1. kapitola

1. ledna – 5. února 2006

"Přemýšlení o ráji"

Po mém kazatelském turné v Jižní Americe jsem přes Londýn odletěl do Austrálie, což byla zničujících dvaatřicetihodinová cesta. Několik dní jsem odpočíval v Sydney a pak jsem se připojil k týden trvajícím slavnostem v chrámu. Pak jsem nasedl na další dálkový let, tentokrát do Jižní Afriky.

Když jsem dorazil do Durbanu, byl jsem tak vyčerpaný, že jsem nevěděl, jestli přijíždím nebo odjíždím. A ještě horší bylo to, že jsem další ráno znovu pocítil tu důvěrně známou tupou bolest na pravé straně břicha. Návštěva lékaře potvrdila mé podezření: moje játra byla znovu zvětšená.

„Co čekáte?“ řekl lékař. „Sotva jste si dal čas na zotavení a už jste zas na cestách kolem světa.“ „Je těžké sedět na místě, doktore,“ řekl jsem. „Je tu tolik služby, která je potřeba udělat.“ „To je možné,“ řekl, „ale vaše tělo vám říká něco jiného. Raději si znovu odpočiňte, nebo budete nést následky.“

Cestou zpátky do chrámu jsem přemýšlel o jeho radě, Nechtěl jsem znovu zastavit svou službu, ale zdálo se, že nemám na výběr. Zvažoval jsem odpočinek v Durbanu, ale děsila mě představa nekonečných týdnů polehávání.

Najednou jsem si vzpomněl na pozvání mého duchovního bratra B.B. Góvindy Mahárádže k návštěvě Mauritia, kdykoliv si budu potřebovat odpočinout. Ihned jsem Mahárádžovi zavolal. Řekl, že tam také brzy bude a navrhl, že bychom mohli každý večer dělat společné programy. Myšlenka kázat během mého zotavování se mi líbila, a tak jsem si zarezervoval let na Mauritius a jeden spřízněný oddaný mi koupil letenku do první třídy.

O několik dní později jsem nastoupil do letadla s vyhlídkou na ticho a klid první třídy, ale život kazatele na cestách se neobejde bez překvapení a ten den nebyl výjimkou.

Jakmile jsem vstoupil do oddělení, velká skupina cestujících usazených u sebe se mi začala smát. Vypadali jako turisté a zdálo se, že jsou trochu opilí. Několik z nich šťouchlo do svých přátel, kteří mě neviděli a ti přátelé si ze mě také začali tropit žerty.

Snažil jsem se toho nevšímat, ale když jsem si ukládal zavazadla do přihrádky nad hlavou, jeden z nich řekl francouzsky, „Jaký má roztomilý obleček.“

Odpověděl jsem francouzsky. „Jsem mnich, pane,“ řekl jsem. „Toto je mé roucho.“

Vypadal překvapeně. „Vy nejste mnich,“ řekl. „Jste oblečený jako šašek.“

Celá skupina se divoce rozesmála.

Odvrátil jsem zrak a posadil jsem se na své přidělené místo v uličce, které bylo naneštěstí hned před ním a dvěma dalšími z té skupiny.

V tu chvíli přišla letuška se sklenicemi džusu. Nejdříve obsloužila muže za mnou a s jednou zbylou sklenicí na podnosu se pak obrátila ke mně. Když jsem se předklonil, jeden z mužů natáhl ruku přes sedadlo a sklenici vzal.

„To bylo dobrý!“ řekl jeden z jeho přátel přes uličku. Očekával jsem, že letuška zakročí, ale obrátila se k odchodu a za dvě minuty přišla zpět s další sklenicí.

Po nějaké chvíli se turisté začali smát znovu. „Možná je to ona,“ řekl muž nahlas. Jeho přátelé opět vybuchli smíchem.

S námahou jsem ovládal svůj hněv. „Buď tolerantní,“ myslel jsem si. „Je to jen banda opilců.“

Jeden z mužů odešel na toaletu. Cestou zpátky ke svému sedadlu se zastavil u mě. S lítostivým výrazem ve tváři mi podal ruku. „Mrzí mě, jak o vás mý přátelé hovoří,“ řekl.

Když jsem mu podával svou ruku, abych mu jí potřásl, zašklebil se a svou ruku stáhl. Jeho přátelé se opět nemohli udržet smíchy.

