraženě stáli a dívali se na tuto maličkou plochu.

Nandiní, jejíž inteligence je vždy nabroušená, přišla s jedním nápadem. "Není to praktické z hlediska bezpečnosti," řekla. "Víte, kolik mladých miluje naši vesničku, zvláště rozdávání jídla. Loni jsme rozdali víc než 110 000 talířů. Tady pro to není dost místa. Budou tu kvůli tomu bitky o jídlo."

"No," řekl tajemník, "to je pravda. Tak dobře, dostanete 100 na 100 metrů, ale ani centimetr navíc."

Nandiní mi zavolala, když byli na cestě zpět na naši letní základnu.

"Guru Mahárádžo," řekla, "vím, že rádi děláme festivaly ve velkém, ale tento rok se budeme muset uchýlit k něčemu menšímu. Nicméně já, Džajátám ani Dominik si nemyslíme, že rozměry a lokalita tohoto nového místa jsou špatné. Všichni mladí nás uvidí, když budou přicházet na Woodstock. A navíc budeme mít pořád plno. Bude tam taková intimní nálada."

O dva týdny později jsme dokončili první část našich programů po baltském pobžeží. Všechno jsme sbalili a se všemi 250 oddanými jsme se vydali do Kostřina. Šel jsem přímo na naše nové místo. Dominik tam už nechal postavit hlavní stan, o dvě třetiny menší než loni.

Udělalo to na mě dojem a nemohl jsem se ubránit úsměvu. "Vlastně si myslím," řekl jsem Dominikovi, "že toto místo je lepší. Jsme přímo v centru dění u všech těch mladých."

Zatímco jsem se procházel po místě a dohlížel jsem na přípravy, přišel za mnou Džajatám.

"Guru Mahárádžo," řekl, "ten starší pán stojící tam opodál se ptá, jestli si může koupit tu velkou malbu Rádhy a Kršny, která visí uprostřed našeho jeviště."

"Je obrovská," odpověděl jsem.

"To mu nevadí," řekl Džajatám. "Chce si dát do svého domu. Říká, že přijedeme jen jednou v roce a pak odjedeme. Celý rok mu chybíme, ale kdyby měl ten obraz, bude vždy cítit Boží blízkost."

"Řekní mu, že si ji může vyzvednout den po Woodstocku," řekl jsem.

"Jaká je cena?" zeptal se Džajatám.

"Dej mu to zdarma," řekl jsem. "Kdo může určit cenu lásky k Bohu?"

Když jsme odjížděli z areálu, uviděl jsem nějakého asi dvacetiletého mladíka s dlouhými vlasy a batohem.

"Ten je tu tedy brzo," řekl jsem Amritánandovi dásovi.

Pak jsem si všiml, že má na ruce pytlík na růženec a džapuje.

"Podívej," řekl jsem Amritánandovi, "on džapuje. Je to někdo od nás?"

Amritánanda se podíval pořádně. "Řekl bych, že ne," odpověděl. "Nikdy předtím jsem ho neviděl."

"Zavolej ho sem," řekl jsem.

Ten mladík pak přišel k autu. "Ty jsi oddaný Hare Kršna?" zeptal jsem se ho.

Vypadal zmateně. "Já…no…rád čtu Bhagavad-gítu," řekl.

"Žiješ v nějakém chrámu?" zeptal jsem se.

"V chrámu?" řekl.

"No," řekl jsem, "kde ses tedy naučil zpívat na růženci?"

"Od Bhaktivédánty," řekl.

Amritánanda a já jsme se na sebe podívali.

"Před nějakým časem," řekl, "jsem byl na internetu a hledal jsem duchovní poznání a setkal jsem se s Bhagavad-gítou tak jak je. Objednal jsem si ji a začal číst. Bhaktivédanta tam několikrát zmiňuje důležitost zpívání Hare Kršna. Nakonec jsem nějak přišel na to, že toto zpívání znamená zpívání na růženci. Proto toto dělám."

"A ty jsi nikdy nepotkal oddané?" řekl jsem.

"Jaké oddané?" řekl on.

