6. kapitola

1. května - 21. června 2006

Dvě mé nejdůležitější služby

Většinu mého času během roku trávím přípravami na naše Indické festivaly v Polsku. Festivaly trvají jen dva a půl měsíce, ale kvůli svým rozměrům potřebují velké plánování, organizaci a shánění financí.

Prvního května jsem odletěl z Ameriky do Anglie a dál na Ukrajinu na oslavu mé Vrása púdži. Vzrušovalo mě pomyšlení na to, že festivalové turné začne už za šest týdnů. Po Vrása púdže jsem měl ještě vykonat dvě krátké návštěvy, jednu do Anglie a jednu do Ruska.

Ale když jsem vystupoval z letadla v Londýně, Kršna mě varoval, že se možná příliš přetěžuji. Když jsem přicházel k bezpečnostní kontrole, najednou začal omdlévat a spadl jsem na jedno koleno. Dokázal jsem vstát předtím, než si toho někdo všiml, a po zbytek cesty k přepážce jsem se přidržoval zábradlí.

O hodinu později jsem nastoupil do letadla na Kyjev. Zatímco vzlétalo, přemýšlel jsem o tom, kolik úsilí jsme s ostatními oddanými vložili do kázání vědomí Kršny v Polsku. „A i po dvou desetiletích stále čelíme opozici," říkal jsem si. „Tento rok nebude o nic lepší, když je teď v Polsku u moci nová konzervativní vláda."

Byl jsem unavený, hladový a pořád ještě trochu mimo z toho krátkého omdlení, a tak mě mysl trochu přemohla a začal jsem být sklíčený. „Doufám, že jednou lidé v Polsku vědomí Kršny ocení," pomyslel jsem si.

Rozhodl jsem se přečíst si své emaily, které jsem si stáhl v čekací hale na letišti, a našel jsem tam jednu zprávu, která mě pozvedla na duchu. Byla od jedné jedenáctileté oddané holčičky, jejíž rodinu jsem nedávno navštívil v New Jersey. Trochu se stydím, že její dopis cituji, protože to vypadá, jako když mě oslavuje, ale ve skutečnosti oslavuje tu milost, kterou Pán Čaitanja rozšířil široko daleko, a tak hluboké postřehy od pouhého dítěte se dotkly mého srdce.

„Drahý Indradjumno Mahárádži,

Prosím přijmi moje hluboké poklony. Všechna sláva Šrílovi Prabhupádovi.

Vím, že je ještě trochu brzy, ale chtěla bych ti poslat moje věnování k tvé Vrása púdže už dnes.

Dnes ráno se mě moje učitelka na housle, paní Kowalská, zeptala, jestli bych se chtěla zúčastnit letního hudebního tábora. Když jsem jí řekla, že jedu do Polska, vypadala překvapeně.

„Do Polska!" vykřikla. „Já jsem se tam narodila. Proč tam jedeš?"

„Abych se připojila k Indickým festivalům," odpověděla jsem. „Znáte je?"

„Samozřejmě," odpověděla. „Na jednom z nich jsem byla."

„A znáte Indradjumnu Svámího?" řekla jsem.

„Ach ano," ona na to. „Organizuje ty festivaly. Velice ho obdivuji."

Guru Mahárádži, byla jsem z toho ohromená, zvlášť proto, že tě zná. Řekla mi, že bych si měla vzít své housle s sebou a hrát na festivalech nějaké melodie s Hare Kršna. Pokud mi to dovolíš, udělám to. A jestli to bude k něčemu dobré, taky jsem se učila osm let tanec Bharatnatjam. No prostě, chtěla jsem říct, že tvoje kázání už přináší velké úspěchy, když tě zná učitelka houslí z Basking Ridge v New Jersey.

Prosím požehnej mi, abych mohla lépe sloužit tobě, Šrílovi Prabhupádovi a Pánu.

Snažící se být tvým služebníkem
Šrídéví dásí."

Přečetl jsem si ten dopis ještě jednou. „Děkuji ti Kršno," řekl jsem potichu. „A díky také tobě, Šrídéví."

V Kyjevě jsem přestoupil na další spoj do Dněpropetrovsku, kde se měl během příštích dvou dnů konat festival mé Vjása púdži. Když jsem pak dorazil do místního chrámu, byl jsem na cestě už 37 hodin. Tu noc jsem usnul velmi rychle.

