8. kapitola

Purí a Polsko, 30. června - 17. července 2006

"Vůle lidu"

Ačkoli jsem si vychutnával každou minutu na mé poutní cestě do Džagannátha Purí, obával jsem se o naše turné v Polsku. Jeli jsme do Purí i s Džajatámem dásou a veškerá odpovědnost za organizaci turné zůstala na Nandiní dásí. Jistě má k tomu vlohy, ale starat se o celé turné je na jednu osobu trochu hodně.

Tento rok jsme udělali větší plány než kdy předtím. Jako motto turné jsme zvolili "Léto s jógou". Džajatám i Nandiní oba během roku podstoupili intenzivní kurz pro učitele jógy, aby ji mohli na festivalech vyučovat. Polská média se toho chytla a hlavní polské rádio Program Jedna mluvilo o našich festivalech každý den v sekci "Letní rekreace".

Těsně před mým odletem do Purí měla Nandiní plné ruce práce se zařizováním víz pro 250 ruských a ukrajinských oddaných, přesunem 25 tun vybavení uloženého přes zimu ve skladišti, zajišťováním základny ve škole na baltském pobřeží a podepisováním smluv na 42 festivalů.

Ale během našeho pobytu v Purí jsme s ní ani já ani Džajatám nebyli v kontaktu. Naše mobilní telefony nefungovaly, nejspíš kvůli zahlcení sítě, když milion poutníků v Purí začalo používat místní přetížený telekomunikační systém.

Jakmile jsme dorazili na letiště v Madrasu pro náš zpáteční let do Evropy, začal můj telefon vyzvánět kvůli textovým zprávám nahromaděným za uplynulý týden. První zpráva zněla, "Naléhavé. Okamžitě mě kontaktuj. Těžká opozice. Jeden festival už byl zrušen. Nandiní."

Okamžitě jsem jí zavolal, ale protože v Polsku byla zrovna hluboká noc, nezvedla to. Během letu do Evropy jsem nemohl klidně sedět.

"Jakým problémům to čelíme teď, co myslíš?" zeptal jsem se Džajatáma.

"Nebudu spekulovat," řekl, "ale očekával jsem letos potíže, protože nová vláda je extrémně konzervativní."

Později jsem ke svému zděšení našel v mezinárodním vydání Herald Tribune článek s názvem, "Polsko pobouřeno rozhodnutím EU podává protidůkazy".

Před dvěma týdny," začíná článek, "zástupci evropského lidu (Evropský parlament) sídlící ve Štrasburku vydali rezoluci, ve které vyjadřují obecné znepokojení nad nárůstem rasové nenávisti a xenofobie v Evropě, přičemž se zmiňují o několika konkrétních zemích, kde se odehrály násilné rasové či náboženské incidenty, obzvláště však se zaměřují na Polsko."

Okamžitě po příletu do Frankfurtu jsem zavolal Nandiní znovu. Tentokrát odpověděla a rychle mě zpravila o novinkách.

"Katolická církev je úzce spjatá s novou vládou," začala, "a využívá každé příležitosti, aby se prosadila. Tou neočekávanou publicitou v médiích oznamující naše festivaly jsme na sebe přitáhli pozornost.

Teď se rozjela souběžně s námi kampaň nazvaná "Léto proti kultům". Ve všech médiích jsou lidé varováni před kulty, které využívají letní sezóny k šíření své propagandy.

Poslední dva týdny nás kněz v hlavním kostele v Kolobřehu, největším městě na našem turné, pomlouvá ve svých nedělních kázáních. Mluví jen o tom. Důsledkem toho město zrušilo povolení k výběru místa poblíž pláže, kde jsme měli za dva týdny uspořádat festivaly.

Kněz v Siemyšli, kde máme základnu, proti nám také rozdmýchává špatné smýšlení. Své nedělní kongregaci řekl, aby si dávali pozor na své děti, zatímco budeme ve městě. Denně vyvěšuje na místní oznamovací tabuli hned za kostelem varování přeed námi. Nálada ve vesnici je napjatá. Je toho víc, ale počkám s tím, než přijedeš."

