3. kapitola

2-15. března 2006

Město Bohů

George Harrison pojmenoval své Album All Things Must Pass (Všechno musí pominout). Je to staré rčení. Každý to už slyšel. I Pán Krišna v Bhagavad-gítě hovoří o pomíjivé povaze tohoto světa:

mam upetya punar janma
duhkhalayam asasvatam
napnuvanti mahatmanah
samsiddhim paramam gatah

"Velké duše, oddaní jógí, kteří Mne dosáhli, se nikdy nevracejí do tohoto dočasného světa plného utrpení, neboť dospěli k nejvyšší dokonalosti."

(Bhagavad-gítá 8.15)

Člověk může číst Bhagavad-gítu mnohokrát, ale vstřebat filozofii může trvat roky, dokonce životy a dokonce i oddaný může naříkat, když ztratí něco nebo někoho, kdo je mu v tomto světě drahý. Den před svým odjezdem z Ameriky jsem obdržel dopis od svého nejdražšího a nejmilovanějšího přítele, Šrí Prahláda dáse:

Drahý Šrílo Gurudévo,

přijmi prosím mé uctivé poklony. Všechna sláva Šrílovi Prabhupádovi.

Je ti známo, že jsem posledních několik let trpěl bolestmi zad. Minulé léto došlo ke zhoršení a já jsem tři skoro nemohl chodit. Od letního turné bolest přetrvávala. V nedávné době dokonce i nošení lehké tašky přes rameno nesmírně zatěžuje můj krk a záda a způsobuje nesnesitelnou bolest.

Minulý týden jsem si konečně našel čas a navštívil jsem lékaře. Rentgen odhalil stav, který byl horší, než jsem kdy očekával. Prostor mezi několika články obratlů se výrazně zmenšil a na několika místech se vyskytli abnormální kostní výrůstky.

Lékař řekl, že příčinou je přemáhání, zvedání těžkých břemen a neustálé cestování auty, vlaky a letadly. Řekl, že tyto problémy se nedají řešit rychle. Důrazně doporučuje, abych okamžitě změnil životní svůj styl, nebo pocítím vážné následky.

Řekni mi prosím, co mám dělat.

Tvůj služebník, Šrí Prahlád.

Najednou jsem měl v žaludku pocit prázdna. Šrí Prahlád bude muset přestat cestovat a naše dlouhá cesta společného kázání se blížila ke konci. Několik okamžiků mi mysl pracovala jak šílená a snažila se najít náhradní možnosti, ale věděl jsem, že lékaři měli pravdu.

Myslel jsem na ta mnohá dobrodružství, kterými jsme spolu prošli při šíření sankírtanového hnutí Pána Čaitanji Maháprabhua, zvláště našeho festivalového programu v Polsku. Díky tomu programu po celé zemi zdomácněla slova Hare Krišna a snahy hnutí proti sektám o zneuctění a zničení našeho hnutí utrpěly porážku. Kázání přirozeně přitahuje opozici a Polsko bylo jen jednou z výzev, které jsme museli společně čelit, zatímco jsme si budovali silné přátelství.

Myslel jsem na šestnáct let společné služby. Stále jsem měl před očima muslimské vojáky, kteří v Sarajevu napadli naší sankírtanovou skupinu, a jak nás nemilosrdně bili, když jsme se jim snažili, vracet údery. Šrí Prahlád stál pevně, jako odvážný lev a volal jména Pána Nrsimhy. Když jsem na něj zakřičel, ať se stáhne ze rvačky, udělal to, ale jen na mou žádost.

Myslí mi proudila a spousta sladkých zážitků, především Šrí Prahládovy melodické kírtanu, které očarovaly srdce každého, kdo ho slyšel. Budou mi chybět naše společné důvěrné rozhovory, kdy jsme se dělili o své realizace, naděje a nářky - o věci, které jsme mohli sdělit jen jeden druhému. S kým teď budu mít tyto láskyplné výměny?

Dolehla na mně tíže celé situace v celé své skutečné velikosti a prázdnota v mém žaludku se prohloubila. Váhal jsem s odpovědí, ale musel jsem to udělat. Zvedl jsem telefon a zavolal mu do Májápuru do bytu, který jsme koupili pro něj a jeho ženu a k jeho práci na korespondenčních kursech, které nedávno začal pořádat pod univerzitou na Novém Zélandu.

Oba jsme měli těžkosti najít slova, co říct. Konečně jsme se rozloučili. Když jsem zavěsil, zavřel jsem dveře svého pokoje, lehl jsem si do postele a proplakal jsem se ke spánku.