Příštího rána, když jsem jeli na program toho dne, mi někdo řekl, že Niraňdžana Svámí nepřijede kvůli svému špatnému zdraví. Chtěli jsme oslavit své Vjása púdži dohromady, a já jsem si najednou uvědomil, že kromě BV Mádhávy Mahárádži, který měl přijet za dva dny, budu jediným starším oddaným, který tam bude přítomen, aby vedl ostatní.

Do sálu jsem vešel zadními schody a posadil jsem se na ásanu. Světla na jevišti byla příliš ostrá a já jsem neviděl pořádně na publikum.

Obrátil jsem se na pořadatele. „Kolik oddaných tu je?" zeptal jsem se.

„Dva a půl tisíce," řekl.

Požádal jsem o harmónium, ale žádné neměli. Chtěl jsem mridangu, ale také tam žádná nebyla. Tak jsem si vyžádal kartály, a dostal jsem velice malý pár. Zavřel jsem oči a modlil jsem se ke Šrílovi Prabhupádovi o duchovní sílu. Jak můžu vyzbojen pouze párem maličkých kartálů inspirovat 2500 oddaných?

O dva dny později oddaní oslavovali mou Vjása púdžu. Pro mě je to vždy ten nejhorší den v roce, protože musím jen sedět a poslouchat, jak mě moji žáci chválí a velebí. Obvykle mám během čtení jejich věnování zavřené oči, přemýšlím o Šrílovi Prabhupádovi a mnohých mých duchovních bratrech, kteří mě inspirují.

Ale jedno věnování mě opravdu donutilo oči otevřít. Jedna slepá oddaná, Kuňdža Kišórí dásí, v něm odhalovala své nejniternější pocity lásky ke svému duchovnímu mistrovi stejně jako ke Šrílovi Prabhupádovi a svaté vrindávanské zemi.

Poprvé jsem Kuňdža Kišórí dásí potkal v roce 2001, když byla hostem veřejného programu v Sankt Petěrburgu. Během mé přednášky jsem si všiml, že sedí úplně bez pohybu a zíra přímo před sebe.

Později přišla na jeviště, aby se se mnou setkala, a já jsem se zmínil o tom, že vypadala během přednášky tak soustředěně. „Ano," odpověděla, „skrze vaše slova vidím všechno velice jasně."

Podíval jsem se blíž a zjistil jsem, že nevidí. Později mi řekla, že kvůli nějaké nemoci v dětství postupně přicházela o zrak, až v sedmnácti úplně oslepla.

„Je to takové smíšené požehnání," řekla. „Teď mě nerozrušuje pohled na věci tohoto světa a mohu se soustředit na pochopení Boha a duchovního nebe."

Příštího dne jsem s ním strávil několik hodin popisem slávy Vrindávanu, Pánova sídla v duchovním světě. V jednu chvíli jsem se znovu zmínil o tom, že vypadá velice soustředěně. „Ano," řekla, „když někdo ztratí zrak, začne více dychtit naslouchat."

Když jsem jí řekl, že Gólóka Vrindávana se zjevila na zemi jako Gókula Vrindávana, kde si Kršna před 5000 lety hrál, řekla, že tam chce jet.

„Jak by mohla?" pomyslel jsem si tehdy. „Pro nevidomou osobu bude těžké pohybovat se zemědělskou vesnicí jako Vrindávan. A mimo to, nebude moct nic spatřit."

Příštího roku jsem ji zasvětil a brzy na to, díky svému silnému odhodlání, odjela do Indie a strávila několik měsíců ve společnosti oddaných na cestách po svatých místech, Vrindávan nevyjímaje.

Teď v Dněpropetrovsku jsem žasl nad Pánovou milostí: ačkoli neviděla, rozvinula tak hluboké ocenění a porozumění Vrindávanu. Tato nevidomá oddaná mě přiměla pochopit, že pro dosažení čisté oddané služby Pánu neexistuje žádný handicap, pokud po ní člověk opravdu touží.

„Drahý Šrílo Gurudévo," začala.

„Prosím přijmi mé hluboké poklony. Všechna sláva Šrílovi Prabhupádovi.

Jsem moc šťastná, že můžu být tady na oslavě tvé Vjása púdži a že mám příležitost poděkovat ti za všechno, zvláště za to, že jsi se se mnou podělil a ten nejdůvěrnější poklad lásky a náklonnosti ke Šrí Vrindávana Dhámu.