Přemýšlel jsem o celé situaci během letu z Frankfurtu do Varšavy. "Když jsem byl v Purí," říkal jsem si, "modlil jsem se k Pánu Džagannáthovi o požehnání, abych mohl vždy rozdávat Jeho milost těm méně šťastlivým než já, ale tato milost nemusí být vždy oceňována těmi, kterými je určena. Proto musí být kazatel trpělivý."

Na našem setkání příštího odpoledne jsem mluvil s Nandiní o zrušeném festivalu v Kolobřehu.

"Indický velvyslanec v Polsku by měl být čestným hostem tohoto festivalu," řekl jsem. "Bude to pro polskou vládu pěkná ostudam, když budeme muset říct velvyslanci, že akce byla zrušena kvůli náboženské diskriminaci."

"To si jsem vědoma," řekla Nandiní, "a hodlám o tom pomluvit se starostou Kolobřehu na konci tohoto týdne."

Podíval jsem se na přítomné oddané. "Nikoho z nás by to nemělo odradit," řekl jsem. "Opozice, které čelíme, není nic nového. Každý rok je tu něco."

"Ale letos jsou neobyčejně agresivní," řekl Džajatám, "zvláště po nedávných volbách. Vedoucí naší ochranky, Rakšana dása, dostává denně výhružné SMSky, které nás varují, abychom nedělali letos žádné festivaly."

Počkáme a uvidíme reakci lidí," řekl jsem. "Až zítra půjdmem na harinám, budeme moci zvážit celou situaci."

Příštího dne jsme s ostatními vyrazili na pláž do Pobierowa, abychom ohlásili festival konaný toho večera. Když jsem přemýšlel o znepokojení Evropského parlamentu nad xenofobií v Polsku a o špatné publicitě kvůli kampani "Léto proti kultům", měl jsem přinejmenším obavy.

Když jsme vystupovali z autobusu, rozhlédl jsem se kolem. "Možná si lidi ani nebudou brát naše pozvánky," pomyslel jsem si.

Ale výsledek pořádání festivalů na pobřeží po 17 let se nemůže jen tak lehce ztratit. Jakmile jsme vstoupili na pláž, vůle lidu se projevila i přes opozici ze strany vlády.

"Národ, který se bojí nechat svůj lid posoudit pravdivost či lživost myšlenek na otevřené scéně, je národ, který se bojí svého lidu."

(J. F. Kennedy)

Hned jak náš pestrobarevný průvod sta oddaných vkročil na písek, popadli přihlížející své děti, ne však ze strachu. Tlačili je dopředu, aby se s námi vyfotili. Oddané ženy si sundávaly hedvábné girlandy, které jsem nakoupil při mé návštěvě Purí, a kladly je na krk dětem.

To způsobilo senzaci. Každý chtěl mít girlandu a vyfotit se s námi. Ale protože se kolem nás kvůli tomu vytvářely davy lidí, pohybovaly jsme se po pláži hlemýždí rychlostí.

Otočil jsem se na Amrtánandu dásu. "To je skvělé," řekl jsem, "ale jak tímto tempem budeme moct ohlásit náš festival?"

Amrtánanda se zasmál. "Myslím, že nemůžeme mít lepší publicitu než tady a teď," řekl.

Zatímco jsme zpívali podél pláže, lidé na nás mávali a usmívali se. A tentokrát poprvé také mnoho lidí volalo "Hare Kršna!" nebo "Hare Hare!"

Pokýval jsem hlavou. "Věci se určitě mění," řekl jsem si tiše pro sebe, "a to k lepšímu."

Když jsme se přiblížili k jedné opalující se rodině, dívka asi okolo sedmi se okamžitě po zaslechnutí kírtanu zpříma posadila. Hned mi bylo jasné, že je slepá. Zatímco kolem ní procházel harinám, lehce za ním otáčela hlavu. Začala se usmívat, a když jsme přišli blíž, sáhla do svého batůžku něco v něm hledala. Nakonec s velkým úsměvem vytáhla jeden zlotý a podala mi ho.

"Hare Kršna," zašeptal jsem jí do ucha.

O sto metrů dál na pláži jsme narazili na jedinou opozici toho dne. Nějaká žena přišla ke kírtanové skupině a začala si hlasitě stěžovat, že kromě všeho ostatního vyrušujeme také místní divokou přírodu. Ukazovala na racky, kteří se vyplašili zvukem harinámu.