Měl jsem toho dost. Rozhodl jsem se jít na můstek a stěžovat si kapitánovi, ale když jsem vstával, muž sedící přímo za mnou zatlačil moje sedadlo dopředu takovou silou, že jsem spadl na sedadlo přede mnou.

„Šašku!“ zařval.

Obrátil jsem se, abych se mu postavil, ale právě v ten okamžik vstoupili do oddělení čtyři muži z ochranky. Každý zvedl oči. Celým oddělením to zašumělo. Strážci stáli, tiše si několik okamžiků prohlíželi cestující a pak se obrátili na lidi sedící v prvních třech řadách, tiše k nim promlouvali a zjevně je žádali, aby uvolnili místo. Cestující vstali a letuška je doprovodila k posledním řadám oddělení první třídy, které byly prázdné. Když byli cestující přesunuti, osobní strážci se naposledy rozhlédli kolem a pak zmizeli tak náhle jako se objevili.

Po několika vteřinách vstoupili dovnitř další dva strážci. Zůstali tiše a nehybně stát. Najednou vstoupili do oddělení Nelson Mandela a jeho manželka následováni několika asistenty. Všichni cestující zalapali po dechu. Pan Mandela se nenuceně rozhlížel kolem. Když uviděl mě, objevil se mu na tváři úsměv.

„Zdravím vás,“ řekl, lehce mi zamával a pokynul hlavou.

Postavil jsem se. „Pane prezidente,“ řekl jsem.

Vykročil jsem k němu, abych mu potřásl rukou. Koutkem oka, jsem zahlédl některé z cestujících, kteří si mě dobírali. Ústa měli dokořán překvapením.

Jeden z tělesných strážců se postavil mezi pana Mandelu a mne. „Je mi líto, pane,“ řekl zdvořile, však neústupně.

Zastavil jsem se, ale byl jsem příjemně překvapen, když ten samý ochránce zavedl pana Mandelu k sedadlu u uličky téměř vedle mně, jen jednu řadu přede mnou. Asistenti usedli na sedadla, která byla uvolněna v prvních třech řadách.

Pan Mandela se posadil. Pak se otočil a znovu se na mne usmál.

„Mandela se na něj usmál,“ řekl muž v sedadle za mnou.

Nedokážu říct, jestli si mě Mandela osobně pamatuje, nebo mě uznal jako oddaného z Hare Krišna. V roce 1992, když byl vůdcem afrického Národního kongresu, navštívil náš durbanský chrám a pokorně se poklonil před podobou Šríly Prabhupády. Provedli jsem ho po chrámu a v restauraci Góvinda mu byla předložena hostina.

Při Divalí v listopadu 1994 přišel znovu do chrámu, tentokrát jako prezident země v doprovodu družiny ministrů. U chrámu se shlukly tisíce místních občanů, aby si vyslechli jeho řeč ke komunitě.

V dubnu roku 1997 byl znovu v chrámu jako zvláštní host našeho Festivalu pro děti duhového národu pořádaný na velkém fotbalovém hřišti v Durbanu. Byla to fantastická slavnost s různými vystoupeními etnických skupin včetně oddaných, kteří tam měli kírtan. Pozvali jsme 50 000 dětí ze škol, stovky učitelů, 50 členů parlamentu, starostu Durbanu a krále Zuluů. Oddaní rozdávali každému dítěti balíčky s občerstvením. Prezident Mandela dokonce zrušil schůzky po zbytek toho dne, aby mohl déle zůstat na programu.

Později, když jsem ho doprovázel k jeho autu, jsme hovořili o potřebě duchovnosti v moderní společnosti. Těsně předtím, než odjel, se ke mně obrátil. „Mahárádži,“ řekl, „tohle byl nejlepší den mého života.“

Následujícího dne se jeho slova objevila jako titulky na první straně jedněch z největších novin v zemi.

V průběhu čtyřhodinového letu na Mauritius se ke mně pan Mandela několikrát otočil a mile se usmál. Pokaždé jsem mu úsměv oplatil a dal tak najevo, že si vážím jeho laskavosti.

Po přistání ho rychle vyvedli z letadla, ale ještě jednou se na mě obrátil a zamával mi.

Když jsem opouštěl letadlo, potkal jsem kapitána. „Víte, proč přijel Nelson Mandela na Mauritius?“ zeptal jsem se.

