7. kapitola

22. - 29. června 2006

Džagannáth Svámí

Udělal jsem si pětitýdenní přestávku v Americe a zaměřil jsem se na své zdraví. Téměř každý den jsem cvičil, odpočíval a uctíval zdravé prasádam. Svou korespondenci jsem udržoval jen na nejnezbytnější míře a ušetřený čas jsem využíval ke studiu. Po třetím týdnu jsem se úplně uzdravil a cítil jsem tak dobře, jak jsem se necítil už roky.Byl jsem připravený vrátit se do Polska na naše letní turné.

Pak jsem jednoho rána obdržel telefonát od mého duchovního bratra Rádhánátha Svámího.

"Chtěl bych tě pozvat, aby ses připojil k poutní cestě naší jatry do Džagannáth Purí, která bude za dva týdny," řekl. "Víc než tři tisíce nás pojede na každoroční Rathajátrový průvod. Byl bych moc rád, kdybys mohl přijet, dávat přednášky a dělat kírtanu."

Jako první mě napadlo, říct ne. Moje srdce a duše už byly v Polsku. Na chvíli jsem se však zastavil a přemýšlel jsem o obrovském duchovním prospěchu, který přináší Rathajátra v Purí ve společnosti Rádhánátha Svámího a Jeho žáků. Už od chvíle, co jsem při svém zasvěcovacím obřadu slyšel své duchovní jméno, Indradjumna dás, jsem měl silnou touhu zúčastnit se Rathajátry v Džagannáth Purí.

Indradjumna Mahárádž je slavný král, který před tisíci lety nechal vyřezat původní Božstva Džagannátha a ustanovil Jejich uctívání v chrámu v Purí. Každoroční průvod Rathajátra, kdy jsou Božstva Džagannátha, Subhadry a Baladévy vynesena z chrámu a oddaní Je pak táhnou na majestátních vozech, je proslulý po celém světě.

Zatímco Rádhanáth Mahárádž pokračoval v popisování plánů pouti, podíval jsem se na svůj kalendář a zjistil jsem, že Rathajátra byla jen pár dní před začátkem našeho festivalového turné v Polsku.

"Není to nemožné jet," myslel jsem si. "Ale znamenalo by to přijet do Polska těsně před první festivalem. Musím se poradit s Džajatámem a Nandiní dásí v Polsku a uvidíme, jestli budou souhlasit s tím, že bych přijel až v tu dobu."

Zavolal jsem Džajatámovi a Nandiní a po nějaké rozmluvě jsme došli k závěru, že oddaní z turné se mohou připravit na první festival beze mě. Nandiní dokonce navrhla, že by Džajatám mohl jet se mnou.

"Může fotit," řekla, "a můžeme ty fotky pak použít na naší novou výstavu."

O dva týdny později jsem s Džajatámem přijel do Purí. Rathajátra začne za dva dny a místo konání vřelo přípravami. Po pěti týdnech samoty v Americe jsem se najednou ocitl uprostřed tisíců poutníků, kteří se sjížděli do Džagannáth Purí.

Překvapilo mě, když jsem viděl tři obrovské vozy už zaparkované před hlavním chrámem. Byly ozdobené zářivými zrcadly, bílými račími ohony, obrázky, mosaznými zvony a hedvábnými látkami. Vozy korunovaly pestrobarevné baldachýny a krásné vlajky.

Jak jsem si prohlížel vozy, místní bráhmana mi sdělil, postavit jeden vůz zabralo stu řemeslníků celý jeden měsíc. Odhadoval jsem, že jen vůz Džagannátha byl vysoký přes padesát stop a napočítal jsem na něm 14 velkých dřevěných kol. Ještě víc mě překvapilo, když mi kněz řekl, že vůz nemá žádný volant ani brzdy.

"Dáváme před vozy klády, abychom je zastavili," řekl s úsměvem, "ale ve skutečnosti to, jestli se vůz pohybuje, nebo zastaví, je způsobeno vůlí Pána."