Když jsem se druhého rána probudil, připadalo mi, že se mi to všechno zdálo, ale brzy jsem si uvědomil, že to tak není. Začal jsem myslet na své nadcházející turné po amerických chrámech a jak to bude těžké, protože mi bude tolik míst připomínat Šrí Prahláda a naše předchozí návštěvy toho místa. Rozhodl jsem se nejdřív navštívit jinou zemi a ponořit se do kázání.

Vzpomněl jsem si, že mě před mnoha měsíci pozval na návštěvu prezident chrámu v Mexiko City. Rychle jsem mu poslal e-mail s otázkou, zda má stále ještě zájem. Jeho okamžitá odpověď potvrdila, že ano a o tři dny později jsem už seděl v letadle mířícím do Mexiko City.

Jak letadlo kroužilo nad městem a čekalo na povolení k přistání, přemítal jsem nad svými minulými dvěma návštěvami v Mexiku, jednu v době, kdy jsem byl teenager v roce 1966, a druhou jako oddaný v roce 1981.

Vyrůstal jsem v Kalifornii, a tak jsem se o Mexiku hodně učil a stejně jako mnoho jiných amerických chlapců i mě zvláště fascinovali aztéčtí indiáni.

Někteří učenci tvrdí, že Aztékové byli kočovný severoamerický kmen, který přišel do Mexika během XIII. století. Tam založili jednu z nejpokročilejších civilizací na území Amerik, kde nechyběla města s pyramidami a chrámy. Některá z jejich měst byla tak velká, jako jakékoli město v Evropě.

Aztékové uctívali mnoho bohů. Vybudovali vysoké chrámy a obrovské sochy a pořádali obřady, které zahrnovali lidské oběti. Aztéckou říši dobili a zničili Španělé v roce 1521.

Když má matka zjistila, že se zajímám o civilizaci, která uctívala mnoho bohů a prováděla lidské oběti, byla trochu znepokojená. Zatímco na oběti jsem rozhodně nevěřil, fascinovala mě myšlenka, že vesmír by mohl být ovládaný vědomými bytostmi.

"Nevypadá to nemožně," řekl jsem matce. "Proč by nemohl Bůh dosadit druhé, aby řídili vesmír?"

"Není to ani náboženské, ani vědecké," odpověděla ona.

Po léta to pro nás bylo zdrojem hádek. V létě 1966 jsem se rozhodl jet do Mexika podívat se na zbytky aztécké civilizace a odhalit něco z tajemství vesmíru. Neodvažoval jsem se však říct rodičům, kam mířím. Řekl jsem jim, že jedu surfovat do jižní Kalifornie. Vzhledem k tomu, že surfování bylo jednou z mých posedlostí, nic nenamítali.

Bylo to po prvé, kdy jsem se vydal za hranice Spojených států a při překračování hranic v Tijuaně jsem byl pěkně nervózní. Mexický imigrační úředník se mě zeptal, proč přijíždím. "Podívat se na Aztéky?" vyjelo ze mě.

Rozesmál se. "To máš tedy několik set let zpoždění," řekl, "ale my tě dovnitř stejně pustíme."

Zamířil jsem na sever do Mexiko City, do starobylého sídla Aztéků, Teotihuacanu, "Města bohů". Aztékové ho postavili na ruinách sídliště založeného před narozením Ježíše Krista. Nejvíce mě zajímaly pyramidy - jedna zasvěcená slunci a druhá měsíci. "Určitě," pomyslel jsem si, "skrývají tajemství vesmíru i samotného Boha."

Ale stejná mladická povaha, která mě přinutila prozkoumávat svět, mě také pobízela si ho užívat a tak, když jsem potakal skupinu amerických surfařů na jejich cestě do Mazatlanu, surfařského ráje na jižním pobřeží, přidal jsem se k nim. Strávil jsem měsíc blaženým surfováním na zdejších vlnách a prozatím jsem vyšší smysl života uložil stranou.

Mé hledání vyššího poznání byla nakonec uspokojeno, když jsem se připojil k hnutí Hare Krišna. Čtením védské literatury jsem se dozvěděl, že Pán opravdu pověřuje řízením vesmíru zbožné duše zvané polobozi, jako je Indra, Sandra, Súrja a Váju. Se zmocněním Nejvyššího Pána ovládají teplo, světlo, déšť, vítr a všechny ostatní funkce hmotné přírody.

Když jsem navštívil chrám v Mexiko City v roce 1981 jako oddaný, stále jsem byl zvědavý na Teotihuacan, ale byl jsem příliš zaneprázdněný kazatelskými programy po celém městě, a tak jsem tam nezvládl zajít.