Kapitán se usmál. „Na dovolenou,“ řekl, „tak jako vy ostatní.“

Jak jsem procházel imigrační kontrolou, přemýšlel jsem o kapitánových slovech. Byla téměř pravdivá, ale ne docela. Je pravda, že jsem si všichni přijeli odpočinout, ale zatímco ostatní přijeli proto, aby odložili práci stranou, já jsem přijel, abych se mohl vrátit k té své. Budu počítat dny, než se budu moci vrátit ke své normální službě.

Na letišti mě vyzvedli nějací oddaní, a jak jsme jeli k domu na pláži, kde strávím dva ozdravné týdny, překvapilo mě, jak se Mauritius změnil od mé první návštěvy v první polovině osmdesátých let. Staré prašné cesty teď byly vyasfaltované a lemované řádnými silničními značkami a moderními benzínovými pumpami.

Ostrov byl však stále ten ráj, který učinila nesmrtelným slova Marka Twaina: „Nejdříve Bůh spatřil, pak stvořil nebe.“ Uprostřed nekonečných polí s cukrovou třtinou jsem zahlédl stromy s tropickým ovocem: manga, liči, mandarinky, pomeranče, grapefruity, papáji, granadilly, chlebovníky, guávy a plody lahvovníku. Ostrov obklopovaly překrásné bílé písečné pláže s průzračnou modrou vodou.

„To není ten ospalý ostrov, který si pamatuji,“ řekl jsem svému řidiči.

V mnoha ohledech ještě ano,“ řekl on, „ale časy se opravdu změnily. Za posledních deset let se hodně zvedla ekonomika, díky poptávce po mauritijském cukru a je tu také nový textilní průmysl.

„Port Louis nepoznáte,“ pokračoval. „Hlavní město má teď svoje velké budovy, hypermarkety, parkoviště a pečlivě upravené centrum. Je tu vše potřebné pro šíření vědomí Krišny a naplnění předpovědi Šríly Prabhupády pro Mauritius.“

„Jaké předpovědi?“ zeptal jsem se.

„Šríla Prabhupáda navštívil Mauritius dvakrát a předpověděl, že to bude první země na světě vědomá si Krišny,“ odpověděl.

„Opravdu?“ podivil jsem se.

Řidič se usmál. „Ach ano,“ řekl.

Naráží snad na to, že bych měl kázat na Mauritius?“ přemýšlel jsem. „Hm, možná bych mohl…ale, vždyť mám svoje kazatelské programy. Nemohu se tu angažovat.“

Rozhodl jsem se změnit téma. „Jak je na tom politika země?“ zeptal jsem se. „Jaký je náš vztah s vládou?“ „Na Mauritiu je jen něco přes milión obyvatel,“ řekl. „Dvě třetiny populace má indický původ a většina z nich jsou hinduisté. Premiér byl zvláštním hostem na naší farmě při otevírání naše chrámu Krišny a Balarámy v roce 2000.“

Vjeli jsme na příjezdovou cestu k domu u pláže. „Maháradži,“ řekl, „věděl jsi, že na ostrově není ani jediný druh jedovatého hmyzu nebo plazu? Je to…“

„Ráj na zemi,“ skočil jsem mu do řeči.

Usmál se.

Když jsem se ubytovával v pokoji, podíval jsem se z okna na tyrkysově modrou vodu hned u pláže, 15 metrů ode mě. „Kázání v ráji,“ vtipkoval jsem sám pro sebe. „To by bylo něco nového. Vždy kážu na drsných místech, jako je Rusko, Polsko a Balkán. Tady by aspoň nehrozilo žádné nebezpečí v podobě skinheadů, hnutí proti sektám nebo náboženských fanatiků.“

Na okamžik jsem se zastavil a nechal mysl vystřízlivět. „Přestaň si něco nalhávat,“ pomyslel jsem si. „Pro sannjásího je nebezpečný každý druh přepychu.“

Znovu jsem se podíval ven na nebeskou scenérii. „A na to nezapomínej,“ řekl jsem potichu.

Tu noc jsem usnul rychle při poslechu malých vlnek rozbíjejících se o pláž hned pod mým oknem.

Vstal jsem za tmy časného rána a šel jsem těch pár kroků na pláž. Zatímco jsem seděl a zpíval svou džapu, na obzoru vyšlo slunce. Byla to nádherná podívaná, slunce s překrásnými paprsky obarvilo mraky na oranžovo a na pozadí tmavě modrá voda oceánu.