Písma říkají, že připoutanost ke Gólóce Vrindávanu v duchovním světě probudíme rozvíjením připoutanosti ke Gókule Vrindávanu v hmotném světě. Ty, můj drahý duchovní mistře, miluješ Vrindávan tak moc, že jsi tuto nakažlivou lásku přenesl na nás všechny. Výsledkem toho je, že nemůžeme než oceňovat Vrindávan a dát celá naše srdce tomuto svatému místu.

Pamatuji se přesně, jak ses mě druhý den po našem setkání zeptal, „Slyšela jsi už o Vrindávanu? Je to velice úžasné místo. Jednoho dne tě tam vezmu."

„V té době jsem přirozeně nic o Vrindávanu nevěděla, ale tvé popisy způsobily, že jsem se tam hned chtěl rozběhnout. Po nějaké době se můj sen vyplnil a já jsem přišla na toto svaté místo. Skrze tvá slova, založená na védských písmech, jsem byla schopna porozumět tomuto transcendentálnímu sídlu.

Můj drahý duchovní mistře, díky tvé milosti mohu vidět Vrindávan. Krišna tam věčně provádí Své zábavy, ale my je nemůžeme spatřit kvůli našemu podmínění v podobě našich hmotných tužeb, které se projevují jako chtíč, hněv a chamtivost.

Pamatuji se, jak jsme byli na parikramu u Kálija ghátu. Říkal jsi nám o té zábavě, kdy Pán Kršna potrestal hada Káliju. Já jsem si říkala, „Jak je to úžasné že my, lidé narození v západních zemích ve věku Kali, můžeme sedět ve Vrindávanu pod kadambovým stromem, jehož se dotkly Pánovy lotosové nohy!"

Jak se to mohlo stát? Jedině díky tvé milosti a milosti Šríly Prabhupády.

Šrílo Gurudévo, jsem to tak vděčná, že jsi mi vrátil můj zrak a dovolil mi tak ocenit ty nejdražší věci v životě: všepřitažlivého Pána a Jeho věčné sídlo ve Šrí Vrindávan Dhámu.

Navždy tvá služebnice,
Kuňdža Kišórí dásí."

Když mluvila, nemohl jsem zadržet své pocity, a tak jsem sklonil hlavu, aby oddaní neviděli slzy v mých očích. Když skončila, poděkoval jsem jí.

Později jsem ve svém projevu k Vjása púdže oddaným řekl, že jsem šťastný, že mohu sloužit jako duchovní mistr. Pak jsem se zarazil. Takový výrok může být špatně pochopen, pomyslel jsem si, a tak jsem dodal, že si vychutnávám právě tyto sladké láskyplné výměny mezi guruem a žáky.

Příštího dne jsem letěl do Varšavy a dále do Londýna na dvoutýdenní kazatelské turné po britských ostrovech. Po uplynulých dnech jsem byl vyčerpaný a začínal jsem si říkat, že před nadcházejícím turné po Rusku bude potřebovat přestávku, a tak jsem napsal email mému drahému přiteli Girirádžovi Svámímu do Kalifornie, ve kterém jsem se ptal, jestli bych s ním mohl strávit nějaký čas. Laskavě souhlasil.

Po skončení mého britského turné jsem přijel na letiště Heathrow, abych letěl přes Varšavu do Moskvy. Ale když jsem přicházel k nástupní bráně, znovu jsem omdlel. Tentokrát jsem upadl na zem a několik lidí mi přispěchalo na pomoc. Rychle jsem přišel zpět k vědomí a odmítl jsem jejich nabídku, že zavolají lékaře.

Seděl jsem pak sám na židli asi 20 minut a pak jsem napsal email Girirádžovi Mahárádžovi. Řekl jsem mu, že ruším svou cestu do Ruska a zeptal jsem se, jestli mohu přijet ihned do Kalifornie a zůstat tam až do začátku našich festivalů. Souhlasil, a já jsem byl zanedlouho na cestě do Spojených států.

Když jsem nastupoval do letadla, myslel jsem na to, jak bolestivé bude na tak dlouhou dobu odpočívat od akce. Dříve tohoto roku už jsem za stejným účelem jeden takový odpočinek absolvoval.

Ale bylo to nezbytné. Bude to investice do dvou mých nejdůležitějších služeb: starání se o mé milující žáky a pokračování s festivalovými programy po mnoho následujících let.

„Měl by sis odpočinout. Pokud se nebudeš starat o své zdraví, pak i když později budeš mít nadšení kázat, nebudeš toho schopen."

(Rozhovor v pokojích Šríly Prabhupády, listopad 1977)