Následující odpoledne jsem se setkali s Rádhánáthem Svámím a jeho žáky u Švéta Gangy, malého jezera v tichém zákoutí Purí. Když jsme přijeli, Mahárádž seděl pod mohutným banánovníkem obklopený třemi tisíci svých žáků. Vypadalo to jako výjev z dávné minulosti: guru se svými žáky věnující se na svatém místě duchovním diskuzím.

Potichu jsem se usadil na své místo vedle Mahárádže a okouzleně jsem seděl, zatímco on hovořil o slávě Džagannáth Purí. Mahárádž má zázračnou schopnost hodiny a hodiny vyprávět s velkými podrobnostmi dlouhé pasáže z písem plné pestrých příběhů a historek. Jak hovořil, pochopil jsem, že vstoupit do svatého dhámu a vnímat ho, lze skrze popisy a slova sádhua.

Očekávali jsme na průvodu obrovské davy, a tak jsme se následující ráno sešli před Džagannáthovým chrámem velmi časně. Prostor před vozy byl obehnaný provazy a stovky policistů a vojáků měli plné ruce práce se zajištěním ochrany. Viděl jsem, jak na střechách zaujímají své pozice ostřelovači. V Dillí a různých chrámech po celé Indii byly nedávno bombové útoky a to ráno jsem v místních novinách četl varování o možném teroristickém útoku během Rathajátry.

Začali jsme v prostoru před provazy s kírtanem , zatímco začali přicházeli masy lidí. Brzy byla široká, tři kilometry dlouhá ulice přeplněná poutníky a nebylo možné se hnout. Teplota se vyšplhala na 48 stupňů a ve spojení s vysokou vlhkostí se mi špatně dýchalo. Přemýšlel jsem, jak budu schopen vydržet hodiny uprostřed davu, který čítal přibližně milión lidí. Najednou jsem uviděl Šrímana Pandita dáse, indického oddaného z Anglie, který na mě mává z vnitřku obehnaného prostoru.

"Pojď rychle," křičel na mě přes kírtan. "Mám nějaké V.I.P. propustky do tohoto prostoru!"

Popadl jsem Džajatáma a protlačili jsme se směstnaným davem do V.I.P. prostoru. Ostatní oddaní nás následovali.

"Dostal jsem jen pět propustek pro sannjásí," řekl Šríman Pandit. "Ale teď je tu přes dvacet oddaných."

Řekl jsem Džajatámovi, ať se oddělí od skupiny a začne dělat detailní záběry vozů. Dal jsem mu svou propustku. "Když nás vyhodí," řekl jsem, ?aspoň ty můžeš udělat nějaké ty fotky pro oddané v Polsku."

Netrvalo dlouho a během několika minut nás začala obkličovat policie. "Vy všichni, ven!" křičel jeden zvlášť bojovný policista.

"Ale my máme propustky," říkal jeden oddaný.

"To je jedno!" křičel policista. "Ven!"

Šrímad Pandit se ke mně obrátil. "Mnoho z panditů (kněží) v chrámu nemá rádo iskconské oddané," řekl, "a stěžovali si policejnímu komisaři, že chceme převzít průvod, to proto jsme dostali příkaz opustit tento prostor."

Chrám sám má přísná pravidla zakazující vstup ne-hindům a kněží jsou známí tím, že zbijí nepovolané. Ačkoliv taková omezení neudávají písma, jsou tato zaujatá pravidla uplatňována i za zdmi chrámu, na ulici, kam Pán Džagannáth vychází, aby dal svůj milostivý daršan každému.

V mžiku jsme byli obklopeni muži z bezpečnosti a tlačeni k provazům. V pozadí jsem viděl některé z chrámových kněží, jak se smějí.

Oddaní zdvořile protestovali, ale policie začala být opravdu rozčílená a začala do nás strkat. Když jsme se dostali k provazům, někteří oddaní je přeskočili, jiní přelezli, ale já se v tom zmatku ocitl přimáčknutý na provazy a neschopen se pohnout. Právě v tom okamžiku se přede mnou objevil policista, který jako první začal vyhánět oddané.

"Ven!" křičel. "Jsi bílý! Nejsi hind!"

Když zvedl svůj obušek, aby mě udeřil, zvedl jsem ruce, abych se ochránil. Najednou skočil dopředu a strčil mě dozadu a provaz za mnou mne odrazil zpátky k němu. Dal mi tvrdou ránu do nosu a já spadl na zem. Ležel jsem tam chvilku omráčený.

