4. kapitola

16. března 2006

„Můj muslimský bratr“

Každý den se před stahování své elektronické pošty v mysli připravuji na věci dobré, špatné a hrozné. Stovky žáků a mnoho dalších oddaných si se mnou pravidelně dopisuje a zákony přírody mě nutí vidět celé spektrum situací odehrávajících se v tomto světě.

16. březen 2006 nebyl výjimkou. Měl jsem několika novorozencům dát jména. vyjádřit soustrast rodinám právě odešlých duší, požehnat svým žákům (a dva z nich pokárat), dát pokyny do nového manželství a žádat o návrat jednoho odešlého studenta.

Jedno jméno na seznamu v mé schránce mě zaujalo. Byla to Džahnukanjaka dásí, jedna oddaná ze Sarajeva v Bosně. Setkal jsem se s ní před lety při mé první návštěvě Bosny. Riskovala svůj život, aby mohla kázat během tříleté války, která si v polovině 90. let vyžádala přes 100 000 obětí. Taková oddaná si zaslouží pozornost, a tak jsem ihned otevřel její email.

Doufal jsem. že se dozvím o nedávných úspěších sarajevských oddaných v rozdávání knih, ale místo toho jsem ke svému zármutku zjistil, že jedene můj dobrý přítel, doktor Abdulah Nakas, opustil tento svět.

Poprvé jsem doktora Nakase potkal v dubnu 1996 v zakrvácených chodbách částečně zbořené ústřední nemocnice v Sarajevu jen pár dní po konci války. Naše harinámová skupina byla toho dne napadena noži ozbrojenými muslimskými vojáky a někteří naši oddaní utrpěli vážná zranění.

Poté, co jsme odvezli oddané do chrámu, jsem se šel podívat na zraněné do nemocnice. Když doktor Nakas uslyšel, že přišel jeden z vedoucích našeho hnutí, vyšel ven, aby se se mnou setkal. „Vaši lidé jsou vážně zraněni,“ řekl, „ale ne kriticky. Budou žít.“

Zvedl své ruce nahoru. „Jsem oddaným muslimem,“ řekl, „ale stydím se za to, co udělali mí lidé. Válka skončila, ale oni teď prolévají krev cizinců v našem městě. Prosím odpusťte nám.“

Nastavil mi ruku. „Jsme bratři,“ řekl mi s tak pokorným gestem, že na to nikdy nezapomenu.

Uchopil jsem jeho ruku, rudou od krve a stále ještě třímající skalpel. „Doktore,“ řekl jsem mu, „nemáte se za co stydět, ani vaše náboženství. To, co se stalo, je okrajová záležitost.“

Znovu obrátil svou pozornost ke zraněným oddaným.

Zatímco jsem čekal v nemocnici, přišli tam někteří z vojáků, kteří nás napadli, aby dokončili své dílo. Obklopili mě a plivli mi do tváře. Dr. Nakas zaslechl ten rozruch. Vyběhl ven z operačního sálu a křičel na vojáky, aby odešli. Ačkoli byl bezbranný a neměl žádné zbraně, vojáci ustoupili a odešli.

Džahnukanjaka mi toho dne řekla, že každý v Sarajevu ho má v úctě kvůli jeho nesobecké službě během války. Po tři roky neustále operoval, ve dne v noci a často během nocí plných nekonečného ostřelování. Prováděl operace za těch nejhorších podmínek, často bez vody nebo elektřiny a jen s minimálním lékařským vybavením. Během posledních dvou let války nebyla v nemocnici žádná anestetika. Sotva jedl či spal. Několikrát byla samotná nemocnice napadena a těžce poškozena raketami.

„Jak je to možné?“ zeptal jsem se jí. „Kde k tomu bral sílu?“

Usmála se. „Během války,“ řekla, "několik oddaných včetně mě pravidelně navštěvovalo nemocnici s prasádam a někdy jsme dělali programy pro pacienty a lékařský personál. Během těchto dní bylo nebezpečné i jen vyjít ven, protože srbská armáda obklíčila město a denně bez rozlišování bombardovala a střílela na lidi.

Tehdy jsem v nemocnici potkala dr. Nakase," pokračovala.

"Nějak se stalo, že dostal Bhagavad-gítu a četl ji svým kolegům před operacemi. Řekl mi, že mu to pomáhalo uvědomit si nesmrtelnost duše a dávalo mu to sílu, když pozoroval, jak mu lidé umírají před očima.

Žasla jsem, že skálopevný muslim, který denně chodí do mešity, nejenže sám čte Bhagavad-gítu, ale dělí se o ni i s ostatními. Když jsem té době dělal sankírtan, většina muslimských doktorů, které jsem oslovila, si vzala Bhagavad-gítu jen proto, že věděli, že si v ní čte dr. Nakas."

„Tím se všechno vyjasňuje,“ řekl jsem.

Teď po letech jsem seděl před svým počítačem, vzpomínal na náš rozhovor a cítil jsem se zasažen tím ranním emailem. Našel jsem si sarajevské telefonní číslo na Džahnukanjaku a zavolal jsem jí.

„Dostal jsem tvůj email o dr. Nakasovi,“ řekl jsem. „Je mi líto, že odešel. Byl to úžasný člověk, byl schopen spojovat mezery, které často oddělují lidi kvůli národnosti, rase a náboženství.“

„Tady V Sarajevu,“ řekla, „ho oplakávají všichni, muslimové, křesťani i židé.“

„Zůstal s námi ve spojení a zajímal se dál o Bhagavadgítu i po válce?“ zeptal jsem se.