"Vyrušujete s tím vaším kraválem ubohá zvířata, ptáky a ryby!" křičela a přitahovala tak mnoho pozornosti lidí opalujících se okolo.

Najednou jen pár metrů od nás vystčil z vody hlavu mladý tuleň. Pomalu připlaval ke břehu, vykolébal se na pláž a zastavil se tak dva metry od naší zpívající skupiny. Seděl tam, natahoval hlavu a naslouchal kírtanu. Lidé se smáli a ta žena měla zděšený výraz ve tváři.

"To musí být ten tuleň, který nás následoval na plážích loni," řekl jsem oddaným. "Zkusíme, jestli znovu poplave za námi.

A skutečně když jsme začali zpívat dál po pláži, skočil tuleň zase do vody a plaval podél nás. Pokaždé, když jsem zastavili, vystrčil hlavu, aby nás pozoroval.

Toho večera byl festival zaplaven lidmi. Místní učitelka přišla s padesáti malými dívkami do stánku s módou, kde oblékáme návštěvníky do sárí.

"Za hodinu se ve městě koná svatba," řekla, "a moje třída tam je pozvaná. Všechny dívky chtějí mít na sobě sárí z Hare Kršna festivalu."

Museli jsme zavolat oddané ze "zálohy", aby pomohly obléct dívky včas na tuto příležitost.

Zároveň s tím oddané ve stanu s gópí malováním téměř omdlely, když se tam objevila vedoucí letního tábora s 320 dívkami, které si chtěly nechat pomalovat tváře. Splnit tento úkol trvalo celý večer.

Jakmile začal program na scéně, lidé se začali hrnout dopředu, aby si zabrali místa. Fascinovaně seděli, zatímco tanečnice z Bali předváděli Rámájánu ve svých krásných tradičních kostýmech.

Příští den jsme šli na harinám na tu samou pláž, abychom ohlásili večerní představení. Počasí bylo dokonalé. Už týdny nepršelo. Oddaní mi řekli, že se vlastně už asi měsíc neobjevil ani mráček na nebi. Léto bylo neobvykle horké a teploty často šly nad třicet stupňů.

Ironické na celé situaci však bylo, že místní zástupci zakázali plavání v Baltském moři. Obávali se, že by rozdíl mezi vysokými teplotami vzduchu a chladnou vodou mohl lidem způsobit šok. Když jsme zpívali podél pláže, lidé tam leželi a opalovali se, ale neměli vůbec šanci ulevit si od horka.

Já jsem také pociťoval horko. Abychom ohlásili naše programy, strávili jsme denně 4 hodiny zpíváním na slunci na plážích. Když děláte 6 festivalů týdně, je z toho 24 hodin harinámů a to může být dost vysilující.

"Už teď jsem unavený," pomyslel jsem si, "a to je teprve první týden turné. Máme před sebou ještě dalších sedm."

Pak jsem si všiml, jak několik lidí na pláži čte knihy Šríly Prabhupády, které si koupili na včerejším festivalu. Jakou větší odměnu bych mohl chtít za všechno to odříkání. Hned jsem pocítil nával nové energie.

Na cestě na festival toho večera jsem mluvil s jedním oddaným. "Harinámové skupiny jsou vážně mocné," řekl jsem. "Probouzí v lidech ocenění pro vědomí Kršny."

"Bohužel ale mnoho tisíců z nich na festivaly nepřijde," řekl on.

"To je v pořádku," řekl jsem mu. "Tyto harinámy jsou festivaly samy o sobě. Lidé získají tolik prospěchu, jen když je vidí.

Trivikrama Svámí mi nedávno řekl jednu historku," pokračoval jsem. "Jednou šel po harinámu za Šrílou Prabhupádou.
´Líbil se lidem dnešní odpolední harinám?´ zeptal se Šríla Prabhupáda.

´Ano Prabhupádo,´ řekl mu Mahárádža, ´mnoho lidí mělo radost.´

´To je dobře,´ řekl Šríla Prabhupáda. ´Dokonce i když ocení harinám jen v mysli, udělají tak duchovní pokrok.´

O dva dny později se naše festivaly přesunuly do Revalu. Během programu chodila okolo nějaká žena a kritizovala oddané. Nakonec přišla až ke mně.