Sebral jsem se a po čtyřech jsem na zemi hledal své brýle. Pak jsem se odkutálel pod provazy na druhou stranu. Když jsem se ohlédl, viděl jsem jeho rozhněvanou tvář. Kvůli hluku davu jsem neslyšel, co říkal, ale mohl jsem odečítat z jeho rtů: "Nejsi hind!"

Nehodlal jsem si jím zkazit svou pouť do Purí. Byl jsem rád, že nemám zlomený nos, setřásl jsem celou věc a vydal se zpátky ke zpívající iskconské skupině uprostřed davu. V polovině cesty jsem znovu potkal Šrímana Pandita.

"Pojď se mnou," řekl. "Myslím, že nás můžu dostat zpátky do chráněného prostoru."

"Nevím, jestli chci jít zpátky," řekl jsem.

Popadl mě za paži a táhl mě zpátky pod provazy. Z dálky jsem viděl, jak Džajatám radostně fotografuje ze všech stran vozy. Najednou lastury a trumpety oznámily příchod Pána Balarámy, prvního Božstva, které bude vynášeno z chrámu. Z davu zaburácel mohutný řev. Padesát nebo více kněží začali tlouct do mosazných gongů.

V několika okamžicích se objevil Pán Balaráma, kterým pohybovalo mnoho mužů. Byla to úžasná podívaná. Muži pokládali před Božstvo velké polštáře a houpali s Ním dopředu a Jeho obrovská ozdoba hlavy se přitom pohybovala sem a tam. Zabralo celou půlhodinu dopravit Ho z chrámu na rampu a nahoru na vůz.

Pak kněží vyšli z chrámu a nesli Subhadru. "Ona je dáma," řekl Šríman Pandit, "a tak Ji nesou v leže."

Zrovna když byla Subhadra vynášena nahoru po rampě na Její vůz, znovu mě uviděl policejní úředník, který mě praštil. Hnal se dopředu, ale jakmile dorazil až ke mně, odnikud se zjevil kněz a stoupl si mezi nás.

"Nechte ho na pokoji," řekl kněz. "Je to vaišnava, oddaný Pána Džagannátha."

"Je bílý," odfrkl si důstojník.

"To je možné," odpověděl kněz stojící přímo přede mnou, "ale přesto je to vaišnava."

Najednou začali mluvit místním dialektem a hádka se přiostřila. Ke konci však kněz získal převahu a ukázal tak, že v Džagannáth Purí stále ještě převažuje moc bráhmanů.

"Stůjte s přáteli tady," řekl mi. "Já vás ochráním."

Byl jsem mu vděčný za jeho zásah a za skutečnost, že jsem teď měl místo s úžasným výhledem, abych mohl sledovat, jak se Ratha-játra dává do pohybu. Ohlédl se zpátky a se zděšením jsem sledoval mohutný dav miliónu namačkaných lidí potících se v horku.

Ale jim to nevadilo. Všichni byli oddaní Pána Džagannátha a všichni přišli zúčastnit se Ratha-játry. Snadno se mohli přenést přes veškeré nepohodlí. Co se týče mě, byl jsem vděčný, že Pán Džagannáth pro některé z nás, západních oddaných, kteří nejsme zvyklí na takové odříkání, zařídil trochu jiné podmínky.

Konečně byl z chrámu vynesen Pán Džagannáth a umístěn s velkou slávou na svůj vůz. Bylo to jako sledovat výjev starý tisíce let, když bráhmanové, namáhající se a zalití potem, houpali Pána po cestě nahoru k Jeho vozu doprovázení mnohými dalšími, kteří duli do lastur, recitovali mantry a mávali ovívadly z jačích ohonů. Sladěné údery padesáti gongů byly ohlušující.

Zničehonic se dal vůz Pána Balarámy do pohybu zatímco stovky poutníků táhly za dlouhé, silné provazy. Vůz se pohyboval rychle a vypadal, jako by plul mořem lidí. Čas od času vůz zastavil a kírtanové skupiny buráceli nadšením, zatímco se sunuly blíž, aby získaly lepší výhled na Božstvo.