Nyní začínala má třetí návštěva v Mexiku. Jak naše letadlo přistávalo, uvědomil jsem si, že ještě stále chci spatřit pyramidy slunce a měsíce v Teotihuacanu. Musel jsem se pro sebe zasmát. "No, tak o tom určitě nikomu říkat nehodlám," pomyslel jsem si.

Uvítalo mě několik oddaných a pak mě odvezli do chrámu blízko středu městu. Čekalo mě tam radostné přivítání a v přecpané chrámové místnosti jsem pak dal přednášku. Potom za mnou přišel jeden oddaný se starou magnetofonovou kazetou. Dal jí do stejně starého přehrávače a pustil ji.

"To je kírtan, který jsi vedl, když jsi tu byl v roce 1981," řekl. "Poslouchám ho každý den."

"Každý den?" zeptal jsem se. Nemohl jsem si pomoci a uvažoval jsem, jestli se červenám.

"Ano," odpověděl. "Tady v Mexiku nás nenavštěvuje tolik starších oddaných."

Několik dní jsem strávil kírtanu a přednáškami v chrámu. Jednou ráno mi Daršan dás oznámil, že pojedeme do Cuernavacy, města ležícího tři hodiny od Mexiko City, na večerní harinám.

"Cuernavaca znamená Město věčného jara," řekl mi.

"To vypadá na zvláštní místo," řekl jsem.

"To tedy rozhodně je," řekl vzrušeně jiný oddaný. "Tím důvodem je, že…"

Jiný oddaný ho přerušil a ptal se na směr do města. Pak přišel někdo další zase s jinou otázkou. Brzy jsem už byli na cestě a já nezjistil, proč je Cuernavaca tak výjimečná.

V Cuernavace jsme kráčeli na centrální náměstí, kde na nás čekalo padesát oddaných. Jak se snášel soumrak, viděl jsem lidi procházející se v teplém jarním ovzduší. Děti si spolu hrály, honily své psy a házely si létajícími talíři. Kolem postávali žertující a smějící se mladé páry a starší páry posedávaly na lavičkách a povídaly si. Opodál hrála kapela mexickou hudbu.

Byl to typický výjev z mexického života na venkově a uvažoval jsem, jak budeme asi přijati. Ale byl jsem v podobné situaci již stokrát a cítil jsem, že Svaté jméno se brzy stane hlavní atrakcí večera. Vzal jsem si mridangu, začal jsem zpívat a zavřel jsem oči. O minutu později jsem je znovu otevřel a uviděl jsem kolem nás natlačené stovky lidí. Po deseti minutách jsem zastavil kírtanu a začal jsem přednášku.

"Tohle nikdy neděláme," uslyšel jsem nervózní hlas oddaného.

Ale já jsem na to byl zvyklý. Na našich harinámech v Polsku promlouvám k zástupu každou půlhodinu. Je to jedna z mých nejoblíbenějších činností.

V tomto novém prostředí se zbožnými, pozorně naslouchajícími Mexičany jsem se cítil obzvlášť povzbuzený. Mluvil jsem třicet minut a nikdo se ani nepohnul. Když jsem skončil, přiběhla ke mně nějaká žena a rychle mě objala. Než jsem mohl cokoli udělat, políbila mě přímo na ústa. Dav souhlasně zahučel.

S námahou jsem se snažit získat zpět rovnováhu. Po minutě jsem se pro sebe zasmál. "Čím vším neprojdu, jen abych rozšířil zpívání Svatých jmen!" pomyslel jsem si.

Znovu jsem vedl kírtanu a pak jsem dal další přednášku. Zástup znovu stál a poslouchal. Když jsem skončil, obrátil jsem se k jednomu oddanému. "Je to pravda," řekl jsem. "Je to výjimečné místo."

"Velice výjimečné," řekl oddaný s úsměvem.

"Velice výjimečné?" zeptal jsem se.

"Ano," řekl s širokým úsměvem. "V roce 1972 sem přijel Šríla Prabhupáda a dal přednášku přesně na tom stejném místě, kde teď stojíš."

"Cože?" podivil jsem se. "Šríla Prabhupáda stál přímo tady?" Ustoupil jsem několik kroků dozadu.

"Přesně tak," řekl on. "V červnu roku 1972 sem Šrílu Prabhupádu přivezl Čitsukhánanda dás. Po kírtanu Šríla Prabhupáda přednášel zástupu několika set lidí. Jak přednášel, dorazil Haihaja dás s padesáti výtisky knihy Vědomí Krišny, Nejvyšší jógový systém ve španělštině.