"No oddané," řekl jsem. "Vidíš to tady okolo? Byla tu vystavěna celá vesnička nazvaná Kršnova vesnička míru. Po celý následující týden se tam můžeš setkat s Kršnovými oddanými a naučit se od nich víc o zpívání Hare Kršna."

"No…tak jo," řekl nakonec.

"Promluvíme si víc během následujícího týdne," dodal jsem ještě, když jsme odjížděli.

Po několik dalších dní jsme horečně pracovali na budování vesničky. Byl jsem unaven z měsíce festivalů po pobřeží, ale tato únava brzy zmizela, když jsem začal přemýšlet o našich vyhlídkách.

"300 000 lidí dostne silnou dávku vědomí Kršny," říkal jsem nadšeně Amritánandovi, zatímco jsme pomáhali vyložit 22 tun potravin z náklaďáku do kuchyně. "Leckdo může na takovou příležitost čekat mnoho životů."

Nandiní zaznamenala náznak úspěchu, který nás čeká, když šla do místní školy, kde jsme chtěli ubytovat naš oddané a vařit na festival. Nandiní měla trochu obavy. Minulý rok se jí od ředitelky školy dostalo chladného přijetí.

Ale tentokrát ji ředitelka přivítala velice vřele. "Jsem tak šťastná, že jste zpátky v Kostřině," promluvila k Nandiní. "Budeme velice rádi, kdyř použijete naše školní zázemí během festivalu Woodstock."

"Děkuji vám," řekla Nandiní. "Ale od loňska jste se velmi změnila. Co se stalo?"

Ředitelka se usmála. "Loni jsem totiž navštívila vaši vesničku," řekla. "Když jsem přišla, jeden z vašich vůdců hovořil na scéně. Poté, co jsem vyslechla jeho řeč, jsem pochopila, hodnoty, které vyznáváte, jsou přesně to, co se snažíme vnuknout dětem, které učíme. Ale ta pravá změna nastala, když jsem pak procházela celý festival Woodstock. Velice rychle jsem se vrátila do vaší vesničky a byla jsem vděčná za tu atmosféru klidu, vyrovnanosti a čistoty.

Příštího dne jsem se vrátila do vaší vesničky, ale z jiného důvodu. Můj syn nedávno zemřel a mě to hluboce zasáhlo. Hledala jsem otázky na mnohé otázky týkající se života. Skončila jsem v jógovém stanu, kde instruktor kromě ásan učil také filozofii. Našla jsem tam velkou úlevu od mnohých těžkostí. Od té doby cvičím třikrát týdně jógu a zavedla jsem k nám na školu hodiny jógy."

"To je úžasné," řekla Nandiní. "Jsem moc ráda, že jste svůj život tak moc změnila."

"Mohu vás požádat ještě o jednu laskavost?" zeptala se ředitelka. "Hledám pro svou školu učitele angličtiny, ale chci někoho lepšího, s duchovními hodnotami. Kvůli své lásce k dětem si nedovedu představit, že bych zaměstnala někoho s nižšími standardy. Poskytneme dobrý plat, pěkný dům, pojištění - všechno. Dejte mi prostě jednoho Hare Kršnu, aby učil naše děti."

Nandiní se s potěšením zasmála. "Udělám, co budu moct," řekla.

Ředitelka doprovodila Nandiní až ke dveřím. "Těším se na letošní festival," řekla, "a ráda bych vám pochválila to vaš nové místo. Je to perfektní, hned u vchodu na festival, dobré místo k šíření vašeho poselství. Co jsem slyšela, celý Kostřin navštíví Woodstock, nebo spíš se dá říct Kršnovu vesničku míru."

Nandiní se nemohla přestat smát celou cestu zpátky na festival.

"Lidé oceňují naše činnosti," řekl jednou Šríla Prabhupáda. "Pokud se budeme držet našich standardů, budou náš oceňovat. Řeknou, ´Ach, to je tak pěkné, tito lidé jsou dobří.´ Někdy v novinách říkají, ´Tito lidé Hare Kršna jsou velice pěkní. Chceme jich více.´"

(přednáška z Šrímad Bhágavatamu, 7. prosince 1975)