Nadšení lidí se zakládalo na hlubším, esoteričtějším pochopení Ratha-játry: že berou Krišnu zpátky do Vrindávanu, Jeho domova z dětství.

Písma říkají jak Krišna v mladém věku pod záminkou zabití démonského krále Kansy opustil svou vesnici Vrindávan. Ačkoliv svým oddaným přislíbil, že se brzy vrátí, neudělal to a nakonec se usadil na jihu ve Dvárace, kde vládl jako král s 16108 manželkami a paláci.

Hluboké odloučení, které pociťovali Jeho oddaní ve Vrindávanu jev Indii námětem mnoha devocionálních knih.

Když se Krišna konečně znovu setkal se svými vrindávanskými oddanými, na Kurukšétře při příležitosti zatmění měsíce, přemluvili Ho, aby se vrátil do venkovského prostředí Vrindávanu. Posadili Jeho, Balarámu a Subhadru na vozy a táhli Pána zpátky do Vrindávanu a do svých srdcí. Slavnost Ratha-játra pořádaná v Purí je přehrání této láskyplné zábavy, která přináší oddaným velkou radost.

bahira haite kare ratha yatra chala
sundaracale yaya prabhu chadi nilacala

"Navenek předkládá výmluvu, že se chce zúčastnit slavnosti Ratha-játra, ve skutečnosti však chce opustit Džagannáth Purí a jít do Sundaráčaly, chrámu Gundiči, repliky Vrindávanu."

(Šrí Čaintaji-čaritámrita, Madhja 14.120)

Konečně vyjel i vůz Subhadry a za půl hodiny vyrazil také mohutný vůz Pána Džagannátha. Rádhánáth Mahárádž, Sačínandana Mahárádž a já jsme se brzy přidali k ISKCONské kírtanové skupině před vozem Džagannátha. Nikdy nezapomenu na ten pětihodinový kírtan, který jsme dělali na přeplněné ulici cestou ke Gundičině chrámu.

Byli jsme vyčerpaní z horka a vlhka, ale zároveň plní života díky historické příležitosti zpívat a tančit přímo před vozem Pána Džagannátha. Nikdy se nedozvím, jestli to vybrané místo chtěla nějaká jiná kírtanová skupina, ale nikdy nedostali šanci. Pouhý počet tří tisíc iskconských, nadšeně zpívajících oddaných nám zaručovalo toto místo.

A my jsme toho naplno využili, když jsme se s Rádhánáthem Mahárádžem, Sačínandanou Svámím, Šrí Prahládem střídali ve vedení kírtanu. Potili jsme se v horku a cestou jsme pili litry vody. V jednu chvíli jsem cítil, že už nebudu moci pokračovat. Celý den jsem nejedl a byl jsem unavený a hladový. Najednou se objevil chrámový kněz, který nás ochránil pře policistou, a dal mi malý talíř s maháprasádam od Pána Džagannátha. S chutí jsem ho uctil a dodal mi sílu pokračovat ve zpívání a tančení.

Když jsme konečně dorazili před Gundičin chrám, náš kírtan byl jediný, který ještě pokračoval v plné síle. Pánovou milostí jsem zrovna vedl a zpíval jsem nahlas a z celého srdce, zatímco kolem nás projel vůz Pána Džagannátha a zastavil před chrámem. Pokračovali jsme s kírtanem další hodinu a nakonec jsme se přesunuli před vůz, kde jsme se posadili ve skupině a pokračovali s klidným bhadžanem.

Vozy zůstaly tam, kde zastavily. Příštího dne večer budou Božstva snesena z vozů a odnesena do Gundičina chrámu.

Lidé začali šplhat a rojit se všude po vozech, aby získali daršan Pána Džagannátha.

"Proč ne?" pomyslel jsem si a také jsem vyskočil a začal si razit cestu k vozům.

Šrí Prahlád mě chytil za paži a usmál se: "Je mi líto," řekl. "Pouze pro hindy."

Zavrtěl jsem hlavou. "Pán Džagannáth znamená Pán vesmíru," řekl jsem, "ale mnozí z těchto kněžích si myslí, že je pouze Pánem Purí. Každý ve vesmíru má mít Jeho daršan."