„Zdravím tě ráji,“ řekl jsem, když sluneční záře odhalila krásu tropické krajiny kolem mne.

Nedokázal bych si představit dokonalejší scénu nikde na světě. Byl to jeden z těch vzácných okamžiků, kdy se život zastaví v bezchybném okamžiku a člověk nalezne klid a mír. Oddaný je však cvičený nevidět svět svýma nedokonalýma očima, ale očima písem. Věděl jsem, že přes všechnu svou krásu toto prostředí časem vybledne. Jediný skutečný ráj je ten věčný a ten zůstává nedotčený změnami tohoto nedokonalého světa.

paras tasmat tu bhavo ‘nyo
‘vyakto ‘vyaktat santanah
yah sa sarvesu bhutesu
natyatsu na vinasyati

Existuje však ještě jiná, neprojevená příroda, která je věčná a transcendentální vůči této projevené a neprojevené hmotě. Je svrchovaná a není nikdy zničena. Když je vše v tomto světě zničeno, ona zůstává beze změny.

Po dokončení svých kol jsem seděl a přemýšlel nad předpovědí Šríly Prabhupády, že Mauritius bude první zemí, která se má stát vědomou si Krišny.

„Byla by to čest pomoci naplnit věštbu Šríly Prabhupády,“ pomyslel jsem si.

„Možná se jednoho dne vrátím a vykonám tu nějaké to kázání. Nedovedu si představit, kdy by to mělo být, ale nechám si tu možnost otevřenou.“

Přestože bylo brzy, začínalo už být horko, a tak jsem odešel zpátky do domku u pláže.

Později to ráno zazvonil můj mobil. Byl to Guru Gauránga dás, žák Bhakti-čárua Mahárádže.

Před několik dny jsem ti poslal důležitý e-mail,“ začal, „a nedostal jsem žádnou odpověď.“

„Omlouvám se,“ řekl jsem. „Měl jsem nabitý program a několik dní jsem si nekontroloval poštu. Hned na to půjdu a ještě teď ráno ti pošlu odpověď.“

To ráno, když jsem si stáhnul poštu a přečetl Guru Gaurángův dopis a otevřela se přede mnou nová kapitola života. Byla zde šance kázat v ráji a ukázat lidem z Mauritia, co je to skutečný ráj.

„Drahý Indradjumno Svámí,
přijmi prosím moje neuctivější poklony. Všechna sláva Šrílovi Prabhupádovi!
Prostřednictvím tvého deníku jsem sledoval tvé cestování. Díky, že si najdeš čas podělit se s námi o své zážitky z cest. Slyšel jsem, že teď míříš na Mauritius.

Jak víš, díky Krišnově milosti úspěšně podnikám na Západním pobřeží Ameriky. Už dlouho toužím udělat pro ISKCON nějakou významnou službu. Když jsem v jedné tvých nedávných kapitol v deníku četl, jak ti jeden astrolog předpověděl, že svůj festivalový program vezmeš do několika dalších zemí, dostal jsem nápad. Kdybys souhlasil s tím uspořádat velký festival na Mauritiu, podobný tomu, jaký děláš v Polsku, dodal bych ti všechny potřebné finance na zajištění. Koupím všechen potřebný materiál včetně autobusů, náklaďáků, pódií a stanů. Koupím i kus pozemku a postavím ubytování pro oddané patřící k programu, stejně jako skladiště na uložení veškerého materiálu.

Také bych chtěl pomoci mauritijské jatře asistencí B.B. Góvindovi Mahárádžovi při budování nového chrámu ve Phoenixu. Mám v úmyslu přesunout svou firmu a rodinu v blízké budoucnosti na Mauritius.

Jsem přesvědčený, že nový chrám na Mauritiu a festivalový program, jako je ten tvůj, zaplaví zemi štěstím a začne naplňovat sen Šríly Prabhupády o tom, že Mauritius se stane první zemí vědomou si Krišny na světě. Vím, že máš nabitý rozvrh, ale doufám, že mou nabídku přijmeš a strávíš jeden nebo dva měsíce v roce na Mauritiu pořádáním festivalů ve všech našich městech a vesnicích.

Dej mi, prosím, vědět, co si o tom myslíš.
Tvůj služebník,
Guru Gauránga dás“