„Ano,“ odpověděla. "Po válce jsem navštívila Londýn, a když jsem se vrátila přinesla jsem dr. Nakasovi prasádam. Během našeho rozhovoru se nabídl, že nám pomůže najít budovu pro nový chrám v Sarajevu. Žasla jsem, protože jsme věděla, že to není nic jednoduchého. Bosna je hlavně muslimská země.

Během války jsem si kvůli nošení tolika knih přivodila kýlu, a když jsem to řekla dr. Nakasovi, nabídl se, že mě zdarma operuje. Řekl mi, že jsem jeho duchovní sestra. Sestřičky mi řekly, že během operace citoval zpaměti mnoho veršů z Bhagavad-gíty.

Za celou svou kariéru si nikdy nevzal dovolenou. Po válce prostě pokračoval ve své službě a denně operoval. Nedávno dostal infarkt. Byl operován, ale upadl do komatu. Byl v intenzivní péči a směl k němu pouze lékařský personál. Zavolala jsem jeho bratrovi, řediteli nemocnice, a prosila jsem, aby mi dovolil jít k jeho bratrovi.

K mému překvapení mi to dovolil, poté, co se ujistil, že jsem náležitě oblečena do chirurgické masky a pláště. Když jsme vstoupila do pokoje dr, Nakase, bylo tam přítomno mnoho doktorů a sestřiček. Byl tak slavný, tolik ho milovali, tolik ho ctili. Zkoušeli všechno, jen aby ho zachránili.

Nejdřív jsem byla šokována, kolik trubiček a přístrojů ho drží při životě. Navzdory tomu, že téměř celý lékařský personál byli muslimové, jsem začal nahlas číst jeho oblíbenou část Bhagavad-gíty, 9. kapitolu. Všichni doktoři a sestřičky uctivě sklonili své hlavy a zůstali potichu, dokud jsem nedočetla celou kapitolu.

O několik dní později mi zavolali sami a požádali mě, abych přišla ještě jednou. Viděla jsem v tom zvláštní Kršnův zásah pro dr. Nakase. Toho dne jsem mu zazpívala Dámodar-aštakua Hare Kršna mahá mantru a přečetla jsem mu sednou kapitolu Bhagavad-gíty. Znovu celý personál uctivě naslouchal. Věděli, že právě toto by si dr, Nakas přál.

O dva dny později zemřel. Šla jsem s několika oddanými na jeho pohřeb. Zúčastnilo se ho přes 10 000 lidí. Byl národním hrdinou. Sarajevané ho tolik milovali. Byl pohřben podle muslimské tradice. Ale jen si to představ – my jsem tam byli, oblečeni jako vaišnavové. Nikdo si nestěžoval. Všichni věděli, jak moc nás miloval a my jeho."

Jak mluvila, nemohl jsem se ubránit přívalů slz do očí, a to ne jen kvůli tomu, že dr. Nakas tolik oceňoval nesmrtelnou moudrost Bhagavad-gíty a že pomáhal oddaným na konci války a po ní, ale hlavně kvůli mé osobní zkušenosti s ním. Stále se mi vybavuje, jak se omlouval za to zlo, které jeho muslimští bratři na nás spáchali a jak křičel na vojáky, kteří mě přišli zabít. Tyto chvíle jsou jedněmi z nesilnějších zážitků v mém životě, on hrál klíčovou roli v záchraně mého života i životů zraněných oddaných.

Po skončení mého rozhovoru s Džahnukanjakou jsem šel před svá Božstva, poklonil jsem se a modlil jsem se k Pánu, aby ocenil oddanou službu dr. Nakase, kterou vykonal jako oddaný muslim a následovník posvátné moudrosti Bhagavad-gíty. Svět se má tolik co učit od dr. Nakase: jak žít v míru společně s úctou a oceněním pro další kultury a náboženství.

"V Indii dokonce i ve vnitrozemských vesnicích spolu hinduistické a muslimské komunity žily poklidně a vytvářely si mezi sebou pěkné vztahy. Mladí lidé nazývali starší členy vesnice caca nebo kaka, strýčku, a muži stejného věku si navzájem říkali dada, bratře. Měli velmi přátelské vztahy. Dokonce se navzájem zvali do svých domů, hinduisté zvali muslimy a naopak.

Jak hinduisté, tak muslimové přijímali tato pozvání, aby se účastnili různých ceremonií. Ještě před 50 nebo 60 lety byly vztahy mezi muslimy a hinduisty velice přátelské, a nedocházelo k žádným nepokojům. V dějinách Indie nenacházíme žádné boje mezi hinduisty a muslimy, dokonce ani za muslimské nadvlády. Současné konflikty mezi nimi vytvořili pokřivení politici, zvláště cizí vládci, a tak se situace postupně stala tak pokleslou, že Indie byla rozdělena na Hindustán a Pakistán.

Naštěstí řešení, jak sjednotit nejen hinduisty a muslimy, ale i všechny komunity a národy svět může být stále poskytnuto hnutím Hare Kršna na silném základě lásky k Bohu."

(Čaitanja-čaritámrta, Ási-líla 17.149, výklad)