Zhluboka jsem se nadechl. "Dnes nebo zítra se nějak dostanu na ten vůz, abych získal daršan Pána," řekl jsem.

Pozdě večer jsme se vrátili do hotelů, vyčerpaní dlouhým průvodem a šli jsme spát.

Další den v sedm hodin ráno jsme se vrátili zpátky k vozům. Stovky lidí tam bojovaly, aby se vyšplhaly na vozy a mohly se zblízka podívat na Božstva. Kněží na vozech lidi poháněli, aby rychle postupovali, někdy až neurvale.

"Nyní je má jediná šance," pomyslel jsem si. "Přijel jsem až do Džagannáth Purí v době, kdy Pán vychází ze svého chrámu. V každé jiné době roku by bylo pro zápaďana jako já nemožné mít zblízka Jeho daršan."

Vmísil jsem se do davu lidí šplhajících na vůz Pána Balarámy a podařilo se mi vytáhnout se na plošinu u vnitřního oltáře, kde se mačkali lidé, aby získali Jeho daršan. Rychle jsem se pohyboval kupředu, ale všiml si mě kněz a vykročil ke mně se zdviženou holí, aby mě udeřil.

"Pouze hindové," křičel. Rychle jsem se obrátil a slezl jsem z vozu. Když jsem se ohlédl zpátky nahoru, uviděl jsem ho, jak na mě rozhněvaně mává holí.

Pak jsem zkusil vůz Subhadry. Bylo na něm méně lidí, takže se mi na něj podařilo vyšplhat rychleji. Na plošině jsem se vydal přímo k vnitřnímu oltáři. Podařilo se mi dostat až na několik metrů od Subhadry, ale vtom mě opět spatřil kněz s holí. Utekl jsem a rychle jsem slezl z vozu.

Byl jsem zklamaný. "Nezískám daršan Pána Džagannátha," myslel jsem si.

V ten okamžik se objevil nějaký kněz. "Za sto rupií vás vezmu na vůz, přímo před Božstvo," řekl.

"Proč to nezkusit," říkal jsem si.

Dal jsem mu sto rupií a on mě odvedl dozadu za vůz Pána Džagannátha a pomohl mi, abych se vyzvedl tam, kde jsem mohl stoupnout nohou. Ale jakmile jsem se začal zvedat výš, nad zábradlím přímo nade mnou se zničehonic objevil další kněz s hrozivým výrazem máchající ještě větší holí než předchozí kněží.

Ohlédl jsem se na kněze, kterému jsem zaplatil, aby mi pomohl, ale ten byl samozřejmě pryč.

V tu chvíli jsem měl na výběr buď přijmout další porážku nebo se setkat s holí. Ale po tom všem, čím jsem si prošel, se mi nechtělo přijmout ani jedno. Zakřičel jsem "Džai Džagannáth!", přeskočil jsem zábradlí, minul kněze, vběhl jsem do davu a hanl se k Božstvu. Lezl jsem po rukou a po kolenou, aby mě nebylo vidět, a síla davu mě tlačila kupředu.

Odřený a se škrábanci jsem se konečně postavil a k mému úžasu jsem se ocitl přímo před Pánem Džagannáthem. Jeho obrovské nemrkající oči na mě zíraly a já přemýšlel co dál. Neměl jsem moc času jednat, jak se dav poutníků za mnou tlačil a strkal, ve snaze získat přesně to místo, kde jsem stál já.

Ale byl jsem vyšší než Indové vířící kolem mě a čtyři kněží hlídající Božstvo mě hned spatřili. Jak všichni najednou zvedli své hole, aby mě udeřili, uvědomil jsem si, že se kvůli davu nemůžu pohnout a uhnout jejich ranám. Stál jsem jen centimetry od Pána Džagannátha, tak jsem sepjal ruce a prosil jsem, "Můj Pane, prosím, buď milostivý."

Koutkem oka jsem zahlédl, jak jeden kněz vypadal, že se u něj stala změna v srdci. Lehce se usmál, popadl mě za šikhu a přitlačil mi hlavu dolů k nohám Božstva. Spontánně jsem napřáhl ruce a objal Pána Džaganátha pod pasem. Ruce mi sotva stačily, abych dosáhl do půlky kolem Jeho transcendentální podoby.