"Poslouchejte všichni!" křičela. "Jen se podívejte! Vlk v rouše beránčím! Nazývá se svatým mužem, ale jeho záměry jsou nečisté!"

K mému překvapení ji rychle zatkla policie za nepřístojné chování a později dostala pokutu 800 zlotých.

Příštího dne se Nandiní setkala s kolobřežským starostou. Věděl, že naše festivaly byly zrušeny, ale nebyl do celé akce nijak zapojen. Nandiní ho tlačila, aby zrušil toto rozhodnutí a dal nám zpět možnost místa na hlavní pláži.

"To udělat nemohu," řekl starosta, "ale protože sem má přijet indický velvyslanec, dám vám jiné místo - náměstí v centru města. Celé léto je plné turistů."

Jeho sekretářka zalapala po dechu. "Pane starosto," řekla, "to je odvaha dát jim takové místo. Nezapomeňte, že na podzim jsou volby."

Za týden jsme začali s třídenním festivalem na náměstí. Bylo krásně a tak přišli tisíce lidí. Navíc k našemu běžnému programu přibylo ještě vystoupení taneční skupiny z Rádžásthánu, které pro pobavení publika zařídilo indické velvyslanectví.

Můj duchovní bratr z Autrálie, Kúrma dás, rovněž potěšil davy svou ukázkou vaření v jednom z našich stanů. A Džajatámův jógový stan byl po celý festival naplněn mladými i starými.

Poslední den jsme uspořádali védskou svatbu. Subuddhi Rája dás a jeho nevěta, Rádhá Kathá dásí, si před tisíci lidí vyměnili své sliby. Dav na širokém náměstí byl tak velký, že se tam nedalo ani hnout.

Po svatbě promluvili z hlavní scény indický velvyslanec a starosta. Já jsem si zatím ve zvukařském stanu vychutnával každou minutu, když velvyslanec oslavoval naše úsilí podělit se o indickou kulturu s polským lidem. Díval jsem se po tom obrovském publiku a podivoval jsem se, jak je možné, že i přes pečlivě zorganizovanou opozici jsou naše festivaly každým rokem pořád větší a úspěšnější.

A jako by nám Pán chtěl dopřát ještě nějakou tu šlehačku na dortu, poslal mi poselství v telefonátu od Pračaránandy dásy, který se stará o vztahy našeho hnutí s vládou.

"Mahárádžo," řekl, "možná tě bude zajímat, že ministerstvo vnitra právě vydalo zprávu o kultech v Polsku. Je to podrobná studie každé jednotlivé skupiny, kterou vláda považuje za nebezpečnou. K mému úžasu tam nejsme uvedeni. Vlastně nás tam ani nezmiňují. Věci se mění. Není to samozřejmě konec našich problémů s opozicí, ale je to velký krok správným směrem."

Byl jsem tak povznesen těmito zprávami, že jsem se procházel po festivalu ve stavu eufórie. A třešničkou na šlehačce bylo pak, když mi jeden oddaný ze stanu Otázek a odpovědí přišel něco říct.

"Mahárádžo," řekl, "přišla k nám do stanu nějaká učitelka z místního gymnázia. Opravdu se jí líblio, jak velvyslanec opěvoval naše festivaly, a budete koukat, co mi řekla."

"Prosím řekni mi to," odpověděl jsem.
"Řekla mi, že že Hnutí Hare Kršna je přesně to, co polská mládež potřebuje," řekl, "a že bychom měli spojit naše síly s vládou, abychom bojovali proti kultům."

Znovu mi přišla na mysl pravdivá slova Šríly Prabhupády:

"Nezajímá nás vytváření nepřátel, ale náš proces je takový, že neoddaní k nám budou vždy nepřátelští. Nicméně jak je uvedeno v šástrách, oddaný by měl být snášenlivý a milostivý zároveň. Oddaní zaměstnaní kázáním by měli být připraveni na to, že je napadnou nevědomí lidé, ale přesto musí být velice milostiví k pokleslým podmíněným duším. Dokáže-li někdo vykonávat svou povinnost v učenické posloupnosti od Nárady Muniho, je jisté, že jeho služba bude uznána. Musíme upřímně sloužit Pánu a nenechat se odradit takzvanými nepřáteli."

(Šrímad Bhágavatam, 6.5.39, výklad)