Ty knihy dorazila právě ten den z tiskárny," pokračoval oddaný. "Šríla Prabhupáda zastavil přednášku. ,Teď si můžete všichni vzít tyto knihy a číst je,' řekl zástupu. Lidé přišli blíž a Šríla Prabhupáda rychle prodal všech 50 výtisků. Lidé ho žádali o autogram do knih a on každou z nich podepsal."

Stál jsem tam jako opařený. "Můj duchovní mistr přišel sem na toto odlehlé náměstí a zpíval, přednášel a rozdával knihy," pomyslel jsem si.

Popadl jsem jednu knihu od nedaleko stojícího oddaného.

"Dámy a pánové," zavolal jsem, zatímco se můj překladatel prodíral dopředu. "Můj duchovní mistr přeložil tyto starobylé knihy z Indie, vytiskl je a před 34 lety přišel do vašeho krásného města, aby je rozdal. Na znamení této historické události vám zde nabízíme ty samé úžasné knihy. Prosím, přistupte a přijměte jeho milost."

Přišlo jen několik lidí, ale byl jsem šťastný, že kráčím ve šlépějích svého duchovního učitele.

"Vzali si od vás čtyři nebo pět knih," řekl jeden oddaný.

Usmál jsem se. "To je rozdíl mezi učitelem a žákem," řekl jsem.

Tu noc jsme zůstali v domě Hari-kathy dáse v nedalekém Tepotzlanu. Následující ráno, zatímco jsem si čistil zuby, jsem se naklonil nad umyvadlo, abych se podíval do zrcadla. Pak jsem ustoupil krok dozadu a právě v ten okamžik se těžké porcelánové umyvadlo zřítilo s velkým rámusem na zem. Zavadilo o jeden z mých prstů na noze, který začal krvácet.

Stál jsem tam přimražený. Kdybych stál blíž k zrcadlu, umyvadlo by mi bezpochyby zlomilo obě nohy. Vzpomněl jsem si na výrok Šríly Prabhupády, že když oddaného potká nějaké menší zranění, myslí si, že je to jen symbolický náznak toho, co měl dostat. Nejenže Krišna svého oddaného chrání, ale také ho upomíná na nebezpečnou povahu tohoto světa.

Toho dne jsme cestovali čtyři hodiny zpátky přes Mexiko City, na sever do města Tulancingo. V hustém provoze jsem usnul a probudil jsem se o hodinu později, když jsme projížděli oblastí za městem. Vyprahlá krajina nebyla příliš zajímavá a už jsem se chystal otevřít si knihu, když v tom jsem najednou spatřil, jak se v dálce z roviny zvedají dvě obrovské stavby.

"A sakra!" vykřikl jsem. "To je Teotihuacan! To jsou aztécké pyramidy slunce a měsíce!"

Oddaní v autě se na mě podívali. "Chtěl bys je navštívit Mahárádži?" zeptal se mě řidič.

Snažil jsem se skrýt své nadšení. "Ehm, ne," řekl jsem s předstíraným klidem. "Právě jsem se probudil a překvapilo, když jsem spatřil uprostřed ničeho pyramidy."

"Znáš jejich jména," řekl oddaný.

"Nechcete navštívit Teotihuacan odpoledne cestou zpátky do Mexiko City?" navrhl řidič. "Slyšel jsem, že je tam indický velvyslanec na zvláštní návštěvě."

Na to jsem čekal. "V tom případě," řekl jsem, "si myslím, že bychom asi měli jet."

Nebyl to dostatečný důvod, ale konečně jsem jel do Teotihuacanu, po čtyřiceti letech.

Když jsme dorazili do Tulancinga, udělali jsme domácí program. Během bhadžanu jsem si všiml asi osmileté holčičky s papouškem na rameni. Byl jsem tak překvapený, že jsem na okamžik ztratil rytmus na své mridanze.

Zavřel jsem oči, chytil jsem znovu rytmus a začal s upřenou pozorností zpívat Hare Krišna. Byl to sladký kírtanu a hosté nadšeně reagovali. Se stále zavřenýma očima jsem začal zpívat hlasitěji a hlasitěji. Najednou jsem uslyšel hlasité zaskřehotání a do lebky se mi zaryly ostré drápy.

Otevřel jsem oči a uviděl šokované posluchače zírající na papouška na mé hlavě. Dívka běžela ke mně, aby mě zbavila papouška a tvářila se zahanbeně. Utřel jsem si kapesníkem z hlavy pár kapek krve a pokračoval jsem v kírtanu.

Později za mnou dívka přišla a omluvila se mi.

"Proč proboha letěl na mou hlavu?" zeptal jsem se jí.