Byl jsem omráčený svým neslýchaným štěstím. Ačkoliv byl kolem mě ohlušující rámus, na chvíli to vypadalo, jako by všechno ztichlo. "Tak tady stojím," myslel jsem si, "a objímám Pána vesmíru, o jehož audienci v Purí by si mohl každý zápaďan nechat jen zdát." Jak mi kněz přitlačil hlavu ještě tvrději, stiskl jsem silněji Pána ve svém objetí a začal jsem se modlit.

"Můj drahý Pane," spustil jsem, "jen díky milosti mého duchovního mistra dostal tuto vzácnou příležitost mít Tvůj daršan. Prosím očisti mé srdce a probuď mou čistotu oddanost k Tobě. Na konci mého života buď ke mně laskavý a vzpomeň si na jakoukoliv nepatrnou službu, kterou jsem pro tebe udělal a vezmi mě domů do Šrí Vrindávanu, Tvého transcendentálního sídla v duchovním nebi.

Jak jsem dokončoval svou modlitbu, cítil jsem, že knězův stisk na mé šicce povolil, jasné znamení, že daršan u Pána je u konce. Ale jakmile jsem zvedl hlavu, znovu mě chytil za šikhu a přitlačil mi hlavu zpátky k nohám Božstev.

"Šance získat další požehnání," řekl jsem si.

Stiskl jsem Pána silněji. Můj drahý Pane," modlil jsem se, "prosím tě také o to výsadní právo vždy rozdávat Tvou milost těm, co nemají takové štěstí jako já. Buď laskavý pohlížej příznivě na naše snahy kázat o Tvé slávě prostřednictvím festivalového programu v Polsku ještě po mnoho dalších let."

Najednou mi kněz prudce škubl hlavou nahoru a já zas stál před rozzlobenými bráhmany. Vykroutil jsem hlavu z knězova sevření. Padl jsem k zemi a rychle jsem se po kolenou dostal pryč z toho místa. Jak jsem se blížil k zábradlí, uviděl jsem dalšího kněze s holí. "Ani by mi nevadilo, kdyby mě praštil," říkal jsem se smíchem. "Dostal jsem dnes tolik milosti!"

Vyhnul jsem se mu a brzy už jsem slézal po straně ratha-játrového vozu. Když jsem se dostal na zem, otočil jsem se a složil jsem Pánu Džagannáthovi své dandaváty.

Další den, když jsme s Džajatámem jeli taxíkem do Bhuvanéšvaru na naše letadlo zpátky do Polska, jsem přemýšlel nad svým neuvěřitelným zážitkem, který jsem měl při festivalu Ratha-játrá v Purí. Ale ještě více jsem přemýšlel nad milostí, kterou jsem dostal od Pána Džagannátha samotného- Není pochyb o tom, že to měla být inspirace ke zvětšení mé služby Jeho lotosovým nohám. A ta služba byla jasná: vracel jsem se do Polska, abych se podělil o své štěstí s těmi, kteří se zúčastní našich letních festivalů.

Jak jsme se blížili k hranicím města Purí, ohlédl jsem se modlil jsem se, abych nikdy nezapomněl na zvláštní milost, kterou mi Pán Džagannáth projevil.

ratharudho gacchan pathi milita bhudeva patalaih
stuti pradurbhavam prati padam upakarnya sadayah
daya sindhur bandhuh sakala jagatam sindhu sutaya
jagannathah svami nayana patha gami bhavatu me

Když se Pán Džagannáth pohybuje po cestě se svým ratha-játrovým vozem, na každém kroku recitují velké skupiny bráhmanů modlitby a zpívají písně pro Jeho potěšení. Když Pán poslouchá jejich hymny, je k nim velmi milostivě nakloněn. Je oceánem milosti a skutečným přítelem všech světů. Toužím po tom, aby Pán Džagannáth Svámí spolu se svou družkou Lakšmí, která se zrodila z oceánu nektaru, byl před mýma očima.

(Šrí Džagannátháštaka, Šrí Čaitanja Maháprabhu)