Usmála se. "Jmenuje se Krišna," řekla, "a ty jsi zpíval jeho jméno s takovou láskou, že ti nemohl odolat!"

Brzy jsme už byli na cestě zpátky do Mexiko City…a Teotihuacanu.

"Víš něco o Teotihuacanu?" zeptal se mě řidič.

"No," odpověděl jsem s nádechem sebedůvěry, "vlastně ano. Jako kluk jsem hodně četl o aztécké civilizaci, a dokonce jsem se pokoušel sem přijet na návštěvu. Zajímalo mě aztécké uctívání božstev, která ovládají hmotný svět. Tento zájem pominul, když jsem přišel do kontaktu s vědomím Krišny a nalezl jsem podrobný popis toho, jak polobozi řídí pod vedením Pána vesmír.

Můj zájem se však znovu probudil, když jsem četl, jak védská kultura kdysi rozkvétala po celém světě. Vzpomínám si na přednášku od Šríly Prabhupády v New Yorku z 5. července 1971. ,Bháratavarša není jméno pouze pro Indii,' řekl Šríla Prabhupáda, ,ale je to také jméno této planety. Dříve, před 5000 lety, byla celá planeta známá jako Bháratavarša. Védská kultura se vyskytovala po celém světě, dokonce i v Americe (s) různými druhy uctívání a pojetími Boha.'"

"Vidíte," pokračoval jsem, "stejně jako védská kultura měla i aztécká kultura pantheon bohů, ačkoliv nevěřili v Nejvyšší Božstvo. Hlavní aztéčtí bohové se svou povahou velice podobali védským polobohům, ačkoliv byli odlišně znázorňováni.

Studie ukázaly podobnosti mezi aztéckou a védskou kulturou v architektuře, zvycích, uměleckých motivech, měření času, kalendářích a poznání o astronomii. Aztékové kladli důraz na jihozápadní dráhu slunce stejně jako je tomu u většiny védských chrámů, které jsou postaveny tak, aby stály proti vycházejícímu slunci na východě.

Jeden z hlavních rozdílů mezi aztéckým a védským uctíváním je ten, že neexistoval žádný védský zvyk provádět lidské oběti. Aztékové sešli na scestí od skutečného védského životního stylu."

Usmál jsem se. "Přicházím, abych žasnul nad důkazem, že védská kultura kdysi existovala na celém světě a dozajista ovlivnila i Aztéky."

O hodinu později jsme dorazili do Teotihuacanu. Uchvátil mne pohled na mohutné pyramidy zasvěcené slunci a měsíci. Sluneční pyramida je třetí největší pyramida na světě. Když jsme kráčeli Ulicí mrtvých, širokou cestou spojující obě stavby, ohromilo mě, že ačkoliv je dnešní město ve srovnání s jeho původní slávou ničím, stejně na mě zanechává silný dojem jako důkaz velkoleposti aztécké civilizace.

Procházeli jsme se ruinami asi hodinu, když mě jeden oddaný vytrhl z mé nálady bázně a úcty. "Víš," řekl mi, "oni obětovali každý rok 20 - 50 tisíc vlastních lidí."

"Máš pravdu," řekl jsem. "Pojďme. Tato návštěva dala konečně spát mé dětské zvědavosti. Máme štěstí, že následujeme původní védskou kulturu."

Zpátky v chrámu jsem dal přednášku na nedělní hostině a s obnoveným nadšením jsem zdůraznil, že když Šríla Prabhupáda kázal po celém světě védskou kulturu, nezaváděl něco nového, ale oživoval ji.

"Pozůstatky védské kultury je možné nalézt po celém světě," uzavřel jsem. "Nemohou však se však vyrovnat této kultuře v její celistvosti. Pojďme tedy pracovat pod vedením Šríly Prabhupády na tom, abychom pomohli lidem zavést do životů původní duchovní kulturu planety, védskou kulturu neboli vědomí Krišny."

"Z rané historie je zřejmé, že na celé zemi panovala jedna kultura, védská kultura, ale postupně, kvůli náboženským a kulturním rozdílům, se vláda rozdrobila na mnoho pododdělení. Nyní je země rozdělena na mnoho zemí, náboženství a politických stran. Navzdory těmto politickým a náboženským oddělením hlásáme, že by se měl každý spojit pod jednou kulturou - vědomím Krišny. Lidé by měli přijmout Boha, Krišnu; jedno písmo, Bhagavad-gítu; jednu činnost, oddanou službu Pánu. Tak budou žít lidé na této zemi šťastně."

(Čaitanja-čaritámrita, Madhja-lílá 25.193, výklad)